Bílý stín - Kapitola 5

Do metra jsme vbíhali oba udýchaní a s velkým štěstím jsme stihli poslední noční spoj. Jinak bychom museli přes celé město pěšky. Do vagonu metra jsme vpadli se smíchem. Netušil jsem, čemu se vůbec smějeme, po tom všem, co se stalo. Ale ten pocit, prostě běžet, mi byl nesmírně povědomý. Připomínalo mi to mé dětství. Až když jsme oba padli do sedaček poloprázdného vagonu, všiml jsem si, že ho držím za ruku. Nebo on držel mě? Netušil jsem, kdy k tomu došlo. Jen jsem nechtěl, aby se mi někde vytratil, jako už dřív.
Pro ty čtyři další cestující na této lince jsme museli vypadat jako opilí. Mě to však nijak netrápilo. Ještě jsem se trochu klepal, z blízkosti smrti, od které mě zachránil.
Cesta ubíhala rychle a mě se začínaly klížit oči. Monotónní jízda mě uspávala. Ale věděl jsem, že nesmím usnout. Bál jsem se toho, že můj zachránce bude jen snem, že po probuzení bude zase pryč a já si opět budu připadat jako blázen. Podařilo se mi však udržet se v bdělém stavu.

"Mám na tebe milióny otázek… jen nevím kde začít. Jak jsi věděl…"
"Je to osud, Launo. Když duch propůjčí část svého života člověku, je s ním svázán do doby, než třikrát zachrání jeho život. Až poté může být zase duch přírody svobodný."
"Poprvé v tom vlaku, podruhé dnes večer… Ještě zbývá jedna záchrana?"
"Správně."
"Do té doby musím být po tvém boku. Od první záchrany jsem ti byl neustále nablízku."
"Cože? Ne, to bych si všimnul."
" Dokážu být velmi nenápadný, Launo. Jen si vzpomeň na toho špinavého bílého psa, který tě vítal každý den na rohu ulice."
"To není možné, to jsi… byl ty?"
"Ano, a také ten stařec u metra, kterému jsi sem tam hodil přebytečnou minci do klobouku. Bílý vlk, na billboardu u tvé práce… měl jsem mnoho podob."

Zůstal jsem na něj doslova civět s otevřenou pusou. Já ho hledal celý rok, myslel jsem, že jsem se zbláznil a vymyslel si ho… a on byl vždy poblíž. Už jsem se nadechoval k další otázce, když metro zastavilo a já věděl, že jsme na místě. Tentokrát jsme vystoupili způsobně a celých deset minut k mému domu skoro mlčeli. Cítil jsem jeho přítomnost, věděl, že jde těsně vedle mě. Poslouchal jsem jeho kroky a snažil si vše pečlivě poskládat v hlavě. Dovnitř jsem ho ale pozval rád. Nabídl jsem mu něco k pití i jídlu, ale obojí odmítl a já začínal být dost nervózní.

"Sundej si tu košili, raději se ti podívám na tu ránu. Potřebuješ ošetření."

Tentokrát se nijak nevzpíral. Usadil se na mé pohovce, kam jsem ho vybídl a prohlížel si bedlivě můj byt. Všechen nábytek i dekorace. Dokonce poslechl a stáhl si přes hlavu svou košili. Donesl jsem vodu a dezinfekci, ale sotva jsem začal a omyl krev kolem rány, zjistil jsem, že tam žádná rána není. Byla pryč. Chvíli jsem na to zůstal zírat a uvažoval, zda opravdu nezačínám bláznit a neměl bych se nechat hospitalizovat. On se však bezelstně usmíval, jako by se nic nestalo.

"Lidské zbraně mi nemohou nijak významně ublížit. Jsem v pořádku, mé tělo se hojí rychle."

Zastavil mé ruce, tak jako v tom podchodu a udělal to stejné, co už se mu osvědčilo, políbil mě. Tentokrát to bylo mnohem jemnější, více zkoumavější a já mu v tom nebránil, i když jsem byl z toho značně zmatený. Nebyl jsem si jist, zda jsem mu někdy dal důvod k takovému důvěrnému jednání. Jako kdyby mi snad četl myšlenky, polibek po chvíli přerušil se stejným milým úsměvem.

"Máš polovinu mého srdce… zapomněl jsi? Co cítíš ty, cítím i já."
"Aha… no dobře?"
"To, o čem se ti zdá, se zdá i mě?"
Zdálo se mi, že na něco významně naráží, jen mé chápání bylo v tomhle ohledu poměrně pomalé. Až podle jeho lišáckého výrazu mi to došlo. Mé erotické sny, o cizinci s bílými vlasy… bože snad nechce říct, že…

Jestli jsem se kdy v životě styděl, bylo to dvakrát. Když jsem jako malý musel dělat družičku v dívčích šatech, protože se jedna z tet rozhodla vdávat a neměla holčičí příbuzenstvo, a po druhé to bylo právě teď.
Moc tomu nepomáhal ani fakt, že na mě hleděl svýma pronikavýma šedýma očima. Vymlouvat se nemělo žádný smysl. Rychle jsem zaplašil všechny ty hloupé myšlenky na trapnost téhle situace. Dál už nemělo cenu zapírat, ani váhat. Stačil mi jediný pohled do jeho očí, a nebylo třeba slov. Věděl o mně všechno za poslední rok. Tentokrát jsem sám překonal tu krátkou vzdálenost a spojil naše rty v dlouhém polibku. Už jsem nechtěl o ničem přemýšlet, ničeho se bát. Nevěděl jsem, kolik máme času na to, více se poznat, a co se stane, až mi potřetí zachrání život. I doktorka Norja ráda říkala, že mám žít přítomností, ne minulostí. A on byl nyní i má přítomnost.

"Kale…"

Opatrně jsem si namotal pramen jeho dlouhých bílých vlasů kolem zápěstí a nechal se povalit na pohovku. Mé tělo i má mysl po tom toužily. Jako bych věděl, že tohle jediné je správné. Nechal jsem ho, aby svlékl i mou košili a užíval si dotyky jeho dlaní. Klouzal po mém těle tak zkušeně. Přesně věděl, kde hledat má citlivá místečka a podle je zneužíval, dokud se z mých úst nevydralo první zasténání a já se nepohodlně zavrtěl. Látka kalhot v mém rozkroku se začala nadouvat a byla mi už dost těsná. Nikdy bych nevěřil, že se dokážu vzrušit tak snadno, bez přímého dotyku na mém mužství. Ale on to dokázal bez sebemenší námahy. Jeho polibky, kterými si razil cestu k lemu mých kalhot, mě rozechvívaly, a já cítil, jak mě spaluje silná touha.
S mými kalhotami či spodním prádlem se vůbec nezdržoval. Než jsem se nadál, zaslechl jsem praskání švů, jak se ze mě snažil Kal tyhle poslední části oděvu vehementně dostat. Dokonce mě to i rozesmálo a raději jsem mu pomohl. Až tehdy jsem si ale uvědomil tu obrovskou nespravedlnost a trochu ho od sebe odstrčil. Já byl sice nahý, ale on nikoliv.

Hned jsem se tedy odvážně pustil do svlékání jeho oblečení. Nejspíš jsem to dělal dost pomalu, protože začal po chvíli dost nervózně přešlapovat a bylo znát, že se ho zmocňuje silné vzrušení. Oddaloval jsem jeho snahu o doteky, sem tam odehnal jeho dlaň, a trochu ho tím i trápil. Ale věděl jsem dobře, že pokud bych ho nechal, aby se mě dál dotýkal, moc dlouho bych nevydržel. Tohle byla vítaná přestávka na uklidnění.
Když jsem konečně zmapoval jeho nahou osvalenou hruď, která se rychle zvedala a klesala, dokonce i vyrýsované svalstvo břicha, které by mu mnozí modelové na obálkách časopisů mohli závidět, dorazil jsem až k tomu nejočekávanějšímu. Trochu jsem zaváhal, ale jeho kalhoty jsem přeci jen rychle rozepnul a stáhl až pod kolena. Šokovalo mě, že Kal nejspíš spodní prádlo nijak neřešil, takže se přede mnou ocitl naprosto vystavený, zvoucí a… tvrdý. Ostře jsem zalapal po dechu. Nemohl jsem se ubránit pohledu na jeho penis. Přímo jsem prahnul po tom se ho dotknout na těch místech. Zjistit, co mu přináší rozkoš a co naopak rád nemá. Na chvíli jsem tedy vztáhl ruku k jeho podbřišku s chutí ho polaskat. Stál přede mnou jako socha vytesaná z mramoru. Sem tam mhouřil oči, když jsem se dotýkal citlivějších partií jeho těla a dokonce, když jsem obepnul dlaní jeho penis, pootevřel překvapeně rty. Líbilo se mi při tom na něj dívat. Sledovat každou reakci, každičké cuknutí svalů v jeho tváři, každé nakrabacení čela či obočí.

Bohužel mi nedovolil si tyhle pohledy užívat dostatečně dlouho. Sotva jsem se sklonil, abych jeho mužství i ochutnal, hned mě od sebe razantně odtáhl a já cítil, že už nemám čas si příliš hrát. V tu chvíli jsem nespokojeně zamručel, ale neměl jsem šanci protestovat. Kal mě přišpendlil mezi polštáře pohovky, a i když jsem sebou nespokojeně vrtěl, neměl problém mě svou vahou a silou donutit k poslušnosti. Omotal jsem mu ruce kolem krku, dobře jsem věděl, co přijde dál a netoužil po ničem jiném.
Kal se snažil být jemný, ale oba dva jsme byli natolik roztoužení, že to příliš nešlo. Ta bolest mi na chvíli úplně vyrazila dech, můj vlk se nezdržoval s nějakou přípravou mého pozadí, a tak jsem mohl jen bolestně syčet a úpět pod průnikem jeho velikosti do mého těla. Ta počáteční bolest však po chvíli poměrně odezněla, nutil jsem ho vyčkat a drtil ho stehny, abych mu zabránil v pohybech. Z počátku ho to trochu vyvedlo z míry a zjevně si neuvědomoval, co dělá špatně, ale já se na něj nemohl zlobit. Jen jsem ho k sobě víc natiskl a vtáhl ho do hodně živelných vášnivých polibků. Až když jsem cítil, že se mé tělo víc uvolnilo, povolil jsem sevření jeho boků a nechal ho konečně vzít si, po čem tak prahl.

--------------------------------------------------------------------------------

Ráno mě vzbudilo neustávající vyzvánění mého mobilu. Zašátral jsem po stolku, a ještě v polospánku hovor přijal, aniž bych tušil, kdo volá. Když se do sluchátka ozvala policie, s jasnou prosbou, která se nedala odmítnout, abych se dostavil k výslechu na stanici, byl jsem v tu ránu probuzený. Okamžitě jsem se rozhlédl po Kalovi a rychle se posadil. Pak jsem panu milému policistovi s příjemným hlasem zanadával několika sprostými slovy. Tedy, ne že by byly určeny jemu, spíše by patřily Kalovi, který nebral slova "Už nemůžu" v potaz a podle toho také bylo mé tělo zřízeno.

"Myslím, že není třeba se hned uchylovat k nadávkám, pane Hirvonene. Včera byl zabit jeden člověk a další byli zraněni. Vaši kolegové nám řekli, že jste včera odcházel jako poslední, rádi bychom tedy, kdybyste byl tak laskav a dostavil se na výslech, dosud si nejsme přesně jisti, co se v institutu odehrálo…"
"Omlouvám se, detektive, to nebylo adresováno vám. Jistě že se dostavím na výslech, i když… netuším, co se vlastně stalo…"

Mé lhaní asi v tu chvíli nebylo příliš věrohodné, ale snažil jsem se nedat najevo, že bych o něčem mohl vědět. Kdyby vše prasklo, jak bych to vysvětlil? Že oknem proskočil bílý vlk, zneškodnil všechny padouchy, zachránil mi život a pak… pak bože, promiloval se mnou noc.

Detektiv Gardel mi pečlivě vysvětlil vše, co se tu osudnou noc v institutu stalo, i to, že některé laboratoře byly poškozeny, a tudíž se institut musí uzavřít, dokud nezjistí, zda se něco nebezpečného neztratilo. V tu chvíli mi můj výzkum a jeho zpoždění vůbec nepřišly na mysl, jako bych stále nedokázal rozumně uvažovat. Svou účast na výslechu jsem však přislíbit musel, abych na sebe neuvalil ani stín podezření. Na chvíli jsem zauvažoval, zda toto zatajování ze mě dělá také zločince. Ale neměl jsem na vybranou.
Když se detektiv Gardel rozloučil, zůstal jsem opět sám, v tichosti a samotě, se svým pulsujícím pozadím. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak vstanu a dopravím se přes půl města na policejní stanici.
Až zvuk sprchy mě vytrhl z mého zamyšlení.
Trvalo jen chvíli, než sprcha zase umlkla a pak už jsem slyšel kroky. Takže tu zůstal, nezmizel…
Než jsem si však stačil postěžovat, ucítil jsem na svých bedrech studené kapičky vody, které příjemně chladily. Po chvíli se k nim přidaly i bílé mokré vlasy, kterými mě Kal lechtal. Nakonec mou mrzutou náladu přeci jen uchlácholil jemnými polibky a svou vůní.

------------------------------------------------------------------------

Po poledni, kdy jsem byl konečně schopen trochu pohybu, jsem se musel rychle obléknout a najíst. Kal pozorně sledoval mé pobíhání po bytě. Měl jsem zpoždění, byl nervózní a roztěkaný. Ale nakonec se mi ho povedlo přesvědčit, aby mě doprovodil. Výslech překvapivě probíhal hladce. Detektiv kladl vcelku klasické otázky, na které jsem se mu snažil podle uvážení odpovídat popravdě. Zalhal jsem jen o tom, že jsem odešel z institutu dříve, než se všechno semlelo a o ničem jsem tudíž do dnešního rána nevěděl. Dokonce jsem skvěle zahrál obavy o svůj výzkum a práci. Během hodinky se mnou detektiv sepsal výpověď a propustil mě. Nezdálo se, že by měl nějaké podezření, že toho vím mnohem více. Kal na mě čekal raději venku před stanicí. Nechtěl jsem, aby šel se mnou dovnitř, mohlo by to budit příliš nechtěné pozornosti. Když jsem ho doběhl, vylíčil jsem mu onen výslech. Byl jsem ale tak zaujat do svého vlastního monologu a spílání, co by se stalo, kdyby na mé zapojení do situace policie přišla, že jsem si nevšiml ničeho zvláštního.
Kal mě pozorně poslouchal, sem tam se jen pousmál, aby dal najevo, že se mnou soucítí a že vlastně za nic absolutně nemůže. Jen mě chtěl chránit a já to věděl. Něco takového jsem mu nemohl mít za zlé.

Tu chvíli si pamatuji velmi dobře. Přecházeli jsme přes rušnou křižovatku, jako desítky dalších lidí. Kal se smál něčemu, co mu přišlo vtipné. Slyšel jsem nějaký hluk a nadávky, ale neobtěžoval jsem se otočit. Až do chvíle… kdy už bylo pozdě. Skřípění brzd, které už nebyly schopné zabránit katastrofě. Teprve když se můj pohled otočil, na přijíždějící nákladní auto, celý jsem ztuhnul. Mířilo přímo na nás. Lidé z přechodu uskakovali a utíkali, jelikož se zdálo, že řidič není schopen zabrzdit. V tu chvíli jako by vše kolem přestalo existovat a já si matně pamatuju na tu větu.

"Ne… takhle ne, teď nechci umřít!"

Pár sekund, pár pohybů, vše se rozmazalo v barevnou čmouhu, a já se ocitl rozmáznutý na chodníku. Nemohl jsem popadnout dech, bolela mě záda a temeno hlavy, do kterého jsem se asi praštil. Ale cítil jsem na sobě příjemné teplo, i váhu, kterou jsem znal. Když jsem konečně dokázal trochu vnímat, střetl jsem se s pohledem šedých očí. Kal se na mě usmál. Jen tak, jako by se nic nestalo, jako by to byla samozřejmost. Ani nevím, proč bylo to první, co jsem vychrlil: "Po třetí…", místo: "děkuji".
A tehdy se Kal přestal usmívat. Jako kdyby mu to až právě tehdy došlo. Nebo to tušil, už když mě strhával z toho přechodu? Jako kdybych i já vytušil, že je něco špatně.

"Kale?"
"Musíme jít."

Jeho hlas byl naléhavý, neprotestoval jsem. Nechal jsem se zvednout, ale jeho ruku jsem podržel ve své, nechápal jsem, co se děje, co je špatně. Až když mi jeho ruka doslovně zmizela před očima, jako by se rozplynula na stříbrný průhledný prach, tehdy jsem zpanikařil. Kal mi však nic nevysvětloval, i když jsem byl vyděšený k smrti. Svou druhou rukou mě vší silou popadl za zápěstí, a aniž by něco řekl, zamířil k postranní uličce. Běželi jsme daleko, já zakopával o své nohy a klopýtal. Až na konci jednosměrky, kde panoval stín, jsme se zastavili. Tedy spíše museli. I Kal totiž překvapeně klopýtl a upadl na zem, mě však stáhnul sebou.
Hned jsem si uvědomil, že jeho klopýtnutí nebylo zakopnutí, ale…. I jeho levá noha se začala pomalu rozpadat a stoupat jako poletující stříbrný prach k nebesům. Až tehdy mi to asi došlo.

"NEEEEE!"

Nebylo možné tomu zabránit. Kal mi okamžitě chytil ruce, abych se o to ani nepokoušel. Nebylo tu nic, co bych mohl udělat.

"Potřetí… Launo, zachránil jsem tvůj život potřetí."

Dobře jsem si vybavoval jeho slova. Až zachrání můj život potřetí, jeho duše bude svobodná. Ale takhle to nemělo vypadat, takhle to přece… to nemůže být ono. Nemůže mi odejít. Do očí mi vyhrkly slzy.

"Musíme… musíme něco udělat. No tak vstávej, vezmu tě domů a…"

Věděl jsem, že je to nemožné, Kal už nemohl vstát. Chvíli poté i jeho pravá noha zmizela a já ho pevně sevřel kolem krku.

"Ne… nedovolím ti to, ne po tom včerejšku, nemůžeš… mě opustit. Slíbil jsi to! Proč jsi mi neřekl, co se stane? Věděl jsi to?! Věděl???!"
"Odpusť, že jsem ti lhal, Launo. Věděl jsem, že jednou… ale kdy a jak, jsem netušil. Jen jsem doufal, že budeme mít více času."
"Jistě že budeme, co to říkáš za nesmysly!"

Cítil jsem však, jak mi jeho tělo, o které jsem se opíral a na které se tiskl, pomalu mizí. Kousek po kousku, jako by mi někdo vyrvával i mé srdce. Odmítal jsem to přijmout, odmítal jsem tomu uvěřit.

"Launo, poslouchej, no tak… dobře mě poslouchej. Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové poklekaly před matkou nás všech…. tam mě znovu nalezneš."
"Co… počkej, co to znamená? To je nějaká blbá hádanka? Kale no tak… já to nechápu, co…"
"Miluju tě."

Poslední polibek, který mě měl umlčet. Poslední úsměv, který věnoval mým rtům. Poslední nadechnutí, než celé jeho tělo zmizelo a rozplynulo se na stříbrný prach. Už mě nemělo co podpírat, přepadl jsem tedy na všechny čtyři a úpěnlivě s mnoha prosbami se snažil zachytit ten stříbrný prach. Odmítal jsem ho propustit. Myslím, že jsem křičel, plakal, prosil, vyhrožoval komusi, nebo čemusi tam nahoře, kam mizely poslední zbytky mé lásky. Tak strašně to bolelo.
Všechen prach se s klidem dál vznášel ke slunci a mizel mi z dohledu. Z mého ochránce, tajemného muže s bílými vlasy, ducha lesa, ze všeho, čím byl, mi nezůstalo nic. Jen zaťaté pěsti, kterými jsem mlátil hystericky do chodníku pod sebou, abych cítil i bolest zvenku, nejen tu, která mě trhala uvnitř na kousky. Tak rychle, zmizel mi tak rychle, aniž bych něco mohl udělat. Jen tak se rozplynul. Neřekl mi o tom, co znamená ta jeho "svoboda". Kdyby mi to řekl… jednal bych opatrněji. Klidně nevycházel z bytu, jen abych ho zase neztratil. Jak naivní. Copak bych mohl takhle obelstít osud?

Ani nevím, jak dlouho jsem tam jen klečel a sledoval jediný paprsek slunce, prosvítající do této uličky. Pamatuji si hlas nějakého muže, mluvil na mě tak rychle a já mu nerozuměl. Ani jsem ho nevnímal, nechtěl jsem vnímat. Ta poslední slova… ta hloupá hádanka… copak je to to jediné, co mi zde Kal zanechal?
Znovu ho moci nalézt? Cožpak by to bylo možné? Otočil jsem pohled na toho malého mužíka, co se mě snažil vyzvat, abych odešel. Byl to nějaký Asiat, asi z blízkého bystra. Chtěl volat sanitku, ptal se, zda jsem v pořádku. Mladý muž, klečící uprostřed zapadlé uličky a hledící do nebe… nejspíš jsem ho musel vystrašit.

"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové poklekaly před matkou nás všech…. tam mě znovu nalezneš."

Vyskočil jsem znenadání na nohy. Ta hádanka byla klíčem. Klíčem k tomu, moci Kala znovu spatřit? I když jsem jí vůbec nerozuměl. Bez jediného slova tomu nebohému asijskému mužíkovi jsem se rozběhl směrem domů. Ať už to znamenalo cokoliv, byla to jeho poslední slova. Musela něco znamenat! Ta podivná hádanka byla mé jediné vodítko, jediné východisko. Když zjistím, co znamená, uvidím ho znovu? Alespoň jednou, abych mu mohl říct….