Agneau - Kapitola 5

V kormidelně jsem zůstal celou cestu zpět. Možná z části proto, že jsem s ním chtěl být sám. Mlel jsem asi něco děsně nezajímavého o mé praxi na Casiophei, když ke mně natáhl ruku a se smíchem mi rozcuchal vlasy. Gesto, které jsem tak dobře znal… a které jsem i tak nenáviděl.

"Nedělej to, nesnáším to!"

Ale to bylo jako zamávat býkovi rudým praporem před nosem. Okamžitě mi začal vlasy až násilně čechrat a já se všemocně bránil jeho rukám. Bavilo ho mě trápit.
Věděl přesně o mých slabinách, o tom, jaké věci nesnáším. Jako třeba tohle dětské cuchání vlasů, které si nedovolil ani můj otec. Nebo ty jeho trapné havajské košile, které vypadaly jako z divných filmů 80.let. Nesnášel jsem i jeho hru na ukulele, při které vždycky vypadal tak zapáleně. I když byl rodilý Korsičan, většinu života strávil na Havajských ostrovech.

Nesnášel jsem jeho hudební vkus, stravování, které se spíš podobalo chodící popelnici nebo těhotné ženě. Nesnášel jsem jeho sladká francouzská pojmenování, kterými mě tak rád častoval.

Tolik věcí jsem na něm nesnášel. Byli jsme naprosto rozdílné osobnosti, s jinými hodnotami a pohledem na svět, i s jinými povahami. Přesto nám to před pěti lety tak skvěle klapalo. I když byl můj první přítel, nedokázal jsem si nikdy představit, že bych měl jiného. Tenkrát mě sice čekala škola, přesto jsem věřil, že se budeme dále vídat, telefonovat si… že budu utíkat každé prázdniny a volno za ním. Ano, já věřil v náš vztah. Možná proto mě ta jeho domnělá zrada a útěk tolik bolely. Ale nyní, když jsem znal pravdu, byl jsem schopný odpustit a představit si, že by to možná bylo jako předtím.
Uraženě jsem se nafoukl a házel po Marcosovi nevraživé pohledy.

"Ještě jednou se dotkneš mých vlasů…"

Znal jsem jeho reakci. Normálně krajně flegmatický kapitán lodi se na mě zahleděl s jiskřičkami v očích a já věděl, že je zle. Měl rád výzvy, ať už jakékoliv. Vzpomněl jsem si, jak jsme řešili naše rozpory v minulosti. Já chrlil hádavá slova plná urážek a Marcos si v klidu zapálil dýmku, nebo jen ochotně přikyvoval, dokud ho to nepřestalo bavit a nestrčil mi jazyk do krku při polibku nebo ruku do kalhot. To bylo jeho dokonalé řešení sporů. A musím uznat, že to vždy fungovalo. Pamatuju si, jak jsem toho i někdy schválně využíval a vtahoval ho do hádek, abych pak dostal trochu sexu. Byla to hra, která bavila nás oba. Proto jsem mohl přesně určit jeho reakci v příštích pár minutách. Ano, teď řeknu něco urážlivého… a on se na mě vrhne. Začne mě líbat a osahávat, aby mě vytrestal. A až mě vzruší, těma šmátravýma rukama, přestane a jen se mi zasměje.

"… těma špinavýma rybářskýma rukama, tak tě hodím přes palubu, je ti to jasné?!"

V tu chvíli jsem byl namačkán na kormidlo. Rozkopl mi nohy od sebe a strčil mi do rozkroku své koleno. Sotva jsem stihl zalapat po dechu, než mě ho zbavil svými rty.
Ano, byli jsme sice rozdílní, ale jedno jsme měli společné – tu obrovskou touhu jednoho po druhém.

--------------------------------------------------------------------------------------

Když jsme dorazili do přístavu, stále dost solidně lilo. Štáb rychle přenes důležité materiály do hotelu a zbytek zůstal na lodi. I já chtěl odejít, ale Marcosova ruka mě zastavila.
Chvíli jsme v tom dešti na sebe jen hleděli. Neřekl ať zůstanu, přesto jsem věděl, že to chce. A popravdě, já to chtěl taky. Štáb bude mít určitě práci a večer půjdou na skleničku. Jejich mladá, filmová hvězda, jak mě nazvali, jim rozhodně chybět nebude. A zítra ráno opět vyrazíme na moře, až se bouře otočí. Tiše jsem kývl a jeho ruka z mého zápěstí zmizela. V dešti jsme lépe přivázali loď a zabednili případné škvíry v trupu lodi, pak jsme si zalezli dolů do podpalubí. Vtáhl mě do své kajuty, které jsem se celé dny tak vyhýbal a já skončil na posteli. Už žádná hra s klíčem? Docela mě to mrzelo. Nijak jsem se ale nevzpíral jeho snaze mě líbat. Naopak, dychtivě jsem mu polibky oplácel.

"Jsi celý mokrý. Svlékni se."
"Ty jsi ale taky mokrý, ještě nachladneš, sucette. Nejdřív svlékneme tebe…"
"To není fér!"

Tak snadno a obratně ze mě stáhl mokré kraťasy i tričko, které se mi lepilo na hruď. Byla mi trochu zima, ale věřil jsem, že mě jeho ruce rozehřejí. Nijak jsem mu nebránil, ale ani nebyl ve svlékání nápomocen. Když jsem před ním ležel nahý, odtáhl se a prohlížel si mě. Bylo to trapné a měl jsem chuť se něčím zakrýt. Když jsem ale viděl ten jeho pohled, spíše mě to vyhecovalo se před ním protáhnout a pohladit sám své tělo.
Bedlivě mou ruku sledoval, než ji odehnal a nahradil svou.
Kousal jsem se do rtů a mohl jen slastně vzdychat. Jeho ruce byly vždy kouzelné, uměly se mnou divy. Přesto jsem cítil, jak mě jeho mokré oblečení studí a dešťové kapky, které na něm ulpěly, kapaly na mou hruď. Zdálo se však, že ho to příliš netrápí. Bavil se mým vzteklým kroucením i pokusům z něj košili strhat. Bohužel tyhle hloupé, barevné košile byly snad z ocele a nešlo je ani rozervat, byť jsem se snažil.

"Sundej si to, ty zmetku."
"Až poprosíš."
"Sundej si to, ty zmetku, prosím."
"Ale no tak, suctette, umíš to mnohem lépe."
"Já ti dám takového suctette, až ti bude špatně."

Se smíchem se mi podařilo převalit ho pod sebe a pak už havajská košile neměla šanci. Když jsem ji konečně rozepnul a chtěl se hladově vrhnout na líbání jeho hrudi, do očí mě udeřila ta jizva a na chvíli mě to vyvedlo z míry. Pohlédl na mě a jizvu zakryl rukou, naprosto zbytečně, nebylo možné ji ukrýt. Tehdy jsem se cítil z nějakého důvodu strašně provinile. Bolelo mě to se na něj dívat, protože jsem tušil, jak moc ho to muselo bolet. Jen kvůli mně…

"Hodláš pokračovat?"
"Blbče jeden!"

Musel jsem si naposled ulevit. O to horší zaklení se ozvalo vzápětí, když jsem ucítil, jak se na mě zespodu tlačí jeho vzrušení, které se rýsovalo pod jeho spodky. V tu chvíli jako kdyby se mi zatmělo před očima a mohl jsem myslet jen na jedno… jak z něj ty spodky servu a pořádně si ho vychutnám. Možná jsem byl uchyl, ale miloval jsem orál, miloval jsem jeho dokonale tvarovaný penis. Možná proto mi začal říkat tou trapnou přezdívkou suctette. Nikdy jsem nedokázal odolat, abych aspoň neochutnal. A on to věděl a podle toho kolikrát využíval.

Noc dost pokročila a naše těla se od sebe jako by nechtěla odlepit. Stále mě líbal, dokud jsem neztrácel dech a cítil jsem jeho horké zpocené tělo na svém. Pět let… bylo co dohánět. A i když jsem si myslel, že jsme oba dostatečně uspokojeni a mé pozadí dostatečně bolestivé, jak do mě skoro hrubě pronikal, přesvědčil mě svůdným hlazením a olíbáváním mé hrudi, že to ještě jednou zvládneme. Ani já jsem se ho nedokázal přestat dotýkat. Znovu objevovat všechna ta tajná místa, znovu mu poskytovat rozkoš svým jazykem. Znovu ho nechat do mě pronikat, i když už to dost bolelo, přesto jsem chtěl každou minutu. Každé pohlazení, každý polibek jen a jen pro sebe.
Mám pocit, že jsem usnul, když mě hladil po zádech. Bylo to nadmíru příjemné a já byl děsně unavený. Poslední, co si z té noci pamatuju, byl jeho smích, to jak mi olíbával krk a ucho a něco mi šeptal. Ale co to bylo? Co… to říkal? Snažil jsem udržet pozornost, ale mám pocit, že mě škádlil nějakými dalšími úchylnými francouzskými frázemi. Něco o mém pozadí… víc má mysl nebyla schopná přeložit a já usnul stulený u jeho těla. Vždy jsem takhle spával, namačkaný na to jeho snědé tělo, abych ho mohl ze spaní omakávat a ráno podle škádlit, když ještě spal, protože jsem se většinou budil jako první.

Co říkal o mém pozadí jsem pochopil až druhý den ráno, když jsem se s přímo "vyšukaným" úsměvem po krásném spánku protáhl. Litoval jsem toho hodně dlouho. Nevím sice, co za bitvu se odehrávalo minulou noc na mém těle, ale připadal jsem si jako panic, co to včera dělal poprvé. Absolutně všechno mě bolelo, od prstů na nohou až po žebra a dokonce i krk. Co je tohle za hnusnou pomstu? Takhle rozlámaný jsem si už dlouho nepřipadal. Vztekle jsem pohlédl na původce mé bolesti, který si v klidu a tichosti užíval ještě blaženého spánku a dostal jsem chuť mu něco hnusného provést. Dobře, nepopírám, to já ho podruhé přiměl, aby mě pomiloval… ale to ještě nic nemění na faktu, že jsem se vzbudil takhle.
Chvíli jsem sledoval tu jeho bezstarostnou tvář, lemovanou tmavými vlasy. Musel jsem rychle myslet, než by se mi ho zželelo.
Můj vztek rostl čím dál víc, když jsem si představil, s jak dobrou náladou se asi vzbudí, jak si bude hvízdat a půjde udělat snídani, jen v šortkách. Zajel jsem rukou tedy pod deku, kterou si stejně zabral pro sebe a sevřel jeho ochablé mužství v drtivém ranním pohlazení.
Okamžitě byl vzhůru a snažil se mou ruku odehnat.

"No tak… žádné násilí po ránu, Agneau."

Koukal jsem mu vražedně do očí. Nemít tyhle jeho proporce nejradši asi bych… vrrr.
Nakonec jsem tedy byl nucen ho pustit a vyhrabat jsem se z postele. Trochu neesteticky jsem vklouzl do svých kraťasů a už suchého trička, které se povalovalo na zemi. Pak jsem ucítil jeho paže kolem pasu a tolik známé políbení na klíční kost. V tu ránu jsem mu všechno příkoří, napáchané na mém těle minulou noc, odpustil.

"Dneska dělám snídani já."
Práskl sebou zpět do postele a přitáhl si deku až k bradě.
"Až do postele?"
"Hodím to rybám, jestli do půl hodiny nevylezeš."
Nespokojené mručení z pod deky mě jen pobavilo. Miloval jsem tohle škádlení, to, jak si mě udobřoval a sváděl, i když jsme věděli, jak to dopadne.

Vyplazil jsem se na palubu s tím, že naberu trochu vody. Rozhlédl jsem se při tom po malém přístavu, ve kterém vládlo poměrně ticho takhle brzy ráno. Slunce ještě ani nevyšlo, nezahlédl jsem ten jasně oranžový kotouč ani na obzoru. Přesto to bylo jen otázkou času. Sledoval jsem pár malých rybářských lodí, jak se chystají na moře. A pak jsem zbystřil i na tu velkou, narezlou loď, které chyběla na zádi písmena názvu. Byla to Karmen? Normálně bych svůj zrak odvrátil a šel se věnovat snídani, ale zahlédl jsem na palubě něco povědomého. Kastrol s vodou mi najednou vypadl z ruky. Ti hnusní šmejdi!
Spatřil jsem na palubě modrobílou bójku. Mou bójku! Rychle jsem přeskočil z lodi na molo a bosý se rozběhl ke kotvišti rybářské lodě. Jak si dovolují krást mou bójku? Navíc by to mohlo být pro delfíny nebezpečné. Díky té bójce by mohli sledovat signál Alpha rodinky. Znal jsem tyhle napůl pirátské, rybářské lodě. Zahlédl jsem vybavení na lov velkých ryb a žraloků, kteří se ale v této oblasti lovit nesměli. Takové zmetky to ale nezajímalo. Maso žraloků tak jako ploutve a zuby byly vysoce ceněné. A tahle loď měla i sítě s velkými oky, která táhla za sebou. Past na všechny delfíny.
Když delfíni sledují hejna sleďů, ti přes velká oka krásně proplavou, ale delfín se do takové sítě snadno zamotá, a i když to zní divně… utopí se, protože mu síť nedovolí se nadechnout nad hladinou.

"Hej, héj! To je moje bójka, koukejte ji vrátit, zloději. Co vás to k čertu napadlo lovit výzkumné bóje, které vám nepatří?"

Zlostně jsem na ně pořvával z mola a dolů z paluby na mě shlédlo několik mužů, kteří se rozesmáli.

"Neotravuj, mladej, běž si hrát na pláž."
"Neserte mě, ta bójka je moje, neměli jste ji co vylovovat! Takže spusťte můstek, dojdu si pro ni!"
"Hele, ty malej mloku, jak vidím je na tom krámu napsáno "Výzkumná loď Casiophea" a takovou kocábku tu nikde nevidím, ty jo? Až takovou loď potkáme, rádi jim tu bójku zase vrátíme, že jo chlapi? A teď sypej!"

Hurónský smích ostatních rybářů z posádky se rozlehl po přístavu. No to si snad dělají srandu. Pak zapnuli motory a odrazili od mola. Zamířili na širé moře.
Nemohl jsem je nechat vzít si mou bójku. Nemohl jsem jim dovolit zabít "mé" delfíny! Ne, musím to zastavit, ochránit Alpha rodinu!
Rychle jsem se otočil a zamířil zpět k naší lodi. Nebyl čas čekat na štáb, nebyl čas jim něco vysvětlovat, nejspíš stejně ještě spí. Vběhl jsem do podpalubí a vrazil do Marcosovy kajuty. Zrovna se oblékal a překvapeně na mě pohlédl, jak jsem uhnaný.

"Dělej, musíme vyplout. Mají moji bójku, chtějí zabít mé delfíny!"