Agneau - Kapitola 3

"Dej mi ten klíč, nemám chuť poslouchat ty tvé lži."
"Pojď si pro něj."
"Nechtěj mě naštvat!"
"Co se děje sucette, vždy jsi byl tak horlivý dostat se mi do kalhot."

Na sucho jsem polknul. Dělal mi to schválně? Díval se na mě svůdně a dlaní si přejel přes rozkrok. Jen představa toho, kde se klíč od dveří kajuty nachází a mě polilo horko. Měl pravdu, vždy jsem býval velmi horlivý zbavit ho kalhot a nechat se pomilovat. Ale změnil jsem se, nebo jsem tomu jen chtěl věřit?

"To je minulost, byl jsem malej kluk a tys toho jen využil."
"Je to s tebou těžké. Ale uděláme dohodu, ano? Když mě vyslechneš, bez urážení a v klidu, vrátím ti klíč a nechám tě jít, dál už tě nebudu otravovat."

Byla to fér nabídka, proto jsem souhlasil. Navíc pokud se vykecá, nechá mě jít. Nevím, jak jinak bych se dostal z té zpropadené kajuty. A také jsem dobře věděl, že obrana by proti němu byla marná. I po těch letech na něj mé tělo stále reagovalo.
Založil jsem proto ruce na prsou.

"Poslouchám."
"Sedni si, já nekoušu."
"Postojím."
"No to vidím…"

Nesnášel jsem ten jeho hloupý slovní humor. Rád si dělal legraci z mého australského přízvuku. Nakonec jsem tedy přijal pozvání a přisedl si na postel. Udržoval jsem však nejméně metrový odstup.

"Tu noc, než jste se jeli potápět u Adamanských ostrovů za mnou tvůj otec přišel do kajuty. Všechno mi řekl a požádal mě o poslední pomoc. Jasně mi ale dal najevo, že pak musím… musím tě nechat být, zmizet ti ze života. Chtěl pro tebe něco lepšího. A donutil mě přísahat, že už tě nikdy nekontaktuji. Ale pokud je tvůj otec po smrti, má přísaha zemřela s ním."
"Tak takové lži nebudu poslouchat. Můj otec o nás nevěděl, to by něco řekl…"

Stáhl mě zpět na postel a pevně svíral mé zápěstí.

"Věděl to celou dobu."
"A proto jsi ukradl naši loď a zmizel i s veškerým vybavením?"
"To byl nápad tvého otce."

Zůstal jsem na Marcose zírat s otevřenou pusou. Co se mi to snažil nalhat? Na tohle jsem opravdu neměl čas. Ale on mé zápěstí nepustil, ba právě naopak. Stáhnul mě zpět na postel, i když jsem se bránil. Nebylo mi to však moc platné, okamžitě mě umlčel svými rty. Nedokázal jsem se ani nadechnout. Má snaha ho odstrčit trvala všehovšudy jen tři krátké sekundy, než jsem mu automaticky polibek opětoval s velkou dávkou hladovosti a vášně.
Když přestal, potěšeně se usmál. Ano vyhrál. Ale mě to ještě víc naštvalo a shodil jsem ho ze svého těla.

"Simone… vaše jachta. Nikdy ti nepřišly okolnosti jejího požáru ani trochu divné? Nejsi hlupák Zachary…"

Překvapilo mě, že mluví právě o naší jachtě, o to více když mi říkal jménem, které používal jen málokdy.

"Ani jednou tě nenapadlo, proč tvůj otec toho dne dal všechny vaše filmy a kamery do nádrže pro návnadu, která je z masivního kovu? Jako kdyby věděl, že to vaše vybavení uchrání před ohněm. Navíc vaše jachta již byla poměrně poruchová, motor odcházel, kormidlo bylo špatné, výměna těchto dílů by byla velice drahá. Ale jachta měla ještě staré pojištění, které dosahovalo větší výše než její skutečná hodnota po letech plavby po mořích. Tvůj otec to věděl a proto…"

"Chceš říct, že Simone podpálil sám aby… dostal pojistku? Jak tohle můžeš vědět?"
"Řekl mi to sám. Tvůj otec musel udělat mnoho zoufalých činů, aby dosáhl svého snu. Nepodpálil vaši jachtu, ale porušil elektroinstalaci. Věděl, jaké budou následky. Díky pojistce pak mohl koupit menší, mladší a rychlejší loď."
Snažil jsem se vrtět hlavou, nepřipouštět si to. Ale popravdě jsem vždy něco tušil.
"A tvé stipendium na školu?"
"Co je s ním?"
"Žádné jsi nedostal."
"Co je to za nesmysl?"

"Krátce před odjezdem do Thajska ti přišel dopis. Tvůj otec ho přebral s tím, že ti ho předá. Nikdy to neudělal. V tom dopise stálo, že ti zamítají stipendium. Tvůj otec se s tím nechtěl smířit. Chtěl, abys měl dobré vzdělání. K tomu mu přišlo vyrozumění ještě z BC, kteří mu zamítli jeho dokument. Celý ten rok práce i všechny materiály byly najednou k ničemu. Tvůj otec byl zoufalý. Proto mě tu noc požádal o pomoc. Poslední pomoc. Vše pečlivě promyslel a nachystal. Záchranný člun, bójku, dobře nastudoval místní proudy, aby si byl jist, že vás zanesou k ostrovům. Měl jsem mezi tím, co jste se potápěli, odvést loď, a i se vší technikou ji prodat místním pirátům. Pak jsme se měli o peníze podělit, aby ti mohl zaplatit tvé stipendium. Vzdal se svého snu o výzkumu delfínů pro tebe. Abys mohl pokračovat v budoucnu."
"Ne… tohle není pravda, to přeci…"

Najednou mnoho věcí dávalo smysl. Změna chování u otce, jeho naprosté odevzdání, kdy přestal bojovat o svůj sen. Všechny sny vložil do mě, věděl že on nikdy nedosáhne uznání, ale já jako mořský biolog bych mohl dokončit jeho práci. Proč, proč mi tohle nikdy neřekl? Proč mi nedůvěřoval? Věděl, že bych zahodil školu, věděl, že bych se nepřestal stýkat s Marcosem, byl jsem do něj blázen. Znal mě dobře. Proto se pojistil.

"Ne všechno ale vyšlo, jak tvůj otec předpokládal. Musel jsem mu vyhovět. Byl jsem velmi zadlužený u Thai Feng a tvůj otec to věděl. Byla to šance pro nás pro oba. Z těch peněz z prodeje naší lodi jsem se mohl vykoupit. Thai Feng ale nebyli zrovna… přívětiví."

Obrátil jsem zrak na Marcose, který si začal rozepínat košili. Nechápal jsem, proč to dělá, ale po pár sekundách jsem jen vykulil oči. Když si košili rozhalil po celé jeho hrudi, od pravého prsního svalu až k levému boku se táhla hluboká široká jizva. Vypadala opravdu hrůzostrašně.

"Thai Feng mi dali jasně na srozuměnou, že není radno si s nimi zahrávat. Hákem na ryby…"

V kajutě nastalo hrobové ticho. Zíral jsem na jeho dokonalou hruď, kterou hyzdila ta příšerná jizva. Možná bychom se propalovali pohledem snad do nekonečně, jen tak mlčky, abychom se konečně pochopili. Ne, spíš abych já pochopil, jak moc jsem mu křivdil, aniž bych znal celou pravdu. Aniž bych ho chtěl vyslechnout. Tolik jsem o svém otci nevěděl. Po pár minutách však na dveře kabiny zaklepal Alejandro.

"Zachary? Zachary, ten přístroj pípat, vy jít nahoru na palubu."

Nevěděl jsem co říct. Ale opravdu jsem Marcosovi věřil. Proč? Ani nevím. Mé srdce mi prostě říkalo, že mi říká pravdu. Měl jsem se mu omluvit? Za to, jak hnusný jsem k němu byl? Ale jak? Nevěděl jsem nyní co udělat. Celé ty roky jsem ho tolik nenáviděl a viděl jen své ukřivdění a zradu.

"Proč… jsi mi to vše řekl?"
"Nechtěl jsem, abys mě považoval za lháře. To všechno, co jsme spolu prožili nebylo falešné. Nemohl jsem dovolit, abys to znevažoval. Nazval jsem po tobě svou loď, nikdy jsem nezapomněl."

Přešel jsem k němu blíž a sjel jsem prsty po jeho hrudi. Mapoval jsem tu jizvu až k lemu jeho kalhot.

"Neměli jste právo mě z toho vynechávat. I když jsem byl ještě kluk, byl to i můj život, mé rozhodnutí."

Nevím, kde jsem vzal tu odvahu. Hleděl jsem mu zpříma do očí. Poprvé, za ty roky. Má ruka vklouzla do jeho kalhot. Snažil jsem se příliš ho neochmatávat, i když jsem se musel hodně soustředit a kousat si rty. Dokázal jsem daný klíč najít. Ani se nepohnul, nebránil se tomu.

"Děkuju... že jsi mi to řekl. Jsem rád, že teď vím, jak to bylo."

Už jsem se neotočil. Rychle jsem odemknul pokoj a vyběhl ven z kajuty. Zamířil jsem rovnou na palubu. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek. Všichni ze štábu byli už shromážděni u mého lokačního přístroje, který vydával rytmické pípání. Měl jsem pravdu… jsou tady!

"Co je to?"
"Našli jsme je. Skupina Alpha je tady. Než jsem opustil Casiopheu spustil jsem několik bójek s lokačním zařízením, snad si toho nevšimli. Skupinu Alpha jsme označili s otcem před pěti lety. Jsou to ti, které hledáme. Vše nachystejte, najdeme je. Jakmile proplavou v blízkosti bójek, zaznamenáme to."

Byl jsem naprosto fascinován tím, že se tu skupina mých nejmilejších delfínů objevila tak rychle. Věděl jsem, že se sem každoročně vrací. Nevšiml jsem si ani kamery, která mě začala snímat.

"Proč jste tak posedlý těmito delfíny?"
"Posedlý? Protože jsem této skupině zasvětil svůj život. Zachránili mě."
"Jak to myslíte Zachary?"

"Když mi bylo deset let, můj otec se rozhodoval, zda mě vezme na plavbu kolem světa. Podle něj jsem byl příliš malý. A tak jsme učinili dohodu. Když se mi povede přeplavat záliv napříč, budu dostatečně silný, abych takovou cestu zvládl. Trénoval jsem celé dny, ale nikdy jsem to nedokázal uplavat. Před koncem mi vždy došly síly. Plaval jsem tu trasu celé dva měsíce. Někdy se ke mně přidávala rodinka delfínů. Věděl jsem, že pokud se držím dost daleko a nijak je neohrožuju, je to v pořádku. Občas mě i doprovázeli.
Ale jednou… když jsem plaval stejnou trasu jako obvykle, vše bylo stejné, se najednou ta delfíní rodinka začala chovat divně. Najednou mi křížili cestu a nechtěli mě nechat plavat dál. Začala být extrémně dotěrní a přiblížili se tak blízko, jak jsem to nikdy dřív neviděl. Začali kolem mě kroužit a neustále do mě šťouchali ploutvemi. Pak začali ocasy prudce plácat do vodní hladiny. Byl jsem vyděšený k smrti. Najednou kolem mě bylo tak 30 delfínů, kteří mě ohrožovali. Nechápal jsem jejich chování. Nikdy dřív se takhle nechovali. Nevěděl jsem co dělat. Nemohl jsem plavat dál, ani jsem se nemohl otočit zpátky. Jen jsem šlapal vodu na místě. Pak mě napadlo se ponořit a zjistit, co se děje. Možná jsem ohrozil nějaké jejich mládě…
Když jsem se ponořil, viděl jsem delfíny kroužit kolem mě. Chvíli jsem nechápal ty jejich manévry, než jsem si všiml obrovského stínu u dna, který mířil k útesům. Několik delfínů ho následovalo a útočilo na něj, zbytek zůstával v těsném kruhu kolem mě. Hned jsem pochopil.
Byl to žralok bílý. Málokdy se vyskytoval tak blízko pobřeží. Kdyby tam ten den ti delfíni nebyli, kdyby mě nechránili… neviděl bych ho. Nejspíš by na mě zaútočil a bylo nepravděpodobné, že bych takový útok přežil. Delfíní skupina Alpha, jak ji otec nazval, mi zachránila život. Pár dní poté je označkoval, abychom je pak mohli sledovat.
Bylo to zvláštní, protože podobné historky o delfínech, kteří chránili lidi, se vyskytovaly i v jiných oblastech a vždy u toho byla přítomna tahle skupina delfínů. Pro můj výzkum jsou naprosto stěžejní".

Až když jsem se ze zamyšlení probral a zahlédl, že celou mou historku točí, trochu jsem zrudnul. Byl to nezvyk. Na palubě se ukázal i Marcos. Stačili jsme si vyměnit jen letmý pohled a naše loď okamžitě změnila směr. Marcos byl v tomhle stíhání delfínů opravdu dobrý, věřil jsem v jeho zkušenosti. Nyní jsem mohl věřit i jeho slovům. Museli jsme se ke skupině Alpha dostat blíž. Oni byli základem mého výzkumu. Zvláštní rodina delfínů, která jako by byla výjimečná, mezi jinými. Nevím proč zrovna oni, ale věděl jsem, že své znalosti, svůj vlastní atypický jazyk předávají i svým potomkům a na tom jsem založil většinu svého výzkumu.