Celé dva dny jsem seděl doma u svého notebooku a snažil se
najít jakoukoliv spojitost, jakýkoliv význam slov, které mi Kal zanechal. Ta
jeho hloupá hádanka mi nedávala spát. Jediné, co mě v její souvislosti napadlo,
bylo, že je v ní obsažené datum a místo, možná i čas. Ale příliš jsem těm
metaforám nerozuměl. Dva dny jsem se snažil celé věty, fráze, či jednotlivá
slova oné hádanky, zadávat do všech možných i nemožných vyhledávačů, ale
nezjistil jsem toho mnoho. Jen datum mi zatím bylo docela jasné.
"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce…"
Byl to den před letním slunovratem, nejspíše za úsvitu. Poslední zimní slunce…
Po dvou dnech ticha a zírání do monitoru jsem uznal, že více mi internet
neporadí. Nemohl jsem spát, ani jíst, ne po tom, co jsem našel v koupelně
ručník s jeho vůní. Možná to byla posedlost, nebo láska? Jaký je v těchto
citech vlastně rozdíl? Nevěděl jsem to. Cítil jsem se ale slabý, bez života.
Neustále jsem čekal, až se zjeví u okna, či zaklepe na dveře, ale nic z toho se
stát nemohlo.
"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde
vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové
poklekali před matkou nás všech…. tam mě znovu nalezneš."
Hádanku, kterou mi Kal zanechal, jsem sám nedokázal rozluštit. Ale začal jsem
mít neodbytný pocit, že by mi s tím mohla pomoci Katri, ta měla ráda staré
legendy, nebo snad Inpi, která toho minule věděla víc, než bylo zdrávo. Možná
by této hádance dokázaly rozumět a prozradit mi, co je to za místo, které je v
ní popisováno.
Nedbal jsem varování policie, že nesmím opouštět město, vůbec jsem na takové
věci nemyslel. Věděl jsem jen jedno, že musím jet. Hned ten večer jsem si
zabalil malou tašku, aniž bych dal Katri vědět, že přijedu a zamířil na
letiště.
Jelikož jsem letěl narychlo, nechytil jsem místo v malém dopravním letadle a
musel se spokojit s nákladním. Mezi balíky s poštou a různým zvířectvem, se mi
překvapivě poprvé povedlo konečně usnout a budil mě až pilot, když jsme
přistáli. Byl jsem trochu zmatený, ale povedlo se mi sehnat odvoz z Ivala.
Naštěstí jsem natrefil na známého, který se vracel domů do naší vsi a poznal
mě. Byl to jeden z rybářů, a tak jsem si řekl, že je to stále lepší než
kodrcání minibusem. Využil jsem tedy téhle příležitosti a nechal se odvést.
Cestou do mě pan Luminen cpal různé rybářské historky. Nutno podotknout, že
jsem byl duchem nepřítomný, takže jsem neměl nejmenší tušení, o čem mluví. Jen
jsem pár věcí automaticky odkýval. Vysadil mě ale skoro až u našeho domu, proto
jsem mu poděkoval a slíbil pozvání na sklenku. Myslím, že už v minulosti se k
nám snažil pozvat, protože mu nemilá povaha Katri učarovala. Blázen.
Do domu jsem vletěl jako velká voda. Katri naštěstí byla doma, a když mě
zahlédla, dost překvapeně upustila vařečku. Nikdy dřív jsem nepřijel nečekaně.
Roky jsem už sem ani jezdit nechtěl. Proto byl můj příjezd asi velkým
překvapením. Jako kdyby pochopila, že se něco stalo. Možná jsem vypadal tak
pobledlý a v očích mi plála touha po naději. Na nic se nevyptávala, jako by
tušila…
Jen mi uvařila pořádně silný čaj s medem a nechala mě, abych jí situaci sám
objasnil. Netvářila se však příliš nadšeně, když jsem jí vyprávěl o Kalovi, o
tom, co se stalo ve městě. Snažil jsem se, aby pochopila, jak je pro mě Kal
důležitý, i když jsem vynechal náš romantický vztah a noc plnou vášně. Myslím,
že by tenhle aspekt našeho vztahu nepochopila. Nechtěl jsem jí s tím zatěžovat
hlavu. Přišlo jí to celé jako nějaká fantasy pohádka, ale nedovolila si má
slova zpochybňovat.
Bohužel mi ani ona nebyla schopná s hádankou od Kala pomoci. I když mi odhalila
další střípek skládanky o yadrasilu, stále to nebylo dost, abych věděl, kde ho
hledat. Posvátný starý strom, těch mohlo být v Laponsku hodně. Příliš mi ta
hádanka do sebe nezapadala a byl jsem už zoufalý. Katri se nakonec nade mnou
slitovala a slíbila mi pomoc i od Inpi. Naše poslední setkání nebylo zrovna
růžové, ale přesto Inpi přijala pozvání na čaj. To díky ní jsem objevil mnohá
tajemství a byl jsem jí vděčný.
Nedokázal jsem však vyčkat na správnou chvíli a požádal jí o pomoc s hádankou,
sotva dosedla na židličku.
"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce, v korunách yadrasilu, tam kde
vítr zpívá dávnou píseň, která se proplétá vodní mlhou, tam kde předkové
poklekali před matkou nás všech…
Inpi, víš, o jaké místo se může jednat? Musí to být určité existující místo.
Nevěřím, že je to jen nějaká metafora."
Chvíli se zdálo, že stařena přemýšlí, jako by si přehrávala má slova, než
nakonec jen tak s klidem kývla. Ale k dalším slovům se neměla. Poprvé za svůj
život jsem byl až vztekle netrpělivý a odmítal čekat. Několikrát jsem jí
popohnal, ale tito staří Laponci měli vždy na vše spoustu času.
"Znám takové místo. Není to daleko. Vodopády v národním parku. Kolem je
mnoho jeskyň, ve kterých vítr zpívá. A je to také staré poutní místo, kde se
předkové modlili k matce přírodě. Nahoře nad vodopády roste velký strom, přímo
na okraji skály, na kamenech. Předci to považovali za zázrak. Jediný osamělý
strom na tak pustém místě. Za svítání jsou jeho listy prý až krvavě rudé. To by
mohlo být to tvé místo z hádanky, které hledáš."
Konečně jsem měl nějaké vodítko, které mě snad mohlo dovést zpět za Kalem. Ale
ono místo se ukázalo jako nepřístupné. Jediný způsob, jak se k vodopádům dostat
byl vrtulník. Jediný vrtulník, který tam směl létat, patřil národnímu parku.
Navíc jsem se dozvěděl, že ke vstupu na toto posvátné místo potřebuju povolení.
Nemohlo mě to však odradit. Zbývaly mi jen dva měsíce, než nastane doba,
letního slunovratu. A já se snažil všemožně získat ono povolení.
Bohužel jsem nebyl přírodovědec a poprvé mou žádost velmi rychle odmítli. Po
druhé jsem dokonce musel vypracovávat studii o tom, co chci jako vědec v
národním parku zkoumat. Všechny podklady jsem si cucal z prstu, jelikož říct,
že doufám v magické setkání s duchem lesa, by jistě neprošlo a měli by mě za
blázna.
I můj druhý pokus však národní park zamítl a já tak přišel i o možnost
odvolání. Byl jsem v koncích.
Bojovat s touhle mašinérií byrokracie bylo snad nemožné. Po měsíci a půl jsem
byl už natolik zoufalý, že jsem obvolal všechny své kolegy s přírodovědného
ústavu, jestli by mi nemohli pomoct. Ale dobře jsem věděl, že i kdyby se jim to
povedlo, čekací lhůta na schválení propustky do národního parku byla tři až
čtyři týdny. Nemohli jsme to stihnout.
Ty týdny se mnou nebylo k vydržení. Byl jsem jako posedlý a Katri o mě začínala
mít strach. Stále nechápala, proč je pro mě ten muž tak důležitý. Nevím, zda mi
to viděla na očích, jestli jsem byl natolik čitelný, nebo si jen tipla správnou
odpověď, ale toho večer se zeptala a já věděl, že už nechci dál něco zastírat.
"Ty ho… miluješ, že ano?"
Jen jsem svěsil hlavu a celou skutečnost přiznal. Katri se však nezdála nijak
pohoršená, jak jsem čekal. To mě docela překvapilo. Jen si povzdychla a
zamířila k oknu.
"Jsi ochotný pro tuhle vidinu setkání riskovat všechno? I svůj
život?"
Její slova mě zarazila. Nechápal jsem, proč se na takovou věc ptá. Neváhal jsem
však s odpovědí.
"Ano. Chci ho znovu vidět, chci aby… se alespoň rozloučil, nebo
cokoliv… takhle se s tím smířit nemůžu."
"Možná vím o způsobu, jak se k tomu místu dostat, ale je to hodně
nebezpečné."
"Jinak než vrtulníkem?"
"Po moři…"
Její plán byl opravdu… dalo by se říct bláznivý a náročný. Objet skaliska po
moři, vylodit se u strmých útesů a pak nahoru… to snad byla spíš sebevražda.
Ale chápal jsem, že tu je jistá možnost. Pokud by se mi povedlo zdolat
skaliska, byl bych prakticky na místě. Bez povolení, nezákonně, navíc s
nulovými zkušenostmi s horolezectvím. Bylo to vůbec možné? I kdyby ne, už mi
došly jakékoliv další možnosti a čas se mi krátil. Zbývaly mi poslední dva
týdny.
-----------------------------------------------------------------------------------
Katri se však v této bitvě ukázala jako neocenitelný spojenec. Dokonce se
překonala a pozvala pana Luminena na kávu. Neměla ho moc ráda, oba dva byli
stejné povahy, a tak se často hádali. Ale tentokrát jsem jí uprosil, aby ho
požádala o pomoc. Jeho rybářská loď přece mohla plout blízko skalisek.
Stačilo ho pohostit, tvářit se mile a přátelsky, vytáhnout flašku medoviny a
brzy bylo u nás veselo. Zpívalo se, povídaly se historky a já čekal jen na
vhodnou příležitost, kdy se starého rybáře zeptat.
Snažil jsem se to opatrně zaobalit, ale pan Luminen byl hodně přímý a tvrdý člověk.
Na férovku se zeptal, proč chci vniknout do národního parku a co tam chci
dělat. Hned mi také vysvětlil, že je to protizákonné a může tím riskovat
nejenom rybářskou licenci, ale také svou vlastní loď, která ho živila a kterou
by mu mohly zákony zkonfiskovat.
Uvědomoval jsem si, o co ho žádám, vysvětlit jsem mu to ale pořádně nemohl.
Neměl jsem totiž tušení jak. Proto jsem vše svedl na svůj výzkum a snahu získat
jen trochu vody z vodopádů a udělat rozbor. Moc se mu to nezamlouvalo. Hádal
jsem, že mi tak úplně neuvěřil. Ale nakonec přeci jen souhlasil. To lehčí jsem
měl konečně za sebou.
Když pan Luminen přislíbil svou pomoc, vytyčil si jasnou podmínku, že s ním
Katri půjde na večeři. A mě zbývalo už jen vymyslet, jak se dostanu přes
rozeklané útesy. Naštěstí se mi povedlo najít speleoložku národního parku,
která měla horolezeckou průpravu, a požádal jsem ji o rychlokurz. Byla mou
žádostí překvapena, ale jelikož měla zrovna dovolenou a čekala také na povolení
od národního parku, uvolila se mi pomoct. Jí jsem však nesměl říct, proč se tak
zajímám o horolezectví. Pro ni jsem byl nejspíš jen vědec z města, který se zde
snaží zabít čas něčím aktivním. Během prvního týdnu jsme zvládli všechny
základy a cvičné lezení na malém skalnatém převisu. Byl jsem do horolezectví
naprosto zapálený a soustředěný a nutil tak Eriku, aby se mnou trénovala celý
den, byť jsem byl už k večeru totálně vyčerpaný. Nikdy jsem nebyl zrovna
sportovní typ a horolezectví bylo pro mě nový druh náročného pohybu. Tlačil mě
však čas. Věděl jsem, že jestli se chci dostat na to místo z Kalovy hádanky,
budu muset překonat rozeklané skalní převisy, tyčící se z moře. Měl jsem z toho
strach, ale snažil jsem se dělat vše pro to, abych byl alespoň trochu
připraven.
Co vše člověk udělá z lásky? Z vlastní umíněnosti? Touhy
toho druhého znovu vidět? Nikdy bych nevěřil, že i já někdy ve svém životě budu
dělat takové blázniviny. Dobře jsem si uvědomoval, že při tom výstupu můžu
velmi lehko umřít.
Erika však byla překvapivě trpělivá. Docela jsme se spřátelili, hodně jsem si
jí oblíbil. Byla to zvláštní žena. Silná, rázná, ale také plná ironie, sarkasmu
a skvělého smyslu pro humor. Když jsme seděli a svačili vysoko na skále, kterou
jsme právě úspěšně zdolali, poslouchal jsem její zaujaté vyprávění o Nepálu, kde
byla jednou lézt. Napadlo mě, že je to možnost se nenápadně dozvědět, kolik mám
šancí. Zbývaly mi poslední tři dny.
"A skály v národním parku? Jednou jsem viděl fotky těch skal u moře,
jsou krásné. Už jsi je někdy lezla? Jsou těžké?"
"Jo, tak to je stěna smrti, Launo. Skála je dole mokrá a klouže, a nahoře
zase ošlehaná nárazy větru, takže ostrá, že přeřízne i lano. Už jsem jí jednou
lezla, ale museli jsme být tři. Jeden jistič nahoře a jeden pro případ dole a
měla jsem co dělat. To není skála na lezení."
S každým jejím slovem jsem blednul stále víc a víc. Nejspíš poznala, že uhodila
hřebíček na hlavičku, protože na mě zvědavě pohlédla.
"Kvůli tomu se snažíš tak mermomocí naučit lézt?"
I mlčení je někdy výmluvnější odpověď, než stovka slov. Jen si nad tím
povzdechla a nadala mi do bláznů. Hned mě od toho nápadu zkoušela odradit a já
jen pevněji sevřel kovový ešus se svačinou, než jsem vstal.
"Nemůžu… nemůžu na to zapomenout. Za tři dny tu skálu slezu. Musím se
dostat nahoru k vodopádu. Musí to být za svítání".
Nejspíš jí moje rázná slova dost překvapila. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se
prořekl. Erika mě mohla kdykoliv prásknout správě parku a nahlásit, co chci
udělat. Přesto jsem doufal, že to neudělá.
"Je to otázka života, a smrti!"
"Už mám dost lží. Teď mi okamžitě řekneš, o co tady jde a proč ze mě děláš
blbce, nebo správa parku dostane anonymní udání!"
Věděl jsem, že nežertuje. Její pohled byl stejně tvrdý a plamenný, jako můj. A
já věděl, že tady lži nemají smysl. Usadil jsem se na kraj skály a zahleděl se
dolů, těch několik metrů. Rozhodl jsem se to Erice všechno říct. Od začátku.
Věděl jsem, že mě vyslechne, ale zda mi bude věřit? Nejspíše ne. Řekl jsem jí
ale všechno, celý příběh o spojení s duchem přírody, o vlakové nehodě, kde jsem
ho poprvé potkal, i o našem dalším setkání a také o jeho konci. Řekl jsem jí o
Kalovi, i o tom, co mi po sobě zanechal. Po celou dobu mi dokonce ani neskákala
do řeči a byla překvapivě tichá. Když jsem skončil, jen si připnula karabinu a
bez nejmenšího slova slanila skálu zase dolů. Ani se se mnou nerozloučila a
nechala mě tam sedět v nejistotě, zda mé úmysly opravdu nahlásí správě parku
nebo si vše nechá pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat