31

Ben: Skočím nakoupit. Lednička je zase prázdná. Za chvíli jsem tu. (Řve to přes celý byt, aby ho Alan slyšel. Dokonce si drze ukradne jeho bundu, protože je teplejší)
Alan: Dělej si cestu z drobečků, ať pak trefíš zpátky. (Zařve na něj zpátky. Sedí v obýváku a skicuje misku s cukrovím, co napekl Ben.)
Ben: (U dveří vyplázne jazyk směrem k obyváku a rychle vyběhne do mrazu. Chce být co nejrychleji zpátky.)
Alan: (Pořád přemýšlí, proč skica vypadá jinak než předtím. Ani si neuvědomí, že cukroví postupně užírá.)
Ben: (A pak, že není na sladký. V obchodě stihne nakoupit vše na svátky, i když se mu taška málem protrhne. Při placení zjistí, že si nechal v bytě mobil)
Alan: (Dokreslí a odloží skicák. Tohle bylo jen takové cvičení na prsty. Jde si udělat čaj, dostal žízeň.)

(Na lince leží položený mobil, kde ho Ben zanechal. Po chvíli se rozdrnčí nějakou moderní skladbou. Na displeji se ukáže jen číslo, beze jména)

Alan: (Sebere mobil z linky a chvíli na to číslo kouká. Zaváhá, jestli to vzít nebo ne. Nakonec ho napadne, že by to mohlo být něco důležitého a zvedne to.) Prosím?
(V telefonu se ozve hlas muže s podivným přízvukem) Ahoj Bene, vzpomínáš si na mě? Tenkrát na té chatě u Bobrovníku. Byl bych nesmírně rád, kdybych tě mohl zase vidět. Budu ve městě celý týden...tak se ozvi na tohle číslo, jak budeš mít čas.

Alan: (S telefonem v ruce na chvíli zkamení. Kdo to sakra je a co má s Benem?) COŽE?

(Telefon ale oněmí, muž to zřejmě zavěsil, když vyřídil co potřeboval)

Alan: (Zamračí se. Tohle se mu vůbec nelíbí.)

Ben: (Dveře skoro vykopne, jak má plné ruce. Dokonce i jednu tašku drží v zubech)
Alan: (Už na něj čeká. V ruce jeho mobil. Mlčí.)
Ben: Pomůžeš mi s tím? Málem se mi to rozpadlo cestou. (Všimne si jak na něj Alan kouká, takže se zabrzdí u linky) Něco se stalo?
Alan: (Vezme mu mlčky pár tašek a podá mu mobil.) Máš se ozvat nějakému chlápkovi. Prý ho znáš z nějaké chaty. (Oznámí a odkráčí do kuchyně.)
Ben: (Vykulí oči a přebere si mobil. Jakého chlápka, z jaké chaty? Nic nechápe, ale to číslo mu je povědomé, takže raději mlčí)
Alan: (Tiše a soustředěně ukládá nákup. Pořád mu to vrtá hlavou. Někdo známý? Přítel? Ale to by se neptal, jestli si ho pamatuje.)
Ben: (Raději se taky věnuje nákupu, hlavou mu běží samé otázky. Co všechno Alan slyšel? Tohle telefoní číslo zná jen doktor z léčebny a jeho bývalí zákazníci)
Alan: (Po očku ho sleduje.) Nezavoláš mu? Zřejmě tě chce hodně vidět. (Cítí trošku hlodat žárlivost.)
Ben: Myslím, že to není nutný. (Pokrčí rameny, nemá už s tím nic společného. Už několik měsíců tohle nedělal a nehodlá s tím začínat)
Alan: Nutný? (Otočí se a opře o linku. Založí ruce na hrudi.) Kdo to vlastně byl?
Ben: No to byl jeden starej známej, kdysi mi dohodil nějakou práci.
Alan: Na chatě? A teď tě chce vidět... hmmm, a proč se teda ptal, jestli si ho pamatuješ, když je to známej? (Vyplivne. Tváří se čím dál víc nepřístupně.)
Ben: Je to už dávno víš...a vlastně ho ani neznám, znáš to známý známého (raději se na něj nedívá, je mu trochu proti srsti Alanovi takhle lhát)
Alan: (Stejně z toho má divný pocit. Odlepí se od linky.)
Ben: (Raději už by mobil neměl takhle volně ležet, je to dost nebezpečné. Vynadá si do blbců a nasadí pozitivní výraz)
Alan: (Se zamračeným výrazem se vydá do obýváku. Tohle téma nemá cenu řešit.) Nikdo tě tu nedrží, nemusíš omezovat svůj osobní život. (Řekne tiše a zapadne do koupelny.)
Ben: (Nechápavě za ním koukne) Jak to myslíš? Já svůj osobní život neomezuju, jsem tu s tebou rád.
Alan: To je pro případ, kdybys to snad měl v úmyslu. (Ozve se z koupelny.)
Ben: V úmyslu to nemám (zamumlá a dojde si sednou do křesla)

Ben: ( Bere si bundu a hned stepuje u Alanova auta, je čas...konečně se dočkal toho dne, kdy může matku vzít z léčebny, byť jen na jeden den)
Alan: To tak moc chvátáš? (Koukne na něj a odemkne.) Vždyť je teprv šest. (Zívne a sedá za volant.)
Ben: Já vím ale...no prostě se už těším. (pousměje se a už sedí v autě)
Alan: Chápu, ale burcovat kvůli tomu už ve čtyři??? To je trošku moc, ne? Jsem už starší člověk. (Nastartuje.) A připoutej se.
Ben: (Připoutá se) Jistě starší člověku, šlápni na to. (Snad se Alanovi jeho matka bude líbit)
Alan: Kdyby to bylo kvůli sexu... (Bručí a sleduje cestu.) Ale kvůli nějaké neopodstatněné nervozitě... Málem mě z tebe švihlo, jak jsi kramařil v kuchyni. Myslel jsem, že je to nějaký zloděj. Ve čtyři ráno! Bene, myslím, že přípravy na Štedrý den mohou započít klidně i později.
Ben: (Trochu schlípne) Omlouvám se já...nemohl jsem spát, tak jsem si řekl, že čím dřív to udělám, tím víc času pak budu mít. Musí to být dokonalé.
Alan: Rozumím, ale mohl jsi mi říct, že když nemůžeš spát, tak strašíš.
Ben: Příště tě upozorním ano? Nebude se to opakovat. Jen dnes...je výjimečný den
Alan: To doufám. (Pozvdechne si.) Třeba tě nebudu mít pak chuť zavraždit.
Ben: To bys neudělal, kdo by ti vařil?
Alan: To máš pravdu, ale přiškrtit bych tě klidně mohl. (Uzavře.)

Ben: (Otevře matce dveře a zavede ji dovnitř) Je to tu hezký viď? Ukaž, dej mi tu tašku a pojď si sednout (odvede matku ke gauči)
Alan: (Zamkne auto a vydá se za nimi, ani pořádně nevím, jak s tou paní jednat.)
Ben: (Udělá matce čaj a přistaví ho k ní) Alan je malíř, vzpomínáš? Říkal jsem ti to. Je moc talentovaný.
Alan: Zas to nepřeháněj. (Sjede ho pohledem, když vejde.) Neuděláš mi taky čaj?
Ben: Jasně. (Usměje se) A nepřeháním to, je to pravda (dojde udělat čaj i Alanovi)
Alan: Dík, Bene. (Kývne a usadí se naproti jeho matce. Přemýšlí o čem s ní asi tak mluvit.)
Matka: Takže Ben tady u vás bydlí? Je to dobře, že má střechu nad hlavou. Musí tu být drahý nájem.
Alan: (Zvedne k ní pohled, mírně udiven tím, že s hovorem začala ona.) Nic, co bych si nemohl dovolit. (Pokrčí rameny.)
Matka: Co vlastně můj chlapec dělá? Pomáháte mu se studiem? Vůbec o škole nemluví, doufám, že ji nefláká.
Alan: (Zavrtí hlavou, neví, co Benova matka ví, ale to je na Benovi.) Nebojte, dávám na něj pozor.
Matka: A musíte ho pořádně krmit, je tak strašně hubený. (otočí se na Bena) Myslela jsem, že budeš bydlet u tety.
Ben: Ale mami... říkal jsem ti, že Nela odjela.
Alan: (Mlčí, do tohohle se plést nechce.)
Ben: (Raději ten jejich hovor ukončí a dá Alanovi čaj. Matka by ještě mohla říct více věcí) Dáš si cukroví mami? Myslím, že se mi povedlo.
Alan: Díky, (Vezme si od něj hrnek a zadívá se na něj. Povedlo, pomyslí si, jinak by ho už krabici nesežral. A to sladké nemusí.)
Ben: Chtěl jsem udělat i vánočku, ale tu neumím. Co kdybys mi pomohla mami? (Koukne na Alana s rozverným pohledem, tváří se šťastně)
Alan: To je výborný nápad, já půjdu... pracovat. (Nenápadně se zdejchne do podkroví.)