"Radime?"
"Zůstanu moc rád."
Nakonec to ze mě vylezlo samo, bez dalšího přemýšlení. Milník byl pokořen. Chtěl jsem Vlastimila lépe poznat, strávit s ním víc chvil, než 45 minut v autobuse. Můj pan řidič měl ale odvahu za nás oba. Popravdě, možná na to šel dost rychle, ale v tu chvíli jsem to asi potřeboval. Někoho, kdo by mi udal směr jízdy a zničil tak pochybnosti.
Nejspíš bychom se potkávali na pivě, ještě dalších několik týdnů, než bychom skočili do postele a pak by možná to mezi námi vyprchalo. Vlastimil ale už nechtěl čekat, řídil se jiným kompasem, přeci jen už si zažil dost vztahů, které neskončili zrovna pěkně. Proto jsem chápal, že pro něj polovičaté chození kolem horké kaše není možností a chce rovnou vše. Tak nějak mi to imponovalo.
Večeře byla ovšem výborná, i když trochu spálené maso a přesolené brambory, zasmály jsme se tomu oba s tím, že své kulinářské dovednosti budeme muset ještě spolu více vypilovat. Ani jednomu nepřišlo divné si tohle slibovat. Myslím, že ani Vlastimil, ani já jsme neuvažovali, co bude v budoucnu a žili právě tímto okamžikem. Pro mě to bylo nesmírně osvobozující, protože jsem byl jinak chorobný plánovač.
Po skvělé večeři nás čekal další program. Vlastimil se rozhodl, že si uděláme domácí kino. Problém byl, že jsme se dlouho nemohli shodnout na dobrém filmu. Každý jsme měli tak trochu jiný vkus. Vlastimil měl rád béčkové akční filmy, nejvíc z devadesátek a já raději sci-fi a drama. Ale nakonec jsem mu odkýval Smrtonosnou zbraň, i když jsem ten film viděl už několikrát. Vlastimil mi totiž prozradil, že měl velmi rád mladého Mela, protože byl sexy. To mi zrovna moc k sebevědomí nepřidalo, ale usadili jsme se na gauči a já se zachumlal do deky, než jsem byl stažen do Vlastimilovi náruče.
"Nevadí?"
"Nejsem...plyšák."
"Hm....no dobře pane netykavka."
"Ne, dobré, nevadí mi to."
Byl to dost zvláštní pocit. Být tak stulený u jeho hrudi, jako malá holka. Ale...bylo to tak krásný. Nikdy jsem nic takového nezažil, ale vídával jsem to v každém romantickém filmu. Ani já nebyl výjimka, přál jsem si jednou zažít něco podobného se svým partnerem. Jak roky plynuly, jen mě to utvrzovalo v tom, že takové věci jsou mi asi zapovězeny? Jediná romantická věc, co se mi kdy stala bylo chytnutí za ruku na veřejnosti, to mi bylo ještě nějakých náct. Ale ostatní romantická gesta existovala pro mě jen ve filmech, byly tedy nereálné, zvláště mezi dvěma muži.
Vlastimil měl ale na podobné věci vlastní názor. Tyhle hloupá nevýznamná gesta dělal prostě...tak nějak samozřejmě a nutil mě se do něj zamilovávat víc a víc. Jak jsem ho za to nesnášel v tu chvíli. Protože co když...to nevyjde, co když si najde někoho jiného? Bože jak to bude bolet.
------------------------------------------------------------------------------------
Skvělý romantický večer v náručí vysněného chlapa jsem ukončil po svém, prostě jsem po Radimovsku usnul ve Vlastimilově náručí. Tak hezky hřál. Bojoval jsem s klížením očí od půlky filmu, ale konec už jsem neviděl. Vlastimil se mi ráno posmíval, když mi do ruky vrazil hrnek s kávou. Bylo sotva šest hodin a já měl ještě skoro půlnoc. A to nezmiňuju fakt, že jsem neměl nejmenší tušení, jak jsem se ocitl v ložnici nahoře, když jsem usnul dole v obýváku. Celou snídani mi to hlodalo v hlavě, než se ukázalo, že mě Vlastimil vzbudil a odvedl nahoru, což jsem si vůbec nepamatoval.
Druhá věc, která mi nedala spát doslovně, byla jeho snídaně o šesté raní. Nebyl jsem schopný do sebe nasoukat jídlo dříve než v osm, proto Vlastimilovi snahy o mé nakrmení byly naprosto marné a já s trochu omluvným promiň zapadl do sprchy.
Vlastimil však splnil to, co mi předchozí noc slíbil. Odvoz domů byl vítaný. To jsem ale netušil, co na mě Vlastimil chystá. Kdybych to tušil, nejspíš bych se z toho odvozu taktně vymluvil. Nedošlo mi to ani v okamžiku, kdy Vlastimil svým autem minul odbočku a zamířil na mě známé místo, jeho pracovní - stanoviště autobusů. Celou cestu se potutelně usmíval a já jen nechápavě kulil oči. Proč jsme jeli zrovna sem? Vlastimil mě ještě pobídl k autobusu, když nastoupil. Mé zmatení bylo očividné. Vysvětloval jsem mu, že je sobota, že mám volno, že do práce nepotřebuju....ale on se jen usmíval.
Přesto jsem neodporoval a nastoupil do autobusu. Usedl jsem na své klasické místo a zahleděl se na svého řidiče.
A Vlastimil se rozhodl, že když jsem s ním strávil noc, když jsem ho pustil do svého světa, udělá mi v něm pěkný chaos. Zamířil totiž přes město přímo dolů do vsi. S celým autobusem se prosmýkl malou zatáčkou i úzkým mostem, po kterém v životě nejelo nic většího než traktor a nebojácně zastavil až přímo před naší bytovkou. Celou dobu jsem poskakoval na sedadle jako čertík z krabičky a snažil se mu to vymluvit, ale jen se tomu pobaveně smál. Autobus, který zablokoval celou příjezdovou cestu však vzbudil povyk u celého sousedstva, proto když se otevřely dveře a já rychle vylezl, jako kdybych v zádech cítil desítky pohledů. A to ještě nebylo to nejhorší.
"Bože, co tě to napadlo, tady nemůžeš stát s autobusem."
"Slíbil jsem ti odvoz domů zadarmo."
"Ale neříkal jsi čím!"
Opravdu jsem se čertil. Nebyl jsem přímo naštvaný, ale neměl jsem rád nečekané situace. Netušil jsem, co dělat a jak reagovat. Ne že by lidé v celém městě netušili, že jsem na kluky, většina z nich to i věděla jistě. Máma se s tím nijak netajila, hlavně že jsem zdravej a hezkej, to ráda říkávala.
Nestyděl jsem se ani za zalíbení do řidiče autobusu. Ale Vlastimil tohle město neznal. Zlé jazyky, pomluvy a kdesi cosi, mohl z toho mít sám problém, přijít o práci nebo podobně. Nebyl by první ani poslední v tomhle homofobním okrese.
Proto si také ode mě vyslechl pořádnou přednášku, při které mu pomalu mizel ten jeho krásnej úsměv z tváře. Nakonec se na mě zahleděl a vystoupil, než jsem dostal takovou pusu, že jsem se málem zalknul jeho jazykem. Byl to naprosto nečekaný útok a já se nezmohl na odpor.
"Vážně...jsi roztomilej. Ale zkus se trochu uvolnit...a užívat si života. Není třeba řešit takové věci Radime. Víš, trvalo mi hodně let, než jsem se popral sám se sebou, s tím, kdo jsem, co chci a koho mám rád. Možná bys to mohl také zkusit. Přestat se ohlížet jen na ostatní a myslet taky poprvé na sebe. Jinak to fungovat nebude."
Jeho slova ve mě ještě dlouho rezonovala. Dával mi přednášku jako malému dítěti. Nemyslel jsem to špatně ale.... Vlastimil měl pravdu. Možná jsem zněl jako nějaký kárající rodič, což se k mému věku vůbec nehodilo. Druhá věc, která mi ještě dlouho rezonovala v uších byl klakson autobusu, protože Vlastimilovi přišlo velmi vtipné oznámit svou přítomnost zbytku vsi a proto zatroubil. A pokud už předtím byly v oknech všichni sousedi, po tom zatroubení se rozštěkali i všichni psi a balkony se začaly plnit nechápavými sousedy, kteří neměli tušení, co tady proboha dělá autobus a proč přivezl mě. V tu chvíli by se asi starý Radim propadl nejraději do země a chodil po zbytek života kanálama. Ale Vlastimilova slova mi trochu otevřela oči a proto jsem jen hrdě zamířil k našemu vchodu a nevěnoval pozornost zrakům sousedů.
Když jsem dorazil domů byl jsem podroben výslechu, proč mě domů vozí ten nový řidič autobusu a co s ním mám. Máma byla samozřejmě podezřívavá. Moje normální odpověď by zněla, že je to jen kamarád, že mě odvezl jenom tak nebo podobná výmluva. Všichni kluci v mém životě byli....prostě kamarádi. Na žádném chození jsme se s Vlastimilem nedohodli. Možná, že mě po mém chování před chvílí už nebude chtít ani vidět. Proto jsem se tak zahleděl na zvědavou mámu a nakonec pokrčil rameny. Proč lhát ostatním i sobě? Proč se neustále stydět, za to kdo jsem a co chci? Přesně tak, jak to řekl Vlastimil. Proč bych to měl dusit, jen proto, že je to jiné? Nedávalo to smysl.
"Můj nový přítel."
Říct tuhle větu mi celý život přišlo nemožné, ale nyní jsem jí prostě řekl a bylo to neskutečně uvolňující a příjemné. Už žádní kamarádi, se kterými spím. Už žádní známí přes internet, které potkám jednou za rok. Už žádné rádoby vztahy, které nikam nevedly. Najednou jsem si byl jist, že tohle někam povede. I kdyby do pekla....v tu chvíli mi to bylo fuk. Máma se jen vědoucně usmála, ale zastavilo to její další vyptávání, proto jsem zmizel ve svém pokoji.
Celý život jsem jen snil. O věcech z knížek, filmů, tak jako asi hodně jiných lidí jsem doufal, že jednou najdu toho pana pravého. Ale za ty roky moje srdce zhořklo. Zbytečně se ze mě stal skeptik. Přestal jsem věřit v sebe i v něco jako romantiku nebo vztah. Přestal jsem věřit, že někdy najdu někoho, s kým budu opravdu chodit a dělat všechny ty normální věci každého páru. A rozhodně bych nikdy nečekal, že takového chlapa potkám zrovna tady, když už jsem pár let silně zvažoval, že prásknu do koní a prostě půjdu do velkoměsta.
Proto jsem si z kapsy kalhot musel vyndat mobil a chvíli ho převracet v ruce. Vysnil jsem si Vlastimila? Byla to představa choré mysli? Vymyslel jsem si že by něco mezi námi mohlo být? Vždyť takové věci se opravdu nestávají. Když jsem ale otevřel první fotku v galerii a moje rozcuchané stulené já ze včerejšího večera.... odhodil jsem mobil na polštář s hlasitým výsknutím. Nebyl to sen, ani divná letní představa z horka. Bylo to skutečné. Poté mi pohled padl na lampičku na stolku, kde stále vysel ten hnusný gumový duhový náramek z Pride. Natáhl jsem se pro něj a navlékl si ho na ruku, než jsem se tomu rozesmál.
"Kdyby tebe nebylo..."
Žádné komentáře:
Okomentovat