29

Ben: (Už tu nemoc docela zvládl. Brzo ráno se vyplížil z Alanova domu i s foťákem. Věděl přesně co chce fotit. Co musí fotit. To co viděl každý den...to co tolik lidí nechávalo chladnými)
Alan: (Probudí se, zatím ještě nezaregistroval Benovo zmizení, ale až to zaregistruje, uškrtí ho.)
Ben: (Prochází místy kde přespával, když na tom byl nejhůř, fotí to co chce aby lidi viděli. Chudobu, bídu, bolest, samotu. I když to asi není originální, v jeho fotkách se to všechno dokáže odrazit)
Alan: (Bída to bude, až se vrátí. Zrovna zjistil, že je Ben pryč... chvíli ho vyhlíží a pak si sedne do křesla a čeká. Připravuje si kázání a přemýšlí, čím ho přetáhne.)
Ben: (Vrátí se za hodinku, s krásnými fotkami, až je vyvolá...už dlouho neměl z focení nějakou radost, nepovažoval to za důležité)
Alan: (Čeká mírně navztekaný, jak si Ben dovolil vůbec vylézt z postele. Včera ještě skoro umíral a dneska se bude courat po venku.)
Ben: (Dojde do domu a nadšeně sundá bundu) Alane? Můžu si půjčit koupelnu?
Alan: (Přimhouří oči a vstane.) Na slovíčko.
Ben: Jasně. (dojde k němu) Přijal jsem tvojí nabídku
Alan: (Tváří se jako ztělesnění boží pomsty.) Kde si měl být?
Ben: Ehm? (Nechápavě na něj koukne, tváří se nějak děsivě)
Alan: Kde jsi měl být? (Zopakuje nabroušeně.)
Ben: (Trochu couvne překvapeně a sevře si foťák) Tady?
Alan: Výborně, a kde přesně?
Ben: V...posteli? (koukne na něj trochu ustrašeně)
Alan: Správně. A proč tam nejsi?
Ben: Šel jsem dělat fotky
Alan: Aha, a? (Je vážně naštvaný, bál se o něj a ještě není plně zdravý.)
Ben: A...a nic. (Schlípne, myslel si že Alan bude mít radost) Už jsem v pořádku
Alan: No to teda nejsi, máš ještě ležet, tak do postele a ihned!
Ben: Už jdu. (vezme si foťák a zamíří na gauč)
Alan: A už z pod peřiny nevystrčíš ani nos, jasné?
Ben: Rozkaz pane. (Zaleze si pod peřinu)

Alan: (Odkluše do kuchyně a vrátí se zpátky s hrnkem s kouřícím kakaem.) Vypít a spát.
Ben: Mám ti začít říkat mami? (Kakao už neměl ani nepamatuje, takže ani neprotestuje)
Alan: Zkus to a nařežu ti, že ses místo, abys ležel v posteli, poflakoval někde venku.
Ben: Ale já se nepoflakoval, já jsem fotil koukej (ukáže mu náhledy ve foťáku)
Alan: A co tak najednou. (Zamračí se.) Vždyť se ti ten zápal může ještě vrátit, nemáš rozum. (Mohl umřít strachy.)
Ben: (Kouká na něj zvědavě) Ty si měl o mě strach? Já vím, neměl jsem ještě chodit ven promiň, ale ono nešlo odolat. Múza chápeš?
Alan: Jsi cvok.
Ben: Takže měl (usměje se jako sluníčko, to hřeje víc než to kakao) Alane? Chtěl bych ti něco ukázat (posadí se na gauči)
Alan: No? (Koukne na něj, ještě ho ten vztek neopustil úplně.)
Ben: (Zvedne se a natáhne se na špičky, pak ho letmo políbí) děkuju.
Alan: Za co? Že jsem ti nenařezel na holou? A že bys zasloužil.
Ben: (Zavrtí tajemně hlavou) Za to, že jsi. Že se o mě staráš (trochu zrudne a raději zapluje do postele)
Alan: Jsi odporná příšera a já se o tebe nestarám ani trochu. (Zamračí se, ale pak se mu koutky úst zvednou do nepatrného úsměvu.)
Ben: Já vím (dělá, že s tím souhlasí, ale stejně se culí a upíjí kakao) Stejně mě máš rád...aspoň trochu.
Alan: Nemám, ani trochu. (Zavrtí hlavou.) Z tebe bych se musel zbláznit.
Ben: Fajn, tak ne (prohlíží si přitom fotky, jen je mít kde vyvolat)
Alan: Lež a opovaž se vystrčit z postele jen palec u nohy a nařežu ti. (Zamíří do kuchyně, má hlad a jde něco vykutat.)
Ben: (Zajímavá představa, ten palec vystrčí, pak kotník a i koleno)
Alan: (Naštěstí ho nevidí, jinak by mu vážně nařezal.)
Ben: Alane...neznáš nějaké studio, kde by se daly fotky vyvolat?
Alan: (Nakonec to vzdal a volá do pizzerky, ať dovezou pizzu, takže ho nevnímá.)
Ben: (Tiše vyleze z postele a odplíží se zjistit, co je k jídlu)
Alan: (Objedná a zavěsí.)
Ben: Pizza, hurá...sním hned dvě
Alan: (Otočí se na něj s výrazem: Já tě varoval, a nebezpečným zablýsknutím v očích.)
Ben: A safra...já tu nejsem...mě si neviděl...já ležím v posteli (nenápadně couvá)
Alan: (Udělá krok k němu. Asi ho zaškrtí... a nebo možná pomiluje. Ještě si to musí rozmyslet. Nicméně se tváří jako bůh pomsty.)
Ben: (Má z něj respekt, ucouvne až ke zdi) Já..myslím, že někdo zvonil, určitě jo
Alan: (Zamračí se.) To těžko...
Ben: Měl bych si jít lehnout, nějak se mi přitížilo (snaží se z toho vykecat)
Alan: Běž, ale rychle... (Zní už dost nebezpečně.)
Ben: (Odkýve to, ale pořád stojí na místě)
Alan: Padej. (Zavrčí, jo, asi ho pomiluje, tomu se nedá odolat.)
Ben: (Odcouvá do dveří a radši odběhne do postele)
Alan: (Jde za ním, pořád nebezpečný výraz.)
Ben: (Zakopne o gauč a svalí se tam trochu nedobrovolně)
Alan: (Ten kluk je vážně dřevo. Dojde k němu a zalehne ho.) Jsi neposlušný, musím tě potrestat.
Ben: Po...potestat? A jak? (Cítí jeho váhu na sobě, líbí se mu to ale ten Alanův nebezpečný výraz ho klidným nenechává)
Alan: Normálně tě k té posteli přivážu. (Dobrý nápad, musí se pochválit... a pak ho bude sexuálně obtěžovat.)
Ben: Přivážeš? (Vyděšený pohled, to se mu moc nezamlouvá, ale Alanův výraz v něm vyvolává chvění)
Alan: Jo, jinak si tu budeš pochodovat a nebudeš ležet a ty se musíš vypotit... (Vstane.) Lež. (Přikáže mu a zmizí v ložnici.)
Ben: (Neví jestli utéct, nebo štěknout a zavrtět ocasem. Moc to Alanovo chování nechápe, ale zvědavě nakukuje k ložnici)
Alan: (Vrátí se s hedvábným šátkem, ani neví od koho ho dostal. Sehne se nad Benem.) A koukej být hodný.
Ben: Já budu...vážně jo. Co s tím chceš dělat?
Alan: Přivázat tě... Protože ty neposlechneš... (Skloní se nad ním a udělá, jak řekl... Sváže mu ruce a přiváže ho k pelesti gauče.) Tak a je to, záruka, že zůstaneš v posteli.
Ben: (Koukne na to trochu se strachem a zacuká, tohle mu připomíná nemilé vzpomínky. Ale Alanovi věří) Ale já...bych zůstal, fakt že jo
Alan: Já ti nějak nevěřím, varoval jsem tě... (Otočí hlavu ke dveřím, uslyší zvonek.) A, pizza je tu. (Jde otevřít a převzít ji.)
Ben: (Zakňourá si, to není fér) Rozvaž mě...Alane no tak (zahlídne pizzu a celej se vzepře skoro do mostu)
Alan: Nene, zlobil jsi. (Sedne si tak, aby na něj dobře viděl a zakousne se do pizzy.) Dobrá
Ben: Hééééj to je mučení a týrání a...(začne trhat rukama)
Alan: Opatrně, neznič mi ho. (Myslí šátek.) To sis měl rozmyslet, že jsi začal provokovat.
Ben: Ty seš tak strašně zlej (rozkašle se, jak se snaží z toho vykroutit a zůstane jen ležet)
Alan: No dobře, tak ti dám aspoň kousnout, když tak hezky kašleš. (Vstane a přejde k němu s jedním kouskem v ruce.)
Ben: (Odvrátí od něj pohled, myslel si že se ten kašel už nevrátí, bylo mu už tak dobře)
Alan: Nechceš? Dobře. (Kousne si sám.)
Ben: (Mlčí, nějak ho přešla chuť na to jídlo)
Alan: (Přisedne si.) Tak co je prcku?
Ben: Nic. (nekouká na něj)
Alan: Dobře... (Pokrčí rameny.) Tak spi.
Ben: Rozvaž mě. (Už na tom vážně trvá, tohle se mu nějak nelíbí)
Alan: Zas budeš vylézat z pelechu, co?
Ben: (Zavrtí hlavou, už bude hodný)
Alan: (Vstane, odloží pizzu a otře si ruce do ubrousku.) Dobře, budu ti to věřit... (Nahne se nad ním, že ho rozváže, ale zarazí se. Místo, aby ho rozvazoval, pohladí ho po paži a sjede až na bok.)
Ben: (Vyděšeně po něm střelí pohledem, dál mlčí a kouše si rty. Zrovna musí bojovat sám se sebou, aby v Alanovi neviděl toho chlapa, co se po něm tenkrát plazil)
Alan: (Všimne si toho pohledu.) Copak, bojíš se mě? (To trochu zabolí. Skloní se blíž a lehce mu přejede rty po krku.)
Ben: (Nijak neprotestuje, ani nemá jak) Nebojím. (nebojí se jeho, ale spíš...těch vzpomínek, co se mu vrací. Ví, že ho nemůže odmítnout, co když by se rozzlobil, tak jen nahne hlavu, aby měl lepší přístup)
Alan: (Hladí ho po těle, ta činnost ho dokonale zaujala. To tělíčko je takové jemné, křehké...)
Ben: (Je v něm malá dušička, sem tam pozoruje, co mu Alan dělá, možná se jen chce dotýkat, nebo se milovat trochu jinak)
Alan: Neboj se, neublížím ti... (Zašeptá, skloní se k němu a políbí ho.)
Ben: (Je dost napjatý, ale polibek mu oplatí rád) dobře
Alan: Kdyby ses cítil nepohodlně, řekni mi. (Hladí ho, líbá. Pomalu slede rukou k jeho kalhotům, měl by ho nechat odpočívat, ale nemůže si pomoct.)
Ben: (Těžce vydechne, tyhle doteky ho umí vzrušit, Alanovi ruce jsou kouzelný nástroj. Zakýve hlavou, aniž by věděl proč a prohne se pod ním)
Alan: (Ben se ho ani nemusí dotýkat, vzrušuje ho jen ten kontakt s jeho kůží.)
Ben: Chceš...se se mnou milovat? (Zvědavě na něj upře pohled)
Alan: Vypadá to tak... (Kývne.)
Ben: Tak ale...to mě rozvaž ano? (Snaží se, aby to znělo jako otázka)
Alan: Pročpak? Vadí ti to hodně?
Ben: (Jen na něj kouká, celkem mu tohle vadí, nikdy nebyl fanda nějakého svazování. Ale Alanovi věří. Takže nakonec jen zavrtí hlavou) Ne, dobrý
Alan: (Pousměje se.) Neudělám nic, s čím bys nesouhlasil, věř mi.
Ben: Věřím (pousměje se a kývne mu na souhlas, docela je i zvědavý, takže se přestane vrtět)
Alan: Dobře, Bene... (Začne mu pomalu rozepínat kalhoty.) Skončím, kdykoli řekneš, jo? A odvážu tě.
Ben: (Usměv se mu rozšíří, Alan je tak hodný a má starost, jestli se mu to líbí, odkýve to taky a nechá ho, ať si dělá co chce, přivázání se snaží vypustit z hlavy)
Alan: A teď s tebou budu dělat samé prasárničky, nemůžeš se bránit. (Směje se mu tiše do ucha. Postupně mu olíbává krk a sjíždí níž, aby mohl stáhnout kalhoty. Sobě i jemu.)
Ben: (To je fakt, ale přesto ho to z Alanových rtů vcelku pobaví. Snaží se mu pomoct a trochu se nadzvednout, aby mu je mohl sundat. Pak cukne rukou, v reflexivním pohybu, kterým chtěl Alana taky zbavit kalhot, než si uvědomil, že nemůže)
Alan: (Stáhne kalhoty a odhodí je stranou.) Nemůžeš, co? (Zazubí se škodolibě a jemně ho kousne do krku.) Chci si hrát...
Ben: Jsi podlej (zavrtí se pod ním, ještě se mu za to bude Alan vysmívat, ještě párkrát trhne rukama než to vzdá)
Alan: Hej, neznič mi ten šátek, třeba ho budu chtít nosit... (Rozesměje se a trhnutím ho rozváže.) Uděláme to jinak, příšerko.
Ben: (Překvapivě na něj koukne a promne si zápěstí) Neříkej mi příšerko (zamumlá trochu s rozpaky)
Alan: Příšeráku? (Přítáhne ho k sobě.) Pohrajeme si jinak. (Začne mu zavazovat oči.)
Ben: Co...co je zase tohle...no tak (nijak se mu nebrání, jen mrmlá na protest) Teď jsem slepej...
Alan: Možná teď zrovna nevidíš, ale dej tomu šanci. (Položí ho zpátky a začne ho pomalu a jemně hladit.) Prostě jen... vnímej.
Ben: (Tomuhle se nedá odolat, po chvíli si musí kousat rty, aby pod jeho doteky nevrněl jako kotě. Překvapuje ho jak je Alan vynalézavý)
Alan: (Zasměje se, vidí to na něm. Skloní se k jeho uchu.) Vidíš, já to říkal. (Dál ho hladí, místy zašimrá, místy trošku kousne nebo zkoumá kůži jazykem.)
Ben: (Neubrání se slastnému vzdychání, miluje tohle dráždění) Alane...to..no. (už nějak nesvede stvořit kloudnou větu)
Alan: Copak? (Jazykem dělá vlhkou cestičku od krku až do slabin.)
Ben: Tam nee (trochu se zalkne. To, že nevidí, co mu Alan dělá, jen přidává na jeho představivosti a citlivosti)
Alan: Smůla, tam zrovna jo. (Hodlá ho trošku potrápit. Ale jemně. Jen opatrně jazykem přejede po špičce.)
Ben: (Způsobí to jasnou reakci, víc se pod ním prohne, aby byl tomu pocitu blíž a trochu zmučeně zasténá)