Bílý stín - Kapitola 6

Celé dva dny jsem seděl doma u svého notebooku a snažil se najít jakoukoliv spojitost, jakýkoliv význam slov, které mi Kal zanechal. Ta jeho hloupá hádanka mi nedávala spát. Jediné, co mě v její souvislosti napadlo, bylo, že je v ní obsažené datum a místo, možná i čas. Ale příliš jsem těm metaforám nerozuměl. Dva dny jsem se snažil celé věty, fráze, či jednotlivá slova oné hádanky, zadávat do všech možných i nemožných vyhledávačů, ale nezjistil jsem toho mnoho. Jen datum mi zatím bylo docela jasné.

"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce…"

Byl to den před letním slunovratem, nejspíše za úsvitu. Poslední zimní slunce…
Po dvou dnech ticha a zírání do monitoru jsem uznal, že více mi internet neporadí. Nemohl jsem spát, ani jíst, ne po tom, co jsem našel v koupelně ručník s jeho vůní. Možná to byla posedlost, nebo láska? Jaký je v těchto citech vlastně rozdíl? Nevěděl jsem to. Cítil jsem se ale slabý, bez života. Neustále jsem čekal, až se zjeví u okna, či zaklepe na dveře, ale nic z toho se stát nemohlo.

"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové poklekali před matkou nás všech…. tam mě znovu nalezneš."

Hádanku, kterou mi Kal zanechal, jsem sám nedokázal rozluštit. Ale začal jsem mít neodbytný pocit, že by mi s tím mohla pomoci Katri, ta měla ráda staré legendy, nebo snad Inpi, která toho minule věděla víc, než bylo zdrávo. Možná by této hádance dokázaly rozumět a prozradit mi, co je to za místo, které je v ní popisováno.
Nedbal jsem varování policie, že nesmím opouštět město, vůbec jsem na takové věci nemyslel. Věděl jsem jen jedno, že musím jet. Hned ten večer jsem si zabalil malou tašku, aniž bych dal Katri vědět, že přijedu a zamířil na letiště.

Jelikož jsem letěl narychlo, nechytil jsem místo v malém dopravním letadle a musel se spokojit s nákladním. Mezi balíky s poštou a různým zvířectvem, se mi překvapivě poprvé povedlo konečně usnout a budil mě až pilot, když jsme přistáli. Byl jsem trochu zmatený, ale povedlo se mi sehnat odvoz z Ivala. Naštěstí jsem natrefil na známého, který se vracel domů do naší vsi a poznal mě. Byl to jeden z rybářů, a tak jsem si řekl, že je to stále lepší než kodrcání minibusem. Využil jsem tedy téhle příležitosti a nechal se odvést. Cestou do mě pan Luminen cpal různé rybářské historky. Nutno podotknout, že jsem byl duchem nepřítomný, takže jsem neměl nejmenší tušení, o čem mluví. Jen jsem pár věcí automaticky odkýval. Vysadil mě ale skoro až u našeho domu, proto jsem mu poděkoval a slíbil pozvání na sklenku. Myslím, že už v minulosti se k nám snažil pozvat, protože mu nemilá povaha Katri učarovala. Blázen.
Do domu jsem vletěl jako velká voda. Katri naštěstí byla doma, a když mě zahlédla, dost překvapeně upustila vařečku. Nikdy dřív jsem nepřijel nečekaně. Roky jsem už sem ani jezdit nechtěl. Proto byl můj příjezd asi velkým překvapením. Jako kdyby pochopila, že se něco stalo. Možná jsem vypadal tak pobledlý a v očích mi plála touha po naději. Na nic se nevyptávala, jako by tušila…
Jen mi uvařila pořádně silný čaj s medem a nechala mě, abych jí situaci sám objasnil. Netvářila se však příliš nadšeně, když jsem jí vyprávěl o Kalovi, o tom, co se stalo ve městě. Snažil jsem se, aby pochopila, jak je pro mě Kal důležitý, i když jsem vynechal náš romantický vztah a noc plnou vášně. Myslím, že by tenhle aspekt našeho vztahu nepochopila. Nechtěl jsem jí s tím zatěžovat hlavu. Přišlo jí to celé jako nějaká fantasy pohádka, ale nedovolila si má slova zpochybňovat.

Bohužel mi ani ona nebyla schopná s hádankou od Kala pomoci. I když mi odhalila další střípek skládanky o yadrasilu, stále to nebylo dost, abych věděl, kde ho hledat. Posvátný starý strom, těch mohlo být v Laponsku hodně. Příliš mi ta hádanka do sebe nezapadala a byl jsem už zoufalý. Katri se nakonec nade mnou slitovala a slíbila mi pomoc i od Inpi. Naše poslední setkání nebylo zrovna růžové, ale přesto Inpi přijala pozvání na čaj. To díky ní jsem objevil mnohá tajemství a byl jsem jí vděčný.
Nedokázal jsem však vyčkat na správnou chvíli a požádal jí o pomoc s hádankou, sotva dosedla na židličku.

"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové poklekali před matkou nás všech…
Inpi, víš, o jaké místo se může jednat? Musí to být určité existující místo. Nevěřím, že je to jen nějaká metafora."

Chvíli se zdálo, že stařena přemýšlí, jako by si přehrávala má slova, než nakonec jen tak s klidem kývla. Ale k dalším slovům se neměla. Poprvé za svůj život jsem byl až vztekle netrpělivý a odmítal čekat. Několikrát jsem jí popohnal, ale tito staří Laponci měli vždy na vše spoustu času.

"Znám takové místo. Není to daleko. Vodopády v národním parku. Kolem je mnoho jeskyň, ve kterých vítr zpívá. A je to také staré poutní místo, kde se předkové modlili k matce přírodě. Nahoře nad vodopády roste velký strom, přímo na okraji skály, na kamenech. Předci to považovali za zázrak. Jediný osamělý strom na tak pustém místě. Za svítání jsou jeho listy prý až krvavě rudé. To by mohlo být to tvé místo z hádanky, které hledáš."

-------------------------------------------------------------

Konečně jsem měl nějaké vodítko, které mě snad mohlo dovést zpět za Kalem. Ale ono místo se ukázalo jako nepřístupné. Jediný způsob, jak se k vodopádům dostat byl vrtulník. Jediný vrtulník, který tam směl létat, patřil národnímu parku. Navíc jsem se dozvěděl, že ke vstupu na toto posvátné místo potřebuju povolení. Nemohlo mě to však odradit. Zbývaly mi jen dva měsíce, než nastane doba, letního slunovratu. A já se snažil všemožně získat ono povolení.
Bohužel jsem nebyl přírodovědec a poprvé mou žádost velmi rychle odmítli. Po druhé jsem dokonce musel vypracovávat studii o tom, co chci jako vědec v národním parku zkoumat. Všechny podklady jsem si cucal z prstu, jelikož říct, že doufám v magické setkání s duchem lesa, by jistě neprošlo a měli by mě za blázna.
I můj druhý pokus však národní park zamítl a já tak přišel i o možnost odvolání. Byl jsem v koncích.
Bojovat s touhle mašinérií byrokracie bylo snad nemožné. Po měsíci a půl jsem byl už natolik zoufalý, že jsem obvolal všechny své kolegy s přírodovědného ústavu, jestli by mi nemohli pomoct. Ale dobře jsem věděl, že i kdyby se jim to povedlo, čekací lhůta na schválení propustky do národního parku byla tři až čtyři týdny. Nemohli jsme to stihnout.

Ty týdny se mnou nebylo k vydržení. Byl jsem jako posedlý a Katri o mě začínala mít strach. Stále nechápala, proč je pro mě ten muž tak důležitý. Nevím, zda mi to viděla na očích, jestli jsem byl natolik čitelný, nebo si jen tipla správnou odpověď, ale toho večer se zeptala a já věděl, že už nechci dál něco zastírat.

"Ty ho… miluješ, že ano?"
Jen jsem svěsil hlavu a celou skutečnost přiznal. Katri se však nezdála nijak pohoršená, jak jsem čekal. To mě docela překvapilo. Jen si povzdychla a zamířila k oknu.
"Jsi ochotný pro tuhle vidinu setkání riskovat všechno? I svůj život?"
Její slova mě zarazila. Nechápal jsem, proč se na takovou věc ptá. Neváhal jsem však s odpovědí.
"Ano. Chci ho znovu vidět, chci aby… se alespoň rozloučil, nebo cokoliv… takhle se s tím smířit nemůžu."
"Možná vím o způsobu, jak se k tomu místu dostat, ale je to hodně nebezpečné."
"Jinak než vrtulníkem?"
"Po moři…"

Její plán byl opravdu… dalo by se říct bláznivý a náročný. Objet skaliska po moři, vylodit se u strmých útesů a pak nahoru… to snad byla spíš sebevražda. Ale chápal jsem, že tu je jistá možnost. Pokud by se mi povedlo zdolat skaliska, byl bych prakticky na místě. Bez povolení, nezákonně, navíc s nulovými zkušenostmi s horolezectvím. Bylo to vůbec možné? I kdyby ne, už mi došly jakékoliv další možnosti a čas se mi krátil. Zbývaly mi poslední dva týdny.

-----------------------------------------------------------------------------------

Katri se však v této bitvě ukázala jako neocenitelný spojenec. Dokonce se překonala a pozvala pana Luminena na kávu. Neměla ho moc ráda, oba dva byli stejné povahy, a tak se často hádali. Ale tentokrát jsem jí uprosil, aby ho požádala o pomoc. Jeho rybářská loď přece mohla plout blízko skalisek.
Stačilo ho pohostit, tvářit se mile a přátelsky, vytáhnout flašku medoviny a brzy bylo u nás veselo. Zpívalo se, povídaly se historky a já čekal jen na vhodnou příležitost, kdy se starého rybáře zeptat.
Snažil jsem se to opatrně zaobalit, ale pan Luminen byl hodně přímý a tvrdý člověk. Na férovku se zeptal, proč chci vniknout do národního parku a co tam chci dělat. Hned mi také vysvětlil, že je to protizákonné a může tím riskovat nejenom rybářskou licenci, ale také svou vlastní loď, která ho živila a kterou by mu mohly zákony zkonfiskovat.
Uvědomoval jsem si, o co ho žádám, vysvětlit jsem mu to ale pořádně nemohl. Neměl jsem totiž tušení jak. Proto jsem vše svedl na svůj výzkum a snahu získat jen trochu vody z vodopádů a udělat rozbor. Moc se mu to nezamlouvalo. Hádal jsem, že mi tak úplně neuvěřil. Ale nakonec přeci jen souhlasil. To lehčí jsem měl konečně za sebou.

Když pan Luminen přislíbil svou pomoc, vytyčil si jasnou podmínku, že s ním Katri půjde na večeři. A mě zbývalo už jen vymyslet, jak se dostanu přes rozeklané útesy. Naštěstí se mi povedlo najít speleoložku národního parku, která měla horolezeckou průpravu, a požádal jsem ji o rychlokurz. Byla mou žádostí překvapena, ale jelikož měla zrovna dovolenou a čekala také na povolení od národního parku, uvolila se mi pomoct. Jí jsem však nesměl říct, proč se tak zajímám o horolezectví. Pro ni jsem byl nejspíš jen vědec z města, který se zde snaží zabít čas něčím aktivním. Během prvního týdnu jsme zvládli všechny základy a cvičné lezení na malém skalnatém převisu. Byl jsem do horolezectví naprosto zapálený a soustředěný a nutil tak Eriku, aby se mnou trénovala celý den, byť jsem byl už k večeru totálně vyčerpaný. Nikdy jsem nebyl zrovna sportovní typ a horolezectví bylo pro mě nový druh náročného pohybu. Tlačil mě však čas. Věděl jsem, že jestli se chci dostat na to místo z Kalovy hádanky, budu muset překonat rozeklané skalní převisy, tyčící se z moře. Měl jsem z toho strach, ale snažil jsem se dělat vše pro to, abych byl alespoň trochu připraven.

Co vše člověk udělá z lásky? Z vlastní umíněnosti? Touhy toho druhého znovu vidět? Nikdy bych nevěřil, že i já někdy ve svém životě budu dělat takové blázniviny. Dobře jsem si uvědomoval, že při tom výstupu můžu velmi lehko umřít.
Erika však byla překvapivě trpělivá. Docela jsme se spřátelili, hodně jsem si jí oblíbil. Byla to zvláštní žena. Silná, rázná, ale také plná ironie, sarkasmu a skvělého smyslu pro humor. Když jsme seděli a svačili vysoko na skále, kterou jsme právě úspěšně zdolali, poslouchal jsem její zaujaté vyprávění o Nepálu, kde byla jednou lézt. Napadlo mě, že je to možnost se nenápadně dozvědět, kolik mám šancí. Zbývaly mi poslední tři dny.

"A skály v národním parku? Jednou jsem viděl fotky těch skal u moře, jsou krásné. Už jsi je někdy lezla? Jsou těžké?"
"Jo, tak to je stěna smrti, Launo. Skála je dole mokrá a klouže, a nahoře zase ošlehaná nárazy větru, takže ostrá, že přeřízne i lano. Už jsem jí jednou lezla, ale museli jsme být tři. Jeden jistič nahoře a jeden pro případ dole a měla jsem co dělat. To není skála na lezení."

S každým jejím slovem jsem blednul stále víc a víc. Nejspíš poznala, že uhodila hřebíček na hlavičku, protože na mě zvědavě pohlédla.

"Kvůli tomu se snažíš tak mermomocí naučit lézt?"

I mlčení je někdy výmluvnější odpověď, než stovka slov. Jen si nad tím povzdechla a nadala mi do bláznů. Hned mě od toho nápadu zkoušela odradit a já jen pevněji sevřel kovový ešus se svačinou, než jsem vstal.

"Nemůžu… nemůžu na to zapomenout. Za tři dny tu skálu slezu. Musím se dostat nahoru k vodopádu. Musí to být za svítání".

Nejspíš jí moje rázná slova dost překvapila. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se prořekl. Erika mě mohla kdykoliv prásknout správě parku a nahlásit, co chci udělat. Přesto jsem doufal, že to neudělá.

"Je to otázka života, a smrti!"
"Už mám dost lží. Teď mi okamžitě řekneš, o co tady jde a proč ze mě děláš blbce, nebo správa parku dostane anonymní udání!"

Věděl jsem, že nežertuje. Její pohled byl stejně tvrdý a plamenný, jako můj. A já věděl, že tady lži nemají smysl. Usadil jsem se na kraj skály a zahleděl se dolů, těch několik metrů. Rozhodl jsem se to Erice všechno říct. Od začátku. Věděl jsem, že mě vyslechne, ale zda mi bude věřit? Nejspíše ne. Řekl jsem jí ale všechno, celý příběh o spojení s duchem přírody, o vlakové nehodě, kde jsem ho poprvé potkal, i o našem dalším setkání a také o jeho konci. Řekl jsem jí o Kalovi, i o tom, co mi po sobě zanechal. Po celou dobu mi dokonce ani neskákala do řeči a byla překvapivě tichá. Když jsem skončil, jen si připnula karabinu a bez nejmenšího slova slanila skálu zase dolů. Ani se se mnou nerozloučila a nechala mě tam sedět v nejistotě, zda mé úmysly opravdu nahlásí správě parku nebo si vše nechá pro sebe.