35

Ben: (Se skleničkou šampusu se rozhlíží nenápadně po ostatních, ale snaží se moc nevyčnívat. Možná to zas tak dobrej nápad nebyl, nutit Alana, sem chodit, jídlo tu nestojí za nic. Samé mořské potvory, fuj.)
Alan: (Tlemí se při pohledu na Bena.) Tohle jsi nečekal, viď.
Ben: Ty jsi to věděl? (Probodne ho pohledem, jestli jo, tak ho... tak ho zaškrtí na místě.) A já si nedal schválně večeři.
Alan: Já ti říkal, aby ses najedl. (Pousměje se.) U těhle snobů člověk nikdy neví. Teď si trp a já se na to budu hezky koukat.
Ben: Jsi podlej, podlej... (Nasadí nafouknutý výraz, to má vážně za trest. Dopije svou skleničku a jde znovu okouknout ten švédský stůl.)
Alan: (Kouká za ním a dusí smích.)
Ben: (Nic nenajde, kromě salátu, takže aspoň ten zabaví a zkusí se s ním nacpat.)
Alan: (Jen zavrtí hlavou. Bude ho muset doma nakrmit, aby mu neumřel mazlík hlady. Jen ho pozoruje, jak se láduje tím salátem a skvěle se baví.)

Richard: (Všiml si jich hned, jak vešli, chvíli je sledoval. Toho malíře znal, už byl na jeho výstavě, opravdu talentovaný umělec. Ale jeho doprovod ho velmi pobavil. Chvíli mu trvalo, než si tu tvář zařadil. Ale nemůže se mýlit, je to on. Jak se to jen jmenoval.... hm... Ben, ano. Proto vyrazil se sklenkou šampusu k Alanovi.)
Alan: (Natáhne se pro skleničku šampusu. Sice řídí, ale jedna sklenička se za chvíli ztratí. Zahlédne koutkem oka Sandru, ale mluvit se mu s ní moc nechce. Upije a pozoruje Bena. Připomíná mu křečka. Křečka k pomilování. Nejspíš z něho strhá šaty hned jak dorazí domů a pak mu předvede... jak se váže kravata.)
Richard: Je to opravdu kus. (Všímá si Alanova pohledu, už ví, proč si Benovu tvář nedovedl vybavit... ale ten zadek by poznal všude.) Musí vás stát majlant.
Alan: (Nechápavě se otočí za hlasem. To mluví na něj? Zmateně se na něj podívá.) Prosím?
Richard: Oh, omlouvám se, jsem nezdvořilý. Richard Kohl, asi už si mě nepamatujete, ale jsem velký obdivovatel vašich obrazů. Moc mě mrzelo, když jsem zaslechl zprávu, že už nemalujete.
Alan: (Nedůvěřivě si ho prohlíží, pak k němu natáhne ruku.) Jistě, promiňte, nemůžu si pamatovat všechny. Alan Winter, ale to je, myslím, už trochu zbytečné, když víte, kdo jsem.
Richard: Ano. Koupil jsem hodně vašich obrazů, jsou velmi ceněné. (Pak přenese svůj pohled na Bena.) Ale jak se zdá, ten nájemný koloušek vám vlil nový život do žil... je prostě skvostný, nádherné pružné tělo... (Přivře si chlípně oči, na někoho takového se nezapomíná.) I když trochu předražený, ale stojí za to.
Alan: (Ten jeho pohled se mu nelíbí. Vůbec nechápe o čem to mluví.) Tak za prvé, se zákazníky jedná moje agentka, já sám obrazy neprodávám. A za druhé, o čem to k čertu mluvíte?
Richard: O vašem sladkém doprovodu, rád bych si ho půjčil na dnešní noc. Bude volný?
Alan: Jak to sakra myslíte? (To už se tváří hodně nebezpečně.)
Richard: (Trochu na něj nechápavě kouká.) Rád bych si ho na dnešní večer půjčil, ušlý zisk vám samozřejmě zaplatím. Chci někoho dobrého a Ben je... nejlepší. Na noci s ním se jen tak nezapomíná.
Alan: (Teď už je tuplem zmatený.) Jak nejlepší? Vy jste nějaký jeho přítel? (Připadá si jako blb. Oběť nějakého divného žertu.)
Richard: Přítel? Vy máte vážně smysl pro humor, pane Wintere. Jsem jeho zákazník, tak jako vy. Takoví koloušci si zaslouží nejlepší péči. I když většina z prostitutů nestojí více jak za jednu noc, on je jiný.
Alan: (V hrudi se mu usadí dost podivný pocit a v hlavě se stále opakuje jedno slovo "prostitut". Ne, tomu nemůže věřit. To by přece Ben neudělal. Nevyužívá ho pro peníze. Přece ho neplatí za... za sex. Zbledne. Ale jestli je to pravda.) Omluvte mě na chvíli. Zeptám se kolouška, jestli si na vás udělá čas. (Pronese ledově a zamíří k Benovi.)
Ben: (Zrovna do sebe nasoukal ten divný salát a zrovna mu z toho je těžko, bůh ví, co v tom bylo. Jak zahlédne Alana, začne se usmívat.)
Alan: (Rozčilením se až klepe. Dojde k němu s naprosto kamenným výrazem.) Znáš toho muže tam? (Ukáže směrem k Richardovi.)
Ben: Hm? (Koukne na koho ukazuje a zbledne. Jo, tohle prase si pamatuje až moc dobře a ještě když se na něj zubí. Až teď si uvědomí, že s ním Alan stál a mluvil, takže blednutí přejde až do zelenání.)
Alan: (Vezme ho za paži. Tvrdě a bez smlouvání zašeptá.) Nebudeme tady dělat divadlo, pojď se mnou. Tohle si vyřídíme v soukromí. (Odvede ho do salónku, který je dál od hlavního sálu. Jsou tam jen oni. Pustí ho a zamkne.)
Ben: (Kouká na Alana se strachem a raději couvne. Ne, to nemůže být pravda!)
Alan: (Sjede ho pohledem a pak se radši zadívá jinam, aby si to všechno mohl srovnat v hlavě. Takže... je to pravda. Stačí mu ten vyděšený výraz, který nasadil. Ale jak? Proč?) To, co mi řekl ten člověk, je to pravda? Vážně jsi prostitut?
Ben: (Sklopí pohled k zemi, od Alana to zní... až moc tvrdě. Opravdu si myslel, že se to nikdy nedozví. Že s ním bude žít šťastně, taková naivita.) Já... to... ano, teda ne, už ne... (Nezmůže se na víc, než koktání.)
Alan: (Zamračí se. Má pocit, že znovu umírá. Jako tehdy s Petrem. Ale tohle je mnohem horší.) Vytipoval sis zazobaného malíře, abys měl zajištěnou existenci? Celá ta hra na to, že nemáš kde bydlet, ty tvoje starosti. Jak jsi na mě ksakru přišel?
Ben: Ne! Tak to nebylo, musíš mi věřit! (Ví, jak hloupě to asi teď zní, cítí, jak se mu hrnou slzy do očí.) Já... já tě miluju!
Alan: Jenže já ti nevěřím. (Zavrčí. Musí to skončit dřív, než ho to zlomí.) Proto jsi potřeboval, abych začal malovat. Proto jsi tak naléhal... a ten telefon, to taky nebyl žádný známý. To byl zákazník, co? (Začíná si to pomalu dávat dohromady.) Všechno jsi to dělal jen pro peníze. Je mi z toho všeho zle. Hrál jsi na mě jen divadlo. (Snaží se nekřičet, i když by ze sebe ten vztek nejradši vyřval. To zklamání, tu bolest.) Co jsem ti sakra udělal!
Ben: Alane... to ne... takhle to nebylo. Prosím, nech mě, ti to vysvětlit! (Dojde k němu a vztáhne k němu ruku.)
Alan: (Jen couvne.) Nesahej na mě! Jak mi tohle chceš asi tak vysvětlit? Jsi... (Nedokáže najít vhodné slovo.)... Jen doufám, že jsi se dobře bavil. Už s tebou nechci mít nic společného. Ztrať se mi ze života.
Ben: Alane prosím... (Chytí ho za paži.) Nelhal jsem ti... v mých citech. Já, tohle jsem nechtěl ale... (Snaží se udržet klidný hlas, ale už se mu slzy kutálí po tváři.)
Alan: (Vyškubne se mu.) Tohle divadlo je už vážně zbytečný. Jsi lhář, nemám důvod ti věřit. Je konec. (Otočí se a vyjde ze dveří.)
Ben: (Vyběhne za ním ven, musí ho zastavit, všechno mu to říct, vysvětlit mu to. I když to, co udělal, mu asi neodpustí, takhle se to neměl dovědět.)
Alan: (Bena už si nevšímá. Projde kolem Sandry a zamíří ven. Okamžitě vyhledá své auto, nasedne a je pryč.)
Ben: (Doběhne do toho sálu, ale nikde ho nevidí. Cítí, jak se na něj upřely pohledy lidí tady, a celý se rozklepe.)
Sandra: Bene? Co se to, kruci děje? (Přispěchá okamžitě za ním.) Co to do Alana vjelo? Prohnal se tudy jako tajfun.
Ben: (Skoro ji nevnímá, takže odešel, jen tak? To... to prostě nejde, to je zlý sen.) On... já... (Gestikuluje kamsi, je trochu mimo, aby ji to vysvětlil.) Ví to!
Sandra: Co přesně ví? (Nechápe.) Co se stalo?
Ben: Ví o mně... o tom, co jsem dělal. Strašně se rozzlobil... a... (Raději už dál nemluví, cítí tu bolest na srdci. Jeho sen se znovu sesypal, jako domeček z karet.)
Sandra: Co ví? Cos dělal? (Pak ji to dojde.) Doprdele. (Zakleje naprosto nežensky.)
Ben: (Zahledí se na ni štěněčím pohledem, aby něco udělala, asi už je vážně zoufalý, když žádá o pomoc tu ženu, která ho do toho dostala.) Tohle jsem... nechtěl!
Sandra: Já vím. (Kývne.) Trochu se mi to vymklo. Nečekala jsem, že se do tebe zamiluje.
Ben: Já... já půjdu za ním, zkusím mu to nějak vysvětlit. (I když vlastně neví, jak. Po tom, co Alan řekl, ho nejspíš nepustí ani do domu.)
Sandra: Ne, to ne. Alan se s tím potřebuje nějak srovnat. Znám ho. Nemluvil by s tebou. (Zavrtí hlavou.) Počkej pár dní. Ono se to usadí. Jen mi řekni, jak to zjistil?
Ben To tlustý prase támhle... (Ukáže na toho chlapa, jména si nevybavuje, takže zná klienty většinou pod přezdívkami.) Asi mu musel něco říct... já nevím, co... co mám dělat.
Sandra: Fajn, to chce klid. Toho chlapa znám. Kupoval několik Alanových obrazů. Nikdy by mě nenapadlo... no, to je jedno.
Ben: (Neví, co teď bude dělat, ale musí přece nějak... něco udělat. Je z toho dost mimo.)
Sandra: (Povzdechne si, natáhne se pro sklenku vína.) Tumáš, zapij to. Stejně se s tím nedá nic dělat. Alan je paličák a dokud se s tím nějak nepopere sám, těžko si to nechá vysvětlit.
Ben: (Kouká na to víno, ale nakonec zakroutí hlavou. V alkoholu nikdy neviděl řešení problémů.)
Sandra: Nehodlám tě opít, proboha. (Vrazí mu tu sklenku do ruky.) Takhle jsem vždycky uklidňovala Alana. Stačila mu sklenka vína... mimochodem, co teď vlastně budeš dělat? Předpokládám, že na oči mu nemůžeš.
Ben: Já... nevím. (Nakonec se přeci jen napije, cítí takový divný pocit v žaludku...spolykal asi moc vlastních slz.)
Sandra: Myslím, že ne. Jak ho znám, tak teď bude chvíli zalezlý v té své noře a za pár dní vyleze jezevec ven. Měl bys mu dopřát trochu času, se s tím nějak popasovat.
Ben: Ale on si myslí, že... že jsem mu lhal! (Vlastně trochu jo.) Že... jsem si s ním jen zahrával! (Vykoktá to ze sebe a pak se zahledí na dveře. Měl by jít, tady už nemá co dělat.)
Sandra: No, to je v podstatě logické. Ty na jeho místě by sis myslel to samé, nebo ne? (Pokrčí rameny.) Co budeš dělat?
Ben: (Pokrčí rameny, nemá tušení, ale tady už zůstat nechce.) Půjdu... se projít.
Sandra: A pak?
Ben: (Jen se na ni podívá, to netuší, asi... někde přespí a pak uvidí.) Nikdy jsem... s tím neměl souhlasit. (Zamíří ke dveřím.)
Sandra: (Dožene ho.) Hele, byla to chyba. Vím, padá to na moji hlavu. Pomůžu ti z toho.
Ben: Nemůžete mi pomoct, co jsem si nadrobil, si i sním. (Sundá si kravatu a vtiskne ji do ruky Sandře s mírným úsměvem) Jen...na něj dejte pozor.
Sandra: Jo, dám. To se neboj. Jen poslouchej. Ty peníze, co jsem ti slíbila... máš na ně právo, Alan vážně začal malovat, jak bylo dohodnuto. Dej mi číslo účtu. Pošlu ti je. Do začátku se ti budou hodit. A kdybys něco potřeboval, dej mi vědět. Alan ti za hodně dluží, i když si to nehodlá přiznat.