31

Felix nebyl ten typ muže, který by jen prázdně o něčem tlachal. Věděl jsem, že jeho slovu můžu věřit. Pokud řekl, že se něco udělá, prostě se to udělalo, ať už byly okolnosti jakékoliv. Opravdu si vyklidil svou pracovnu, za mé naprosto zbytečné asistence. Natálie prohlásila, že to vidět nemusí a nakoukne, až to bude hotové, takže jsme to v přízemí měli na povel sami. Felix se rozhodl odmítnout mě k něčemu pustit a já se začal kousat nudou, což bylo špatné znamení. Pak jsem měl totiž nesmírnou chuť ho provokovat a on mi mou provokaci krásně vracel. Strašně mě to bavilo, bylo to jako... za starých časů na chatu, kdy jsme se jen oťukávali. Během prvního dne vyklidil tu malou místnůstku a na středu povolal nějakou firmu, která se specializovala na přestavby. Chtěl jen vybourat oddělující zeď, aby se obě místnosti staly jednou, ale přitom měl každý svůj malý koutek pro sebe. Docela jsem Natálii litoval, protože bourání zdi nesla velice těžce a raději se většinu dne vyskytovala u svého přítele Karla. Trochu mě mrzelo, že jí přiděláváme starosti, ale doufal jsem, že chápe, proč to děláme. Felix se rozhodl... rozhodl se žít se mnou, i když mě skoro neznal. Řekl mi, že do toho jde aspoň na zkoušku, jelikož už nemá co ztratit. Trochu mě to zabolelo, ale nic jsem nenamítal. Ten úklid po dělnících dal sakra zabrat, horší bylo, že Felix do toho nečekaně dostal práci na překladu sbírky básní, což normálně nedělal, ale jeho agentka mu to vrazila s prosebnýma očima, protože jí jiný překladatel vypadl. A tak jsem na tu nejhorší práci zůstal sám a klel jsem jako dlaždič, což Felixe maximálně bavilo. I on sám toho měl nad hlavu. Ono překládat poezii z jednoho jazyka do druhého, aby to znělo jako poezie i po překladu je nesmírně těžké, zvlášť pro někoho tak... jak to říct. Chladného bez smyslu pro fantazii? Ne, to bych mu moc křivdil. Ale rozčiloval se u toho taky slušně.

Jasně mi nakázal, ať mu nelezu do žádných papírů a osobních věcí a já jeho soukromí respektoval. Ale když jsem chtěl vysypat koš, našel jsem v něm obálky z pojišťovny a také brněnské nemocnice. Překvapilo mě, že to byly převážně upomínky, aby se Felix dostavil na kontrolu, či vyšetření, nebo rehabilitaci. Poslední byla stará sotva dva měsíce. Bylo drzé se v tom hrabat, já vím. Ale nemohl jsem si pomoct. Našel jsem i jméno jeho doktora, nějaký pan Adamovský a dokonce na něj bylo i číslo. Chvíli jsem na to zíral a hlavou se mi honily různé myšlenky. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem jeden z těch dopisů strčil do kapsy automaticky. Ne, udělal jsem to naprosto záměrně. Felix se se mnou o svém zdravotním stavu totiž odmítal bavit a pokaždé když jsem se nějak nešetrně zmínil, ochladnul.

On je vyhodil, jen tak do koše, to prostě nebylo správné. Věděl jsem, že se po té nehodě doktorům vyhýbal. Ale také už jsem zaznamenal, že má občas bolesti. Neviděl jsem ho polykat žádné prášky. Ani je nikdy v pokoji neměl. Štvalo mě, že chce schválně trpět, aby nezapomněl. Ale to já odmítal snášet.
"Už jsem hotový, jak to jde?"
Položil jsem mu ruku na rameno a on ke mně zvednul ten svůj útrpný pohled. Ne, nemusel ani odpovídat, tohle mi stačilo. Snažil jsem se ho podpořit těmi hloupými větami o tom, jak to zvládne, že mu věřím... atd. Ale on je vcelku ignoroval, když jsem si vysednul na stůl před něj, abych ho rozptýlil polibkem. Rozptylování se dost protáhlo, brzo jsem skončil bez trička na jeho klíně. Odmítal jsem, ale nedal mi jinou možnost, stejně prý mou váhu necítí. Lhář jeden.
Slyšel jsem odemykání dveří a začal se shánět po svém tričku zpátky, co když je to Terka jdoucí ze školy? Nemusí taky... no, vidět všechno. Felix mi ale můj kus oblečení odmítl vydat s tím, že ho bere jako rukojmí.
"Koukej to vrátit, ty zloději! No tak, slyšíš?"
Ale bylo to marné, má snaha ho rozesmála a poplácal mě po zadku, což mě vážně dokázalo v podobné situaci nakrknout. Byl jsem donucen jako sluha udělat mu toasty polonahý. Naštěstí se domů dobývala jen Felixova exmanželka, která ohodnotila situaci jen zvědavým pohledem a výrazem typu "Radši už se ani neptám."
Pokorně jsem se kál a udělal toasty i pro Terku. Až tehdy jsem si uvědomil, jak hloupě tahle rodinka může vypadat. Ale vážně... jsem si připadal, jako kdyby tohle byla má rodina. Včera jsem dokonce Terce pomáhal s úkolem, když ji tatínek sdělil, že matika šla kolem něj někdy už na základce a ať si řeknu třetímu tatínkovi. Chápejte, chudák dítě. Měla vlastního otce, nevlastního, což byl přítel její matky, a teď ještě mě. Naštěstí ji brzy přešel nápad říkat mi strejdo, to bych asi nerozdýchal.
Ale byl jsem rád že... si všichni tady tak rozumíme a dokážeme se společně zasmát. Až na rušivý element jménem Karel, který homosexuály snášel poměrně těžce, a proto odmítal vcházet do domu, když věděl, že jsme přítomni. Nijak nám to s Felixem nevadilo. I Natálie to brala vcelku v klidu a respektovala nechuť svého přítele. Já sám jsem se s ním setkal jen jednou a byl to vážně skvělej hodnej chlap. To bylo to hlavní. Dokonce se Natálie včera, když jsme spolu dělali večeři, vyjádřila v tom smyslu, že uvažuje o stěhování ke svému příteli. Neřekla to sice přímo, ale uměl jsem pochopit i nevyřčené. Samozřejmě jsem ji podpořil, i když by dům bez nich byl strašně prázdný.
"Myslím, že vy dva potřebujete nějaké soukromí, no ne?"
Nemohl jsem jí v tomhle odporovat. Je pravda, že Felix měl ve zvyku dlouho vypadat jako kus kamene, ale vždy v nejnevhodnější dobu něco řekl nebo udělal a já byl schopný už jen kousat se do rtů, abych se na něj nevrhnul. Často toho využíval proti mně, když to zjistil. Jak já ho za to nesnášel. Třeba u večeře ze mě nespustil oči, ten jeho úsměv. Sem tam se dotkl přes stůl mé ruky. A já pak měl co dělat, abych se ovládnul. Myslím, že Natálie to brzy také rozeznala a často nás za tyhle klukoviny napomínala. Já však věděl, že je ráda. Za to, jak Felix pookřál a omládl. Neřekla mi to už přímo slovy, ale její pohledy a úsměv mluvily za vše.
Nejhorší na tom byla Terka. Chovala se ke mně jako ke kamarádovi, ale často svému otci vyrážela dech neustálými zvědavými otázkami, co se homosexuality týkalo a převážně také narážkami na nás dva. Přesně tak, jak komentovala, že dělám večeři bez trička, když dorazila do půl hodiny po Natálii. Jak ji vysvětlit že mě její otec sexuálně obtěžoval a svlíknul mě? Svedl jsem to na horko, i když tak markantní opravdu nebylo. Chvíli těkala pohledem ze mě na svého otce, když to vybalila.
"Že jste zase dělali nějaké zvrhlosti, co? Takhle brzo... no že se nestydíte."
Felix ji zpražil přímo vražedným pohledem a já se málem utopil čajem, celé to bylo nadmíru trapné a ona příliš vychytralá.
"Tery? Ty jsi celej taťka, no fakt."
Pyšně se zazubila a raději zmlkla, nechtěla taťku naštvat, protože chtěla spát o víkendu u kamarádky a potřebovala jeho svolení.

Byl jsem strašně vděčný, jak mě obě holky přijaly. I to, že se Felix rozhodl mi to tak ztížit a donutit mě odjet s ním. Pohovor u svého přítele mi vážně domluvil, ale já byl strašně nervózní. Moje snaha se z toho vykroutit byla marná. Argumenty typu: "Nejsem na to kvalifikovaný, nejsem na to dost zkušený nebo dobrý, co když se mu nebudu líbit, nejsem moc mladej?" Felix nebral v potaz. Nakonec mi nic jiného nezbývalo.
Ten ranč byl opravdu nádhernej. Arkansas jen dělal čest svému jménu. Vypadalo to trochu jako westernové městečko v menším měřítku, až na to, že tady se tak žilo, bez zbytečných představení a divadla. Prošli jsme si všechny ohrady a obdivovali místní koně. Celé místo bylo perfektně zařízeno, rovné pevné chodníky byly jak stvořeny pro Felixův vozíček, takže neměl problém s pohyblivostí. Dokonce jsme nakoukli i do stájí. Ano, přiznávám, to místo na mě udělalo dojem.
A to nemluvím o jeho majiteli. Byl to muž o trochu mladší než Felix. Ošlehanou snědou tvář od sluníčka, velké ruce pořezané od kůže sedlových řemenů. Voněl senem a koňmi a to přesně jsem měl rád. Ano, tohle byl koňák, to byla má krevní skupina. Přivítal nás rád a hned nás pozval na oběd, kde jsme všechno probrali. Felix mu vysvětlil, kdo jsem, i když zmínku o tom že jsme milenci, vynechal. Myslím, že nebylo nutné to ani zmiňovat. Martin nebyl hňup a Felixe znal. Bylo mu jasné, kdo asi jsem. Nedělal však na to žádné narážky, jak jsem čekal. Když jsem mu vyprávěl, že jsem vedl vyjížďky v klubu a pár měsíců fungoval i jako instruktor, jen spokojeně pokýval hlavou.
"Hele, nechci ti mazat med kolem pusy. Je to dřina. Fakt velká. Děti či jiní lidé co sem jezdí, jsou tu občas i ubytovaní, potřebují plnou pozornost. Většina není samostatná a vyžadují úplně jinou péči než normální studenti. Tady není priorita naučit je pokyny k jízdě, oni to nepotřebují. Cílem je pomoci jim v uvolnění svalů, přivést jim na tváři úsměv, dát jim nějaký nevšední zážitek. A zábavu, která by je posílila. Chceme, aby je to bavilo, aby se snažili koordinovat své pohyby, v tom jim klidný krok koně pomáhá. Chápeš to?"
Souhlasně jsem kývl. Ano, věděl jsem, co to obnáší, četl jsem o tom už tolik a věděl, že tahle metoda opravdu pomáhá. Chtěl jsem taky pomáhat, být toho součástí.
Mé nadšení brzo Martina nakazilo a začal Felixe pochvalovat, že mě sem přivedl. Trochu jsem zrudnul, když mi tak lichotil. Nevšiml jsem si, že se výraz ve Felixově tváři změnil. Nakonec jsme se domluvili na zkušební době jednoho týdne, jestli se mi to bude líbit, prodlouží to na měsíc. Šlo jen o to se s tím seznámit a zjistit jestli na to mám. Plácli jsme si na to a já pak celou cestu zpátky do Brna líčil, jak je Martin fajn, a jak ví, co dělá a jak je jeho práce úslužná. Ne, vážně mě netrklo, že mluvím jen o něm, byl jsem prostě nadšenej. Až když Felix prudce zabrzdil u krajnice a vlepil mi takového francouzáka, div jsem se málem udusil. Nechápal jsem takový útok na mou ústní dutinu. Vůbec se mu to nepodobalo. Něco jsem jen nesouhlasně zamumlal a polibek mu po chvíli chtivě oplatil. Až teprve potom se odtáhl a zase nastartoval.
Zůstal jsem pomrkávat na jeho tvář naprosto zmatený.
"A to bylo co?"
"Ujištění."
"Ujištění čeho?"
"Toho že máš v hlavě i mě, ne jen Martina."
Uraženě jsem si odfrknul, samozřejmě že mám. Ale Felix se o tom musel asi přesvědčit.
"Navíc už mi ty tvé ódy na něj lezly na nervy."
"Měl jsi to říct rovnou, no."
Přesto mě to potěšilo. Ta jeho žárlivost, která z něj přímo sálala, byť se snažil to zakrýt pohrdáním. Jo, tak ono to žárlí... kouzelné.

 

Když Felix v pátek odjel do města na úřady, zůstal jsem doma sám. Přijel jsem z ranče totiž dřív utahaný jako kotě a toužil se nechat trochu pomačkat jeho pevnými pažemi. Našel jsem jen vzkaz "Vrátím se večer, jídlo máš v troubě."
Ano mami... nemám hlad.
Svalil jsem se na gauč a na chvíli dřímal, než mě vzbudil obraz. Až po pár dnech jsem si vzpomněl na ten dopis, který jsem nechal v kalhotách. Rychle jsem vyletěl z postele a vyhrabal kalhoty z koše na prádlo. Naštěstí je Natálie ještě nestihla vyprat. Opravdu se mi povedlo objevit ten dopis, i když byl mírně požvýkaný. Pohrával jsem si s ním v ruce notnou chvíli, než jsem dostal odvahu a vážně si přitáhl telefon, abych to číslo vytočil. V co jsem vlastně doufal? Co jsem chtěl udělat? Netušil jsem to. Možná se zeptat doktora na Felixův stav, i když mi ho asi nepoví po telefonu. Na druhém konci drátu se ozval příjemný hlas sestřičky, která mě přepojila na pana doktora Adamovského. Chvíli jsem mu jen do telefonu nesrozumitelně koktal, než asi pochopil, o co se snažím.
"Takže vy znáte Felixe? Kolikrát už jsme ho obesílali upomínkami a nikdy se nedostavil."
Překvapilo mě, že mu doktor říká jménem.
"Ano, já... dalo by se říct, že jsem jeho přítel."
Bylo to hodně troufalé... ale teď jsem to s klidným srdcem tvrdit mohl. Bydlíme spolu.
"Ach tak. V tom případě bych se s vámi velmi rád sešel. Možná byste byl schopný toho mezka přesvědčit, aby se u mě zastavil."
"O tom vcelku pochybuji, ale setkám se s vámi rád."
Domluvili jsme si schůzku u něj v ordinaci na pondělí a já se vcelku obával toho, co se dozvím. Felixovi jsem samozřejmě o ničem neřekl. Zase by se zlobil, kdyby zjistil, že jednám mimo něj za jeho zády. Tak jako tenkrát. Nechtěl jsem ho ztratit.

Tu noc, kdy jsem se tiskl k jeho nahému boku a prstem přejížděl kolem dvorců jeho bradavek, poslouchal jsem jeho klidné oddechování, po tom co jsem ho orálně uspokojil... tehdy jsem věděl, že bych mu rád pomohl. Že bych rád něco udělal. Díval se na mě z pod přivřených víček a pevně mě svíral paží kolem pasu. Za ten týden, co jsme byli spolu, k pravému sexu nedošlo. I když jsem měl chuť a řekl bych, že Felix by také nebyl proti. Bývali jsme tak unavení... a chtěli jen něhu. Nijak mi to nevadilo. Miloval jsem ho i tak. Se všemi jeho chybami a náladami.
"Chceš ještě?"
"Ty si teda troufáš."
"No, možná i jo. Ale baví mě to... dráždit tě. Moc hezky se u toho tváříš."
Dostal jsem slabý pohlavek a začal si třít hlavu. Jo, občas mi jednu lupnul výchovně. Jeho zase bavilo ukazovat mi kde je mé místo i to, že bych mohl být jeho synem. Přesto se nikdy nebránil, nikdy neřekl ne. Ze začátku jsem se toho bál, vypadal někdy tak nezúčastněně i při tom když jsem ho laskal. Chtělo to ale trpělivost s jeho tělem a pak to neslo své ovoce.
"Teď jsi ale na ředě ty...."
Přitáhl mě k polibku a zašeptal mi do ucha, že mě chce cítit v sobě. Vlasy mi vstaly na hlavě vzrušením. Ten jeho hlas umocněný šepotem a vůní předchozího laskání, bylo to příliš. Věděl jak mě snadno vzrušit.
"Ale to..."
Jeho polibek i pohled, kterým na mě hleděl, mě okamžitě umlčely. Neměl jsem právo mu odporovat. I když jsem nevěděl, jestli to dělá jen proto, aby mi poskytnul tuhle rozkoš, nebo proto, že sám to chce. To mě na tom nejvíc rozčilovalo. Po pár minutách stimulace mého údu mi to ale bylo naprosto jedno. Mohl jsem mu pod rukou jen sténat a tiše kroutit palce u nohou. Ano, tu noc jsem si ho opět vzal.