Den dvacátý první
Po jasném odmítnutí dopravy od kapitána Cosy, jsem nervózně a pěkně naštvaně
chodil svým pokojem ode zdi ke zdi. Nemohl jsem uvěřit... ne, to musel být
špatný vtip. Že zrovna tady, u Bermudských břehů, potkám Marcose Fieru,
Korsičana, se kterým jsem se seznámil před pěti lety, to bych nikdy nečekal.
Štáb z mého odmítnutí kapitána zůstal zmaten.
Sám jsem dobře věděl, co riskuju. V sezóně nenajdu jiného kapitána, který by
nám propůjčil loď na tak dlouho. Navíc v těch vodách se jen tak někdo neplaví.
Mnoho kapitánů se bojí vplouvat do Bermudského trojúhelníku. Většina je jen
příliš pověrčivá nebo mají špatnou zkušenost.
Samozřejmě, že ten záhadný Bermudský trojúhelník je jen výmysl, novinářská
kachna. Už mnoho let známe pravá fakta o tomto místě. Zrádné proudy, jak už
vodní, tak větrné, často způsobují bouře, které přijdou nečekaně, z minuty na
minuty. Také se tu často tvoří větrné víry a vodní tornáda. Kompasy v jistých
místech sice opravdu nefungují díky elektromagnetickým vlnám, ale tato místa jsou
na mapách už pár let vyznačena. Na Bermudském trojúhelníku nebylo nic
záhadného. Ale přesto nebezpečí skýtal. Velmi frekventované lodní trasy sem
přitáhly bohužel i pašeráky, zloděje a piráty, kteří menší lodě napadali.
Připomínalo mi to tu vždy Thajsko... Ano, tam jsme se poprvé potkali.
Můj otec byl už od dětství zamilován do moře. Působil na několika námořních
výzkumných lodích, ale nikdy nebyl vystudovaný mořský biolog. Ne, táta se
staral většinou o techniku, o ponorky, byl i dobrým kameramanem a potápěčem.
Ale pokud něco miloval více než moře, byli to samotní delfíni. Nevím, kdy
přesně jeho láska k těmto tvorům vznikla, ale odešel z výzkumné lodě, pořídil
si svou malou plachetnici a rozhodl se zasvětit svůj život pozorování těchto
úžasných mořských savců. Od té doby se snažil delfíny sledovat, točit o nich
dokumenty, či filmečky. Nahrávat jejich dorozumívání a sledovat jejich chování
v různých prostředích. V té době také poznal mámu, u španělských břehů.
Zamilovali se a za pár měsíců se vzali. Bylo to bláhové. Ale milovali se a
vyrazili spolu na moře. A pak jsem se narodil já.
Máma ale po několikaletém pobytu na moři chtěla víc. Chtěla dům se zahrádkou,
chtěla stálé zázemí. Chyběl ji ten normální život. A tak jednoho dne odešla. V
přístavu se vylodila z naší jachty Simone a řekla, že chce čas. Už se
nevrátila. Bylo mi sedm, když přišly papíry k rozvodu. Tátu to hodně zasáhlo,
ale o to víc se ponořil do práce a mě přibral jako spolupracovníka.
Den dvacátý druhý
Dnes jsem měl už od rána pocit, že se všichni a všechno proti mně spiklo.
Slečna Hurston prohlásila, že když SeaPlanet platí tento dokument, má právo
vybrat i loď. Postavila mě tedy před hotovou věc. Buď kapitán Cos nebo nic.
Nechci přijít o tuto šanci… ale nedokážu si představit čtyři měsíce na lodi s
tím zlodějem a zrádcem. Nedokážu si představit ani čtyři minuty s tím jeho
sladkým oslovením "sucette", které nesnáším a on to ví. Jako
kdybych ho tímto však přivolal. Zjevil se v hotelu, v hale. Překvapivě jsem
hleděl na slečnu Hurston, která mě sprostě obešla a vše s tím parchantem
vyjednala sama. Skřípal jsem zuby a Bůh je mi svědkem, že bych ho nejradši...
Nenávidím ho, tolik ho nenávidím. A nepomohl tomu ani fakt, že se oholil, a
dokonce si vzal tu bleděmodrou košili, která mi byla nadmíru povědomá. Zíral
jsem na něj několik minut, než jsem si vzpomněl. Koupil jsem mu ji na výletě v
Šanghaji, před pěti lety. Nesnášel jsem ty jeho havajské košile. A on mi u
jednoho stánku koupil náramek z malých mušlí a dřeva.
Musel jsem rychle skrýt svou levou ruku. Proč? Proč jsem si ho nechal? I po tom
všem? Nesundal jsem si ho, nezahodil ho… líbil se mi… byla to vzpomínka. Nyní
jsem se za tuhle sentimentalitu nesnášel a slíbil jsi, že až se vrátím na
pokoj… roztrhám ten náramek a vyhodím ho.
Marcos se na mě usmíval jak měsíček na hnoji. Naprosto spokojen se svým
vítězstvím. A já toužil mu ten úsměv zašlapat do nějakých rybích, páchnoucích
zbytků. Ta představa mi na tváři také vykouzlila úsměv, takže se mému štábu
zdálo, že jsem přišel k rozumu. Cena byla dohodnuta, nalodění taky a já věděl,
že jednoho krásného večera ho hodím přes palubu. Aby zažil, jaké to je...
Před pěti lety naše jachta Simone lehla popelem. V přístavu na Havaji. Z ničeho
nic, prý vadná elektroinstalace. Ale popravdě to bylo štěstí. Oba s tátou jsme
v tu chvíli byli na pevnině. Přišli jsme ale o vše. O všechny naše věci, o
střechu nad hlavou, o domov. Většina materiálu byla však zachráněna. Otec ho
zavřel do nádrže na návnady, která byla z masivního kovu. Proč to udělal, jsem
netušil. Bylo mi patnáct a měla to být moje poslední plavba kolem světa. Pak
jsem nastupoval na školu. Díky dobrým výsledkům a doporučením mě otec protlačil
na mořskou biologii. A já věděl, že budu studovat něco, co má smysl. Něco, co
miluju. Tenkrát jsme hledali v Havajských přístavech loď. Simone byla naštěstí
pojištěná a otec se rozhodl koupit něco menšího. Celé to dopadlo velmi komicky.
Koupili jsme menší kocábku a dostali k tomu i kapitána jako dárek. Byl to právě
Marcos, zadlužený až po uši se rozhodl, že se bude plavit s námi a pomáhat nám.
Myslel si nejspíš, že z nás vytříská nějaké peníze.
Byl to nádherný rok života. Po pár měsících jsem zjistil, že mě náš nový
kapitán jaksi přitahuje. Bylo to až k nesnesení. Na tak malém prostoru nebylo
možné se mu vyhnout a mnoho nocí jsem probděl představami o tom, jak se mě
dotýká, či si mě bere do úst. Byl jsem nevrlý, protivný, naprosto nesnesitelný.
Otec to přisuzoval pubertě, ale myslím, že Marcos to tušil už od začátku. Brzy
se mé představy staly skutečností. Ani nevím, kdo to tehdy začal. Možná jsem na
něj v tom pomatení mysli skočil a začal ho líbat. Nějak si ten začátek toho
všeho už nevybavuju. On však mou touhu opětoval. S takovou razancí a divokostí,
že jsme se v noci museli hodně tišit. Dusil jsem se polštářem, jen abych
nekřičel rozkoší.
Náš sex byl vždy plný té zvířecí touhy, toho spalujícího ohně. Marcos ale uměl
být i něžný. Začali jsme spolu mít poměr. To však bylo ještě horší. Utajit něco
takového před otcem byl každodenní boj. Tvářit se jako přátelé... neházet po sobě
dravé pohledy, nemoci se se dotýkat. Šílel jsem z toho. Přesto bych to nikdy
nevyměnil. Měli jsme možnost se v přístavech vylodit a vzít si sem tam volno.
Naše volno jsme ale trávili povětšinou v nějakém hnusném levném hotelu
celonočním sexem až do otupění smyslů.
A pak přišlo to prokleté Thajsko. Vše se zdálo být v pořádku, naše potápění s
delfíny, jejich zkoumání. Nahrávali jsme zvuky jejich komunikace a porovnávali
ho se zvuky delfínů z jiných oblastí. Otec byl nesmírně nadšen. Neustále mluvil
o tom filmu, který spolu natočíme. Prý už měl slíbenou techniku od tehdejšího
studia BC. A já byl rád, že i po mém odchodu na školu bude otec pracovat na
tom, čemu věřil. Věřil, že jeho teorie o dorozumívání se mezi delfíny jsou
průlomové.
Za dva dny jsme se jeli potápět ke břehům Admanských ostrovů. Byly tam
nebezpečné útesy, museli jsme proto být opatrní. Vzpomínám si na jeho pohled.
Na to, jak se na mě Marcos díval. Možná jsem si to tehdy neuvědomoval, ale měl
jsem pocit, že je něco špatně. Kdybych jen dal na svůj instinkt…
Potápění trvalo půl hodinky. Vynořili jsme se s otcem plni dojmů, ale ať jsme
se rozhlíželi sebevíc, naše loď, i s Marcosem a se vším vybavením, byla pryč.
Nejdřív jsme si mysleli, že jsme plavali příliš daleko, ale když jsme zahlédli
na vodě houpat se bójku a k ní přivázaný nafukovací záchranný člun, bylo nám to
jasné. Marcos ukradl naši loď!
Několik hodin jsme strávili na člunu, než nás proudy odnesly k pevnině. Pak
skoro dva dny, než jsme se dostali do nějaké civilizace. Trval jsem na tom,
abychom toho parchanta nahlásili policii. Mé srdce bylo zrazené. Nechápal jsem,
proč to udělal. Pokládal jsem si otázky, zda náš vztah byl jen hra, jen
přetvářka…
Otec to nemohl chápat. Přesto však odmítl Marcose udat na policii. Nerozuměl
jsem otcovu přístupu. Vrátili jsme se do Šanghaje a já po Marcosovi pátral, i
přes otcův zákaz. Ale jako by se propadl do hlubin moří. Nikdo nevěděl, kde je.
A tím náš výzkum delfínů skončil. Po tom létu jsem nastoupil na školu a otec
zůstal v Thajsku. Rozešli jsme se ve zlém. Za tři měsíce přišla zpráva, že otec
dostal infarkt, když se potápěl a zemřel.
Nenáviděl jsem Marcose nejen za to, co udělal, ale i ta to, co způsobil. Mé
hádky s otcem, můj odchod bez rozloučení, i za otcovu smrt mohl Marcos. Otec
bez prostředků, bez svého výzkumu o delfínech a bez lodi, se stal instruktorem
potápění v Thajském turistickém letovisku. Vzdal se svého snu, abych já mohl
studovat. A to ho zničilo.
Po otcově smrti jsem na tom byl hodně špatně. Pil jsem, bral drogy, obrážel
všemožné kluby a bylo mi jedno, s kým zrovna spím, či kde. Nenáviděl jsem se za
to, že jsem odešel a nechal ho umřít. Přesto to už nikdy nebylo takové, jako s
Marcosem.
To jen díky profesorovi Selitrovi mě ze školy nevyhodili. Zaručil se za mě a
dohlížel na mě po celou dobu studia. Ze začátku jsem nechápal, proč to dělá… až
se jednou prozradil. Zajel mi dlaní do blonďatých kudrn, které pro mě byly tak
typické a pronesl, že prý vypadám jako andílek. Nepožadoval po mě však na
oplátku za jeho dozor sexuální služby. I když jsem tušil, že by je i přijal.
Ne, náš vztah byl takový… hodně zvláštní. Nikdy mě ani nepolíbil, jen se mě
párkrát tak něžně dotkl a mně se chtělo okamžitě brečet.
Přesto jsem si ho vážil jako svého mentora, jako svého přítele i člověka, který
mě ochraňuje až s otcovskou razancí.
Proto jsem nemohl zklamat. Musel jsem ten dokument natočit. Využít všechny
otcovy znalosti, všechno, co jsem se naučil. I když to znamenalo přijmout
nabízenou ruku od Marcose.
Den dvacátý třetí
Veškeré vybavení bylo už naloděno. Vše připraveno k vyplutí. Ještě se
dokončovaly poslední opravy a úpravy lodi. Loď s tím hloupým názvem Agneau byla
opravdu malá. Byly v ní jen dvě kajuty. Bohužel tu větší si zabral štáb
SeaPlanet a já už neměl kde spát. Jak se dalo čekat, Marcos se nabídl, abych
spal u něj v kajutě na druhé posteli. Hlavou se mi v tu chvíli přehnala
představa, jak ho škrtím kotevním lanem. Se sarkastickým díky jsem jeho nabídku
odmítl. Dokud bude krásné počasí, dá se přespat i na palubě lodi, což všichni
ze štábu ocenili nechápavými otázkami a udivenými úšklebky.
Toho dne po poledni jsme vypluli.
Jak jsem předpokládal, na lodi bylo těsno. Na lodi bylo
děsivé těsno! Neustále jsem na něj narážel. Neustále! Neustále po mě házel ty
své svůdné pohledy. A já jsem jim neustále toužil podlehnout!
Dnešního rána, cestou do koupelny, jsem narazil opět na kapitána Marcose a
ocitl se přišpendlen jeho tělem na dveře. Bylo časně k ránu, ostatní ještě
spali.
"Chyběl jsi mi, beránku, tak moc."
Vrazil jsem mu facku... ještě dlouho mě pálila ruka. Celá scéna se však
několikrát denně opakovala, než se naučil mým fackám uhýbat. Ztrácel jsem
možnost obrany, i své sebeovládání. Naposled jsem málem podlehl a nechal se
políbit. Co to sakra dělám? Zdá se však, že jeho to baví.
Při posledním pokusu mě políbit jsem ho nakopl…
"Promluvíme si."
Odvlekl mě násilím do své kajuty a zamkl. Netušil jsem, že jdou kajuty zamykat.
Klíč si strčil za spodní prádlo a já na sucho polkl. Rozhodně se budu bránit!
"Nemáme spolu o čem mluvit. Musíme se nějakou dobu na téhle lodi snášet,
nic víc. Což jde dost těžko, když jsi zloděj, zrádce a pirát. Nevěřím ti! Ještě
jednou na mě sáhneš, ty hajzle a přísahám Bůh, vzbudíš se rozkuchaný."
"Takže ti to otec neřekl?"
Zůstal jsem na něj jen zírat. Nechápal jsem jeho slova. Ani to, proč si bere do
svých úst mého otce, kterého také zradil. Povzdechl si a sedl na postel. Nikdy
jsem takový výraz u něj neviděl. Upoutalo mě to. Bylo krátce po páté ranní.
Věděl jsem, že štáb dříve jak v sedm hodin nevstane. Opravdu jsem Marcose chtěl
vyslechnout? Proč po tolika letech? Možná, že jsem přeci jen toužil… po nějakém
vysvětlení, ať už bylo jakékoliv.
"Neřekl mi co?"
"Jak to všechno doopravdy bylo."
Žádné komentáře:
Okomentovat