27

Cesta ubíhala pomalu, krajina kolem se mi zdála pořád stejná, sotva jsem ji vnímal. Po tom, co mi řekl, jsme oba zachovávali mlčení. Já protože jsem to musel strávit a u Felixe bylo mlčení vcelku běžný stav. Přesto jsem po chvíli ucítil jeho ruku na stehnu. Sice jsem myslel, že mu ujela z řadící páky, ale jeho pohled dával jasně najevo, že se omlouvá. Přeci jen jsem na rtech vykouzlil uklidňující úsměv. Byl jsem rád že to vím, už jsem vcelku chápal proč se tolik obviňuje.
Když jsem ho požádal, aby mi vyprávěl o svém bývalém příteli, byl to risk. Já takový žárlivec, jestli to vůbec unesu slyšet. Dlouho se rozpakoval, ale když vypnul rádio, bylo mi jasné, že se přeci jen odhodlá.

"Potkal jsem ho při práci. Dělal sekretáře starostovi, a tak jsme se setkali při jednom projektu týkajícím se spolupráce s městem Telford a byli jsme nuceni spolupracovat. Už ze začátku jsme si padli do oka a tak projekt šel vcelku snadno. Nejspíš jsem i oba o sobě věděli, že dáváme přednost mužům, ale dlouhou dobu jsme byli jen dobří přátelé. I když už projekt skončil, dál jsme se vídali, na skleničku, do divadla. Natálie byla matkou na plný úvazek a mě to doma moc nedrželo. Při jedné benefiční akci mi jasně dal najevo, že by toužil být více než můj přítel. Možná jsem byl opilý, nebo mi to lichotilo. Váhal jsem jen chvíli, takový jsem byl parchant, i když jsem měl doma ženu a malou dceru. Ze začátku to bylo jen o nevázaném sexu. Věděl už od začátku, že jsem ženatý, ale nikdy mu to nevadilo, respektoval to. Jenže nezávazný sex nám vydržel sotva pár měsíců, pak jsme oba chtěli víc. Došlo to tak daleko, že mi dělalo čím dál větší problémy vracet se domů a opouštět ho. Pak přišla oslava jeho třicetin, tehdy jsme se poprvé pohádali. Řekl, že už takhle ten vztah nechce udržovat dál takhle. Pro něj to vždy bylo snadné, nelámal jsi s ničím hlavu. Postavil mě před rozhodnutí. Buď on nebo má rodina. Chápal jsem že chce mít jasno, už se o mě nechtěl dělit. To rozhodnutí bylo nejtěžší v mém životě. Celé dny jsem nemohl spát a přemýšlel o tom. Co řeknu Natálii a Terezce? Že jsem ji celé manželství lhal? Že tatínek má rád jiného strejdu?
Pak Natálie přišla s tou dovolenou. Tenkrát už jsme se jen hádali. Snažil jsem se na ni hledat chyby, abych to měl snazší. Obvinila mě z nevěry a já to přiznal, ale neřekl jsem, že nechodím tajně za ženou, ale za mužem. Tu noc jsem ji řekl, že jsem se zamiloval i do někoho jiného. Nechtěl jsem ji dál klamat, vždy jsem se snažil být aspoň v citech upřímný. Sbalil jsem si tašku, když mě požádala ať odejdu. Čekal jsem, že to bude... těžší, že bude plakat, že bude křičet. Ale vzala to překvapivě chladně, aspoň přede mnou. Tu noc jsem spal u něj. Řekl jsem mu, že jsem si už vybral. Natálie byla vždy chytrá a rozumná žena, věděl jsem, že mi neodepře styk s Terkou ani až se dozví o mé orientaci. Plánovali jsme si s Patrikem budoucnost a já věděl že... on je to pravé. Že s ním se cítím naprosto plný. Druhý den jsme pojali jako oslavu. Dost jsme pili a chtěli jet na dovolenou sami. Chystali jsme se k severnímu moři. Patrik to tam miloval. Na Rujánu.
Měl jsem upito, ale nebyl jsem opilý, vždy jsem měl dobré spalování alkoholu. Neměli jsme tenkrát vyjíždět. Pršelo, bylo mokro, ale on měl rád zvuk deště. Svolil jsem k cestě i přes nepříznivé podmínky. V autě bylo puštěné hlasitě rádio, smál se, snažil se mě pobavit nějakou historkou, sem tam mi šeptal do ucha perverznosti, co se mnou bude dělat až tam dorazíme. Pamatuju si jeho smích... to je to poslední co si pamatuju. Protože jen to jsem si chtěl uchovat v paměti. Reagoval jsem pomalu, nevšiml jsem si předjíždějícího auta, strhl jsem volant ke krajnici, ale mokrá vozovka nás katapultovala až do svodidel. Kolikrát jsem mu říkal, ať se připoutává... ale nikdy neposlechl. Ani tenkrát. Zemřel na místě."

Po tomhle mrazivém vyprávění nastalo v autě právě to tíživé ticho. Dál už nepokračoval, nebylo třeba. Pochopil jsem tenhle krutý příběh. Teprve když se rozhodl být plně s ním ho ztratil. Tomu se říká život? Draly se mi slzy z očí protože jsem se dokázal do Felixových pocitů vcítit. Dokázal jsem pochopit jak to bylo kruté, přijít o milovanou osobu. Ale přesto jsem neakceptoval fakt, že to byla jeho vina. Ta nehoda jak ji popsal neměla jen jednoho viníka. Bylo tu tolik kdyby. Kdyby nepili před odjezdem, kdyby se jeho přítel připoutal, kdyby nepršelo, kdyby je to auto nepředjíždělo když nemělo, kdyby se rozhodli nikam nejet... takové nehody jsou prostě řádkou po sobě jdoucích selhání. Stačilo by vynechat jedno a možná by to bylo nakonec jinak. Přesto to Felix nechtěl vidět, prostě vinu svalil na sebe, bylo to tak snazší než proklínat počasí, než proklínat neznámého řidiče. Dál už jsem tenhle příběh znal, vyprávěla mi ho Natálie. Byl jsem nesmírně vděčný, že to vím. Vážil jsem si Felixovi důvěry, kterou mi projevil. I když už to bylo několik let, stále to v něm bylo. Stále se nemohl přes to přenést. A já si v takové chvíli položil otázku co pro něj znamenám já? Bude někdy i ke mě cítit podobnou lásku? Proto jsem zachovával mlčení až k Červenohorskému sedlu, kde Felix z ničeho nic zastavil na kopci na odpočívadle. Mnoho lidí tenhle pohled uchvátí, když ho vidí poprvé. Ty kopce, vysoké kopce pokryté zelení. Ty prudké srázy a modré nebe. Vypadalo to dnešního dne opravdu jako z nějakého dobového obrazu známého malíře. I já tenhle pohled miloval, také se mi naskytl jen jednou do roka. A co teprve v zimě když je všude děsivě bílo, škoda že to Felix nemůže taky vidět.
"Nádhera."
"Točí se z toho člověku hlava co?"
Nahnul jsem se k němu, abych získal stejný úhel pohledu. Zasněně sledoval ty kopce a já si strašně přál mít po ruce foťák, abych ho zvěčnil. Nakonec jsem našel potichu v kapse mobil a aniž by to tušil vyfotil ho.
Zahlédl však že s něčím šaškuju, ale aby neměl zbytečné otázky, odvážně jsem si natočil jeho bradu k sobě a dlouze ho políbil. Vůně lesa a stromů i tenhle horský vzduch byly příjemnou kulisou. Rozesmál se a já jen překvapeně hleděl, když mi hned vzápětí polibek pořádně opětoval. Bylo v tom tolik vášně a citu, nechal jsem se naprosto unést a nevnímal okolí. Až když jsem zaslechl troubení nějakého auta, které asi toužilo také na odpočívadlo, jsem se probudil. Klidně bych ho líbal dál, třeba další hodinu, auto neauto. Nepociťoval jsem stud, že nás někdo při tom vidí, ani nevím proč. Normálně bych se asi propadl do země jen se na něj na veřejnosti zamilovaně podívat. Co se tedy změnilo? Já se změnil?

Od sedla už to nebylo tak daleko. Čím výš k polským hranicím jsme mířili tím menší městečka a vesnice jsme potkávali. A Felixe pobavilo mé tvrzení, že Jeseník je pro nás velkoměsto. Jako patriot jsem se nafučeně nafoukl, ale docela jsem ho chápal. Nevím jestli bych dokázal žít v Brně, v tak obrovském městě, tak neosobním. Byl jsem zvyklý že v celém okresu každý zná každého, že jsme příbuzní a přátelé. Že říkám "teto" asi stovce ženských, které osobně neznám, ale znají mamku. Tak to prostě u nás chodilo. Všichni jsme si při povodních vypomohli, všichni jsme táhli za jeden provaz, jako jedna velká rodina čítající deset menších obcí a vesnic. Ukazoval jsem mu vesničky, povídal co tam mají zajímavého. Hele Uhelná, romské geto, hele Fořt, velkej domov důchodců, hele Vlčice, německé geto. Bavili ho mé poznámky a stále se ptal do jakého geta tedy jedeme a v kterém bydlím já. No... naše geto bylo takové... zemědělské? Nevím jak jinak bych charakterizoval Heřmánkov. To že je tu víc zemědělské techniky než lidí... nebo že tu je děsivý počet omladiny a všechny obce nám závidí? Nebo že je tu tolik krav jako v Indii? Po projetí asi padesáti km plných luk, lesů, polí, krav a všudypřítomných jabloní a třešní u cesty, už jsem viděl že Felix ztrácí nervy. Když pronesl něco o strašlivém zapadákově, začal jsem se durdit, i když jsem musel uznat že mám pravdu. Jaké vánoce potom měl, když jsme za Žulovou potkali pokrok moderní doby - benzínku.
"Už tam budem hele... ještě dvě vesničky a tady odbočíš do údolí. Projedeš kolem Zemědělky a pak polní cestou ke statkům."
Za Šumperkem jsem ukázal jak extrémně jsem podlý a zabavil mu GPS navigaci do auta. Vytáhl jsem cestovní mapu (já tomu krámu elektronickýmu prd rozuměl a měl jsem ho ještě podle toho navigovat.). Sice jsi ze začátku myslel, že si dělám srandu, ale překecal jsem ho stylem: "Hele bude to nečekané dobrodružství a zábava, ukážeš tak jestli mi věříš."
"Tobě ano, té mapě ne."

Nakonec jsi mohl oddechnout, když jsem mu ukazoval komplex stájí a školní budovy naší zemědělky pyšně se slovy: "Tam pracuju."
Asi jsem měl být raději zticha, protože se Felix rozhodl to tam také prozkoumat, i když byla neděle. Já věděl že v neděli je taky jezdecký kurz, takže škola nebude prázdná. Jemu to však očividně hlavu nedělalo a já už si odříkával modlitbičky. Ještě jsem mu na polní cestě zopakoval že o mojí homosexuální orientaci tu ví jen jedna má spolupracovnice, tak aby se neprořekl. Ten pohled co na mě upřel byl tak děsivý, že jsem si chtěl vystoupit za jízdy do pole obilí.
Navedl jsem ho až k našemu statku a tam jsme konečně stanuli na místě. Zora jakmile zaslechla přijíždět auto mohla se zbláznit. Měla totiž zvyk vítat radostně kohokoliv, kdo dorazil, stylem všechny je oskáču a olížu. A Felix udělal tu chybu, že důvěřivě otevřel dveře. Než se nadál Zora mu trůnila na klíně a chtěla ho láskou sežrat. Takovej trapas. Povedlo se mi ji odchytit a pořádně ji vynadat, ale Felix se tomu jen smál. Dokonce se na verandě zjevil i táta, takže jsem na sucho polknul a vážně jsem znervózněl.
"Ahoj... už jsem doma."

Viděl jsem otcův pohled, bylo trochu divné, že Felix z auta nevystoupil, jen otce pozdravil od volantu. Já věděl že nemůže, tedy může ale musel by vytahovat vozík a jak se zdálo, k tomu se moc neměl. Celé to tedy vypadalo rozpačitě. Až když ven vyběhla mamka, ve starých teplákách a šátkem na hlavě, zrovna poklízela telatům, se atmosféra trochu pohnula. I když jsem si to takhle nepředstavoval. Hned mě objala a vynadala mi, proč jsem ani nedal vědět v kolik přijedu, že by něco uvařila a upekla a oblékla se... prostě nezastavitelná. Pak se hned hrnula k Felixovi se slovy že se nemusí stydět a jít dál, jistě je unaven po cestě a chce jsi dát aspoň kávu. Myslím že Felixe pojala jako otce nějaké mé domnělé slečny z Brna, protože se k němu chovala zvláštně.
Felixe uvedla asi dost do rozpaků. Zavrtěl se na sedačce, ale přesto vykouzlil ten svůj odzbrojující úsměv a rukou poklepal na čelní sklo auta, kde se skvěla modrobílá cedulka s postavou na vozíčku. Aby dal jasně najevo, že to s tím "jít dovnitř" nebude tak horké, jelikož náš domeček byl dvoupatrový a schody vedly i ke vchodovým dveřím. Mamka ale ze začátku nepochopila, takže jsem ji to musel tiše naznačit, že Felix je na vozíčku.
Neměl jsem to dělat, vážně ne. Pak to teprve byly obavy, kdy zapřáhla otce ať donese prkénka a položí je na schody. Nějak jsem Felixovi opomněl sdělit, jak je moje mamka značně vynalézavá osoba a její duch se nevzdá. I kdyby měla do našeho domečku narvat třeba stádo slonů, věřím že by se ji to povedlo.
Felix se nezdál být nadšen. Věděl jsem jak mu vadí tahle starost a pozornost kolem jeho handicapu. A mamka to brala dost hrrr. Stihl jsem jen zašeptat omluvné promiň, tohle jsem vážně nečekal. Ale už nešlo couvnout, nešlo ho zachránit. Sice se vymlouval, že to není tak nutné, ale nakonec byl nucen ze svého úkrytu v autě vylézt. Táta opravdu donesl široké desky, které používal pro sjezd s kolečkem do sklepa, takže dostat Felixe do domu nebyl problém.
Když jsme se všichni dopravili do kuchyně, která byla největším pokojem v domě, dostal jsem nakázáno udělat hostovi něco k jídlu a kávu, zatímco se matka odebrala převléct, aby nesmrděla jako tele.
Felix sice odmítl oběd, ale kávou nijak nepohrdnul a dokonce mi v jedné nestřežené chvíli, kdy záhadně nebyl nikdo poblíž, sdělil jak by mi to slušelo v zástěře. Jen v zástěře. Udělal to schválně, protože jsem zrudnul jak makové pole a raději to nechal bez odezvy.
"Nespal jsi jazyk o to kafe."

Raději jsem se ani na něj moc nedíval. Myslím že se skvěle bavil na můj účet a vypadal u toho tak k sežrání, až jsem musel skřípat zuby abych ho... no na místě nezaškrtil nebo nepolíbil, i když nevím, která možnost by byla horší. Otec se dohnal po chvíli a hned začal výslech. Kdo Felix je, odkud je, proč jsem u nich byl. A mě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
"Tati už jsem vám říkal...."
To že byl Felix jen o pár let mladší než můj táta tu situaci dělalo o to horší. Až tady jsem si uvědomil náš velký věkový rozdíl a klel jsem v duchu tak, že bych šel na místě do pekla.
"Ale Lukáš u nás dělal pohovor na jedno pracovní místo, a jelikož se známe z chatu, tak jsem mu nabídl možnost přespání u nás, aby nemusel platit drahou ubytovnu."
Co si to proboha vymýšlí? Felixi ty vrahu co to meleš k čertu?
"Cože? Jaký pohovor? V Brně? Lukáš přeci práci má."
I otce to hodně šokovalo, takže po mě střelil pohledem. Za tohle Felixe vážně zabiju. Ale neměl jsem jinou možnost než tuhle lživou frašku hrát s ním. Pořád lepší, než aby mu oznámil, že jsem přijel za ním do Brna zašoustat.
"Pohovor na jednom statku za Brnem, který se zabývá agroturistikou a hiporehabilitaci."
To už mi spadla čelist až do přízemí. Proč tohle vytahuje? Už jsme o tom mluvili několikrát. Ano byl to můj sen tohle jednou dělat, ale tak vzdálený, že nebyl splnitelný. Proč Felixi, proč sis vymyslel něco takového? Nechápal jsem jeho záměry, neviděl jsem co chystá. Celou dobu měl tenhle svůj postraní plán, o kterém mi neřekl.
"Hipo co? Nevím proč jsi Lukáš hledá práci někde na druhém konci republiky, takový nesmysl a plýtvání peněz."
"Přijali ho samozřejmě s dobrými referencemi ode mě a se svými zkušenostmi."
Nevšiml jsem si, že ve dveřích už nějakou dobu stála i matka a poslouchala rozhovor taťky a Felixe. Jen jsem zkoprněle stál a čuměl jakou má Felix fantasii. Jak umí perfektně lhát aniž by mi o tom řekl. Postavil mě tak do naprosto nepřehledné situace. Chtěl mě snad takhle vytrestat? Nerozuměl jsem tomu proč otci napovídal takové nesmysly.