Bílý stín - Kapitola 1

Zápis první
Zase se vrací. Po dlouhém roce, skoro každou noc. Někdy se budím celý zpocený a vyděšený, protože to ve snu prožívám znovu. Každý hloupý detail. Má mysl si se mnou hraje a mučí mě. Doktorka Norja mě donutila psát tyhle zápisky. Jejich účel nebo význam mi zůstává utajen. Ale podle jejích slov mi to má pomoct. To, co jsem tam tenkrát viděl… nerad o tom mluvím. Nesnáším ten pocit, když si nejsem jistý, jestli jsem blázen nebo ne. Ale doktorka tvrdí, že jsem jen viděl to, co jsem chtěl vidět.
Takový nesmysl. Jsem si jistý, že je v tom víc, ale nikdo mi nevěří.
Někdy se dokonce bojím jít spát, abych to nemusel zažívat znovu. Oddaluji spánek kávou a jinými životabudiči, a zůstávám ve své pracovně dlouho až do brzkého rána. Pak většinou usnu na svém stole, a můj spánek je klidný.
Ráno mě budí moje asistentka a dělá si o mě starosti. Myslím, že tajně doufá, že se do ní zamiluji, když mi bude nosit ty výtečné pirohy. Je to marná snaha, ale nemám to srdce jí to říct. Jsem hrozný člověk.

Zápis druhý
Po sezení s doktorkou Norja mám hlavu plnou myšlenek. Nabídla mi dost netradiční metodu hypnózy, která mi má prý pomoci. Popravdě v takové šarlatánství nevěřím. Můj vědecký mozek odmítá přijmout fakt, že bych si mohl vzpomenout na více věcí v nějakém stavu nevědomí. Přesto mě žádala, abych to alespoň promyslel. Je to šílené. Ale já zoufalý. Jsem pozadu s dokumentací, nemůžu pracovat, neustále mě bolí hlava. Nedokážu spočítat ani vzorce pro střední školu, aniž bych u nich nemusel přemýšlet o správnosti. Doktorka Norja tvrdí, že na sebe moc tlačím. Několikrát mě nabádala, abych si vzal volno a odjel z Helsinek někam na venkov a odpočinul si. Alespoň týden bez fyziky, bez mého výzkumu.
Možná má pravdu, ale já se k tomu nedokážu donutit. Nejsem ten typ, co by uměl odpočívat.


Zápis třetí
Nejde mi to z hlavy. Je to jako děsivá smyčka, která se stále opakuje. Hledím na batiku toho šátku a pocit, že ten netradiční vzor znám, nemizí. Ale odkud? Po kolikáté už jsem prohledával internet, abych mohl určit, odkud ten vzor pochází? Nejmíň po sté. Ale nikdy jsem nenašel odpověď. Je to můj jediný důkaz toho, že nejsem blázen. Jediný důkaz toho, že mě tenkrát opravdu někdo zachránil. Chci vědět, kdo to byl. Kam se ztratil. Proč pomohl jen mě. Proč jsem já přežil, jako jediný z prvního vagonu. Nepamatuju si jeho tvář, byl to vůbec muž nebo žena? Musel to být muž! Ten sráz byl příkrý a já vážil 80 kg. Žádná žena by mě neunesla. Přesto si vybavuju jen jedno. Ty bílé prameny vlasů, které mě šimraly na tváři. Zůstal po něm jen ten šátek, kterým mi zaškrtil tepnu. Jen díky tomu jsem tehdy nevykrvácel. Chci vědět víc, chci si vzpomenout!


Rozhodl jsem se přijmout nabídku doktorky Norja. Podstoupím tu její hypnózu, i když si od toho moc neslibuji.
Jediný přeživší z prvního vagonu – tak mi tenkrát říkali. Častovali mě přízvisky jako "zázrak". Ale já se tak nikdy necítil. Ne, nedokážu věřit na náhody. Mé přežití rozhodně nebyla náhoda ani hloupý osud. Dá mi snad hypnóza odpovědi? Vrátí mi vzpomínky i na to, co se stalo po té nehodě?

-----------------------------------------------------------------------------------------------

"Jsem moc ráda, že jste si to rozmyslel, pane Hirvonene. Pojďte dál. Vůbec nemusíte mít strach, tuhle terapii už jsem dělala několikrát. Není nijak agresivní ani bolestivá. Uvedu vás do hluboké hypnózy a vrátíme se zpět do toho dne nehody před rokem."
"Takže si myslíte, že tam nějaké vzpomínky jsou, doktorko? Proč si na ně tedy nepamatuji?"
"Ano, je to docela běžné u pacientů, kteří zažili nějaký velký psychický otřes, u vás je to způsobeno tím traumatickým zážitkem z nehody. Vzpomínky tam jistě jsou, jen vaše mysl se je rozhodla vytěsnit, aby vás chránila. Věřím, že se k nim dostaneme, jen mi musíte věřit."

Rozhlédl jsem se po světle zařízené kanceláři doktorky Norja. Zahlédl jsem mnoho diplomů z její praxe psychologa i mnoho květin na oknech. Popravdě, jejím schopnostem jsem plně věřil. Přesto jsem měl obavy z toho, co v mé mysli najde. Co když otevře nějaké zamčené dveře a můj stav se spíš zhorší? I to jsem musel brát v potaz.

"Nikam nespěcháme. Jen se prosím uložte na pohovku. Udělejte si pohodlí a zkuste se trochu uvolnit."

Nevěděl jsem, kdy to začne, ani jak, ale snažil jsem se s doktorkou spolupracovat. Něco málo jsem o hypnóze četl, ale popravdě jsem tomu moc nerozuměl. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal dřímat, a to jsem poslouchal jen její hlas. Moje poslední myšlenka byla, že tohle je strašný vtip, a pak už nic, jen příjemné prázdno.

"Výborně. Jen klid, pane Hirvonene, uvolněte se, poslouchejte můj hlas. Teď se trochu vrátíme v čase, ano? Chci, abyste mi popsal to odpoledne před rokem. Spěchal jste na vlak, že ano? Ujel vám první spoj a málem i ten druhý. Ale druhý vlak měl zpoždění…"
"Ano, měl jsem sebou notebook a složky s mou prezentací, na nástupišti se mi to rozsypalo. Poskládal jsem to špatně, měl jsem přeházené stránky…"
"Dobře. Pamatujete si, když vlak přijel? Nastoupil jste do prvního vagonu, protože do zadních se tlačilo mnoho lidí, našel si místo na sedadle u okna… už jsme to spolu probírali. Přeneste se do toho dne."

"Měli jsme zpoždění, bál jsem se, že svou přednášku na univerzitě nestihnu. Bylo to moc důležité. Smět přednášet mezi kapacitami vědního oboru. Byl jsem nejmladší pozvaný přednášející, všem ostatním už bylo přes třicet. Cestou jsem… doplňoval některá data a poznámky, které jsem chtěl zmínit."
"Ano, byla to normální cesta vlakem. Vzpomínáte si na ten tunel?"
"Světla, ony zhasly. Nesvítila mi lampička, špatně jsem na to viděl. Snažil jsem se najít stevardku…"
"A pak?"
"Vlak se zhoupnul. Nějak… divně. Tak jak by se vlak hýbat neměl. Ucítil jsem prudké brzdění, a pak jsem narazil hlavou do okénka. Všechno jako by… vylétlo ke stropu. Točila se mi hlava, všechno se točilo. Lidé křičeli, proboha… padáme!"
"Jen klid, klid… je to v pořádku. Soustřeďte se, jste v bezpečí. Probral jste se po tom pádu v pořádku, živý."
"Strašně mě bolí noha a žebra. Nemůžu se nadechnout, ani pohnout. Vidím jen krev a těla… jedno leží na mě. Nemůžu ho odsunout, je těžké. Cítím, že umřu…"
"Ne, neumřete, někde v sobě najdete sílu to tělo odsunout a vyplazit se skrz rozbité okno vagonu?"
"Nejde to, nemůžu. Slyším… šramot. Kroky."
"Kroky? Čí kroky slyšíte? V prvním vagonu je naživu ještě někdo? Nebo je to někdo, kdo přišel zezadu?"
"Ne, zezadu ne, zepředu. Slyším křupání skla pod botami. A pak… to tělo na mě, to tělo mizí. Konečně můžu trochu dýchat."
"Je tam někdo s vámi? Někdo vám přišel na pomoc? Ale není to záchranář, ani cestující?"
"Nevím, kdo to je. Nevidím na něj, do oka mi teče krev a druhé nemůžu otevřít. Snaží se mě vytáhnout, ale nejde to. Křičím bolestí, moje noha, nevím, jestli mám nohu, necítím ji. Je zmáčknutá pod sedadlem."
"Soustřeďte se, snaží se vás vyprostit? Vytáhnout vaši nohu? Jak ten člověk vypadá?"
"On… oderval to sedadlo, pak mě vytáhl k oknu. Nevím, kdo to je… nevím…"
"Oderval sedadlo? Pak se vás pokusil vynést ven, ano? Vynesl vás z toho vagonu."
"Ano, ven… jsou tam... větve a polámané stromy, sráz, pamatuju si ten sráz, spadli jsme dolů. Moje noha, tak strašně bolí. Nese mě nahoru, tak rychle, nahoru na kopec."
"Vrací se pro další zraněné?"
"Ne, on… on zůstává. Ovazuje mi nohu šátkem. Bílé vlasy, dlouhé bílé vlasy. Má… má na hlavě šedou čepici a dlouhý kabát."
"Mluví s vámi?"
"Ne on… mlčí, nic neříká a pak slyším… vrtulník. Slyším zvuk vrtulníku, letí pro nás. Záchrana…"
"Ten muž, co dělá ten muž?"
"On… hledí na oblohu a pak… je pryč, pryč. Nevím kde."

Všechno se mi to vybavilo naprosto jasně, jako bych to prožil znovu. Ty střípky mé paměti však byly naprosto jasné. Nejsem blázen. Opravdu mě z toho vagónu někdo vynesl. Nebylo možné, abych ten sráz překonal sám. Měl jsem otevřenou zlomeninu stehenní kosti, vykrvácel bych tam, nebýt jeho. K tomu ještě zlomená žebra, nalomený obratel a další zranění. Ale… měl jsem štěstí. Záchranáři říkali, že se první vagón utrhl a spadl ještě o několik metrů hlouběji, byl totálně zničený. Kdyby mě nezachránil…
Ten muž s bílými vlasy byl jako stín, ale přesto tak skutečný. Viděl jsem každý detail, cítil každou vůni i bolest. Ale konečně jsem si dokázal vybavit jeho tvář, jeho oči, ocelově šedé. Proč jsem jen na tohle zapomněl? Na ty podstatné detaily. Nechtěl jsem se vracet, vše se mi v mysli stále opakovalo dokola a já se snažil vidět víc.

"Až napočítám do tří, zase se probudíte, pane Hirvonene, rozumíte mi? Zase se vrátíte zpět do dneška…"

Doktorka Norja mě přivedla zpět. Cítil jsem, jak mi po tváři kloužou slzy. Ale všechny vzpomínky byly nyní odkryty. Sotva jsem je dokázal zpracovat. Ty hrůzy, na které jsem chtěl zapomenout. Ano, vím, proč jsem je vytěsnil. Ale proč jsem vytěsnil i jeho? Zdál se mi příliš neskutečný? Byl možná příliš podobný nějaké mé utkvělé představě hrdiny? O tom můžu jen spekulovat. Neměl jsem tušení, co byl zač, nebo proč zachránil zrovna mě a nikoho jiného. Muselo to mít důvod, nějaký smysl, který mi stále unikal. Byl jsem však rozhodnutý ho najít a získat své odpovědi. Proč já?
Proč jsem jako jediný z prvního vagónu přežil při vlakovém neštěstí u Joensuu?

Měl jsem stále tolik otázek, ale má mysl byla překvapivě o dost klidnější. Poděkoval jsem doktorce Norja za její výbornou péči. Rozhodl jsem se, že tohle bylo naše poslední sezení. I když zásadně protestovala, nemohla mi v tom zabránit. Otevřela mé vzpomínky a dál už to bylo jen na mě.
Mé první kroky z doktorčiny ordinace vedly do blízké kavárny. Neměl jsem moc času, proto jsem musel tvář svého zachránce dostat na papír, než mi úplně zmizí. Požádal jsem servírku o tužku, a i když jsem nebyl žádný akademický malíř, rozhodl jsem se pokusit načrtnout tvář onoho muže. Se skicou jsem měl větší šanci na jeho nalezení. Rozhodl jsem se ukázat ji policii, třeba by mi pomohla jejich databáze. I je by můj zachránce jistě zajímal. Především to, jak se na tak odlehlé místo dostal a co všechno viděl. Vyšetřování nehody ani po roce nedospělo k žádným znatelným pokrokům. Jedni vyšetřovatelé tvrdili, že to bylo kolejemi, že byly narušené a kus svahu se s nimi utrhnul. Jiní zase dávali vinu nepřiměřené rychlosti, kterou vlak vyjížděl z tunelu nebo přímo strojvedoucímu, který však zahynul v troskách. Další zase vinili samotnou vlakovou soupravu, která měla už několik dní před tou katastrofou technické problémy s koly.
Popravdě, mě osobně už to bylo úplně jedno. Jestli najdou viníka či ho nějak potrestají. Jen jsem doufal, že se taková nehoda už nikdy nebude opakovat. Chtěl jsem, aby podnikli protiopatření. Protože od toho dne jsem nemohl vlak ani vidět. Okamžitě jsem se rozklepal a začalo mi být nevolno. Doufal jsem, že se jednou zbavím i téhle nové fobie a zase budu moci žít jako předtím.
Možná bych si měl opravdu vzít chvíli dovolenou. Překvapivě mi vyvstala na mysl vzpomínka z dětství tráveného u Katri (odmítala označení babička, vždy mě za něj pohlavkovala) v krásné přírodě Laponska. Žádná technika, žádná velkoměsta. Jen malé provinční městečko na břehu jezera. Jistě by mi to pomohlo znovu najít klid ke své práci. I když jsem nemohl uvěřit, že zrovna já, takový workoholik, opravdu byť jen malou chvíli uvažuju o dovolené a útěku z civilizace.