32

Ben: (Těsto na vánočku dalo zabrat a bez mámy by to dohromady nedal. Ale ví, že ji nesmí přetěžovat, takže ji poslal odpočívat, zrovna v televizi běžela její oblíbená pohádka. Do trouby už to zvládl strčit a pohlídat taky)
Alan: (Sleze dolů a zamíří do kuchyně. Na tváři má šmouhu od barvy.) Tak jak to jde, Vánoční skřítku?
Ben: (Zvedne k němu pohled a rozesměje se) Dobře pane malíři. Čím jste maloval? Nosem?
Alan: (Protře si tvář dlaní, ale docílí jen toho, že to víc rozmatlá.) Ne, jen jsem u toho asi přemýšlel.
Ben: (Vezme utěrku a dojde k němu, pak mu tu šmouhu začne utírat)
Alan: Skřítku? (Podívá se na něj. Vzorně drží a nechá se očistit.)
Ben: Copak? Vánočka je v troubě, cítíš to? Hezky voní.
Alan: Cítím... (Kývne a lehce ho pohladí po tváři.) Jsem moc rád, že jsi tu, víš?
Ben: Vážně? (Pousměje se, dneska se směje pořád jako zářivé sluníčko. Doutírá mu čmouhu a natáhne se, aby ho políbil)
Alan: Vážně, skřítku. Nebo ty sis spíš šotek, než skřítek. Musím si to promyslet, do které kategorie tě zařadím. (Pousměje se a políbek mu vrátí.) Docela lituju, že tu máš matku. Asi neví, že jsi zrovna čtyřprocentního ražení, co? (Vezme ho kolem pasu a posadí na linku.)
Ben: No...ehm ne. Víš, to je trochu složitější (koukne do obýváku, jak se zdá matka je zahleděná do Popelky)
Alan: Myslel jsem si to. Je asi hodně věcí, které o tobě neví, že? A které o tobě nevím já.
Ben: No...jen pár. Víš, je nemocná a já ji nechtěl zatěžovat hloupýma starostma. Ale ty nové léky jsou úžasné.

Alan: (Podívá se na něj.) Víš, že jsi jako anděl? (Pousměje se a znovu ho jemně pohladí, sjede prsty po tváři, obrysu čelisti a pak i lehce po krku.) Zachraňuješ lidi... (Pak se na něj vážně zadívá a upře pohled do jeho očí.) Máš dost peněz na ty léky?
Ben: Mýlíš se, nezachraňuju. Jen tebe (pousměje se a pak kývne hlavou na tu otázku. Od té doby, co mu Alan platí za to, že mu dělá hospodyňku, je to lepší)
Alan: (Pousměje se na chvíli si zabere jeho rty.) Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že mi něco tajíš. Co to je Bene? Nejsi ke mě tak docela upřímný, vím to... (Pohladí ho po tváři a dlaň tam ponechá.) Proč mi to neřekneš? Nevěříš mi?
Ben: Já...no nevím o čem mluvíš (raději polibek prohloubí a obtočí mu ruce kolem krku)
Alan: (Stáhne ruku a trošku se odtáhne.) Dobře, nebudeme o tom mluvit. Jsou Vánoce. Na tyhle rozhovory bude dost času potom.
Ben: Ano...bude, jednou bude (kouká na něj, jednou by...mu to možná chtěl říct všechno, co se stalo. To že se do něj zamiloval) A teď mě ještě polib prosím.
Alan: Jak si přeješ, skřítku. Moc rád. (Natáhne se k němu a prosbu vyplní.)
Ben: (Líbá ho dál, než něco ucítí, chvíli to ignoruje, ale nakonec se odtáhne) cítíš to?
Alan: JO... (Začenichá.) Já myslel, že hoříš vášní, ale... (Pousměje se.) Jde to z trouby.
Ben: Nééé sakra to ne. (rychle seskočí z linky a vrhne se na troubu, dokonce zapomene na utěrku a spálí si dlaň)
Alan: (Sehne se k němu. Vánočka je mu ukradená, chytí Bena na předloktí a nacpe mu ruce pod tekoucí vodu.) Neblbni ty cvoku. Ublížíš si.
Ben: Naše vánočka... to jsem nechtěl, měla být perfektní (zasyčí, jak to zabolí a začne sebou cukat)
Alan: Bene, vždyť je to jen kus buchty. (Drží ho pevně.) Je to perfektní, všechno, ty hospodyňko. Jen klid.
Ben: (Přestane se cukat) No jo...měl jsem to hlídat. Jsme bez vánočky.
Alan: (Přitáhne si ho k sobě a opatrně mu suší ruce utěrkou.) To nevadí. Ani trošku to nevadí. Tak nebude vánočka. Co se stane? Padnou kvůli tomu vánoce? Ne, Bene, nestane se vůbec nic. (Otočí se a koukne na tu vánočku) Navíc, nezdá se tak moc spálená.
Ben: Ale nebude už k jídlu. (opře se o něj. Nechtěl nic zkazit a s mámou si na tom dali záležet) Tak snad příště
Alan: (Pousměje se.) A co když ji uděláme znovu?
Ben: Už nemám rozinky (zaslechne kroky, takže se od Alana trochu odtáhne a ruku strčí za záda) No...nějak jsem to spálil mami, je mi to líto, já jsem na to zapomněl.
Alan: Nevadí. Může být bez rozinek. (Otočí se na jeho matku.) Nemůže za to, otravoval jsem ho, aby mi udělal kávu. Víte, malíři jsou hrozná individua, neuvaří si ani kafe.
Ben: (Zamračí se na Alana, tohle o sobě říkat) To je v pohodě... prostě se to nezdařilo tak...budem na to vzpomínat se smíchem.
Matka: No jistě, to přece nevadí, dělal si ji poprvé. Snad to Alanovi nebude vadit. Musím tu vánočku naučit i Stefi. Určitě se ji to bude hodit, nepozval si ji na věčeři?
Ben: (To dost zabolí, už zase mluví o ní, takže jen přešlápne) Asi...má moc práce nebo tak
Alan: (Zadívá se zvědavě na Bena. Zajímalo by ho, kdo je ta Stefi.)
Ben: Pojď mami, najdu ti tvoje léky, doktor říkal, že každé čtyři hodiny (raději jde prohrabat tašku) Pak nachystám večeři
Alan: (Čeká na vhodnou chvíli, aby si Bena odchytil o samotě. Dočká se až při přípravě večeře.)
Ben: (Nandává salát, zatímco matka prostírá stůl. Ruku má ovázanou mokrým kapesníkem) Jdeš mi pomoct?
Alan: Bene? (Přejde k němu a zachytí ho za rameno. Najednou neví, jak se zeptat.) Kdo je ta Stefi? A proč si se zatváříl tak... smutně?
Ben: To...to je dost složitý a dlouhý příběh. Stefi neexistuje, to ta její nemoc, vysnila si dceru. Kdysi čekala mojí sestřičku, ale potratila a pak...no začala být nemocná.
Alan: Rozumím, jen si ji... vysnila... (Kývne.)
Ben: (Kývne, víc mu neřekne, že to živil, že se za ní převlékal, aby ho matka poznala a měla ráda) Když nebere léky zase se to vrací.
Alan: (Krátce ho obejme.) Po večeři... mám pro tebe překvapení.
Ben: Jaké překvapení? (Koukne na něj zvědavě)
Alan: Pššššt (Pousměje se a přikryje mu rty prstem.) Nebuď zvědavý, nebylo by to pak překvapení.
Ben: To není fér (zamumlá si nespokojeně, ale usměje se) Tak ke stolu...večeře už je hotová.
Alan: Počkej. (Zachytí ho za ruku a stáhne k polibku, aby mu ještě před večeří zplundroval ústa.) Předkrm. (Pousměje se jako nevinnost sama, pustí ho, vezme místu se salátem a s veselým broukáním zamíří do obýváku, kde už je prostřeno.) Tak šup šup, večeře.

Ben: (Sedí u křesla, u matčiných nohou, tohle jsou jeho nejšťastnější vánoce po tolika letech. Konečně má pocit domova a rodiny)
Alan: (Už se všechny dárky rozbalily. Kromě jediného. Větší krabice pod stromkem úplně vzadu. Kývne na Bena.) Ta je pro tebe. Snad to bude to pravé. (Pousměje se.)
Ben: Pro mě? To je nějaké velké (došourá se ke stromku po kolenou a přitáhne si krabici) Co to asi tak bude... hm? (Koukne na ně na oba s úsměvem a začne to rozbalovat)
Alan: (Před pár dny koupil zrcadlovku, pro Bena. Ta je taky v tom balíku. Chce, aby se vrátil na školu. Dokončil studia a aby k tomu měl to nejlepší. Jen ho tiše, s mírným úsměvem, sleduje.)
Ben: (Rozbalí to a skoro užasne, když to vyndá. To muselo být drahý, ale je nádherná. Chvíli si ji zasněně osahává)
Matka: Pamatuju, jak ti táta dovezl první foťák tenkrát z cesty a ty si ani nevěděl, co s tím budeš dělat. Říkal vám, že už na základní škole vedl fotografický kroužek? Proto taky chtěl jít na uměleckou školu, no...známky měl na to dobré.
Alan: (Pousměje se a nespouští pohled z Bena. Má tak nadšený pohled. Líbí se mu to. Má chuť ho pomilovat.) To se nepochlubil. Ošklivý Beník.
Ben: Ale mami (napomene ji trochu. Historky z dětství tu nepotřebuje, ještě začne povídat jak se počurával) No...já chtěl totiž ten nový model letadla na ovládání. A táta ten foťák vyhrál v pokeru, takže to nebyl dárek jako takový (pokrčí rameny)
Alan: Ale i to se počítá. (Pousměje se.) Řekněte mi, jaký byl Ben jako dítě?
Matka: Byl strašně hodný, pořád se motal v kuchyni a chtěl mě fotografovat. Víte, můj muž byl často pryč za prací, a tak jsme byli jako spiklenci doma. Občas se mnou spával v posteli, protože se bál pavouků pod postelí, tvrdil že mu ukousnou nohy, když je vystrčí z pod deky.
Ben: Mamííí !! (skoro nadskočí a vražedně zabodne pohled do Alana) To by snad stačilo ne? Je to nádherný dárek (dotlape po kolenou od stromku, s tím že Alana políbí, ale zastaví se v půli cesty, no jo nemůžu, sakryš)
Alan: Náhodou je to velmi zajímavé... (Zasměje se a zadívá se na něj. Teď ještě ne, zlato, poděkuješ mi později.) Musel být vážně velmi roztomilé dítě. Měl ještě nějaké podobné strachy? (Podepře si bradu rukama a dívá se na Bena. Tak pavouci. To musí vyzkoušet.)
Matka: Myslím že ne, byl hodně odvážný mladík, vždy byl tak samostatný. Škoda jen, že jsem nemohla být s ním, chtěla jsem být dobrou matkou...ale... (pak se odmlčí)
Ben: (Otočí směr a doplazí se z dárkem k matce, pak ji vezme za ruku) Byla si...pořád jsi a brzo už budeme zase spolu a budeš mi vařit obědy a nadávat mi, že se teple neoblékám. (Snaží se udržet pevný hlas, ale slzy má na krajíčku)
Alan: Dá si někdo vánoční svařák? (Pomalu vstane.)
Ben: (Zakýve hlavou. Zrovna když to matce řekl, uvědomil si to i sám. Vlastně Alan už začal malovat, brzy dostane vyplaceno to, co mu Sandra slíbila. Ale co bude potom? Zatváří se jako kdyby ho něco přejelo)
Alan: (Zapadne do kuchyně a pustí se do výroby svařáku.)