30

Ben: (V ruce svírá foťák a proplétá se mezi náhrobky na hřbitově. Sleduje Alanovi kroky, ale ví přesně kam míří. Tady se potkali poprvé. Ale něco se změnilo, možná Alan...od té doby co ho tu viděl poprvé u hrobu jeho přítele)
Alan: (Klekne k jeho hrobu a zlehka ten studený kámen pohladí.) Ahoj, lásko... já vím, zlobíš se... dlouho jsem tu nebyl. (Vytáhne z pod kabátu  bílou růži a položí ji na náhrobek.) Asi mi to nebudeš moct nikdy odpustit, ale já... někoho jsem poznal... Není jako ty, ani zdaleka se ti nepodobá, ale... (Trošku se zarazí a zabodne pohled do Petrovy fotky na náhrobku.) Chtěl bych to s ním zkusit. Zase žít, znovu se zamilovat...
Ben: (Vyfotil si pár soch a hodně starých náhrobků obrostlých mechem, i ty neudržované, na které se zapomnělo. To je téma jeho fotek...věci na které lidé zapomínají, nebo i lidé, na které zapomínají. Už fotil bezdomovce, i v sanatoriu ve kterém je matka. Sleduje Alanovu postavu u náhrobku a foťák namíří i na něj. Možná by si to nepřipustil...ale na ten náhrobek začíná žárlit)

Alan: (Pousměje se.) Já vím, že ty bys mě pochopil. Nikdy nedokážu zapomenout a nikdy tě nepřestanu milovat, ale... cítím, že mám v srdci ještě místo. Měl jsi pravdu, jako vždy a jako ve všem. (Pomalu vstane.)
Ben: (Stačí ho párkrát vyfotit, pak toho raději nechá, aby se Alan nezlobil. Čeká stále na svém původním místě až ho Alan dojde)
Alan: Zase přijdu... (Řekne s mírným úsměvem.) Jen už to nebude tak často.
Ben: (Ty slova už zaslechne a nahodí tázavý výraz. Měl pravdu...možná že Alan už našel tu sílu jak jít dál jak ten zármutek nepotlačovat v sobě neustále)
Alan: (Otočí se na Bena. Proč na něj tak zírá?) Uletěly ti včely?
Ben: (Zakroutí hlavou a mírně se pousměje) Ne, nic mi neuletělo. Kam teď?
Alan: (Pousměje se.) Dáme si někde svařák, dostal jsem na něj děsnou chuť.
Ben: Jo to zní jako super plán (Odkýve to nadšeně, přeci jen je dost zima a Vánoce jsou za dveřmi) A taky bych si dal takový ty malý dortíky co dělají v těch papírových košíčcích.
Alan: Pak ještě sehnat pořádný strom, nějaké dárky, červenou stužku tak (sjede ho pohledem) dva metry dlouho...
Ben: Tak moc? Co tím budeš motat? Závodní sporťák? (Zasměje se, toho jeho pohledu si nevšiml) A červenou? Nebyla by modrá lepší?
Alan: Ne, rozhodně červená... leda by se ti líbila jiná.
Ben: (Koukne na něj zvědavě, ten pohled už někde viděl, jen neví kde...) No...proti červené nic nemám.
Alan: Výborně, modrá by ti stejně neseděla... (Nahodí mírně zasněný pohled, jak si Bena představuje omotaného mašlí.)
Ben: Ehm? (Raději se na nic nevyptává, jen ta představa Alanovi představy ho vcelku nadchla) Kde budeš trávit vánoce Alane?
Alan: Doma, kde jinde? (Nechápavě.)
Ben: (Zapřemýšlí se nad tím, myslel si že má Alan třeba rodinu, za kterou odjede, nebo něco podobného) A..no smím se to...přidat? (Leze to z něj jak z chlupaté deky)
Alan: A co bys chtěl dělat jiného?
Ben: Nevím, asi nic. (Pokrčí rameny, vánoce už pár let neslavil)
Alan: Asi nic? To myslíš jako vážně, jo? (Zavrtí hlavou)
Ben: No tak nějak už vánoce moc neslavím, moc...vůbec.
Alan: Moc a vůbec? No tak to jo.

Ben: (Utahaně sebou flákne o pohovku, byla to těžká práce, ten stromek snad vážil tunu a ještě píchal, má třísky snad až v zadku)
Alan: (A co s tím stromkem dělal?) Copak? Přejel tě v lese nějaký kanec?
Ben: Vtipné vážně. Nevěděl jsem, že to je tak těžký (koukne na stromek v bytě)
Alan: Vždyť je malej... (Nechápavě zavrtí hlavou.) Chtělo by to asi trochu posilovat.
Ben: Posilovat? Ne to by chtělo supermana (začne se smát)
Alan: (Jen se pousměje.) Fajn, až nějakého potkáš, pošli mi ho sem.
Ben: (Stejně kouká na stromek, je hezkej a nějak to tomu pokoji víc sluší) Kdy ho chceš zdobit?
Alan: Až přestaneš vést řeči o supermanech a pomůžeš mi ho dát do stojanu.
Ben: (Vyskočí jako by ho vosa bodla a hned se dá do pomáhání) Ale drž to ať mě to nerozmačká
Alan: Takový drobek tě rozmačkat nemůže... (Drží ho.) Pořádně to tam upevni, jasný?
Ben: Rozkaz šéfe. (Upevní to jak nejlíp umí) Tak zkus ho pustit (dívá se na Alana se stromkem...trochu si tu přijde nepatřičně, slavit s ním vánoce, určitě to bude bezva)
Alan: Tak pozor tam dole. (Opatrně ho pustí a ten stromek fakt drží.) Divné.
Ben: Jaký divné? Na tom není nic divného (skoro se plácá sám po rameni, jak se mu to povedlo)
Alan: No, že to nespadlo... (Udiveně zavrtí hlavou.) Zvláštní... nejsi zrovna moc šikovný.
Ben: (Nafoukne se uraženě) Jasně že jsem, ty jeden...co si myslíš? (Brble cestou do kuchyně)
Alan: Tak promiň... Nezdáš se být manuálně příliš zručný, sušinko.
Ben: (Vykoukne zpoza dveří) Jak si mi to řekl? Já ti ještě ukážu sušinku (odloží namazaný toust a napochoduje k němu celý načepýřený)
Alan: Hmmm. (Založí ruce na hrudi a pozoruje ho.)
Ben: (Vytáhne se na špičky s děsivým pohledem) Tu sušinku odvoláš, nebo toho budeš litovat
Alan: A když neodvolám?
Ben: Tak budeš litovat? (Asi už je chudák nedoslýchavej)
Alan: A jak přesně toho budu litovat?
Ben: To ještě nevím, ale něco podlýho vymyslím, uvidíš.
Alan: Tak ty to budeš teprve vymýšlet, tak to jo... (Rozesměje se, rozdrbe mu vlasy a projde kolem jako by nic.)

Ben: (Stepuje v kuchyni už od rána a uvažuje, jak se Alana zeptat. Normálně by ho něco tak troufalého nenapadlo, ale když minule Alan říkal, že jsou...no milenci teoreticky, že spolu chodí tak možná... by to šlo.. Už spálil i oběd, takže hodil ručník = utěrku do ringu) Alane?
Alan: (Sedí v křesle se skicákem a kreslí koncept.) Ano?
Ben: (Doplouží se k němu a kroutí si konec mikiny. Nějak ani neví, jak začít) Já no...tak víš... (raději se nadechne) Chtěl bych se na něco zeptat.
Alan: A bude ta otázka tak dlouhá a pracná jako ten úvod k ní? (Zvedne hlavu a zadívá se na něj.) Tak co bys rád?
Ben: (Sklopí pohled, možná to byl špatnej nápad a nejspíš ho s tím Alan pošle někam, ale zeptat se musí) Víš...když si říkal, že budeme slavit vánoce tady spolu, tak mi došlo, že no... že je někdo, s kým bych chtěl strávit alespoň štědrý den. Víš já, dalo mi práci přemluvit k tomu ty doktory, ale mámu pustí z léčebny na ten den.
Alan: Míříš tím někam? Pořád čekám na tu otázku.
Ben: Chtěl jsem se zeptat, jestli bych ji mohl pozvat sem na štědrovečerní večeři.
Alan: Dobře, můžeš. (Zas skloní hlavu k práci.)
Ben: Můžu? (Překvapivě na Alana zamrká, to šlo zvlášť rychle) A no, nebude tě to obtěžovat, nebo tak něco?
Alan: Ne, ale ty mě zrovna teď obtěžovat začínáš. Pracuju!!! (Zamává výmluvně skicákem.) Co kdybys mi udělal čaj?
Ben: Dobře (odšourá se zpátky do kuchyně mu udělat čaj. Je rád, že to Alan povolil, snad se bude matka chovat slušně)
Alan: Díky, zlato. (Zavolá za ním.)
Ben: Zlato? (Jen si překvapeně zabrblá, ale čaj mu udělá a odnese mu ho. Stačí ještě nakouknout na ten skicák, a spokojeně se pousměje. Nějak vypustil z hlavy tu důležitou skutečnost, tu podmínku, kvůli které Alanovi otravuje život)
Alan: Tak stříbro? (Odpoví neurčitě.) Hele, co myslíš? (Natáhne k němu skicák.)
Ben: Drahokame klidně (zasměje se a koukne na skicák, pak ho párkrát otočí, aby zjistil kde to má spodek a kde vršek) Perfektní.
Alan: Super. (Kývne.) Odpoledne se zavřu v ateliéru, jo? Pro nikoho tu nejsem, jasné?
Ben: Jasné, není problém. (úsměv se mu ještě rozšíří a chvíli si sedne k němu na opěrku)
Alan: Ještě bys něco chtěl? (Koukne na něj, skicák odloží.)
Ben: Vlastně ani ne (sehne se k letmému polibku, jo tohle chtěl)
Alan: (Stáhne ho k sobě na klín.) Ani ne? Jsi si jistý?
Ben: Naprosto (nahodí nevinný úsměv) Ty musíš pracovat...a já péct cukroví.
Alan: (Uculí se.) To jsem zvědavý, jak zvládneš péct cukroví z postele... Přijdeš mi hrozně bledý... Měl by sis jít na chvíli lehnout.
Ben: Bledý? Myslíš? No je pravda, že mi bylo ráno trochu nevolno (rozhodl se s ním hrát jeho hru, ale potutelně se usmívá) Možná se mi vrátila ta chřipka či co to bylo.
Alan: No vidíš. (Kývne rozhodně.) Já to na tobě poznám. A neškrtí tě to oblečení trochu?
Ben: Jo trochu mě to škrtí tady, a taky, no trochu tady výš a jsem z toho celý zpocený.
Alan: Myslím, že by sis měl v zájmu zachování zdraví odložit. Nejlépe vše. Kdyby ti byla zima, zahřeju tě.
Ben: A ty myslíš, že to pomůže? Já nechci, aby se mi přitížilo víš. Co když nastydnu?
Alan: Garantuju ti, že nastydnutí ti nehrozí.
Ben: Tak jo...ale kdo za mě dopeče to cukroví?
Alan: Odpoledne máš času fůru. To už ti po mé péči bude dobře. (Odkývne to.)
Ben: (Začne se smát a vjede mu prsty do vlasů) Tak dobře pane doktore...
Alan: Pane doktore? (Tázavý pohled.) To sis spletl milence, ne? Jsem pan malíř.
Ben: Nespletl. No dobře, tak pane malíři... (sleze mu z klína a stáhne si přes hlavu tričko)
Alan: (Se zájmem ho sleduje.) Ehm, nechceš k tomu pustit hudbu? (Zazubí se.)
Ben: (Zavrtí hlavou a pomalu si rozepne kalhoty. Pořád se na něj dívá)
Alan: (Kdyby to bylo možné, svlékl by ho očima.)
Ben: (Kalhoty si trochu potáhne dolů a zazubí se, neodpustí si tuhle lehkou provokaci) Třesou se mi ruce, dál to asi nezvládnu...myslím, že můj konec se blíží.
Alan: Myslím, že ne, Bene. (Vstane, popadne ho, hodí si ho přes rameno a na gauči zahodí.) Teprve teď se blíží. (S úsměvem psychopata stáhne vlastní kalhoty a Bena zavalí.)
Ben: Áááá tak takhle jsem si svou smrt nepředstavoval...rozmačkán, budu rozmačkán.
Alan: Ne, budeš znásilněn. (Děsivě se rozesměje.) Horší než rozmačkání, ne?
Ben: No já ti nevím...ani ne. (Zkousne si palec) Doufám, že budeš jemný, když už jsem tak na smrt nemocný.
Alan: Pffff... (Odfoukne se.) Sex prý léčí, třeba tě ještě zvládnu zachránit.
Ben: No...možná jo. Tak to zkus. (zajiskří mu oči, Alanovi se prostě nedá odolat)
Alan: To si piš, že zkusím. (Otočí ho na břicho a přitiskne se mu k pozadí.) Jen pro případ, že bys měl něco infekčního, tak abys to na mě nenaprskal...
Ben: (Překvapeně vyhekne. Alan je vážně rychlý a tak prudký. Obrátí k němu pohled a zvědavě pokukuje, jestli si ho vezme hned a bez okolků)
Alan: (Koukne na něj a nedočkavě si olízne rty.) Hned teď?
Ben: (Zakýve hlavou a sevře si polštář v náručí)
Alan: (Bez přípravy? Nechce mu moc ublížit, ale Ben nejspíš ví, co dělá. Pevně sevře jeho boky a na jeden pohyb se do něj protlačí.)
Ben: (Zaryje tvář do polštáře a skoro vykřikne. Trochu to bolí, ale není to nic, co by nezvládl)
Alan: (Zůstane nehybný a čeká, až si na něj Ben zvykne.)
Ben: (Snaží se uvolnit, nakonec se proti Alanovi nepatrně pohne a upře na něj pohled, aby mu dal najevo, že je připravený)
Alan: (Trošku přehmátne, aby se dostal rukou k jeho klínu, druhou ho chytí pevněji a přítáhne ho blíž, těsněji k sobě, chce být v jeho těle až nadoraz.)
Ben: (Zasykne ještě trochu, a trochu se mu prohne do klína, je to úžasný pocit, cítit ho v sobě. Ale nechce to uspěchat, chce si užít každou minutu)
Alan: (Pohne se proti jeho tělu a přimhouří oči. Není kam spěchat, nechce se hned nechat ovládnout živočišnou touhou.)