26

Nervozita ze mě přímo sršela, ležet jen tak vedle něj, celé mi to připadalo strašně divné. Mlčel a to mě ještě více stresovalo. Přál jsem si, aby tu situaci nějak odlehčil, abychom se zasmáli a spadla ta dusná atmosféra očekávání. Ale Felix se mě rozhodl chvíli trápit. Prohlížel jsi mou tvář a já si podložil bradu dlaní.
"Je na mě něco zajímavého?"
"Nikoliv."

Cvrnknul mě z ničeho nic do nosu, až mě kost zabrněla a začal jsem si postižené místo třít. To mi vážně dělá naschvál, měl jsem chuť ho zaškrtit. Já se tady nervuju a on se v klidu baví. Jak říkával otec, vždy když se mi život nelíbil: "Život není fér, tak na to v klidu ser."
Zkusil jsem se přitáhnout blíž. Proč se obtěžovat s fňukáním jak mi ubližuje. Prostě jsem chtěl polibek jako satisfakci. To, že se nemůže odsunout, mi jen nahrávalo do karet. Chvíli na mě jen varovně hleděl, ale já si nedal říct a polibek jsem si ukradnul. Hned se nechal strhnout a přidal se ostře do polibku. Měl jsem vyhráno.

Můj sen se pomalu plnil a byl to... nádherný opojný pocit. Stále mi v hlavě běhaly tisíce myšlenek, říkal jsem si v duchu, že tuhle chvíli jsi musím zapamatovat. Ale nevydržel jsem to dlouho a brzy v mé makovici bylo čistě vymydleno, což jsem oznámil spokojeným vzdechem.
Cítil jsem jeho ruce, jak se pomalu sunou po mé hrudi. Jedna z nich si pohrávala u mého podbřišku. Musel zaznamenat každé zachvění mých svalů, na které dovedl perfektně hrát jako virtuos. Nějak jsem si ani neuvědomil, kam to směřuje. Až když mi zalehl jednu ruku a část hrudi, teprve pak jsem poznal jeho pravé záměry. Nevadilo mi, že je tak iniciativní, naopak mě to vzrušovalo. Jelikož moje postelové zkušenosti byly minimální, hltal jsem každý jeho dotek, vše co mě učil a ukazoval, abych mu to později mohl oplácet stejnou měrou. Stačilo aby jeho ruka sjela níž, do oblastí mého rozkroku a naježily se mi všechny chlupy po těle. Rychle jsem k němu zvedl pohled, abych se ujistil, že to dělá záměrně.
Jeho tvář byla bez známky váhání, i bez známky čehokoliv jiného, což mě trochu vyděsilo. Chtěl jsem něco říct, ale zakryl mi ústa dlaní. Mírně zavrtěl hlavou, že není třeba slov. Věděl co dělá a já mu musel jen důvěřovat. Neptal se jestli chci, myslím že to nebylo třeba, nejspíš mu bylo jasné jak jsem ten dnešek úpěl kvůli němu vzrušení.
Jeho ruka bez zbytečného protahování zajela až za lem mých spodků, což ve mě vyvolalo vlnu horka a prudké trhnutí. Ale on nepřestal. Teprve když se na jeho rtech objevil takový... podivný úšklebek, pochopil jsem. V zápětí sevřel mé mužství v dlaní a já myslel, že asi vidím všechny andělíčky. Nemačkal nikterak silně, ale stejně to stačilo. Na chvíli mě to naprosto vyvedlo z míry. Kousl jsem se do jazyku a snažil se nevyloudit žádný trapný zvuk typu "Ach", jako ženské v pornofilmech.
Pak nastalo přímo peklo. Byl to souboj. Já nebo má touha? Já nebo on? Bylo mi jasné, že tuhle bitvu, ať už ji chcete nazývat jakkoliv, projedu na plné čáře. Jeho prsty a horká dlaň, stačilo jen pár správných tahů, mírné masírování mého ztopořeného údu a byl jsem na krajíčku sil. No dobře... moje výdrž byla vcelku mizerná. Navíc Felix jako kdyby na mé tělo někde našel návod s popsanými všemi erotogeními zónami, páčkami a tlačítky. Nesnášel jsem ho za to a přesto ho miloval tak, jak jsem toužil po další dávce.

Po chvíli mi bylo jasné, že ho musím zastavit, že jsem se nechal úplně unést a skoro se jeho tělu nevěnoval. Nikdy jsem nebyl takový sobec, co to jen se mnou bylo? Rychle jsem mu sevřel zápěstí a jasně mu naznačil, že by pokračovat neměl nebo budu dřív, než se vzmůžu na to vzrušit jeho. Jeho tichý hluboký smích mi rezonoval v uších.
"Tohle přece chceš ne? Tak jsi to vychutnej a nemel."
"Ale já...chci abys taky to...".
Nemel bylo pro mě těžké slovo, které jsem neznal. Dokázal jsem okecat snad všechno, i vlastní přicházející orgasmus. Chvíli jsem se mu ještě snažil bránit, ale když se přisál rty na můj krk a razil si cestičku až na hruď,už to nešlo vydržet. Čekal bych od sebe víc. Ale potupně jsem uvolnil všechno svalstvo a nechal to proudit. Tu extázi, která ze mě vytryskla. Myslím, že se mi i chvíli zatemnilo před očima. Cítil jsem se trapně, dokonce jsem poprvé v životě dokázal pocítit jak rudnu a byl to...divnej pocit. Horkost, která se mi nahrnula do hlavy a poté jen tak vyprchala. Možná bych se přirovnal k parnímu hrnci. A Felix se smál. Tiše, přerývaně, sem tam sklouzl rukou až k mému pozadí. A já nesvedl nic, než jen dělat že tam nejsem. Že jsem se neudělal do pár minut co na mě sáhnul. Takový trapas se povede vždy jen mě.
Otřel mé tělo nějakými ubrousky. Voněly mentolem, který mě udeřil do nosu a donutilo mě to otevřít oči.
Pak jsem se na něj teprve zahleděl, s otázkou v očích. Chtěl jsem i jemu nějak pomoct. Přitiskl jsem se k jeho tělu a snažil se probojovat k jeho kalhotám od pyžama, ale ostře to zamítl, až mě to vylekalo.
"Proč?"
"Nechci."
"Nelži."
Rozladilo mě to. To, že jsem mu nemohl nijak pomoct, nemohl jsem mu poskytnou rozkoš jako on mě. Prostě jen tak odmítl a já to nechápal. Cítil jsem že je vzrušený, tak v čem byla chyba?
Těsně mě k sobě přitiskl a zajel mi rukou do vlasů.
"Jsi ještě tak mladý abys to chápal. Sex není všechno."
"Cože? To já přece vím jen jsem chtěl, aby ti bylo taky dobře."
Musel jsem třeštit oči nad tím, co si o mě myslí. Mě nešlo jen o to vyprsknout se mu do ruky k čertu. Mě šlo o ...milování, o vzájemném příjemném pocitu uspokojení. Mračil jsem se jako bouřkový mrak, i když mě políbil. I když mi prsty vyhlazoval ty vrásky na čele. V tomhle jsem mu nějak nerozuměl.
"Je tak těžké to akceptovat Lukáši?"
"Ne není, já tomu jen... nerozumím. Udělal jsem něco špatně? Nebo... tak?"
"Ne, nic jsi neudělal špatně. Nehledej chyby tam, kde nejsou. Já jen...nepotřebuji, toť celé."
Okamžitě jsem zrudnul ještě víc, nechtěl jsem ho uvádět do rozpaků. Chtěl jsem se k němu přitulit, ale otočil se pomalu zády a objal si deku. Bylo to zvláštní sledovat ho. Najednou jsem byl zase sám...v jeho posteli, pod teplou peřinou. Primární touha po vyvrcholení zmizela, ale přesto jsem měl pocit že... to není to co bych chtěl. Že mi něco chybí.
Hodně jsem zariskoval, když jsem se bez ptaní přitiskl na jeho záda. Nic na to neřekl, ani na mě neotočil pohled. Jen jsi zavřel oči s mírným úsměvem. Možná byl prostě jen unavený z celého toho dlouhého dne.
"Promiň."

"Zkus spát a nechrápat mi do ucha. Ráno brzo vstáváme."

Ta noc i přesto, že nebyla dokonalá tak, jak jsem ji mít chtěl, dopadla dobře. Při usínání cítit jeho vůni bylo naprosto opojné. Občas když jsem zavřel oči a už upadal do snů, rychle jsem se probudil, abych se ujistil, že to není jen další z mých živých snů. Že tu opravdu s Felixem ležím. Ale teplo jeho těla mi dodávalo jistotu. Nevím jestli usnul hned, nebo jen dělal že spí, jeho dech byl klidný, jeho tělo se sotva kdy pohnulo. Vůbec se večer nevrtěl.Zato já se v noci mlel jak mouka v mlýně. Pořád jsem měl hlavu zaplněnou myšlenkami na dnešek i zítřek.
Sem tam jsem prsty jemně hladil kůži jeho zad, někdy i boku, ale nikdy ho to nevzbudilo.
Jo stručně řečeno, byl jsem zabouchnutej a to drasticky a úplně.

Ráno jsem vyspával skoro do sedmi. Nějak jsem se zamotal do jeho deky a odmítal rozlepit oči. Asi jsem musel slintat, nebo vypadat jako blb, protože se tomu smál ještě celou cestu do Olomouce. Až vytažení žaluzií a ostré slunce, které mi pražilo přímo do ksichtu mě dokázalo vzbudit, spolu s rachotem, který ke mě pronikal jako by z dáli. Rukou jsem nahmatal jen jeho polštář. To teplo bylo pryč. Když jsem se rozespale posadil a prohrábl jsi vlasy, které jak měly ve zvyku stály tak, jak se jim zachtělo, přistála mi na nohách menší cestovní taška. Skoro jsem vylítl leknutím na strop. Její majitel už rozesmátě trůnil na svém křesle a ještě jsem z něj cítil šampón. Sakra jak to dělá, že je tak rychlý?
"Ty se k nám chceš nastěhovat? Není to trochu brzo na čtvrtém rande?"

"Vtipný jako vždy. Ono tě to přejde neboj. Koukej vylézt z postele, chci vyrazit dokud není takový provoz."
S brbláním jsem se vyhrabal z postele a hned si to namířil k němu Bláhově jsem si myslel, že dostanu pusu na dobré ráno, ale narazil jsem leda tak na chladný povrch vozíku, jak se schválně otočil zády.
"Protivo protivnej. Můžu jsi dát ještě snídani?"
"Nepovoluje se. Najíme se cestou. Čekám v autě."
Zůstal jsem za ním zaraženě pomrkávat. No to jako nemyslí vážně, já než se vzbudím a trochu uvedu do stavu normální funkčnosti, tak tam vysedí důlek.

Ale vzal jsem to tentokrát letem světem. Ještě jsem se deset minut loučili s Natálií a Terezou. Felix už nervózně poklepával prsty o volant a tvářil se nadmíru útrpně při větách typu: "Jeďte opatrně" nebo "zavolejte až dorazíte."
Trochu mi to připomínalo mojí mamku. Stejné ochranitelské fráze měla v denním slovníku nejmíň několikrát. Nakonec jsem se nasoukal k Felixovi do auta a naše cestovatelské dobrodružství mohlo začít. Co bude na jeho konci jsem netušil. Ale už teď jsem se děsil té chvíle, kdy se s ním budu muset rozloučit.
Prvních pár kilometrů proběhla nefalšovaná bitva o rádio. Já byl pro hudbu a svou oblíbenou stanici. Felix byl pro zprávy a starší hity. Moje argumenty o tom, že musí jít s dobou však razantně zamítl a já tedy vyvěsil bílou vlajku.
Když jsem už před Olomoucí šilhal hladem a myslel, že okoušu palubní desku, slitoval se a zajel k benzínce s milosrdným svolením, abych si šel koupit žvanec a jemu kávu. Ráno byla dost zima, rozlámaný z auta jsem se sotva plazil. Nakoupil jsem toho víc, kdyby i on dostal cestou hlad. Myslím, že jsem to viděl v nějakém filmu, jak se milenci jedoucí v autě krmili navzájem. Zasnil jsem se jen na chvíli a na jeho kávu málem zapomněl. Ale naštěstí jsem pobral tak nějak rukama nohama všechno.

"Můžu jíst v autě?"
"Když jsi to po sobě vysaješ."
Měl jsem chuť ho tou bagetou umlátit, ale byla vcelku drahá, takže jsem to raději ignoroval.
Cesta probíhala v klidu, sem tam jsem si notoval i ty jeho staré hity, a on se tomu jen smál. Měl jsem nesmírně rád jeho smích. Tak nějak se vždy celý rozsvítil, i když jsem toho nebyl svědkem moc často.
"Jestli budeš unavený, tak někde zastav, nijak nespěcháme a můžeme udělat přestávku."
Moje přehnaná péče se ale znovu setkala s nepříjemným pohledem typu "ještě slovo a jdeš pěšky". Usmívat se přestal a raději se věnoval cestě. Nijak neriskoval, ale asi každý řidič řídí trochu podle své povahy. Párkrát jsem měl i nahnáno, že skončíme v kamionu, ale on vždy s přehledem bez jediného zaváhání vše zvládl. Proto mi tak vrtalo hlavou... ta jeho nehoda tenkrát. Byl vážně dobrý řidič. Řídil rád i dlouhé tratě, tak proč tenkrát boural? I když už jsem střípky příběhu slyšel, nějak mi nedávali smysl.
"Chtěl bych... s tebou o něčem mluvit. Já ... byl bych rád, kdybys mi o NĚM řekl.... o tom co se stalo."
"Proč tě to zajímá?
Netvářil se zrovna sdílně. Ale bylo to asi to poslední tajemství, které mezi námi viselo ve vzduchu. A já chtěl mít o všem jasno, pokud se Felixe týkalo.
"Rád bych znal celý příběh."
Rád bych věděl jestli je tato rána stále otevřená a bolestná, ale to už jsem nedodal nahlas. V každém vztahu jsou asi témata, které se nerozebírají, jsou tabu. Ale já nechtěl, aby mezi námi něco takového stálo. Zahleděl jsem se na něj. Nabízel jsem mu důvěru, přál jsem si aby ji využil. Stejně zavření oba v tomhle malém prostoru na kolech, míjející kilometr za kilometrem. Neměl mi teoreticky kam utéct, ani kde se schovat. Měl možnost odmítnout, ale znal jsem jeho přímou povahu. Dlouhé mlčení mi ale dávalo jasně najevo, že o tom nejspíš mluvit nechce.