Agneau - Kapitola 4

Vše už bylo připraveno. Kameraman zrovna ve vodě zkoušel nový kryt objektivu. Zvukař mi třídil všechny zvukové ukázky, které jsem dnes chtěl použít. Všichni byli tak zvláštně napjatí. Já sám potápěčskou výstroj odmítl. Používal jsem ji jen málokdy, pokud jsem se potápěl s delfíny. Většinou jsem dával přednost šnorchlování. Dokonce jsem vytáhl ze své výstroje i dvojitou ploutev, která způsobila u mého štábu smích. Příliš této ploutvi nevěřili. Alejandro jen kroutil hlavou a snažil se přijít na to, jak se s tím plave. Ale pro plavání s delfíny jsem ji používal velmi často, abych dokázal napodobit způsob jejich pohybů pod vodou. Abych mohl plavat blíže k nim a držet s nimi krok, což bylo fyzicky hodně náročné.
Ale ten největší poprask nastal, až když jsem sebevědomě prohlásil, že umím mluvit s delfíny. To se slečna Hurston tak rozesmála, až ji vyhrkly slzy. Já vím, znělo to samo o sobě poměrně hloupě a přiznávám, neměl jsem svou teorii stoprocentně ověřenou. Přesto jsem však věřil, že jakmile skupinu Alpha najdeme, budu moci ukázat ta léta studií nejen mé, ale i otcovy, které jsme tomuto projektu obětovali. Mé lokační bójky však dlouho po prvním signálu mlčely. Věděl jsem však, že tu někde delfíni jsou. Hypnotizoval jsem přístroj, aby byť jen jedinkrát pípnul. Do té doby jsme mohli jen všechno důkladně přichystat, natočit pár záběrů komentářů a osvětlení celé mise a čekat.
Nebyla to ani hodinka a znovu se ozval povědomý signál bójek. Tentokrát už opakovaně. Díky tomu jsme mohli přesně určit polohu delfíní rodinky Alpha. Vše se zdálo připraveno a já konečně na obzoru zahlédl několik delfíních hřbetních ploutví. Našli jsme je!

Natáhl jsem si svůj neopren, aby mě ochránil od studených vod Sargasového moře.

"Něco jsi zapomněl, Agneau."

Marcos mi donesl pouzdro s nožem, které bylo přeci jen povinností i při šnorchlování. Různé řasy, do kterých bylo snadné se zaplést, zbytky potrhaných sítí či pokud mi noha uvízne mezi korály, nůž se mohl hodit v takovýchto nemilých případech. Ovšem při podávání mi sevřel zápěstí a já cítil, jak se mi rozklepala kolena.

"Nesundal jsi ho…"

Až pozdě jsem si uvědomil, že mám na ruce stále jeho náramek z malých mušliček. Poslední dárek, který mi dal. Ne, nesundal jsem ho, ani nevím proč, možná se mi jen líbil nebo jsem si chtěl připomínat ty dobré chvíle?

"To nic neznamená, jen se mi ho nechtělo ničit… nejde už sundat… a tak."

Neznělo to moc věrohodně, ale nechtěl jsem o tom teď přemýšlet. Myslím ale, že mi Marcos viděl až do žaludku. Pokaždé, když jsem před ním lhal nebo si vymýšlel, tak přívětivě se usmál. Přesně jsem pak poznal, že je to zbytečné. Stejným úsměvem mě častoval i teď. Lezlo mi to nesmírně krkem.

"Dej s tím pokoj, k čertu."

Rozesmál se a popřál mi štěstí. Popravdě… trochu mě to zahřálo u srdce. Marcos byl jediný, kdo věřil, že to dokážu.

Miloval jsem potápění zde. Stačilo jen kousek pod hladinu a už se přede mnou otevřel úplně jiný svět. Vždy jsem si připadal tak svobodný, volný. Kameraman se držel kousek za mnou i s podvodními mikrofony. Nesměl jsem to uspíšit. Po pár minutách se objevili první jedinci z rodiny Alpha. Byli to už odrostlí mladí delfíni, kteří často plavali napřed. Některé jsem i vizuálně rozpoznal. Podle dlouhé jizvy na boku jsem poznal Abby, mladou samičku, ještě s dvěma jinými delfíny. Čekal jsem však na zbytek rodiny. Když se zjevili i ostatní delfíni, konečně jsem mohl začít s pokusem.
Nechal jsem kameramana chvíli točit delfíny, pak jsem se k nim obezřetně připojil. Nebyli nijak agresivní. Nechali mě plavat těsně vedle sebe. Pro ně jsem byl něco jako přerostlé mládě. Musel jsem se nadechovat častěji a vyplouvat tak na hladinu, což dělaly jen mláďata.
Po chvíli se objevila i Alice, vůdčí samice Alpha rodiny, a všichni delfíni se shromáždili kolem ní.
Nadešel čas mé zkoušky.
Líčil jsem to, co chci dokázat před svým štábem. Jejich pochybovačné výrazy mě o to více naštvaly. Ano, bylo to troufalé, domnívat se, že dokážu určit, který ze zvuků, kteří delfíni vydávají, znamená jídlo, hru, nebezpečí nebo byť jen pozdrav. Už mnoho vědců tvrdilo, že každá skupinka delfínů má svůj vlastní dialekt. Já šel však ještě dál.
Ale nyní jsem doufal, že mám důkaz. Mávl jsem rukou na kameramana, bylo na čase pustit první zvuk, který jsem identifikoval jako přátelský pozdrav. Tento zvuk jsem zkoušel už i na jiných skupinách delfínů, ne vždy však úspěšně. Ale nyní se několik delfínů opravdu otočilo a připlavalo blíž. Někteří dokonce do mě začali troufale šťouchat a vydávali stejný zvuk. Nebyli nijak agresivní. Zdravili jsme se. Byl to první krůček k úspěchu.

Když jsem si získal jejich pozornost a zájem, zkusil jsem jeden z prvních zvuků, který jsem dokázal ve svém výzkumu identifikovat. Zvuk pro označení jídla. Měli jsme sebou naštěstí několik návnad tvořených ze sleďů, a tak jsem doufal, že i tento zvuk zabere. Kolem nás se srocovala celá skupinka Alpha. Ne všichni jedinci byli pojmenováni. Bylo jich kolem dvaceti. Ale jen kolem pěti, šesti delfínů si trouflo připlavat až k nám. Zvuk identifikující potravu měl také úspěch, delfíni se po nás vrhli a málem uplácali kameramana Henryho, který jen těžko odolával útokům a musel některé delfíny odhánět. Situace začala být už nepřehledná a nebezpečná, proto jsem raději zvukové zařízení vypnul a naše návnady rozhodil kousek po dně, aby to od nás delfíny odlákalo. Musel jsem raději udělat přestávku. Připojil jsem se k pár starším samicím a následoval jejich pohyb. Plavali klidně, beze spěchu, ale i tak pro mě byl problém s nimi držet krok.
Záběry, které jsme to ráno pořídili, byly naprosto úžasné.
Já ale věděl, že jde ještě jít dál. Měl jsem v zásobě ještě jeden zvuk, který měl potvrdit mou teorii dokonale. Dosud to mohly být náhody. Delfíni by mě vítali i bez zvuku, který by je k tomu popohnal a potravu by si brali také bez vybídky.
Nyní byl na řadě zvuk označující jedince. Po mnoha rocích strávených s touto delfíní skupinou jsme s otcem nahráli stovky zvuků. To otec si jako první povšiml, že delfíni mají něco jako… jména? Ano, i tak by se to dalo nazvat. Snažil se svou teorii ukazovat v praxi, ale ne vždy byl úspěšný. Pak se stejným tvrzením přišel i jeden anglický biolog, který to trénoval na delfínech v zajetí.
Otce hodně zklamalo, že jeho tvrzení bylo přijato a to naše ne. Nyní jsem měl šanci prokázat, že tento efekt funguje i u delfínů v jejich přirozeném prostředí.

Sázel jsem na jeden ze zvuků, který měl označovat jménem právě vůdčí samici Alici. Několikrát jsem tento zvuk přehrál a plaval mezi delfíny. Doufal jsem, že pokud se nemýlím, zareaguje na své jméno a vyplave ze skupiny ke mně. Viděl jsem několikrát, jak se delfíni takhle ve skupinkách oslovují. Převážně při lovu.
Kameramanovi rychle docházel vzduch, byla to poslední šance. Plaval jsem vedle skupinky a opakovaně přehrával daný zvuk, než se Alice konečně ukázala. Poznal bych ji mezi desítkami jiných delfínů. Její přední ploutev měla totiž velkou tmavou skvrnu. Obeplouvala mě a zvědavě mě pozorovala. Dokonce bych byl schopný ji i pohladit. Opravdu reagovala! Slyšela na své jméno!

Jakmile jsme se vynořili, kameraman mi názorně zatleskal ještě ve vodě. Zvítězil jsem, dokázal jsem svou teorii. Přesto se mi z vody ještě nechtělo. Převzal jsem si od Henryho kameru a slíbil, že ji nepoškodím. Byla poměrně drahá. Pak jsem zmizel opět pod hladinou. Byl jsem zvyklý filmovat. Chtěl jsem si s nimi užít ještě chvíli, než zase zmizí. Další půlhodinku jsem se snažil plavat co nejtěsněji. Filmoval záběry toho, jak si spolu mladší jedinci hrají, či jak samice lovily v písku korýše.
Po té půl hodině jsem byl ale naprosto vyřízený. Sotva jsem se mohl pohnout. Cítil jsem nepříjemné brnění v rukou i v lýtkách a věděl, že pokud si nechci užít nějakou křeč a utopit se, měl bych si odpočinout.
Nahoru do lodi mi pomohl Alejandro a já si musel na chvíli sednout. Sotva jsem popadal dech.

"Zachary! No tak, dej se do kupy, musíme natáčet, rychle!"

Sotva jsem stál, byl jsem bledý jak stěna, ale slečně Hurston se nedalo odporovat. Stáhl jsem si svůj neopren a došel si pro oblečení. Naštěstí bylo horko, a tak jsem se do pár minut na ostrém slunci zase prohřál a krev začala znovu proudit, jak měla.

"Sundej si tu košili."
"Proč bych si měl sundávat košili?"

Slečna Hurston měla i dříve podivné požadavky, ale tentokrát jsem nechápal, co po mě požaduje.

"Nemel, Zachary, bude to vypadat lépe."

Důvěřivě jsem si tedy svlékl košili a zaznamenal Marcosův poťouchlý smích. Vypadal, že se královsky baví tím, jak si mě slečna Hurston nastavovala. Ale má důvěra nebyla zrovna rozumná. Sotva jsem vytáhl nějaký svůj hezký úsměv do kamery, Henry mě skropil celým kýblem studené vody.

"To je ono, to je správně akční, moc rychle schneš, Zachary."

Vztekle jsem prskal a začal jsem litovat toho, že jsem do tohoto dokumentu vůbec šel. Bylo to mnohem těžší, než jsem předpokládal. Nedokázal jsem mluvit plynule, koktal jsem a stále nekoukal, kam jsem měl. Nakonec to se mnou slečna Hurston vzdala a pustili jsme se raději do mluvených komentářů, které mi šly mnohem lépe. Jakmile jsem se rozmluvil a neznervózňovala mě kamera, rozhodně to bylo lepší.
Na obzoru jsme brzy však zahlédli rybářskou loď. Musel jsem hodně skřípat zuby. Věděl jsem, jak jsou jejich sítě nebezpečné, ale doufal jsem, že se jim skupina Alpha vyhne. Za ty roky se naučili nenalákat se snadnou kořistí zachycenou v sítích a raději se rybářům vyhnout.

Nebe se začalo rychle zatahovat a já tušil, že pro dnešek jsme skončili. Bouře v této oblasti přicházejí rychle a jsou velmi zničující, i když netrvají dlouho. Navíc štáb potřeboval sestříhat materiál, který jsme natočili. Zamířili jsme tedy zpět do přístavu.
Jak se dalo čekat, bouře se opravdu přihnala. Vlny najednou jako by nás chtěly spolknout a rozpršelo se. Obloha se zatáhla a vypadala temnější než moře v hlubinách. Bylo těžké rozlišit, kde leží obzor. I když to vypadalo poměrně strašidelně, nebylo to ještě tak hrozné, aby to naší loď výrazněji ohrozilo. Přesto se štáb ze SeaPlanet stáhl do podpalubí. Já natáhl bundu a zalezl jsem si k Marcosovi na můstek. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že je vše v pořádku. Pokud šlo o řízení lodi, byl Marcos profesionál. Spolu už jsme zažili několik takových bouřek a pár ještě horších. Důvěřoval jsem v jeho schopnosti nás dostat zpět do přístavu. Zrovna si tam pouštěl nějaké havajské odrhovačky, které jsem nesnášel stejně jako ty košile, a kroutil u toho boky, jako kdyby měl tu hezkou trávovou sukýnku, kterou nosí tamější tanečnice. Už jen ta představa, Marcose v sukničce, mi rozbušila srdce. Byl překvapen, že jsem nebyl se štábem dole, ale popravdě mi bylo lépe tady. I když jsem nikdy neměl mořskou nemoc, při bouřkách jsem se necítil mezi čtyřmi stěnami dole dobře.
Snažil jsem se hovor držet jen u obvyklých témat bouřky a práce. Popisoval jsem mu to dnešní potápění.

"Snad ze mě neudělají nějakého zeleného extrémního ekologa, co rád muchlá delfíny."
"A to snad nejsi?"
"Nech si to, jo."

Jeho pobavený smích i pohled jeho očí, vše mě nutilo s ním mluvit stále otevřeněji. Bylo to hodně divné. Možná jsem s ním opravdu flirtoval? Ze začátku jsem si to neuvědomil, až když si tak hraně povzdechl a konečně přestal být tak napjatý. Překonali jsme dost velkou vlnu a už to vypadalo lépe. Bouřka se točila dál od nás.
Poté mi omotal ruku kolem pasu a než jsem stačil cokoliv namítnout, natiskl mě k řízení lodi a dlouze mě políbil. Zapřel jsem mu ruce o hruď, ale bylo to marné. Už jsem nemohl odporovat. Nemohl jsem se vymlouvat na lži a jeho zradu. Hodil jsem všechno za hlavu a přidal se hladově do polibku. Tak dlouho už jsem tohle necítil. Tu spalující vášeň, tu touhu z něj všechno servat a nabídnout se mu.
Jen těžko jsem popadal dech... toužil jsem dostat víc. I když jsem viděl, že je to bláhové. Po těch letech už jsem nebyl malej kluk. Ale když jsem ho líbal, když jsem cítil Marcosovy ruce na bocích, jako by se za těch pět let opravdu nic nezměnilo. Když jsem se mu však dostal rukou pod košili, mírně se odtáhl a zastavil ji.

"Co? Ale… mě tohle nevadí… nevadí mi ta jizva."
"Co ode mě čekáš, Agneau? Jen si trochu užiješ a budeš mě zase nenávidět?"

Popravdě, byl jsem tak nadržený, že mi to bylo v tu chvíli jedno. Nebyl čas na kladení takových otázek. Neznal jsem odpověď.

"Já nevím. Ty roky jsem si myslel, že jsi mě zradil, okradl nás. Ale pravda byla jiná. Lhal jsem…nezapomněl jsem."

Zvedl jsem svou ruku s náramkem. Mohl jsem ho kdykoliv roztrhnout či přeříznout. Mohl jsem se ho zbavit, zahodit ho. Ale já si ho nechal.

"Stále se na tebe zlobím, neměl jsi právo odejít bez jediného slova. Kdybys mi to vysvětlil… kdyby mi můj otec nelhal… možná by to bylo vše jiné. Možná bychom byli stále spolu."
"Věci už nejdou vrátit, Agneau."
"Ne, to nejdou. Ale je možné začít znovu…možná…"

Opravdu jsem to řekl? Nemohl jsem uvěřit vlastním slovům. Chtěl jsem to zkusit znovu? To bylo naprosté bláznovství. Ale já cítil, že mezi námi je stále to něco… ta chemie, kterou jsem se snažil od našeho nového setkání ignorovat a bránit se jí.

"Možná…"

Díval se na mě a já ucítil jeho ruku na své tváři. To pohlazení jsem znal tak dobře. Musel jsem na chvíli zavřít oči a v duchu se štípnout. Měl jsem strach… obrovský. Znovu mu věřit pro mě nebylo lehké. Ale ta touha mého těla byla silnější.