26

Mino začal nevěřícně kroutit hlavou. Verin mu blednul před očima čím dál více. Chtěl se ho také dotknout, ale bál se, že by se mu mořský princ v tom mžiku rozplynul.
"Tak dlouho, tak dlouho jsem na tebe čekal".
"Odpusť mi to, nedokázal jsem tě ochránit jak jsem slíbil".
Mino se rozplakal a sevřel Verinovo tělo mnohem pevněji než by bylo potřeba. A mořský princ nic nenamítal. Bylo mu tak krásně. Na Minovo rameno dopadlo pár malých perel, jak ho Verin skrápěl slzami. Nechci odejít, ne teď když jsem tě našel, když jsme zase spolu. Ale slyšel neúprosné volání moře. Slunce barvilo obzor do jasných medových barev. Proto Verin i v Minově náručí začal pomalu couvat k moři.

Když si to chlapec uvědomil zděsil se. Ne, znovu už tě odejít nenechám, nesmíš mě znovu opustit. Prudce se zapřel mezi Verina a moře. Odmítal ho nechat jít. Jeho oči ho štípaly od vlastních slz, ale hodlal vytrvat klidně i násilím.
"Nesmíš...už znovu ne prosím".
Jak moc by si přál Verin zastavit osud. Konečně prolomit to mořské prokletí. Ale nebyl na to dost silný. Nepočítal však s tím, že Mino se stal tolik umíněným za ty dva roky. A když už se k něčemu rozhodl, nehodlal dělat ústupky. Právě teď se mladý chlapec rozhodl Verina nenechat odejít, nedovolit mu se přiblížit k moři. Proto ho chytil trochu hruběji za paži a povalil do písku, než mu s tváře odhrnul prameny stříbrných vlasů.
Mořský princ jen překvapením zamrkal a nevzmohl se na žádný odpor. Jen se díval do těch nádherných modrých očí, barva poklidného moře.
"Přišel jsi, i když ti to trvalo...ale jsi tady, už tě nikam nepustím".
"Ale já..."
Verin však nestačil dokončit svou větu o tom, že jeho tělo se brzy stane mořskou pěnou, že nedodržel ten čas, který mu otec k životu odměřil. O tom, že Mino přišel pozdě a vše bylo marné. Že se budou muset opět rozloučit a to navždy. Mino však jako kdyby tento fakt vycítil sám a nehodlal se s tímto osudem smířit. Proto příval Verinových slov zastavil svými rty. Do toho polibku vložil tolik strachu a naléhavosti, tak jako lásky. Líbal ho chvíli jemně, tak jak si to pamatoval, ale nakonec se jeho polibky stali dravějšími.
Verin jen něco zamumlal a polibky stejně chtivě opětoval. Celé ty dva roky v hlubinném příkopu myslel jen na tohle, na ty horoucí Minovi rty, na jeho jemné doteky. Celé ty roky ho jen představa, že se znovu shledají, držela při životě.
"Zůstaň se mnou, už navždy, prosím".
I Mino celé ty roky doufal, že se znovu setkají a teď byl Verin konečně tady. I přes to jak se Mino změnil, uvnitř byl stále ten malý chlapec.
Verin ho přitáhl k sobě blíž a znovu ho políbil. Ta volnost zmizela, zase cítil své tělo. I když slabé. Přestal mizet? Ale jak...? Vždyť přece slunce už dávno vyšlo. Nerozuměl tomu. V tuto dobu se již měl navrátit do moře jako mořská pěna. Ale jeho tělo...stále tu byl. Že by ten polibek dokázal zadržet jeho proměnu?
Musel se tomu rozesmát a Mino překvapeně zamrkal.
"Tolik jsi se změnil můj maličký...už neodejdu, slibuji. Miluji tě Mino, vždy jsem tě miloval".
Mino se kousek odtáhl a jeho oči zářili štěstím a potlačovanými slzami, musel Verina pevně obejmout a vyválet více v písku. Mořský princ se tomu jen uvolněně smál. Byl jsem zachráněn...
"Taky tě miluju, celé ty roky jsem na tebe čekal".

Podmořským palácem se rozezněl hurónský smích. Želví mudrc v trůním sále se smíchy točil na krunýři. I královi uteklo pár neposedných slz, jestli smíchu či štěstí kdo ví. Oba sledovali v magickém zrcadle jak tohle divadlo celé dopadne. Dokonce byl mořský král tak potměšilý, že snížil hladinu moře na obzoru, aby to vypadalo že už slunce vyskočilo z moře. Chtěl je jen trochu popostrčit. Kolem paláce zmateně proplavávaly Verinovi sestry a nedokázaly pochopit, co jejich otce po tolika staletích takto pobavilo. Jen Lorin věděla...Buď šťastný bratříčku, našel jsi svou lásku i svůj osud. Usmála se a přitulila se ke svému snoubenci, vrchnímu veliteli stráží Celestovi. Políbil ji a ona mu tiše něco pošeptala. Celest vypadal velice překvapen, ale své snoubence nemohl odmítnout nic, proto jen kývl....

Ještě dlouho se spolu Verin a Mino na pláži váleli a smáli se. Levi to chvíli nechápavě sledoval. Než je přišel vyrušit, jelikož nosiči nastupují do práce a Mino musel jít. Ale Verin ho odmítl pustit a tak se všichni tři vydali do přístavu. Minovi bylo jedno co si ostatní pomyslí, vyhledal Verinouvu dlaň a pevně ji sevřel ve své.
Už nikdy ho nepustím....
Verin se jen radostně usmíval, odhodil svoji čepici, kterou maskoval své plavé vlasy a nechal je rozpuštěné povlávat na svých zádech.
Odejdeme odtud, najdeme si klidnější místo. Verin jasně cítil jak Minovi ruce zhrubly těžkou prácí. S tím je konec, nenechá ho v tom pokračovat.
Naštěstí si ho ještě otrokář Nelda dobře pamatoval. A měl z něj posvátnou hrůzu. Po přístavu se rozlehlo, že Verin je čaroděj a tak se jim raději všichni klidili z cesty.
Nebylo to ani tak těžké. Stačilo se tvářit velmi rozezleně a Minova smlouva byla za nemalý peníz vykoupena, byl svobodný. Mino ji hned na místě roztrhal a vysmál se tomu muži, co ho týral dva roky.

"Řekni, co teď budeme dělat? Kam půjdeme? Ty už se do moře vrátit nemůžeš že"?
Mino chápal velice rychle. Verin jen zakroutil hlavou.
"Jsem šťastný tady s tebou".
Verinovi přeci jen zbýval velký obsah měšce se zlaťáky a ukázal ho Minovi, ten jen vypískl překvapením a hned Verina kamsi táhl.
"Pláž? Proč jdeme znovu na pláž"?
Ale Mino byl tajemný jako podmořská hladina. Nakonec ukázal v dálce na krásnou rybářskou chajdu a Verina tam hned odtáhnul. Levi je jen tiše následoval, byl zvědavý co ti dva chystají a také doufal, že z toho ještě něco kápne.
Mořský princ moc nechápal o co se Mino snaží, když vyklepal skoro celý obsah sáčku s mincemi nějaké ženě před chajdou.
Verin tedy vyhledal odpověď u Leviho, který si skoro rval vlasy nad takovou nesmyslnou hloupostí. Tolik peněz té vdově zaplatil za tak nuzné ubytování. Za tolik peněz by si mohli dovolit bydlet v tom nejhezčím hotelu ve městě...
Ale Mino vypadal tak nadšeně a šťastně, proto měl i Verin radost.
"Tohle je teď naše Verine, je to tu moc krásné, tak jako v naší zátoce vzpomínáš"?
Samozřejmě že si mořský princ vzpomínal. Ten zbytek peněz co jim zbyli nabídli Levimu za jeho pomoc, ale vzal si jen pár zlaťáků, dokonce i v něm se zachvělo kousek dobroty srdce. Slíbil, že jim vždy rád pomůže a zmizel v uličkách přístavu. Konečně byly Verin s Minem samy dva. Měli toho tolik co si říct, tolik polibků, které nebyly naplněny, ale měli čas, všechen čas patřil už jen jim....
Nad mořem se proháněl mořský vánek, který protentokrát jemně hřál u srdcí těch, kteří tolik milovali....