3

Alan: (Sedí v křesle před svým posledním dílem. V ruce skleničku s vínem a pozoruje obraz.)
Ben: (Postává před těmi dveřmi, musí si vymyslet nějakou výmluvu...mysli, mysli. V ruce svírá jeho deštník, co mu půjčil toho dne. Je to přece slušnost ho vrátit, nakonec zaklepe)
Alan: (Pozvedne obočí. Nikoho nečeká? Že by Sandra? Vstane. Přes obraz přehodí plátno, odloží skleničku a jde ke dveřím.)
Ben: (Čeká, jen doufá že je doma, ale podlé těch informací moc ven nechodí, takže je dost velká šance, že doma bude)
Alan: (Otevře a udiveně se na Bena podívá.)

Ben: Ehm já...nechci obtěžovat, jen jsem myslel, že vám to vrátím (ukáže mu deštník)
Alan: Jak si věděl, kde bydlím? (Trochu nedůvěřivě si od něj ten deštník vezme.)
Ben: (Dobrá otázka, ale i to dokonale promyslel, není přeci žádný začátečník. Ukáže mu jeden umělecký časopis, kde se psalo kde bydlí) A pak už se stačilo jen zeptat lidí kolem.
Alan: Aha... (Chvíli zaváhá.) Chceš jít dál?
Ben: Mohl bych? (Pousměje se, přeci jen je to moc hezký muž a hezky se mu s ním mluví)
Alan: (Kývne a ustoupí ze dveří.)
Ben: (Trochu nervózně vejde dovnitř, jen nesmí nic pokazit když už je tak blízko) Voní to tu malířskými barvami
Alan: Těžko... (Zavře za ním dveře.)
Ben: Ale jo, vy to asi necítíte protože v tom žijete (zasměje se a zahlédne přikryté plátno, zaujme to jeho pozornost)
Alan: Možná... (Sleduje jeho pohled a stoupne si tak, aby na ten obraz nebylo vidět.) Dáš si něco? Kávu, čaj...
Ben: Moc rád, čajem nepohrdnu. (Takže přeci jen maluje? Zajímalo by ho co pod tím plátnem je, ale zeptat se asi není vhodné)
Alan: Dobře. (Kývne.) Udělej si pohodlí. (Odebere se do kuchyně.)
Ben: (Nakukuje kam to zmizel a pak využije příležitosti a tiše přicupitá k tomu obrazu, jen plátno trochu nadzvedne, aby viděl co je na něm. Nějaký muž? Možná...jeho mrtvý přítel?)
Alan: (Udělá čaj a vrátí se s dvěma hrnky.)
Ben: (Sotva se stačil vrátit na své místo a nahodí pozitivní úsměv) Děkuju. Včera jsem se byl podívat v galerii, mají tam i nějaké vaše obrazy? Chtěl bych nějaký vidět.
Alan: Možné to je, ztratil jsem přehled, kde je který obraz. (Pokrčí rameny a podá mu hrnek.)
Ben: (Pohrává si s hrnkem) Asi vám to bude znít divně ale... dost jsem na vás myslel, tedy...na to co jste mi minule říkal.
Alan: (Usadí se v křesle a nepřítomně kouká na zakrytý obraz.) Připomeň mi, co jsem ti říkal minule?
Ben: (Asi ho ani nevnímá) Nepamatujete si to? Chtěl bych vám něco ukázat (začne se hrabat v tašce)
Alan: (Stočí pohled na něj.)
Ben: (Ani neví proč si to vlastně schoval, ale najde svoje složky s fotografiemi, ještě ze školy) Říkal jste, že vlastní pohled je zavádějící, možná že změníte názor. Vím že...vás to asi nezajímá ale chtěl bych, slyšet co si o tom myslíte. (Položí před něj ty složky)
Alan: (Natáhne se pro ně a otevře je, chvíli si je prohlíží. Beze slova se probírá fotografiemi.)
Ben: (Nečeká nějakou pochvalu, vlastně je přinesl jen aby mohl navázat rozhovor, aby na sebe strhl jeho pozornost, ale v tom muži se nějak nevyzná)
Alan: (Zavře složky a chvíli si ho prohlíží.) Proč se tím neživíš?
Ben: Cože? (Trochu ho to vykolejí, ale rychle svůj výraz uvede do původního stavu, měl by se držet svého úkolu) Nemyslím že by se tím dalo uživit. Když jsem byl na škole, snil jsem že jednou, za mnoho let, budu umět do fotek dát duši, tak jako je dávají malíři do svých obrazů. Ale byly to jen hloupé sny.
Alan: Dát duši do fotky je těžší... Malíři zachycují to, co vidí... mohou tomu dát i část ze sebe. S fotografií je to těžší... tam se musí vystihnout ten pravý čas. (Vrátí mu ty fotky.) Není to špatné, myslím, že by ses zvládl vypracovat.
Ben: (Teď mu celkem slušně naběhl, zatne zuby a vrátí se ke vzpomínkám) Gader říkal, že když nepochopím malbu, nebudu dobrý fotograf a měl pravdu...já...(na chvíli se odmlčí) Myslím že naše setkání byl osud, učte mě...učte mě jak malovat.
Alan: Erik Gader stál vždycky mimo realitu. Jeho názory bys neměl brát vážně. (Zavrtí hlavou.) Je mi líto, ale já nevyučuju.
Ben: A proto taky umřel (hnusně se ušklíbne a dopije čaj, tohle mu přineslo zlé vzpomínky, ten muž...mu je stále připomíná, s takovou se nikam nehne) Asi máte pravdu (Schová složky a zvedne se k odchodu) Omlouvám se že jsem obtěžoval.
Alan: (Zamračí se.) Jeho smrt byla naprosto zbytečná. Jako každá.
Ben: Zbytečná? Je vidět že jste ho moc neznal (Uvědomuje si že moc mluví, musí pryč) Smrt si přichází jen pro ty, co si to nezaslouží, pro ty, kteří si to zaslouží, musí smrti někdo pomoct.
Alan: Neznal? A ty ano?
Ben: (Jen se na něj otočí s dost ohnivým pohledem, myslel si že už je to dávno pryč. Nikdy nejednal takle hloupě) Víc než bych si přál (s tím raději vyjde z jeho bytu, tentokrát si to sám podělal)
Alan: (Vstane a přejde k obrazu, stáhne z něj plátno a zadívá se na Petra.)


Ben: (Zamíří zpět na ten hřbitov, ví že tam Alan chodí často, takže je celkem pravděpodobné že ho tam potká)
Alan: (Je tam, tráví tam poměrně dost času. Už si ani nevzpomíná, kdy touhle dobou dělal něco jiného. Ale jistě to bylo něco s Petrem.)
Ben: (Záhledne ho u toho náhrobku, chvíli váhá jestli za ním jít, přeci jen minule to dost přehnal a řekl věci, které neměl. Nakonec ale tiše přejde k němu a chvíli ho sleduje)
Alan: (Položí ruku na náhrobek a na chvíli se zamyslí. Měl mu donést květiny. Určitě. Až pokvetou zase šeříky, natrhá mu jich celou náruč.)
Ben: Omlouvám se že vyrušuju...ale, chtěl bych se vám omluvit.
Alan: (Cukne s sebou, byl duchem nepřítomen.) Cože?
Ben: Za své chování minule. (Snaží se vypadat kajícně, ale při tom pomrkává po tom hrobu. Jednou by si taky přál, aby ho někdo takhle oplakával)
Alan: Aha. (Nespouští oči z náhrobku.) V pořádku.
Ben: Musel jste ho hodně milovat (Asi příliš nepřemýšlí nad tím co říká)
Alan: Do toho ti nic není. (Odsekne a vstane.)
Ben: Já vím. Jsem asi...příliš zvědavý (jen se pousměje a pročísne si vlasy)
Alan: (Zamíří k autu.)
Ben: (Sleduje ho jak odchází, pak si vytáhne mobil, asi by to měl vzdát, ten muž teď nepotřebuje svádět, potřebuje truchlit)