36

Ben: (Už dobrých deset minut postává před těmi dveřmi. Bojí se zaklepat, bojí se toho, co by mu Alan mohl říct. Čekal skoro týden, než sebral odvahu, znovu ho vidět, tedy... pokud uvidí víc než zavřené dveře. Nakonec se zhluboka nadechne a zaklepe.)
Sandra: (Otevře dveře s obrazem v rukou.) Bene?
Ben: (Čekal hodně, ale tohle ne, takže na ni vyjeveně zírá.) Co... tu děláte? Já... jdu za Alanem.
Sandra: Musela jsem si dojít pro tenhle kousek. (Pokrčí rameny. Je to jeden z obrazů Bena.) Jeden ze stálých zákazníků projevil zájem. A Alan tu není.
Ben: Koukne na ten obraz a bodne ho u srdce, takže... on ho nechal prodat...) Cože? Jak není?
Sandra: (Povzdechne si a položí obraz na zem, opře o zeď.) Poslouchej mě, Alan odletěl do Kalifornie. Hned druhý den ráno po té akci. Nikomu nic neřekl, prostě se sbalil a je pryč. Prý tam má nějaké kamarády. Já nevím. Volal mi jen, že se mu mám postarat o dům, než se vrátí. A kdyby ses ukázal ty, prý tu máš ještě nějaké věci, tak tě mám pustit dovnitř, aby ses mohl sbalit. Je mi to líto.
Ben: (Kouká na ni jak na zjevení. Takže... on je pryč. Má se sbalit... no ano. V co víc mohl také doufat, po tom všem. Tiše se prosmýkne kolem Sandry dovnitř a začne si své věci balit. Ten foťák co dostal a jiné dárky od Alana nechá na stole, tak jako dopis, který celý ten týden psal. Dopis s vysvětlením proč to udělal.
Sandra: (Opře se o dveře a dívá se na něj.)

Ben: (Nevydá to na víc, než ten malej pytel, se kterým sem přivandroval před tolika měsíci. Ještě si ten byt prohlédne. I když nikdy nebýval sentimentální, ty vzpomínky jen tak nezmizí. S Alanem byl tolik šťastný a věřil, že tentokrát už... by to mohlo vyjít.) Jsem hotov.
Sandra: (Kývne ke stolu, kde nechal ty věci.) A tohle?
Ben: To mi nepatří... nemůžu si to vzít. (Ví, jak Alanovi tohle všechno muselo ublížit. Konečně ho donutil, aby se usmíval, aby se přenesl přes smrt svého přítele... a teď je vše marné.)
Až se vrátí... dejte mu ten dopis, zaslouží si vědět... vědět proč.
Sandra: Neboj se, dám. (Přikývne a usměje se.) Kdybys potřeboval pomoc... jsi vážně moc hodnej kluk, Alan ti křivdí.
Ben: (Zavrtí hlavou, už nic nepotřebuje.) Chci vás poprosit o... poslední laskavost. (Zastaví se u dveří, než odejde.)
Sandra: (Kývne.) Povídej.
Ben: (Podívá se na ten obraz, vzpomíná, jak ho Alan maloval. Na tu touhu v jeho očích na všechny ty pocity. Takže dočista zapomene, co ji to chtěl.) Kolik... za něj zaplatili?
Sandra: Za co? (Nechápe.)
Ben: Za ten obraz... říkala jste, že nějaký kupec si ho vezme, ne?
Sandra: Hodně. O Alanovy obrazy je velký zájem.
Ben: Aha... (Už vlastně nepotřebuje nic.) Chtěl jsem vám jen říct... nehrajte si už na boha, nebo se vám to příště vymstí. (Odejde z toho domu plného krásných vzpomínek. Cestou ho provází ten Alanův výraz morouse.)
Sandra: Bene! Počkej. Cos myslel tou laskavostí? (Odmítá si připustit, že by si kdy na boha hrála. Jen chtěla pomoct.)
Ben: Už na tom nezáleží. (Hodí si pytel přes rameno.)
Sandra: Tak to vyklop. (Zamračí se.)
Ben: (Otočí se na ni, nakonec v kapse vyhrabe fotku. Fotil to, když Alan spal... má jich mnohem víc, ale tuhle měl tak nějak nejradši.) Asi bude chtít zapomenout... ale kdyby ne, tak... (Podá jí tu fotku, kde s Alanem leží v posteli, jak ho mačká v náručí, jako plyšáka.)
Sandra: (Vezme si tu fotku a podívá se a ni. Smutně se usměje.) Je mi to líto Bene, nemám ti dát vědět, až se vrátí? Ale může to trvat.
Ben: Já... já nevím. (K čemu to bude, vědět to, jen by měl chuť, ho vidět.) Dobře, moje číslo máte.
Sandra: (Kývne.)

Ben: (Zaslechne vyzvánění svého mobilu. Jen by to chtělo, ho v tom nepořádku najít. Jak se zdá, zalehla mu ho jedna kočka, co se sem chodí schovat se před zimou, takže mu dá práci, ho zpod ní vydolovat.) Ano?
Sandra: Bene? Tady Sandra. Pamatuješ si mě ještě?
Ben: (Usadí se a zahledí na zeď, kde má přišpendlené Alanovy fotky. Nevyhodil je... nemohl. Stále nezapomněl, i když jsou to už tři měsíce.) Ano, pamatuju. Proč voláte?
Sandra: Slíbila jsem ti, že se ozvu. Až se Alan vrátí.
Ben: Už je zpátky? (Jeho hlas zní hned nadšeněji.)
Sandra: (Chvíli je ticho, váhá.) No, vrátí se brzy. Hele, Bene... ještě to... pracuješ?
Ben: Pracuju? (Teď trochu nepochopil jak to myslela, ale nakonec mu to dojde. Neví, co na to odpovědět.) Proč se mě na to ptáte?
Sandra: Přijede mi jeden... no, známý... cizinec... a chce společníka. Nevím, komu jinému říct. Platí poměrně dobře.
Ben: (Chvíli nastane v telefonu ticho.) Já... je mi líto, ale já tohle už nedělám. Musíte si najít někoho jiného.
Sandra: Vážně? To je škoda. Myslela jsem, že by se ti peníze hodily. Slyšela jsem, že léčiva zase podražila. Mysli na svoji matku.
Ben: (Sevře pěst, začíná tu ženskou vážně nesnášet.) Na tu myslím především. Řekl jsem vám, že... už to nedělám, takže...
Sandra: Takže co? Ty peníze za Alana sis přece nevzal. Z čeho teď žiješ? Velkolepé gesto, ale... (Chvíli mlčí.) Ty vážně doufáš, že až se Alan vrátí, bude všechno v pořádku? Nebuď naivka.
Ben: (Tohle dost zabolí, jo, možná přece jen celou tu dobu doufal. Ale nežije přeci v pohádce. Alan nepřijede a nevysvobodí ho, nevezme ho zpět a neřekne, zase to bude dobrý.) Kolik? (Jen to ho zajímá.)
Sandra: No, když budeš šikovný, hodlá utratit i sto.
Ben: Tsss. (Skoro ji do telefonu zasyčí odporem. Nechce se znovu vracet do stejné louže ze které vylezl. Ale má pravdu, léky podražily a ze svých platů to sotva utáhne, stejně každý měsíc dluží.) Já... no... (Musí se nadechnout, aby získal svou dávno ztracenou profesionalitu, zrovna kolem profrčí vlak, takže se celá bouda otřese.) Adresu. Kdy a kde.
Sandra: Hodnej. Pošlu ti detaily smskou. Když bude známý spokojený, ještě něco přihodím. (Oznámí spokojeně.)
Ben: Netřeba. (Ostře jí to zavěsí, nesnáší se za to. Už si přece slíbil, že nebude... jak taky, když pořád myslí na něj. Jak tohle zvládne? Ale tolik peněz by vydělával tak několik let.)
Sandra: (Pousměje se a vyťuká mu do smsky potřebné údaje. Odloží telefon.) Byla to hračka.

Ben: (Postává před tím hotelem a v ruce žmoulá ten kus papíru, kam si napsal číslo pokoje. Už asi třikrát se chtěl otočit a odejít, třeba tvrdit, že ho něco zajelo... nebo tak. Ale nikdy to nedokázal. Snaží se to brát racionálně, jako dřív. S tolika penězi by vystačil s léky pro matku na půl roku, možná víc. A takovou šanci nemůže zahodit.)
Sandra: (Vyjde z hotelu a zmerčí ho.) Výborně, jsi tu. Už jsem myslela, že jsi couvnul. Tak pojď, doprovodím tě.
Ben: (I tak váhá a rozhlíží se kolem, jestli ho něco nezachrání. Nakonec jen sklopí hlavu, pozná, že bránit se, nemá cenu. Pak vyrazí za ní.)
Sandra: Je bezva, že jsi přišel. Bude mít radost. (Pousměje se.) Cítí se tu velmi osamělý. Třeba mu trochu zvedneš náladu. (Vyjedou výtahem a ona Bena dostrká až ke dveřím.) Nemá rád prudké světlo, tak raději nerozsvěcuj. Má... no, zánět spojivek, nesnese přímé světlo.
Ben: Hm... (Poslouchá ji jen tak na půl ucha, pochybuje, že by někomu dovedl zvednout náladu a tma mu nikterak nevadí.) Je to naposled... pak už... mi nikdy nevolejte!
Sandra: Naposled? Neříkej mi, že Alan... že měl takový vliv, že bys s tím přestal. (Zavrtí hlavou.) Ale dobrá. Tohle je poslední obchod, který jsme spolu uzavřeli.
Ben: (Hnusně se na ni podívá, nemá právo, ho tu zmiňovat, ne teď, když se právě na něj snaží nemyslet. I před dveřmi zaváhá, nechce se mu dovnitř. Nakonec zaklepe a tiše vstoupí, chce to mít za sebou.)
Sandra: (Pousměje se a zmizí v hotelovém baru. Tohle musí zapít.)
Ben: (V pokoji je vážně tma, ale ví, že nesmí rozsvěcovat. Chvíli trvá, než si jeho oči přivyknou tmě, takže zůstává u dveří, aby se nepřerazil o vybavení pokoje.)
Muž: (Sedí v křesle. Není mu příliš vidět do tváře. Se silným přízvukem pozdraví.)
Ben: (Lekne se a rozhlédne po pokoji, vidí jen neurčitý obrys něčeho, co vypadá jako postava. Trochu popojde blíž do středu pokoje.)
Muž: Udělej si pohodlí. (Opět velmi silný přízvuk. Mírně ochraptělý hlas.)
Ben: (Zamračí se směrem k té postavě a začne si žmoulat konec mikiny. Z místa se ani nehne.)
Muž: Děje se něco?
Ben: (Cítí to znovu, znovu to pálení v očích. Nebrečel od toho dne, kdy Alan... kdy odjel a teď znovu. Popotáhne si tiše a pak si přes hlavu stáhne mikinu a hodí ji na zem. Představa toho, že se ho ten chlap bude dotýkat, že na něj bude slintat... ne, to nechce. Až se mu zvedne žaludek.)
Muž: Prosím, odlož si. Chci si tě prvně... prohlédnout.
Ben: (Rozepne si i košili, ale dál se prostě nehne. Vybaví se mu Alan, jeho dotyky, i jeho polibky. Ten hravý úsměv, nebo to jiskření v očích. Ano, miloval ho, stále ho miluje. A nedokáže patřit jinému, byť si to chtěl nalhávat. Zahledí se na tu postavu v křesle a otře si oči.) Ne.
Muž: Ne? A pročpak?
Ben: Ne... já... já nemůžu. Já nechci. (Poprvé, kdy použil tolik já v jedné větě.) Takhle to být nemělo.
Muž: Co přesně. Nerozumím.
Ben: Já se omlouvám, ale já tohle nemůžu. Už nechci, aby se mě kdo dotýkal. (Chvatně si sebere mikinu ze země.) Už nikdy.
Muž: Najednou. Nejsi snad společník? Máš to v popisu práce. (Zavrčí.)
Ben: Ne, to nejsem, už tohle nedělám. Jsem jen... obyčejný kluk. Ve dne dělám v rychlém občerstvení a v noci prodávám horké kaštany. Já jsem dřív tohle dělal, ale jen pro ty peníze, abych zaplatil léky matce. Mám jen základku a tak... (Vlastně ani neví, proč mu to tady povídá. Popotáhne si a přetáhne si mikinu zpátky přes hlavu.) Už se se nechci vracet. Nemůžu to dělat dál, protože... protože patřím někomu jinému.
Muž: (Zasměje se.) A proto jsi tady? Že patříš někomu jinému, proto jsi vzal tuhle práci?
Ben: Ne, já... byla to chyba. Nechtěl jsem ale, neměl jsem na výběr.
Muž: Jak to myslíš?
Ben: (Podívá se na toho muže, nikdy nestál o lítost, nebo pomoc těhle zákazníků.) Matka má léky a už... si ji nechtějí nechat v léčebně, prý nedostatek místa. Šetřím na byt a... potřeboval jsem peníze. (Do té boudy kde bydlí, ji vzít nemůže.)
Muž: Proto to děláš? Kvůli penězům? A co ten... jak jsi říkal, že mu... patříš?
Ben: (Sklopí pohled k zemi.) Zjistil, co jsem dělal... a no, už se mnou dál být nechce.
Muž: Zjistil? Eh, nevěděl to? To se mu skutečně nedivím. Poslal tě k šípku.
Ben: (Kývne, ví, že k tomu měl Alan právo.) Najde si někoho lepšího, kdo mu dá... lásku, kdo ho bude rozesmívat a otravovat. Někoho kdo... nebude lhát.
Muž: To rozhodně. (Kývne.) Pokud má rozum.
Ben: Ale i tak... nikdy nezapomenu. Vždycky ho budu milovat. Protože byl první, který miloval i mě. A i když je pryč, vím, že to nebyl jenom sen. (Zamíří ke dveřím, nechce už toho muže rušit svými řečmi.)
Muž: Milovat někoho, kdo tě opustil. Není to šílené? (Ušklíbne se trochu.)
Ben: Možná jen... naivní. Myslím, že vždycky zůstanu jen naivní.
Muž: Myslím, že je to hezké. (Řekne už bez přízvuku, svým normálním hlasem.)
Ben: (Zasekne se u dveří, ten hlas mu připadne povědomý. Ale nejspíš si zase něco představuje. Protože o Alanovi mluvil... tak se mu možná i jeho hlas vybavil.)
Muž: (Pomalu se zvedne. Tahle hra už ho přestává bavit. Neviděl ho tak dlouho.) Nemusíš ještě odcházet.
Ben: (Otočí k němu pohled, už vážně z toho začíná být blázen. V té tmě mu ale nevidí do obličeje, takže je z toho zmatený.)
Muž: (Přejde k němu blíž.) Pár věcí jsem si zjistil a něco mi řekla Sandra.
Ben: (Otevře pusu překvapením, to si snad dělá srandu...) Alane? Co tu děláš? Já myslel, že jsi v Americe!
Alan: Myslet znamená houby vědět. Mrzí tě snad, že jsem zpátky? (Vypadá trochu jinak. Je opálený a taky se trošku změnil v postavě. Trošku přibral a posílil.)
Ben: Ne, to nemrzí, já jsem rád že… (Uvědomí si, co mu tady všechno vykládal, když myslel,že je to nějaký cizinec a celý zrudne. Nemá odvahu se na něj podívat. Tolik měsíců snil o podobném dnu. Že Alan přijde, vrátí se a bude ho chtít vidět.)
Alan: Omlouvám se za to divadlo. Sandra zas vymýšlí blbosti. Ale k něčemu to vážně bylo.
Ben: Takže jste to na mě nachystali? (Neví, jestli se má cítit uraženě, nebo spíš naštvaně.) Ničemu nerozumím. Proč tohle?
Alan: Proč? (Pokrčí rameny a sleduje ho.) Chtěl jsem si něco ověřit.
Ben: Ověřit? Ověřit co? Jestli ještě šlapu?
Alan: Taky. (Kývne.) Ověřil jsem si ale mnohem víc.
Ben: Například? To, že mi chybíš? Nebo že jsem nezapomněl? Že i přes to, co jsem udělal, tě miluju?
Alan: Ano. (Řekne nezvykle tiše.) Potřeboval jsem jistotu.
Ben: (Dívá se mu do očí, vážně se hodně změnil, trochu se z něj klepe. Neví, co čekat.) Stačilo se jen zeptat. (Skoro to vykuňkne a sklopí pohled.)
Alan: To bys mohl lhát.
Ben: (Na to nic neřekne, jen tam tak stojí a mlčí. Nejraději by utekl, ztrapnil se tady před ním... přijal tu nabídku od Sandry, nemůže se mu podívat do očí.)
Alan: Bene. (Řekne tiše.) Miloval jsem tě.
Ben: Já... byl jsem s tebou šťastný, alespoň na ty krátké chvíle. I když jsi byl protivnej a vůbec. Chtěl jsem, aby jsi znovu začal žít, aby se tvá duše uzdravila. (Zase z toho začal slzet.)
Alan: A přitom si slušně vydělat? Sandra mi to všechno řekla.
Ben: Ne, tak to nebylo. Ze začátku jsem to možná bral jako... práci, ale pak když jsem tě poznal a viděl, jak jsi smutný... Já jsem ti chtěl pomoct, dát ti důvod k úsměvu, ukázat ti, že svět neskončil. Ne kvůli penězům, ale kvůli tobě.
Alan: (Pousměje se.) Já vím. Teď už to vím. Jen... měl jsi mi to všechno říct. Měl jsem se to dozvědět od tebe. Ne od nějakého otrapy.
Ben: Víš, já... chtěl jsem ti to říct... tolikrát, ale bál jsem se. Věděl jsem, že mě potom vyženeš a nebudeš mě už chtít.
Alan: Možná jsi mi měl trochu víc věřit. (Řekne ublíženě.)
Ben: Možná. (Jen to zašeptá. Nemůže vrátit čas. Co se stalo, stalo se.)
Alan: (Chvíli váhá, než znovu promluví.) Chci, aby ses vrátil... domů.
Ben: Já nemám domov. (Vůbec si neuvědomí, že Alan asi myslí k němu. Chvíli mu trvá, než mu to docvakne.) Cože?
Alan: Chci tě zpátky. Je mi fuk, jak ses předtím živil, když už to teď nebudeš dělat. Nechci se dělit s nějakými... (Zmlkne.) Pořád tě miluju. Chtěl jsem zapomenout, ale nejde to. Ne po tom, cos pro mě všechno udělal.
Ben: (Zahledí se na něj s vytřeštěnýma očima. Nechápe to. Že by ještě pořád spal? Možná se mu jen něco zdá.) Já... jsem neudělal nic, sám jsi chtěl. (Přece jen se odváží a natáhne k němu roztřesenou ruku, aby se ho mohl dotknout.)
Alan: Vím, žes ty peníze nevzal a že... že pracuješ jako normální lidi. Zjistil jsem si to. Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Chci to zkusit ještě jednou. Já vím, že jsem to asi pokazil...
Ben: (Zavrtí hlavou.) Nic jsi nepokazil, Alane. Chápu to. A nepřál bych si nic jiného, než... to zkusit znovu.
Alan: (Pousměje se a natáhne k němu ruku.) Vynahradím ti ty měsíce. (Přejede dlaní po jeho těle. Vždycky byl vyžle, ale tohle je už moc.) Jsi hrozně vyhublý...
Ben: Promiň... (Omluvně se zardí, asi nevypadá nejlíp, ale poslední dobou se živí jen kaštany nebo zbytky z občerstvení, co se neprodají.)
Alan: Co to povídáš? Jaké promiň? Bene, proboha... (Přitáhne si ho k sobě a sevře v náručí.)
Ben: (Vydechne si spokojeně a strčí Alanovi nos do košile. Cítit zase jeho vůni, je překrásné.)
Alan: (Pohladí ho po vlasech. Je rád, že ho zase drží v náručí.) Jsem rád, že jsi toho cizince odmítl... (Trochu se zasměje.)
Ben: Já jsem jenom tvůj. Nikdy jsem s nikým nebyl, když... jsem žil u tebe. Musíš mi věřit.
Alan: Neměl jsi nikoho, když... když jsme spolu spali? A prosím, odpověz mi po pravdě. Je to pro mě důležité.
Ben: Neměl. Nikdy, ani když jsme spolu ještě nespali. Skončil jsem s tím, než jsem se k tobě nastěhoval.
Alan: (Kývne.) Děkuju.