44

"Hlídáš mé sny čaroději"?
Sirion sebou trochu překvapeně trhnul, protože nezpozoroval že mladý král jen svůj spánek předstírá.
"Je už pozdě, měl by jste spát".
Ale spánek bylo to poslední co teď Deris chtěl, proto se otočil na čaroděje s uslzeným pohledem. Siriona bodlo u srdce. Už dřív si všiml, že nesnáší vidět jak Deris pláče. Proto přešel k posteli a posadil se hned vedle něj, aby ho mohl obejmout.
"Ještě mnoho probděných nocí tě čeká, ty to víš že"?
Deris si schoval tvář do Sirionovch vlasů a jal se je hned skrápět svými slzami. Přesto však našel sílu zakývat hlavou.

V ten moment, kdy si byli oba tak blízko, kdy hledali oporu v tom druhém to čaroděj konečně pochopil. Jak by mohl odejít? Nemůže toho maličkého tady nechat všem napospas, nemůže ho opustit, protože ho miluje. To poznání mu zatemnilo zrak, hlava se mu točila a srdce zběsile bušilo, jako o závod. Tak tohle je ten pocit? Láska?
Sirionovi se přeci jen povedlo mladého krále ukolébat v náručí do spánku. Celou noc pak bděl u jeho lože a přemýšlel o tom jestli je tohle opravdu láska, ty pocity jenž neznal. Nedokázal si je ale ničím jiným vysvětlit. Proto vzpomínal na jejich společné chvíle. S Derisem se cítil tak šťastný, tak....svobodný?
Už se nemusel rozhodovat, zda odejít či zůstat. Vše bylo v tom jednom okamžiku snadno vyřešeno. Chtěl jsem svou svobodu když jí mám před očima. Zavrhoval jsem a dusil ty city, ale ony si přeci jen našly cestu na povrch. Nad ránem mu konečně pohrával na tváři úsměv. Rozhodl se Derise tedy probudit sladkým polibkem.
Chlapec jen něco zamumlal a přitiskl se k jeho rtům jako žíznivý k studni.
"Zůstanu, zůstanu navždy s tebou"....

Čaroděj z královské komnaty zmizel nad ránem a princ se posléze probudil. Měl neurčitý pocit že měl nějaký nádherný sen, že slyšel něco...ale nemohl si vybavit podrobnosti, co se stalo? Poznal to až když ho začaly brnět rty. Byl tady? Líbal mě, něco mi šeptal. Marně si snažil vybavit to jenž pro něj bylo důležité. Nakonec to přeci jen vzdal a pomalu vstal a oblékl se.

Na hradě panoval mír a klid. Jen někteří sloužící trochu chaoticky pobíhali po hradbách. Deris si dal přinést do jídelny snídani a vyhnal všechny písaře, kteří mu hned zrána začali podstrkovat pergameny, které si musel přečíst a podepsat. Po snídani nechal Deris zavolat svého strážce.
"Vezmi si ty nejspolehlivější muže Arslene. Vezměte louče a jeďte k Josedovu chrámu, ... v pravé poledne vykonáš můj rozkaz...".
Voják stál jako přimražený před králem. Nerozuměl jeho kroku, nerozuměl proč Deris požaduje něco tak...tak barbarského. Ale nedovolil si neuposlechnout. "Spoléhám na tvou oddanost Arslene, dobře jsi sloužil mému otci. Žádám tě, služ stejně dobře i mně".
Arslen byl takovou ctí velice potěšen. Mladý král ho o něco žádá? Nepřikazuje, ale žádá. Splnil by každý jeho rozkaz, byť zněl i takto. Neměl žádné zábrany, přeci jen zažil tolik bitev a válek...
Deris věděl že tohle musí udělat, dát najevo svou nelibost, svou moc. Ukázat Josedovi že se ho nebojí, že před ním nepoklekne, nebude ho uctívat. Ukradl duši mého otce, zabil ho. Nenechám ho bez trestu ať je bůh nebo démon.
Sirion zrovna procházel kolem stájí a všimnul si horečnatého chystání celého pluku stráží. Stačil mu jeden pohled do Arslenových očí a vycítil, že se schyluje k něčemu hroznému. Proto rychle přispěchal za Derisem.

"Přišel jsi se mnou posnídat čaroději? Jdeš právě včas". Deris ho pozval ke stolu a i když čaroděj odmítl pozdržel ho v místnosti. "Asi tu bude brzy horko...".
Musel se tomu smát, i když jeho smích nebyl upřímný, ale jen zastíral jeho obavy.
"Pozval jsem do královského sálu Josedovi kněží, je na čase si promluvit a tuhle situaci vyřešit". Sirion z toho neměl zrovna radost a odrazilo se to v jeho výrazu.
"Potřebuji tě, budeš stát při mně"?
Stříbrný čaroděj věděl že je tohle velké riziko. Jít takto otevřeně proti Josedorovi by pro něj mohlo znamenat i smrt. Ale nehodlal se vzdát. I když mi dal nový život, zaplatil jsem příliš vysokou cenu. I když mi dal novou sílu, nestál jsem nikdy o ní. Teď ji využiji pro něco dobrého, využiji ji proti jemu samotnému.