Alironův učeň - Kapitola 1

Byl jsem první svého druhu. Změnil jsem běh dějin i osud lidstva. Aspoň to se říká. Starší čarodějové mi rádi přisuzují tyhle zásluhy, i když jsem se o ně zasloužil pramálo. Proč zrovna já? Byl jsem jen ve špatnou chvíli, na špatném místě a rozhodl jsem se, že nemám co víc ztratit. Tehdy byl můj život nepodstatný. A nyní, po šestnácti letech, zde stojím na hradbách největšího města mágů Miry a hledím do dáli. Napínám svůj zrak k dalekému obzoru a doufám… ne, přeji si, spatřit opět toho grošovaného hřebce s majestátním klusem i jeho jezdce. Přeji si ho znovu spatřit.

Už tolik let vždy v tuto dobu… čekám na jeho návrat. Ale on nepřichází. Vždy ve svátek Obren, kdy se do města sjedou všichni čarodějové, ze všech různých krajin. Je to dlouholetá tradice. Každým rokem však jeden čaroděj chybí. Pro mne ten nejdůležitější. Můj mistr, učitel, přítel. Muž, který mi zachránil život a dal mi tuto novou cestu. Muž, do kterého jsem se zamiloval již před lety.

Celých pět let již vynechává tuhle tradici slavení svátku Obren, jako kdyby…se mi snad toužil vyhýbat. Ale ani dříve nebýval příliš společenský. Občas jsem o něm zaslechl zvěsti, o tom, kudy putoval, jaké vesnici pomohl, jakého démona skolil. Vždy sám. Tak si to vybral. Z počátku jsem se ho snažil hledat, stíhat ho, abych s ním mohl zase mluvit, abych slyšel jeho hlas a cítil pohlazení jeho jemné ruky, ale jako by se mi vysmíval. Nikdy jsem ho nebyl schopen dostihnout nebo ho alespoň znovu potkat. A brzy jsem své snažení vzdal.

Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem věděl, že přijede. Jeho starý mistr umíral a on měl zaujmout jeho místo v radě starších, jak bylo předurčeno. Věřil jsem, že se svým mistrem se bude chtít alespoň rozloučit. Tolik jsem toužil s ním promluvit, zeptat se na tolik věcí, říct mu že… mé srdce puká, když není nablízku. Vyznat mu konečně své city přímo. I kdyby je odmítl, musel jsem to udělat. Celé ty roky mě to mučilo. Všechny ty vzpomínky na náš společně strávený čas.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Byl jsem jen syn obyčejného pekaře. Vesnice, ve které jsem žil, byla malá, ale poklidná. Blízko hor a daleko od kupeckých stezek jsme žili naše prosté životy. Až do toho dne.
Vzpomínám si jen na bílou mlhu, která se přihnala z ničeho nic uprostřed chladné zimy. Kostelní zvon začal okamžitě vyzvánět a život ve vsi se zastavil. Bylo to varování, blížilo se nebezpečí. Mlha stále houstla a obtáčela se kolem domů jako had. A pak jsem uslyšel dusot kopyt a děsivé ržání. Netušil jsem, co se děje, ale má matka jako by tušila, co má přijít. Popadla mě za ruku, uhasila oheň pod pecí a strčila mě do pece. Naštěstí jsem byl na dvanáctiletého hocha poměrně malý, a tak jsem se tam dokázal vejít. Políbila mě na čelo a usmála se. Řekla, abych tam raději počkal, že bude vše v pořádku. Ale kladla mi na srdce, že nesmím za žádnou cenu vylézt ven, dokud si pro mě nepřijde. Slíbil jsem jí to.
Pak už si pamatuju jen křik, zvuky ničení a zápasu. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než všechno utichlo. Ale i ve vyhřáté peci jsem cítil děsivý chlad, který mi zalézal do kostí. Chlad, který nepramenil ze zimy, ale z něčeho mnohem horšího, magičtějšího.

V peci jsem strávil i celou noc a matka nepřicházela. Až nad ránem jsem zaslechl v naší světnici zase kroky. Zesláblý a žíznivý jsem doufal, že tato noční můra končí. Ale rychle jsem si uvědomil, že tyto kroky nepatří ani matce, ani mému otci. Byly to boty s pevnou podrážkou, okované. Nikdo z vesnice takové neměl. Zůstal jsem strnulý na svém místě, než jsem si uvědomil, že někdo otvírá spodní dvířka pece. Slyšel jsem zapraskání dřeva a bylo mi jasné, že ať je to kdokoliv, snaží se zase pec rozpálit, nejspíš, aby se ohřál. Nemohl jsem dále zůstat. Zemřít upečen v peci jako bochník chleba, nebo zabit neznámým cizincem? Tenkrát na to má dětská mysl nemyslela. Podařilo se mi kopnout do vrátek pece, protože zevnitř otvírání neměly. Ticho, které následovalo, bylo děsivé. Pak se dvířka otevřela a já jen postřehl štíhlou ruku, jak mě chytila za košili a vytáhla ven na podlahu.
Rozkašlal jsem se, už notně přidušen kouřem, než jsem vzhlédl na muže, který se tyčil nade mnou. Bedlivě si mě prohlížel. Vypadal však jako cizinec. Jeho světlá kůže a plavé, delší vlasy, ozdobené mnoha korálky, spolu se zářivě modrýma očima, které na mě upíral, mě přikovaly k podlaze.
Neřekl ani slovo, jen si ke mně poklekl a setřel kapesníkem špinavé čmouhy na mých tvářích. Tak jemné gesto jako kdyby mi mělo naznačit mnohé.

"To nic, už jsi v bezpečí."

Jeho medový hlas, tolik podobný hlasům krásných žen, mě vyvedl z mého poblouznění. Světnice byla prázdná, až na dvě hromádky bílého popela. Vstal jsem a vrávoravě vyšel z naší chalupy. Myslím, že jsem volal své rodiče. Ale nikde se nic nehýbalo, jen mnoho velkých kupek bílého popela, bylo rozeseto po vsi. Nevím, zda si to má dětská mysl už tehdy dokázala přiznat, ale do očí mi vyhrkly slzy. Jako bych věděl, že své rodiče, či kohokoliv ze vsi již nikdy neuvidím.
Byli mrtví, všichni do jednoho.

Když jsem se vrátil zpět, cizinec zrovna prohledával zásoby chleba, nejspíš měl po dlouhé cestě hlad. Donutil i mě něco sníst a napít se, ale skoro se mnou nepromluvil. Až když se mé fňukání změnilo jen na tiché kanoucí slzy.

"Kdo jsi?"
"Jsem Aliron, čaroděj z města Mira. Je mi líto, že jsem přijel pozdě. Hnal jsem koně mnoho dní, abych…tomuto zabránil. Ale věř, že ty bestie jsem zastavil, jednou pro vždy. Už nikomu neublíží."

Čaroděj. Jak směšně mi jeho slova zněla. Slýchával jsem sice o čarodějích z onoho města, ale nikdy jsem žádného neviděl. Představoval jsem si je jako starce, o holi, s bílými vlasy a dlouhým fousem. Ale tento muž byl ještě poměrně mladý, jistě mu třicet let ještě nebylo.

"Co se mnou bude?"
"Vezmu tě sebou do jiné vsi, tam se o tebe postarají."

Ano, tady by nejspíš můj příběh končil. Ale nestalo se tak, jak čaroděj zamýšlel. Zůstal v naší chalupě den a noc, aby si odpočal, pak mě donutil sbalit si pár věcí a vysadil mě na svého grošovaného koně, který vztekle hrabal kopytem do prachu cesty. Vyrazily jsme do další, blízké vesnice. Ale nikdy jsme tam již nedorazili. Po cestě se stalo něco, co změnilo náš život.

Když jsme stanuly na kopci, nad další vesnicí a viděli čilý ruch pod námi, obrátil jsem se na čaroděje. Nevím, proč jsem ho tehdy objal kolem krku. Možná proto, abych mu poděkoval, za záchranu. Cítil jsem, jak sebou čaroděj prudce trhnul a málem jsme z koně oba spadli. Cítil jsem to chvění, které mezi námi probíhalo. I později, tolikrát v jeho loži jsem cítil stejný, ale mnohem silnější pocit. Nerozuměl jsem, co to znamená. Brnělo mě celé tělo a čaroděj na mě hleděl podivným způsobem. Tehdy otočil svého koně a vesnici jsme objeli. Zamířili jsme po prašné cestě na sever. Neptal jsem se, kam jedeme, pro mě to nebylo podstatné. Ale jako by mé srdce vědělo, že vše bude v pořádku.
Tehdy mě čaroděj Aliron odvezl do svého města. Nádherné mohutné hradby nás uvítaly a já dostával trochu strach. Čaroděj mě však ubytoval u sebe doma, poskytl mi pohodlí a zkoumavě si mě dál prohlížel, se zamyšleným výrazem.
Proč já, ptal jsem se ho na to mnohokrát. Ale jeho odpovědí byl vždy jen záhadný úsměv a slova, která mi dodnes zněla v uších.
Bylo nám to souzeno.

Byl jsem dvanáctiletý lidský hoch, ve městě čarodějů. Nerozuměl jsem prakticky ničemu, neuměl číst ani psát, neměl žádné vychování, neznal jazyk čarodějů. A těch pár lidí, co se ve městě nacházeli, vypadali jako sluhové. Tehdy jsem myslel, že si mě čaroděj také vezme za sluhu, ale nestalo se tak. Bez zeptání mě postavil před celé konsilium starších čarodějů, kteří vypadali jako z pohádek a prohlásil, že se stanu jeho učněm, protože mu to Mana napověděla. Magická síla, prostupující všechny magické bytosti.
Kolikrát orodoval za toto hloupé rozhodnutí? Kolikrát se mu starší vysmáli? I bez jejich souhlasu mě začal však Aliron tajně učit číst, také psát a brzy i několik lehkých kouzel a formulí. Byl jsem velmi učenlivý, hltal každé jeho slovo a toužil jsem, aby na mě byl pyšný.
Uběhly tak tři roky, než jsme předstoupily před radu znovu a já ukázal to málo, co jsem se naučil, aby ostatní čarodějové věděli, že to lze. Že i člověk se může magii naučit a praktikovat jí.
Pro všechny to tehdy byl šok. A já netušil, že jsem vůbec první člověk, který má Manu a který může čarovat. No, možná jsem tak úplně první nebyl, ale dřív čarodějové lidi nebrali do učení. Věřili, že žádnou Manou nedisponují, či že je znehodnocená.
Tři roky neustálých přenic a hádek, než se Alironovi povedlo nemožné. Rada starších mě uznala jako jeho učně a mohl jsem se již právoplatně učit magii. Byl to pokus, zda člověk dokáže projít zkouškou na čaroděje. Ale Aliron mi vždy dával mnoho důvěry.
I když nebyl zrovna jednoduchý učitel. Byl přísný, neoblomný a nesnášel chyby. Z počátku jsem si neuvědomoval, co vše pro to, aby mě mohl učit, musel obětovat. Brzy se můj čaroděj stal známý jako ten, co učí člověka. Mnoho ostatních čarodějů se mu vysmívalo, někteří s ním přerušili kontakty, ale on přesto nikdy nezaváhal. Věřil v to, co dělá a nutil mě, abych tomu také věřil.

Roky plynuly a já jako jeho učeň dospíval. Učení mi sice nešlo tak jednoduše, jako čarodějným učňům, ale postupem času jsem získával více sebedůvěry a ostré lokty. Aliron mě často brával na své cesty, kde jsme lovili démony a jiná monstra, která ohrožovala prostý lid. Ty roky byly přeci jen nejšťastnější, v mém životě. Brzy ale, když jsem dosáhl dospělosti, začal jsem na čaroděje pohlížet i trochu jinak než jen jako na svého učitele. A v jistých chvílích se mi zdálo, že i on tak pohlíží na mě. Byly to vždy jen velmi krátké okamžiky, které ve mně ale živily postupně rozrůstající a plápolající plamen lásky. Začal jsem toužit po jeho dotecích, a tak jsem jednu chvíli i rebeloval a svá kouzla schválně sabotoval, protože jsem věděl, že dostanu pohlavek a přednášku o tom, jak špatným studentem jsem. Už jen slyšet jeho hlas mě rozechvívalo. Často jsem se nedokázal vůbec soustředit, když byl příliš blízko mého těla. Srdce mi bušilo, jako o závod a slabiny mě bodaly, jako tisíc včel. A bylo to stále rok za rokem horší.
Až tehdy, kdy jsem dosáhl 21 roku života a má dráha učně se pomalu chýlila ke konci, se událo něco, co změnilo náš dosavadní vztah učitele a žáka.

Mrazivá zima a ledový příkrov všude, kam jsem se podíval. Krčil jsem se schovaný ve své kožešině a klepající se zimou jsem vyčkával u zamrzlého jezera. Zuby mi drkotaly a já začal mezi rty propouštět i pár sprostých slov, za které mě Aliron tak rád káral. Ale nyní tu nebyl, aby je mohl slyšet. Zahlédl jsem, jak led začal pomalu praskat. To byla ta chvíle… už se blížil. Rychle jsem sebral konec sítě a rozběhl se přes zamrzlé jezero, abych jí napnul, než se ledové kry protrhly a nad hladinu jezera vyskočil obrovský bílý had, kousek ode mne. Aliron ho hnal již mnoho metrů před sebou a teď zbývalo ho jen chytit. Nebyl to vzácný tvor, tihle obří hadi byli běžní. Jejich krev a kůže však byli vysoce ceněné. Tentokrát jsem však udělal osudovou chybu.
Když jsem zahlédl, jak se jedovatými zuby zakousl přímo do Alirona, ztuhla mi krev v žilách. Dostal jsem obrovský strach a zapomněl tak síť držet napnutou. I když mého učitele had přímo netrefil a odnesla to jen jeho těžká kožešina, z mého pohledu to vypadalo jako fatální zranění a má ostražitost polevila. Had se vysmekl ze sítě a ocasem rozbil led pod námi, aby mohl rychleji uprchnout do vln ledové vody. Hloupá, dětinská chyba nás stála nejen naši kořist, ale i zdraví. Když jsme se vydrápaly konečně na břeh, dostal jsem takový pohlavek, že jsem v jezeře skončil znovu. Oba jsme byli promoklí a promrzlí na kost. Museli jsme se rychle zahřát. Můj učitel mi celou cestu do blízké jeskyně spílal, jaký jsem to hlupák a já si sypal popel na hlavu. Věděl jsem, že jsem chyboval. Nechal jsem se příliš unést city ke svému mistrovi a jednal neopatrně.
V jeskyni jsme měli naštěstí náhradní kožešiny, které hlídal mistrův kůň. Povedlo se nám rozdělat oheň a snažili jsme se zahřát. Ale já stále nedokázal utišit třas mého prokřehlého těla. Neuměl jsem svou manu využívat jako ohřev svého těla zevnitř. To uměli jen čarodějové. Proto jsem brzy už ani nevnímal mistrova slova.

"Svlékni se. Rychle si sundej to mokré oblečení."

Když jsem na jeho pokyn nereagoval, nejspíše doznal, že nejsem ve stavu, kdy bych odporoval záměrně, a proto si ke mně přisedl a začal mě pomalu svlékat. Až když se rukou dotkl mé nahé hrudi, zpozorněl jsem a zahleděl do jeho očí. Tehdy jsem ta slova měl na jazyku. Tehdy jsem je měl pronést.
Miluji vás, už dlouhé roky…
Ale nedokázal jsem to vyslovit. Jakmile mi začal sundávat i kalhoty, celý jsem zrudl a začal se s ním prát. Opravdu jako by mé tělo nevědělo, co vlastně chce. Dotyky, které tak milovalo nebo raději ne?

Aliron nedbal mých snah se bránit a zbavil mě veškerého oblečení, než mě zabalil do suché kožešiny a přisunul víc k ohni. Ale ani tato snaha nenesla účinky. Stále jsem se klepal neschopen se zahřát. Jen mé tváře hořely ruměncem.
Po chvíli ticha jsem zaslechl šustění i jeho oděvu a krev v žilách mi snad v tu chvíli vyschla. Celý jsem ztuhnul a bál se na něj pohlédnout. Bál jsem se cokoliv říct. Cíp mé kožešiny se však nadzvedl a pod něj vklouzlo tělo mého mistra. Dočista nahé tělo, které se mi přilepilo na záda. Tehdy jsem opět cítil to chvění, které však nepůsobil chlad, ale něco mnohem jiného. Tak jako před mnoha lety, kdy jsem ho poprvé objal. Jako by dokázal číst mé myšlenky, obepnul kolem mého těla své paže a já tak mohl…u všech bohů, cítit každý kousek jeho těla.
Jeho dech, na mém krku i horkost kůže, která se na mě tiskla. Srdce mi málem vylétlo z hrudi.

"Proč… proč mě tak mučíte, mistře?"

Bylo to poprvé, co jsem si dovolil k němu být přímo takhle drzý. Odpověď však přišla vzápětí. Taková, kterou jsem nemohl čekat. Aliron sevřel mou bradu a natočil si jí k sobě. I když jsem se mu odmítal podívat do očí a těkal pohledem všude jinde, nedal mi příležitost k dalším námitkám a rychle, bez zeptání se přitiskl svými rty na mé. Bylo to tak šokující, že jsem jen vykulil oči a nebyl jsem schopný odporu. Dovoloval jsem mu, aby mě líbal, dokonce jsem po chvíli pootevřel trochu rty a musel si zmučeně vydechnout. Bylo to…nádherné. Ten první polibek, tak vášnivý a při tom tak procítěný. A já vůbec netušil, co dělat. Ale moje tělo jednalo reflexivně a začal jsem mu polibky nervózně oplácet.
Dodnes mě tato vzpomínka dokáže rozechvívat.

Ta noc, praskání dřeva, oheň, který tak pomalu plápolal. A já zapomněl na místo, na čas, na okolnosti, na vše podstatné. Jen jsem se nechal líbat a hladit a mé tělo se konečně začalo zahřívat. Neptal jsem se, proč to dělá, stačil mi totiž jediný pohled do jeho nádherných modrých očí a viděl jsem v nich tu přívětivou stránku svého učitele. Viděl jsem v nich…lásku, nebo něco, co se jí alespoň podobalo. V tu chvíli to bylo víc, než v co jsem kdy mohl doufat. Bral si, co chtěl a já mu v tom nijak nebránil, ba naopak. Stále víc jsem byl dychtivý po dalších a dalších dotecích a sám se osmělil přejet svou dlaní po jeho hrudi. O nějakých intimnostech jsem neměl nejmenší potuchy, ani ve svých 21 letech. Učňům bylo zakázáno podléhat svodům fyzické lásky, příliš to rozptylovalo. Ale můj mistr mě vedl zkušeně a dával mi pocit, že to, co děláme, je správné, spíše nutné.
Tu noc jsme spolu nepromluvili. Nechali jsme hovořit svá těla.
Brzy jsem nedokázal ani popadnout dech, bylo to tak intenzivní a vzrušující. A když už jsem myslel, že nic horšího nepřijde, jeho dlaň sjela mezi má stehna a sevřela mé mužství. Prudce jsem se pod jeho rukou prohnul a hlasitě zasténal. Samotnému mi to bylo trapné, ale nemohl jsem si pomoci. Zdálo se, že je můj mistr v tomhle ohledu již zkušený. Dobře věděl, kde se mě dotýkat, kde přitlačit, kdy zrychlit své pohyby a mě nezbývalo než se pod ním kroutit rozkoší. Už jsem chtěl jeho ruku zastavit, když jsem ucítil, jak mé mužství až bolestně pulsuje a věděl jsem, že něco přijde, ale on mou druhou ruku sevřel a odtáhl od mého klína, abych mu nebránil. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já jen ucítil, jak sebou mé tělo prudce trhlo. Má mysl se vytratila a já si konečně dovolil zavřít oči.