Agneau - Kapitola 1

Výzkumný deník – Zachary Miros, mořský biolog, 22 let


Den první

Po roční stáži u profesora Selitra a mé práci na výzkumu chování delfínů jsem došel k závěru, že nemohu už dále takto pokračovat. Po ukončení mé roční stáže a nástupu jako mořského biologa na loď Casiophea, byl celý můj roční výzkum zesměšněn. Mé teorie o chování a dorozumívání delfínů byly přijaty jen chladně, jelikož jsem svou teorii neměl podloženou patřičnými důkazy, žádným dokumentačním materiálem, jen očitými, věrohodnými svědky a třemi studiemi, pod které se podepsal i profesor Selitr.
Po opakovaných neshodách s hlavním výzkumníkem lodi Casiophea a mým nynějším nadřízeným, doktorem Gablem, jsem se rozhodl ukončit svou práci zde a pokusit se doložit své teorie v praxi. Ukázat tak profesorovi Selitrovi, že jeho podpora a výuka, tak jako otcovský přístup, který mi dopřával jako svému oblíbenci, nebylo nadarmo. Dokázat tak i že si zasloužím jeho úctu a nadále ho už svou prací nedohánět k obavám a smutku. Také proto, že chci doktoru Gablemu dokázat, jak se mýlili, když mi zastavil můj grant i schválený dokument, který se měl začít natáčet za několik měsíců.
Nemohu soupeřit s lidskou nadutostí a arogancí, tak jako nemohu přestat věřit ve svůj výzkum, který mě doprovází již od raného dětství.

Jsem si vědom toho, že bez zázemí výzkumné lodi a podpory uznávaných oceánografů, mořských biologů a jejich techniky to bude nadmíru těžké, ale věřím, že to dokážu, abych si zachoval svou čest a konečně dokázal, že to mělo celé ty roky smysl.

Den sedmý

Můj odchod z Casiophei způsobil poměrně mnoho rozruchu. Více než by bylo zdrávo. Podařilo se mi však navázat spojení se studiem SeaPlanet a panem Nadisonem, který mi přislíbil řešení problému s natáčením slíbeného dokumentu o dorozumívání delfínů. Jelikož už dokument byl schválen a štáb již vybrán, zdá se, že bych přeci jen mohl dostat druhou životní šanci a pokusit se tento dokument opravdu natočit. Sice jsem již dvakrát vypomáhal při natáčení podobných dokumentárních filmů na Casiophee, ale příliš se samotným natáčením zkušenosti nemám.
Popravdě, mám spíše trochu obavy, zda studio SeaPlanet bude chtít investovat drahý natáčecí čas a štáb pro mladého a nezkušeného mořského biologa. Přesto však stále doufám.

Zůstávám zatím nadále v Hamiltonu a čekám na další zprávy.


Den čtrnáctý

Konečně přišly dobré zprávy. Studio SeaPlanet mi přislíbilo pomoc a slíbený dokument se rozhodli, i přes mou nezkušenost, přeci jen natočit. Pan Nadison slíbil, že během několika dní pošle na Bermudy můj štáb, který by měl čítat tři lidi – kameramana, zvukaře a scenáristku/režisérku. Bohužel však nemá nyní k dispozici žádnou volnou loď, která by se stala naším domovem po ty čtyři měsíce práce. Takže zajištění lodi nechal na mě.
S místními rybáři nelze nijak počítat, takže jsem se rozhodl zkusit požádat o pomoc mého dobrého kamaráda Alejandra Verásteguie, který zná místní kapitány a všechny lodě, které se plaví těmito přístavy a nebojí se plout ani do míst nazývaných Bermudský trojúhelník.

Naštěstí Alejandro souhlasil s mou nabídkou pár stovek starých, dobrých dolarů a stal se tak mým prvním podřízeným a průvodcem. Místní vody zná opravdu skvěle, je k využití i jako překladatel a je i dobrý potápěč. Věřím, že se jeho pomoc a schopnosti jistě budou hodit. Požádal jsem ho tedy, aby našel pro mě a můj štáb dostatečně velkou a schopnou loď, a také kapitána, který by byl ochoten s námi spolupracovat po delší časový úsek, abychom se nemuseli stěhovat z lodi na loď. Doufám, že se mu vyjednávání zdaří, abychom splnili časový rozvrh a zbytečně neprodlévali zde na Bermudách.
Do té doby nemohu nic než vyčkat, až dorazí štáb ze SeaPlanet.


Den devatenáctý

Štáb SeaPlanet dnes konečně dorazil. Díky mé rychlé reakci jsem jim zamluvil dva pokoje ve stejném hotelu už dopředu. Sezóna je v plném proudu a je tu mnoho turistů. Když se v poklidu ubytovali, nadešel čas na pořádné představování.
Melinda Hurston měla mít na starost režii a scénář, kdyby byl potřeba. Byla to opravdu okouzlující žena, milující moře a delfíny, stejně tak jako já. Hned na první pohled jako kdybychom si padli do oka.
I když ji velmi překvapil můj mladistvý vzhled. Ke svému věku jsem se ji přiznal až večer, když jsme si připíjeli na nový projekt. Málem se udusila daiquiri. Ale všichni to přijali poměrně dobře.
Jen mám obavy, že mi slečna Hurston nepřestane říkat "koloušku". Je to poměrně trapné, ale neměl jsem dosud odvahu ji takovouto přezdívku vymluvit. Strašně ráda si mě také dobírá kvůli mým blonďatým kudrnám.
Hlavní kameraman Henry Born je to, co si přeje každý dokumentarista. Jeho práce o Velkém korálovém útesu či o životě tuleňů leopardích patří pro mě k mým velmi oblíbeným dokumentům. Obdivuji práci pana Borna a jsem neskonale rád, že mohu pracovat právě s ním. Jelikož je to už velmi ostřílený kameraman, vždy srší vtipem, historkami a různými poučkami. Dokonce trval na tom, abych mu tykal a oslovoval ho jménem.
Třetí člen týmu, zvukař Tim Avra, vypadá poměrně exoticky, ale není příliš výřečný. Všiml jsem si, že ani nepije a většinu času bývá zamlklý. Neviděl jsem ho se ani usmát. Ale podle Henryho je to opravdový profík.

Po oslavě nového projektu se všichni rozešli do svých pokojů, jelikož nás čekalo brzké vstávání, prověření techniky a snad už i nalodění.
Slečna Hurston však spát příliš nechtěla, jelikož toho poměrně dost vypila. Henry mě však ubezpečil, že je to u ní normální a spolu jsme ji museli odvést. Byla poměrně společensky unavená a mám pocit, že mi dělala i nějaké sexuální návrhy, když jsem ji ukládal do postele. Dokonce si neodpustila plácnout mě přes zadek s tím jejím typickým: 

"Jsi prostě koloušek k sežrání."

Zhrozil jsem se, ale doufal jsem, že se z toho slečna Hurston vyspí a ráno bude v pořádku. Nevím, jak bych reagoval na další takové... pokusy o to dostat mě do rozpaků. Nerad bych, aby došlo mezi mnou a slečnou Hurston k nějakým nedorozuměním a špatným signálům, jelikož já k ní nevysílám žádné, je na mě příliš... no... žena.


Den dvacátý

I po včerejší oslavě a množství alkoholu je štáb od brzkého rána na nohou a připravuje všechen potřebný materiál a vybavení. Na molu v přístavu jsme se stali poměrně vítanou atrakcí s mnoha velkými, stříbrnými, těžkými kufry, s kamerami i zvukovým zařízením. Dnes ráno jsem kontaktoval Alejandra, který mi s radostí oznámil, že pro nás našel skvělou loď a kapitána, který s dostatečnou peněžní motivací s námi popluje i na konec světa. Víc mi toho do telefonu říct nestihl, protože se spojení přerušilo. To je tady poměrně běžné. Doufal jsem, že se mi podaří Alejandra potkat právě v přístavu, ale do oběda se neukázal. Štáb už byl čekáním natolik unaven a rozladěn, že si všichni zašli na oběd. Teprve v místní restauraci u pláže nás zastihlo Alejandrovo nadšení, když se přiřítil celý upocený a začal mlít portugalsky, španělsky a Bůh ví jakou ještě hatlamatilkou, abych ho následoval, že nyní připlul kapitán, který nás vezme na moře i s našim vybavením. Byl jsem sám opravdu zvědav. Pár místních lodí i jejich kapitánů jsem znal. Převážně rybařili, či vozili turisty se potápět a objevovat krásy útesů u Bermud. Některé kapitány jsem však znát blíže nechtěl, jelikož i tady, na tak vyhlášeném turistickém letovisku pro bohaté, se objevovala jakási odnož pirátů. Převážně to byli pašeráci obchodující s exotickými, chráněnými zvířaty, méně pak pašeráci drog či nejhorší sorta místního podsvětí – piráti, kteří se živili napadáním a vykrádáním lodí a kteří se nebáli ani brát rukojmí.

V Alejandrovu schopnost najít nám vhodného kapitána jsem však věřil, a proto jsem se s ním vydal do přístavu, následován svým novým štábem. Zahlédl jsem tu kocábku. Sice nebyla nejnovější a místy trochu orezlá, ale zdála se být v dobrém stavu. Jen byla trochu menší, než bych čekal, takže bylo jasné, že se budeme poměrně dost tísnit. Nebylo však mnoho kapitánů, kteří by byli ochotni svou loď zapůjčit na tak dlouho, takže jsem byl rád, že Alejandro našel aspoň někoho. Když jsme přicházeli k lodi, zaujal mě cíp havajské košile a v duchu jsem se ušklíbl. Vzpomněl jsem si totiž na kom jsem tyhle košile nesnášel.

"Kapitán Cos... kapitán Cos. On dobrý, on odveze. Loď silná. Žádný pirát. Vozit turisty. On včera souhlasit s cena. On připraven vyplout na rozkaz."

Alejandro byl hrdý na to, že se mu podařilo zlanařit právě tohoto kapitána. Kapitán Cos? To mi opravdu nic neříkalo. Ale mnoho místních zkrachovanců si nechalo říkat různými přezdívkami a zkráceninami jmen. Má počáteční radost byla na mě vidět. Do té doby než...

Upoutal mě název lodi. Bylo to Francouzky. Stačilo mi jedno přečtení a.... všechny vzpomínky se mi vyplavily opět na povrch. Nemohl jsem se mýlit, jen on... mi takhle říkal. A nyní tak nazval i tuhle zrezlou loďku.

... Agneau ...

Ne, to musí být žert, to přece nemůže být pravda.

Náš příchod však upoutal pozornost i kapitána lodi, takže vylezl na palubu. Havajská košile zavlála v tom odpoledním větříku a já hleděl do očí tomu zpropadenému parchantovi!
Poznal bych ho kdekoliv. I když se nejméně měsíc neholil. Ty oči... to dokonalé tělo... ten suverénní postoj a křivý úsměv na rtech. Byl to Marcos.
Chvíli si mě prohlížel, asi mu trvalo mě poznat. Přeci jen už to bylo pět let, co mě zradil. Co si pohrál s mými city i tělem, tak jako s mou důvěrou. Nikdy jsem mu to neodpustil. Nikdy jsem nezapomněl a slíbil si, že pokud ho ještě někdy potkám, ani Poseidon mě nezastaví a ten parchant dostane přes hubu!

 "Beránku?"
"Sklapni!"
"Jsi to ty. Takhle se umíš čertit jenom ty, sucette**. Vždycky ti vyskočí žilka na čele."

Jeho huronský smích mě opravdu rozčílil. Proč on? Proč zrovna teď?

"Tak to ty sis mě objednal na ten výlet? Bude to jako za starých časů, jako tenkrát."
"Ty jeden parchante, na tu tvou děravou kocábku bych nestrčil ani palec. Se zrádci a zloději pracovat nehodlám! Najdeme si jinou loď!"

Opravdu jsem až nepatřičně zvýšil hlas. Bublal ve mě vztek. Bylo mi v tu chvíli jedno, že naši výměnu sprostých slov a ostrých názorů sleduje i můj štáb, který mě doteď měl za ztělesnění blonďaté, dokonalé čistoty. Bylo mi jedno, že si i Alejandro ťukal na čelo a snažil se mi vysvětlit, že jen 
"Kapitán Cos" souhlasil s naší nabídkou a hodlal nám poskytnout loď. Popravdě, bylo mi to navýsost ukradené. Dokument nedokument, nechtěl jsem s tímhle chlapem už nikdy v životě nic mít!

 "Ale no tak, sucette, přece by ses stále nezlobil. Byla to jen... no, nehoda. Opravdu nemilá nehoda. Chtěl jsem ti vše vynahradit, ale..."
"Vynahradit? Ukradl jsi nám loď i s vybavením a prodal ji pirátům. Nebo se snad pletu? Ten den jsme se byli s otcem potápět u břehů Admanských ostrovů a když jsme se vynořili, naše loď byla pryč a na moři se houpal jen nafukovací záchranný člun!"
"A jak se má starej brach Jack Miros?"
"Je mrtvý."

Otočil jsem se na patě, nehodlal jsem s tímhle zrádcem dál komunikovat. On mě zradil. Byl jsem ještě dítě, mladej kluk. On byl pro mě jako vzor, první láska, první sexuální zkušenost. Copak bych kdy mohl zapomenout na muže, které ho jsem miloval? I když mě zradil... a od té události před pěti lety jsem ho už neviděl.

"To mě mrzí, agneau."

Jeho tón hlasu se změnil. Už žádný pobavený úšklebek, jen jeho pohled, který se mi zabodával do kostí. Jak moc jsem ho nenáviděl? Jak moc jsem ho miloval? Jak moc jsem toužil opět... se nechat svést, zažít znovu to divoké milování? Stačil mi jediný pohled, do jeho ustarané tváře, ze které zmizel úsměv. Přesto jsem mu však nemohl věřit.

"Už mi tak nemáš právo říkat!"
"Pojmenoval jsem po tobě loď... copak to není znamení?"

Má trpělivost došla svého konce. Ruka mi automaticky hmátla na jednu s rybářských beden a nahmatala to, co jsem postřehl jen koutkem oka. Okamžitě jsem v tu chvíli držel v ruce harpunu a mířil přímo na něj. Ta touha mu tou střelou provrtat hlavu... nebo i jiné části jeho těla, byla krajně morbidní. Stačil jen zvednout ruku v obraném gestu. Všiml jsem si, jak ke mně běží Henry, aby mě uklidnil. Pak vyšel výstřel a ostrý šíp harpuny se zakousl těsně u Marcosovy hlavy. Doufal jsem, že se zalekne, přestane mě zesměšňovat a pochopí, že není v pozici si ze mě tropit žerty. Ale ten zmetek nehnul ani brvou. Zahleděl se na vystřelenou harpunu a pak na mě. Pak se tak podivně pousmál.

"Vidím, že jsem tě učil dobře. Stále střílíš skvěle."
"Mýlíš se, mířil jsem ti na hlavu... minul jsem."

Obešel jsem členy svého štábu, kteří jevili známky brzkého infarktu a nesmírného překvapení, možná i zděšení. Vytrhl svou paži z Alejandrova sevření a zamířil po molu zpět do hotelu. Musel jsem pryč, musel jsem se jít někam uklidnit. Znovu ho vidět, právě teď a tady bylo jistě znamení. Znamení smrti!


 -------------------------------------------------------------------

* Z Francouzštiny: Beránek
** Z Francouzštiny: Doslovný překlad je lízátko.