32

Setkání s doktorem se neslo v příjemném duchu. Pozval mě k sobě do ordinace v krajské nemocnici a já si cenil toho, že obětuje svůj drahocenný čas. Jen kvůli jednomu pacientovi? Musel jich mít přeci stovky. Ale navrhl setkání tak rychle, že mi to nedalo.
Usadil jsem se v pohodlné kožené lenošce u jeho stolu, hned poté, co mě mile přivítal jako starého známého. Odmítl jsem čaj i kávu, tak nějak jsem byl jako na trní.
Doktor Adamovský byl usměvavý menší mužík se zavalitým obličejem a takovými těmi legračním brýlemi jako z filmů pro pamětníky. I on už byl docela pamětník. Chvíli jsme se bavili jen tak nezávazně o tom, jak se mi líbí v Brně a jak se mi žije... než došla řada na Felixe. Nijak ho nepřekvapilo, že jsem jeho přítel, ani předtím v telefonu nejevil známky rozpaků.
Pak z něj pomalu lezlo, že zná Felixovu rodinu, vážení diplomaté. Prý léčil už i jeho otce, který má problémy s páteří. Proto Felixe znal už od dětství.
"Jistě vám nijak nemusím nastiňovat situaci. Zdáte se být obeznámen s Felixovou nehodou i jejími následky."

"Samozřejmě. Jen jsem chtěl vědět... jaký je jeho zdravotní stav. Vím, že nejsem příslušník rodiny nebo něco takového, ale chtěl bych vědět, jak mu můžu pomoci."
Vyslechl celou mou historii. Samozřejmě jsem důvěrnosti a detaily našeho seznámení a vztahu vynechal. Pověděl jsem mu o své nové práci a líčil mu své nadšení. Poslouchal pozorně, sem tam pokýval hlavou, usmál se. Někdy se na něco dotázal, nechal mě však říct vše, co jsem měl ohledně Felixova zdraví na srdci.
"Víte, pane Sedláčku, Felix je... vcelku ojedinělý případ. Já, jako starý přítel jeho rodičů, jsem se na to nemohl dívat. Je hodně podobný otci. Silný, hrdý a bojovník do posledních sil. Bojoval i na sále po té nehodě a vybojoval si svůj život. Ale od té doby - jako by všechno... jen tak lehce vzdal.
Jeho zranění byla sice vážná, ale jeho mícha nebyla porušena. Jen několik zlomených obratlů, které však na míchu tlačily. Po operaci jsem mu s nadějí jasně dokazoval, že jeho nepohyblivost může být jen dočasná, než otok na míše opadne. Měl nejméně 70% šanci na to, že bude znovu chodit. Ale chtělo to týdny a měsíce rehabilitace a každý krůček se učit od znovu. Už jsem tyto případy viděl mnohokrát.
Ale i lidé se k nim stavěli různě. Většinou však pacienti bojovali - přes bolest i námahu. Nevzdávali se, protože vidina doživotního upoutání na vozík nikoho nelákala. On však jako by se zatvrdil a určil si tak svůj vlastní osud. Odmítal rehabilitace, odmítal i léky na bolest. Hned při první možnosti odchodu odešel na vlastní žádost, do domácího léčení. Kolik týdnů jsem mu volal, kolikrát jsem ho obesílal rehabilitacemi, nikdy se nedostavil ani na jedinou. Sám si vybral, že už chodit nechce a všichni doktoři světa s ním nemohli pohnout. Po těch třech letech, kdy nechal svůj zdravotní stav v tak neutěšeném stavu... už mu nemohu pomoci. Jeho svalstvo ochablo a už nedokáže pracovat. I kdybych mu nyní rozepsal rehabilitace a on na ně docházel... pochopte, pane Sedláčku, je už pozdě."

Moje naděje se rozplynuly. Ano, tak trochu jsem věřil, nebo spíše doufal, že by se Felix jednou mohl zase postavit na nohy. Doktor Adamovský mi vše pečlivě dopodrobna vysvětlil. I když jsem mnoho doktorských termínů a záležitostí nechápal - byl trpělivý. Ocenil mou snahu toho, jak se Felixe snažím tahat na koně a pojal to jako dobrý nápad na rozptýlení. Jeho stavu to sice nijak extrémně nepomůže, ale možná by to zastavilo bolesti svalstva, které tím dlouholetým nepoužíváním odumíralo. Doktor stál o to, aby mohl Felixe vyšetřit, ale já mu jasně řekl, že to nadějně nevidím. O mé konzultaci s panem Adamovským se Felix nesměl vůbec dozvědět, jinak by bylo zle. Rozloučil jsem se s ním a zamířil zpět "domů". Můj nový domov, ano, můj domov s Felixem.
O mé návštěvě pana doktora jsem mu nikdy neřekl. Tuhle informaci nepotřeboval znát. I když... jsem lhal, tajil mu to, nijak mi to nevadilo. Jen jsem se přizpůsobil jeho povaze, Už jsem věděl, jak s ním jednat. O víkendu jsem ho znovu přesvědčil k návštěvě ranče. I když brblal, že Martina nemusí vidět - stále žárlil - nakonec při mém intimním přesvědčování svolil.
Ten víkend jsme si opravdu skvěle užili. Tolik smát jsem ho ještě neviděl. Bylo na něm jasně patrné, že se baví. A já se bavil také. Pronajali jsme si malou chatku v areálu ranče a vyjížděli jsme třeba i na celodenní projížďky k přehradě. Večer jsme se pak zahřívali navzájem pod jednou dekou. Připadalo mi, jako kdyby Felix opravdu omládl a já... já si konečně začal věřit, že jsem pro něj rovnocenným partnerem.

Nastala zima, první sníh i sněhové závěje. Pro Felixe to ale znamenalo zhoršenou pohyblivost. Dostat ho třeba do města nakoupit, bylo každodenním bojem. Navíc, zimu neměl zrovna v lásce samu o sobě. Častokrát býval nevrlý a bylo těžké s ním vyjít. Ne, netvrdím, že jsem hrdličkovali dnem i nocí - byly dny, kdy jsme spolu skoro nemluvili, protože jsme se pohádali. To asi patřilo ke každému vztahu. Teprve jsme se spolu sžívali a měli dobré i horší chvilky. Proto na mě s nadcházející zimou začala padat deprese. Ta se ještě zhoršila máminým telefonátem po Mikuláši. Přála si, abych trávil Vánoce doma. Docela jsem chápal, že rodina by měla být pohromadě, tak to přece alespoň na Vánoce má být. Problém byl ten, že do mé rodiny už patřil i Felix, o kterém rodiče neměli tušení. Tedy, spíše nevěděli o mém vztahu s ním. Navíc to měly být naše první Vánoce. Dva dny jsem váhal a promýšlel, co s tím provedu. Rozpůlit jsem se neuměl a naši by do Brna nepřijeli... tak zbývala jen ta poslední možnost - říct pravdu.
Večer jsem si na to sedl s Felixem a obeznámil ho se situací. Jasně pochopil mou rozervanost a dilema.
"Bude lepší, když pojedeš. My si vánoce můžeme udělat později. Je to jen hloupý svátek, nic neznamená. Měl bys být se svou rodinou."
Ráno, když jsem Natálii zastihl odcházet, jsem ji podrobil výslechu, co plánují na Štědrý den. I ony měly své plány. Natálie se rozhodla Vánoce trávit u přítele i s Terezkou a doma si jen předem předat dárky. Tvořila si už svou vlastní rodinu, do které bude Felix sice vždy z části patřit, jako Terezčin otec, ale toť asi vše. Proto jsem nechtěl odjíždět... Felix by v tomhle domě zůstal na svátky sám. A věřte mi... zůstat sám na Vánoce je hodně smutná věc.
"Ale... já nechci jet sám. Chci, abys jel se mnou."
Zahleděl se na mě vcelku překvapeně, pak jen zavrtěl hlavou.
"A jak to vysvětlíš vašim, hm? Hele, mami prostři ještě pro strejdu Felixe?"
Připadal jsem si uraženě, když takhle o sobě mluvil. Nesnášel jsem to. Ale to já ho do téhle pozice postavil. Tím, že jsem nebyl schopný přiznat duhovou barvu. Bylo na čase se pochlapit. Prostě to na ně vybalím a bude klid.
"Řeknu jim to. Pojeď se mnou jako můj partner. Je na čase, aby se to taky dozvěděli."
Sebral jsem všechnu svou odvahu a pohlédl Felixovi do očí. Potřeboval jsem jeho podporu. Navíc jsem si přál Vánoce trávit i s ním.
"Hodláš to na ně vybalit u štědrovečerního kapra?"
Jeho kousavá ironie mě ubíjela, ale nechtěl jsem se vzdát. Sakra, tak už jsem snad dospělej, dokážu se věci postavit čelem. Pokud to nepřijmou, tak... no tak to bude hodně zlé, ale aspoň budeme mít jasno a nebudu muset nic tajit.
Možná ho zviklal můj bojovný postoj, nebo mi prostě jen chtěl pomoci, ale nakonec souhlasil. Tohle rozhodnutí není tak lehké... když znáte své rodiče. Ne, když pocházíte z takového mini regionu jako já, kde slovo homosexuál je sprosté.

 

Cestou zpět do Jeseníků jsem byl jako na trní. Přehrával jsem si desítky verzí toho, jak jim to sdělím. Jak dobrých, tak špatných. Také to, jak na to přiznání asi budou reagovat. Odhadnout jejich chování k Felixovi bylo těžké. Přijmou ho rozpačitě? Nebo to odmítnou vzít jako fakt? Cítil jsem sevření jeho ruky, které mi trochu pomáhalo. Nesmírně jsem si vážil jeho podpory. Přiznávám, měl jsem strach. Rodiče pro mě byli důležití... ale za těch pár měsíců nového života, jsem si připadal... víc zodpovědný a dospělý. Bál jsem se nejvíc toho, že mě odmítnou takového, jaký jsem. Že odmítnou mou orientaci a Felixe jako mého životního partnera. Protože za něj bych byl schopný bojovat a rvát se s celým světem.

Do Jeseníků jsme dorazili s menším hodinovým zpožděním. No jo... zrovna minulou noc dost nasněžilo a tak bylo všude bílo. Felix mi vyprávěl, jak tu byl za mlada lyžovat a jak ho to bavilo. Prý perfektní podmínky i sjezdovky. Pyšně jsem se nadmul. Stále jsem byl vlastenec.
Babička nás uvítala mile s šálkem horké kávy. Docela ji překvapilo, že jsem taky chtěl, i když jsem ji nikdy dřív nepil. Zvyk, který jsem se naučil v Brně od Felixe. Jeho káva vždy po ránu tak nádherně voněla, že mě to pokaždé vytáhlo z postele. Rodiče docela překvapilo, když se po mém boku znovu objevil ten muž na vozíčku. Mamka z toho byla v rozpacích, protože toho prý nenavařila dost (ty její plné hrnce jsem si uměl živě představit. Normálně jsme bramborovej salát jedli ještě na Silvestra.). Chtěl jsem Felixovi ukázat, jak vypadají takové severomoravské Vánoce. Nacpal jsem ho domácím cukrovím, i když odmítal a bránil se. Na sladké ho nikdy neužilo. Ale i babička trvala na tom, že musí ochutnat všechny druhy.

Po skvělém obědě nadešel čas vyjít s pravdou ven. Byl Štědrý den a večer nás čekaly dárky. Ale já měl pro rodiče jeden připravený už teď.

 

Než jsme vyjeli, Felix mě nutil poletovat po celém Brně a stále se mě nervózně dotazoval, co má koupit mým rodičům. Tiše jsem se jeho snaze smál. Nahlas jsem nemohl, dostal bych hodinovou přednášku, jak je nutné si tchána a tchyni průběžně podmazávat úplatky a dárky. Raději jsem mu to nevyvracel. Nakonec jsme myslím vybrali dobře. Otec dostal velmi luxusní, obrovskou sadu nářadí jak pro celou firmu instalatérů a mamka úžasný, ručně malovaný a vázaný herbář. Babička pak krásný obraz - opravdu originál - ale nebyl tak drahý, takže jsem to povolil, a také knihy o jejích oblíbených seriálech.
Teď byl ale čas na ten největší dar. I otec si přisedl ke stolu a já znervózněl. Skoro na mě nepromluvil. Pomalu mě začala přecházet odvaha, ale stačil jediný Felixův pohled a zase mě to nakoplo.
"Jsem rád, že jste tu všichni... protože jsem s vámi chtěl mluvit o něčem... hodně důležitém. A byl bych rád, kdybyste si to vyslechli."
Asi jsem nezačal nějak extra dobře, protože mamka měla už z úvodu zděšený pohled a čekala, co za bombu ji čeká. Třeba mé stěhování do zahraničí, nebo nástup na vojnu, či ženění... to vše otec hádal, dosti nezúčastněně. Kroutil jsem hlavou. Vlastně jsem ani nevěděl, jak začít.
"Doufám, že vám nevadí, že... Felix přijel se mnou... ale nějak... si na to budete muset zvyknout. Já... jsem vám to měl říct, už když jsem se stěhoval. Důvod, proč jsem se stěhoval, byl ten... že jsem se zamiloval a chtěl být... s tím, koho miluju. Nejen kvůli práci. A jsem teď hodně šťastnej..."
"Proč si nám o ní nikdy neřekl, Lukášku? Proč ji někdy nepřivezeš představit?"

Mamka podivně mlčela a sledovala mě i vedle sedícího Felixe. Nevím, jestli ji došla celá skutečnost. Najednou si položila dlaň před ústa ve vyjeveném gestu.
"Víš babi... už se tak nějak stalo. I když... to není tak úplně Ona, jako spíš...On. Mami, tati, babi... tohle je Felix Bureš. Je to můj... přítel a partner... žijeme spolu."

Hrobové ticho přehlušoval jen tlukot nástěnných, starých mysliveckých hodin. Mamka pochopila rychle. Babičce to došlo, až když jsem Felixe vzal za ruku a propletl si s ním prsty. Celou dobu mlčel a nechával to na mě. Otci to trvalo chvilku déle. Chvíli na nás koukal a jeho výraz byl nečitelný, pak vstal tiše od stolu a se slovy: "Můj syn je buzík", odešel do stájí.
Tak, a bylo to venku. Jako když nůž prořízne máslo.

Tyto vánoce byly... zvláštní. Hodně jiné než rok, který jim přecházel. Šílené objevování nových věcí. Rok, který mi toho strašně moc dal. Dal mi hlavně Felixe. Rok, který mi však i něco vzal, ale tak už to prostě ve skutečném životě chodí. Nic nemůže být černobílé.
V klidu jsem mamce a babičce vysvětlil situaci. Felix se také přidal. Byly ochotné to jakž takž akceptovat, i když jsem viděl jejich obavy. Snažily se vše plně pochopit - můj vztah, mou orientaci i můj nový život.

S otcem to byl ale ještě běh na dlouhou trať. Byl jsem však připraven. Plný síly a podpory. Díky Felixovi i mamce s babičkou jsem poznal, že mě milují. Přijali odlišnost svého syna, vlastně neměli moc na výběr. A já...já byl opravdu šťastný. Měl jsem svou rodinu, své zázemí i lásku a nic jsem nemusel půlit ani obětovat. Tyhle Vánoce byly prostě dovršením jedné etapy mého života. Dovršením toho mladého flegmatického kluka, sedícího den za dnem u PC. Dovršením i mé snahy o opětování mých citů. Stal se ze mě muž. Uměl jsem projevit svůj názor a stát si za ním. Měl jsem sny a plány. Měl jsem cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout a pracoval na nich. Mladý kluk z venkova, z tohohle zapomenutého konce světa, dostal možnost splnit si své sny. Dostal jsem i možnost žít v tom velkém, tepajícím centru Moravy.

Donesl jsem pod vánoční stromek větvičku jmelí. Našel jsem ji na půdě. U nás se takové hlouposti nikdy nedodržovaly. Ale tentokrát jsem měl chuť stvořit si i své vlastní tradice. Usadil jsem se vedle Felixe, který zaujatě sledoval rozbalování dárků a číhal, zda opravdu své volil dobře. Mamka byla hodně v rozpacích, s tím, že pro něj nic nemá...a jak je to trapné...
"Jak nic nemáš? Dala jsi mu mě, no ne? Jsem velkej dárek. Klidně se ovážu mašlí, chcete?"
Začal jsem vážně blbnout s mašlí, až se Felix smál mé hlouposti. Ale já měl chuť vyvádět jak malej. Nakonec jsem se ovázal vánočním řetězem a svalil se na křeslo. Pak jsem vytáhl jmelí. Kdybyste viděli, jak Felix zařadil turbo rychlost, aby se někam uklidil. Ale neměl šanci mi ujet.
"Nedělej Zagorku a dej mi pusu."
Cítil jsem, že se mamka dívá a docela jsem riskoval. Ale chtěl jsem svůj vztah s Felixem stvrdit i před svou rodinou. Myslím, že právě proto chtěl Felix zmizet. Bál se, že by to už bylo moc troufalé. Já si s tím však hlavu nelámal. Přisál jsem se mu na rty uprostřed obýváku a držel nad námi jmelí. Kde jsem sakra vzal tu odvahu? Kdo jsem? Vlezl do mě nějaký démon síly a odvahy?
Ne, jen mi osud ukázal, že pokud něco chci, musím pro to něco udělat, musím o to bojovat. A pokud vyhraju, čeká mě sladké vítězství v podobě Felixova polibku. Vyhrál jsem...
Seznamte se... jsem Lukáš Sedláček... a nebojím se přiznat, že žiju s o dvacet let starším mužem, který je na vozíčku a vždy zůstane morousem. Jsem Lukáš Sedláček... a jsem šťastně zamilovaný blázen, kterému přálo štěstí. I když proti mě stál těžký soupeř a spousta lží, já zvítězil!