28

Ben: (Prospal celou noc i skoro celý den, než v podvečer konečně vylezl ze svého pelechu, hledaje něco co by snědl)
Alan: (Sedí v křesle už dlouho dobu a bedlivě ho zpoza novin sleduje.) Kampak?
Ben: (Vypadá jako zombík) jídlo...jídlo a sprcha.
Alan: Do postele a ihned. Donesu ti jídlo... co by sis dal? (Zas ho našťouchá do postele. To, že se shání po jídle, to už je dobré znamení.)
Ben: Nevím, cokoliv. Ale potřebuju se...vysprchovat, jsem spocenej a...no, určitě nevypadám nejlíp.
Alan: Jen hezky všechno popořadě... Prvně jídlo, pak sprcha. Tak co by sis dal?
Ben: Nevím...polívku třeba (nic těžšího asi ani do sebe nedostane)
Alan: dobře... (Asi ze sáčku, sám neumí, ale lepší jak nic.) Tak lež, já to zařídím.
Ben: (Poslechne a vrátí se zpátky do postele, pak si obejme polštář)
Alan: (Polívku z pytlíku ještě zvládne, donese ji ještě horkou.) Tak, tady to máš. (Položí misku na stolek a vezme lžíci.) Tak a za maminku... Otevři tu chlebárnu, kruci, jak se ti tam to letadlo má trefit?

Ben: (Nemůže, protože se začal smát a málem se udusil kašlem) to...to nejde to...
Alan: Ale jde. (Změří si ho.) Jak tak koukám, bude potřeba brynďáček... (Odkluše do kuchyně pro utěrku.)
Ben: Nejsem malej...umím se najíst (ale ta péče mu dělá dobře, takže otevře tlamičku a čeká na krmení)
Alan: (Ještě to vyfouká, aby se Beníček nespálil.) Táááák (Zaparkuje mu lžíci do... to není tlamička, to bezedná rokle.)
Ben: Budu nemocnej častěji, zdá se to výhodné. (otevírá rokli znovu)
Alan: (Majzne ho lžící po papulce.) To neříkej ani ze srandy. (Znovu nabere a naleje to do té bezedné černé díry. Pak mu dá misku do ruky a vstane, celkově zvážní.) O takových věcech se nežertuje. (Jeho přítel už byl nemocný, jen se z toho neměl šanci dostat.) Najez se a radši ještě spi.
Ben: Ano šéfe. (usměje se, je rád že může být v teple a že se o něj Alan tak stará, přeci jen to zahřeje u srdce)
Alan: Pak projednáme tu sprchu, stejně se musíš ještě pořádně vypotit... (Zamíří do kuchyně, sám má poměrně taky hlad.)
Ben: I pocení má své hranice, abych se třeba nevypařil tím pocením nebo tak (začne se smát trochu ochraptěle)
Alan: Musíš doplňovat tekutiny, ty osle... (zavolá na něj z kuchyně)
Ben: Nejsem osel ty sprosťáku. (přece jen po těch lécích je trochu mimo, ale už je mu aspoň trochu líp a může dýchat)
Alan: Ale jsi, a velký. Král oslů
Ben: I né (obejme si polštář a na chvíli zavře oči)
Alan: Ale jo. (Namaže si rohlík a vrátí se za ním.)
Ben: Díky, že se o mě staráš. Nikdy jsem nebyl tak nemocný.
Alan: (Mávne rukou.) Všechno je jednou poprvé a nemel. Zkus ještě spát.
Ben: (Kývne na něj a pousměje se, pak se zabalí víc do deky)
Alan: (Zůstane u něj, vytáhne skicák a začne si načrtávat to, co mu vyskočilo v hlavě. Musí zase začít pracovat.)

Ben: (Usínal při tom zvuku črtání na papír, bylo to příjemné, asi Alan něco kreslil, snad ne jeho, musí teď vypadat jak přejetá krysa. Prospí celou noc a ráno je nějak moc čilý, dokonce udělá i snídani, která je trochu bez chuti)
Alan: (Když na to přijde, tak Benovi podá přednášku, na téma: Když jsi marod, tak sakra táhni do postele a na všechno se vydlábni. Sděluje mu to poněkud rozčíleně a hlasitě.)
Ben: (Trochu se strachem na něj kouká při té přednášce a nechá jídlo jídlem, zase se vrátí na gauč) Promiň
Alan: Nemůžeš to přechodit, chceš chcípat déle než je nutné? (Vytočilo ho to, proč neleží v posteli.)
Ben: Ale mě už je vážně líp, tak jsem chtěl...udělat nám jídlo
Alan: Jsi nezodpovědný. Nemůžeš s práškama lítat po domě. A umývat okna náhodou nechceš?
Ben: Ne. (Raději už nic neříká. Alan je horší jak kdejaká starostlivá matka. Ale chápe to. Neměl by ho provokovat)
Alan: (Už o jednoho přítele díky nemoci přišel, nemíní nic zanedbat.)
Ben: (Sleduje jeho ustaraný pohled, je to zvláštní. Že by Alanovi na něm opravdu záleželo?) Alane? Je zápal plic nakažlivý?
Alan: (Zavrtí hlavou.) Není, pročpak?
Ben: (Ďábelsky se pousměje) A víš, že lidské teplo je nejlepší medicína?
Alan: Ale neměl by ses vyčerpávat... ještě by ses vzrušil a kdoví, jaký by to vzalo konec.
Ben: Nevzrušil...určitě ne. Budu hodnej a skladnej
Alan: Kecáš, nevěřím ti ani slovo.
Ben: Jsi zlej. (brblá si dál pod vousy, ale co se dá dělat. Nemůže mít všechno)
Alan: Nejsem, myslím na tvé zdraví....
Ben: No dobře, ale mé zdraví na tom je bídně. Potřebuju sprchu, než na mě začne rašit špína
Alan: Za takovou chvilku těžko, neodmlouvat, ležet...
Ben: Ale když já se jen vleže nudím. (povzdychne si, vážně není dobrý pacient, nikdy nezažil takové ležení v posteli)
Alan: (Podá mu noviny.) Čti si...
Ben: Já nejsem ty...(noviny odmítne a raději čapne ten jeho skicák a zkusí něco nakreslit)
Alan: Nebo ti můžu dát hodinu... (Navrhne.)
Ben: Hodinu? To zní dobře. Ale nebudeš mě známkovat že ne?
Alan: To si piš... že budu. (Zasměje se.)
Ben: Sakra...(jen se na posteli protáhne. Vzpomene si na poslední hodiny malování, moc se toho nenaučil) Nikdy mi to moc nešlo
Alan: Nemusí to jít dobře, jsi fotograf, musíš vystihnout ten správný okamžik, atmosféru... Nebudeš malovat, zachytí to za tebe foťák, ty jen musíš vybrat tu správnou kompozici a tu správnou chvíli, kdy to zmáčkout... kdy to stojí za to...
Ben: To už jsem někde slyšel (jo jeho kamarád mu to mlátil o hlavu)
Alan: Tak to bude určitě pravda. (Odkýve si to.)
Ben: Dobře pane profesore... co se naučíme první?
Alan: Držet jazyk za zuby, například... Něco tak užvaněného jsem ještě neviděl.
Ben: (Začne dělat nespokojené grimasy. Nemůže za to, že toho hodně namluví, musel vždy nějak bavit hosty, nebo zákazníky).
Alan: A těch ksichtů nech taky...
Ben: Fááájn.
Alan: A nech tohle způsobu mluvy... Jsi jak puberťák. (Začne ho peskovat.)
Ben: (Nahodí nečitelný výraz a mlčí)
Alan: S tebou bude těžká práce.
Ben: Vždyť jsem udělal, co si chtěl
Alan: Oprava, ne těžká... ale hodně těžká...
Ben: (Nechápavě na něj hledí, neví co dělá špatně)
Alan: Tak fajn. (Natáhne se pro skicák a podá mu ho.) Tak zkus nakreslit něco, co tě napadne...
Ben: Co mě napadne? Může to být cokoliv?
Alan: Jasně... Cokoliv.
Ben: (Začne kreslit, na to první co si vzpomněl, jejich bývalý dům)
Alan: (Zatím si vezme noviny a čte si.)
Ben: (Dokreslí to celkem rychle, pak to Alanovi hodí na stůl) Líp to nesvedu
Alan: Nevadí... (Odloží noviny a vezme skicák.) Co je to za dům? (Poznal, že jde o dům. Ben nebude zas tak špatný.)
Ben: Tam jsem dřív bydlel.
Alan: Zajímavé. A proč tohle?
Ben: Jen tak...říkal si, že mám kreslit, co mě napadne.
Alan: A proč tě napadlo zrovna tohle?
Ben: Já nevím, mám na něj hezkou vzpomínku a nějak se mi vybavil.
Alan: Dobře... Tak zkus něco jiného...
Ben: A co? (Asi mu chybí na tohle fantasie)
Alan: Dobře, zapomeň na to...
Ben: (Raději mu skicák vrátí, tohle nebyl dobrý nápad) promiň...asi mi to ještě nemyslí
Alan: V pohodě. Stejně jsem nečekal, že bys to zvládl.
Ben: (To trochu bolelo, takže zaleze zpět pod peřinu) jo...nejspíš nezvládnul
Alan: Proč jsi chtěl fotit? (Nejspíš na něj musí jít trochu jinak.)
Ben: Proč? Já...no vlastně ani nevím, dělal jsem to už na základce. Bavilo mě zachytávat ty momenty života. Protože na fotkách se svět i čas dá zastavit.
Alan: A jaký je rozdíl mezi focením a malováním?
Ben: Velký, při focení uděláš jenom cvak a je to. V malování to musíš pracně namalovat a na to potřebuješ talent
Alan: Tím pádem může být fotografem každý debil.
Ben: No asi jo. (Pokrčí rameny, nechápe kam Alan míří) Ale dobrej fotograf musí umět vystihnout ten moment a tu kompozici (to má ještě ze školy)
Alan: Aha, takže asi každý debil ne.
Ben: (Pokrčí rameny). Fotit může asi každý, ale jen ti nejlepší to někam dotáhnou
Alan: A tys chtěl být nejlepší?
Ben: Nevím, asi ne. Chtěl jsem jen být dobrý
Alan: Hm, to je dost málo... Proč nechtít být ten nejlepší?
Ben: A k čemu by to bylo? Nejsou to trochu vysoké cíle? Na normálního skromnýho kluka?
Alan: Ne na někoho, kdo se chtěl živit uměním... dej si to za cíl... teď... být nejlepším uměleckým fotografem. Bez pořádného cíle nic nesvedeš.
Ben: Ale to není tak jednoduché, na to je potřeba...spousta věcí (odvrátí pohled od něj)
Alan: A jaképak?
Ben: No...zázemí, studio, taky kontakty, výstavy, publikování...a podobné nesmysly. Nikdo se nestane fotografem jen proto, že si to umane,
Alan: Chceš se vsadit? (Sedne si k němu.) Umaň si to...
Ben: (Dívá se na něj nechápavě) Ty...asi nevíš, jak to v tom normálním světě chodí co?
Alan: Proč myslíš, že nevím? (Pousměje se.) Taky jsem začínal.
Ben: Vážně? Nezdá se mi. Někdo tě objevil a hned po měsíci jsi měl první výstavu a prodej obrazů? Ale u fotografů to asi tak nefunguje myslím. I kdybych...něco nafotil, k čemu by mi to bylo?
Alan: Ty jsi vážně hrozně natvrdlej. (Povzdechne si.) Něco nafoť a když se mi to bude líbít, zařídím ti to zázemí a kontaktů mám taky dost.
Ben: (Kouká na něj jak na ducha, trochu neví co si o tom má myslet) To myslíš...vážně?
Alan: Jinak, proč bych to myslet vážně neměl?
Ben: Já nevím. (Zkoumá ho pohledem a odhaduje, jestli je to vtip nebo ne, možná nějaká zkouška)
Alan: Nabídka padla, jestli si to chceš rozmyslet, nerozmýšlej dlouho. (Vstane.) Odpočívej.