Bílý stín - Kapitola 7

Já se však odmítal vzdát. Zbývaly mi tři dny, ty jsem musel plně využít k přípravě na ten nebezpečný výstup. Proto jsem se rozhodl zkoušet trénovat v noci, po tmě, jen s malou svítilnou na přilbě a svítícími led světly kolem zápěstí. Vypadalo to hloupě, ale zatím jsme s Erikou trénovali jen přes den. Zjistil jsem, že lezení v noci je prakticky o něčem jiném. Vůbec jsem neviděl na úchyty, ani na skoby, několikrát jsem přešlápl a nevylezl moc vysoko. Připadalo mi to nemožné. Opřel jsem si čelo o skálu v lese, která se stala výborným nástrojem pro trénink a snažil se zaplašit svou beznaděj a slzy. V tom jsem za sebou uslyšel kroky. Zpočátku jsem trochu zpanikařil, ale když se zpoza stromů zjevila postava s baterkou a já v ní poznal Eriku, trochu mě to uklidnilo. Přišla ke mně a hodila mi velký těžký váček, který jsem jen sotva chytil. Málem mi to zlomilo žebra. Můj nechápavý výraz jasně napovídal, že jsem si nebyl jistý, co tam dělá.

"Byla jsem u vás doma. Tvá babička mi řekla, že jsi asi tady."
Rozvázal jsem sáček a všiml jsem si, že v něm jsou nejen podivně vypadající rukavice, ale taky sada skob, které jsem v životě neviděl, a malý vrták.
"Tohle je na skaliska u moře nejlepší. Ale i tak si myslím, že umřeš."
"Takže mi věříš?"
"Tak bych to nenazvala. Ale nemyslím si, že by člověk jako ty měl takovou fantazii, aby si to všechno vymyslel."

I to pro mě hodně znamenalo. Přijal jsem její "dar" s vděčností, ale nebyl jediný. Erika sebou přinesla celou profesionální výstroj.

"Jak jsem řekla, myslím si, že umřeš, když tam zkusíš vylézt. Kdybych to dovolila a dělala, že o tom nevím, nikdy bych si to neodpustila. Proto polezu s tebou. Někdo tě musí jistit. Bude to tak bezpečnější."
Zprvu jsem jí to vymlouval. Nechtěl jsem, aby takhle riskovala. Ale byla tvrdohlavá a nenechala si ten nápad vymluvit. Nakonec jsem musel přeci jen přiznat, že mít s sebou profesionálku je dobrý nápad. Mé šance se zase zvýšily. Erika mi pomohla i s nočním tréninkem, naučila mě, čemu se vyvarovat, jak lézt na jistotu a neriskovat. Poslední tři dny nám uběhly hodně rychle. A čas slunovratu se nachýlil.

Když slunce začalo zapadat, byl jsem připravený. Oblečený a s lany na rameni jsem se rozloučil s Katri, která mě zapřísáhla zabít, pokud tam umřu, což mi moc smysl nedávalo. Viděl jsem, že má o mě strach. Byl jsem ale už dospělý, nemohla mi v tom zabránit, ani mi to zakázat. Do přístavu jsem to vzal jejím autem. Dokonce jsem ani nezapnul světla a už to mi málem bylo osudným, když se mi přes cestu přehnala srna. Ale nakonec jsem do přístavu dorazil a setkal se s Erikou. Oba jsme vyčkávali pana Luminena, který měl zpoždění. Dorazil překvapivě v dobré náladě a nás i naše vybavení naložil na svou malou loď.
Moře bylo tu noc klidné. Jakmile jsem ale zahlédl obrovské stíny skalisek, mé odhodlání se začalo razantně zmenšovat. V tu chvíli se mé svědomí samo sebe ptalo, zda mi to za to stojí. Zda opravdu chci umřít pro lásku k muži, kterého už nemusím nikdy vidět. K muži, který ani není člověk a je pro mě prakticky nedosažitelný, jako mlha, kterou nemůže člověk zachytit do dlaně, jen mu proplouvá mezi prsty. Neznal jsem však odpověď. S Kalem jsme spolu nebyli dlouho, jen několik hodin a přesto… jsem věděl, že tohle chci udělat. Že on je ta osoba, které chci dát své srdce. Vlastně… jsem mu ho už dal, alespoň půlku již před mnoha lety.
Celou cestu ke skaliskům jsem přemýšlel, co budu dělat, pokud se nám opravdu povede dostat se na to místo. Z přemýšlení mě však vyvedl zvuk motoru, který trochu škytl a pak utichl. Dál už jsme plout nemohli. Vzali jsme si tedy s Erikou nafukovací člun a jako v nějakém akčním filmu odpádlovali až ke skalám. Pak už to bylo jen na nás.

Cesta nahoru byla opravdu tak obtížná, jak jsem předpokládal. Ale díky Erice jsem se cítil trochu jistější. Má výdrž nebyla zrovna moc dobrá, proto už po dvou hodinách mě nesmírně bolelo celé tělo. A to jsme byli sotva na začátku. Tu noc naštěstí foukal jen klidný vítr a neztěžoval nám už tak těžké podmínky. Naštěstí jsme po prvních 4 hodinách našli malou prohlubeň ve skále, kde jsem se musel usadit. V tu chvíli jsem chtěl všechno vzdát a slanit dolů. Věděl jsem, že to nezvládnu. Erika však vymyslela nový způsob a vydala se nahoru přede mnou. Když jsem po hodince uklidnil třas svého těla, vydal jsem se za ní. Překvapeně jsem zjistil, že už mi předem nabouchala skoby tak dobře, že jsem se nemusel tolik namáhat. Hodně mi to pomohlo a trochu jsem se uklidnil. Z jednoho bezpečného místa mě Erika navíc jistila, takže postup byl trochu rychlejší.
Brzy jsem však zahlédl, jak se obloha na východě začíná trochu vyjasňovat. Noc přešla v šero, a i to pomalu mizelo. Na hodinkách jsem měl nastaven čas východu slunce. Zbývala nám sotva hodina a před námi byl ještě obrovský kus. Nemohli jsme to nikdy stihnout. Byli jsme unavení a čím dál pomalejší. Ale už jsme byli tak blízko, nemohl jsem to vzdát.

"Tam, kde vyjde poslední zimní slunce…"
Já tam budu Kale… budu tam!

První sluneční paprsky se začaly opírat do našich zad, když jsme konečně překonali poslední skalní převis a dostali jsme se nahoru. Oba polomrtví únavou, ale šťastní, že jsme to dokázali. Erika nebyla schopná pohybu. Celou cestu nahoru lezla snad i za dva. Já však musel sebrat poslední kousky své síly a vydrápat se na nohy. Neposlouchaly mě. Klopýtal jsem o kameny a snažil se dát do běhu. Hlava se mi motala, ale brzy jsem zahlédl obrys onoho stromu a slyšel šumění vodopádu. Když jsem doběhl na místo a zřítil se na mechový polštář, slunce právě vystrčilo všechny své zlatavé paprsky. V odrazu tohoto světla se opravdu zdály listy yadrasilu krvavé. Jen tiše se pohupovaly ve větru a já se zaposlouchal do té písně. Ano, Inpi měla pravda. Meluzína, která se proháněla jeskyněmi a prohlubněmi kolem vodopádu. Zahlédl jsem i onu vodní mlhu, která vytvářela v ranním slunci dojem duhy. Bylo to…. To nejkrásnější místo, které jsem kdy viděl. Cítil jsem, že je plné něčeho, co jsem nemohl chápat.
Ale Kal tu nebyl!
Byl jsem zmatený, neustále jsem se rozhlížel. Co mám udělat? Jak ho přivolat? Vytáhl jsem onen šátek, který jsem si vzal s sebou a zmuchlal ho do kapsy kalhot. I on se zdál dnešní ráno krvavý. Možná proto mě to napadlo. Rychle jsem si vyhrnul rukáv a opatrně se řízl malým nožíkem do předloktí, pak jsem pokapal onen šátek. Krev se do něj vpila tak rychle.

"Volám tě duchu lesa! Žádám tě, zjev se mi!"

Neznal jsem žádné obřady, nebyl jsem šaman, neuměl jsem ani starý jazyk Laponců. Mohl jsem tedy jen prosit a uplácet.

"Spoj se s mým životem znovu. Nabízím ti ho celý, nejen půl! Vzal sis celé mé srdce, vrať se…. Kale…"

Tehdy jako dítě jsem byl v ohrožení života. Prakticky jsem umíral. Možná… přesně tohle ducha lesa vyvolá?
Přiložil jsem si nožík ke krku a zavřel oči. Nechtěl jsem to udělat, nechtěl jsem zemřít. Má ruka se chvěla. Došel jsem tak daleko…
Vítr se utišil, vše podivně ztichlo. Najednou jsem cítil ten děsivý chlad a pak…. Má ruka se pohnula. Automaticky přitlačila nožík k mému krku a já jsem…
Zkrvavený nožík mi vypadl z rukou. Přikryl jsem si dlaní ránu, ale krvácení jsem zastavit nedokázal. Cítil jsem, jak se mi po tvářích kutálí slzy. Tak tohle chceš Kale?
Zatmělo se mi před očima a vše se rozhoupalo, pak jsem cítil jen ten dopad na studenou skálu. Můj život si velmi rychle unikal a já se z posledních sil snažil zaostřit svůj zrak. Kolem stromu něco proběhlo. Něco bílého… slyšel jsem jen tiché klapání drápků na skále, než se mi k obličeji přitiskl studený vlhký čumák velkého bílého vlka. A já si byl jistý, že je to on. Ale bylo už pozdě. Natáhl jsem ruku k jeho hrudi, abych ho zachytil, ale jen jsem ho umazal od své krve. Pak se mé oči zavřely.
Byla tohle spravedlnost? Konečně jsem ho našel a musel jsem… zemřít, aniž bych mu toho mohl tolik říct, abych mu stihl vynadat a říct, že ho také miluju.

--------------------------------------------------------------------

To první, co jsem ucítil, bylo teplo. Příjemné teplo. Opět jsem slyšel onen zpěv, meluzína zase zpívala svou píseň, vodopád hučel, jako by se vůbec nic nestalo. Ležel jsem v takovém polosedu a snažil se otevřít oči. Jakmile se mi to povedlo, prudce jsem sebou zaškubal a ohmatal si svůj krk. Ale nebyl na něm ani škrábanec. Měl jsem snad halucinace? I mé říznutí na ruce bylo pryč. Teprve když jsem se vyděšeně zahleděl na svou zkrvavenou rukavici, věděl jsem, že to nebyl žádný sen, ale opravdu se to stalo. Zemřel jsem, a přesto jsem stále zde?
Ucítil jsem i jemný dotek na mé tváři a konečně si uvědomil, že se opírám o jeho hruď. Držel mě tak pevně, že jsem sotva mohl dýchat. Když se mi konečně povedlo trochu natočit hlavu, střetl jsem se s tím šedým pohledem, který jsem znal. Usmíval se na mě. V tu chvíli jsem věděl, že bude vše v pořádku.

"Kale…"

Zvědavě na mě pohlédl a trochu naklonil svou hlavu. Chvíli jen mlčel a sledoval mě. A já si všiml, že je dokonce nahý.

"Vrátil ses mi…"

Jen další úsměv. Chyběl mi jeho hlas, který mě dokázal rozesmát. Ale zdálo se, že můj Kal se tak úplně nevrátil. Byl spíše jako… malé bezduché dítě. Nejspíš mě ani nepoznával a brzy mě nechal sedět samotného na mechu, aby se smočil ve studené vodě pod vodopádem. Zůstal jsem tam jen nechápavě sedět, než mi po tváři začaly stékat slzy.

"Kale…. Proč?"

Když se k nám Erika konečně připojila, zahlédla mě jen se hystericky smát, sedíc na jednom balvanu u vodopádu. Své slzy už jsem ani nestíral. Vyvolal jsem ducha lesa, vyvolal jsem Kala, ale ten nereagoval na má slova a nepoznával mě, jako by všechny jeho vzpomínky byly definitivně pryč. Snažil jsem se na něj mluvit, ptát se, ale odpověď mi neposkytl. Erika byla z toho opravdu šokovaná. Povedlo se nám Kala nalákat na sušené ryby, a dokonce na něj navléct alespoň mou bundu a druhé kalhoty, které jsem mu obětoval, aby tam nepobíhal nahý. Strašně se mu to nelíbilo. Jako kdyby oblečení viděl poprvé. V jednu chvíli však položil dlaň na mé srdce a já jako bych viděl, byť maličký střípek z jeho staré osobnosti. Nevěděl jsem, co bude dál. Ale měl jsem Kala zpět, alespoň takto. A odmítl jsem se vzdát, tak jako když mě opustil.
Upnout Kala však do horolezeckého postroje byl nadlidský úkol. Jakmile mu to začalo škrtit citlivé partie, snažil se to sundat. Ale tak dlouho jsem ho uklidňoval a mluvil na něj, až si dal nakonec říct.
Čekala nás ještě cesta dolů. Nemohl jsem Kala tady nechat. Ne takhle. Když se dotkl mé hrudi, pochopil jsem to. Vážně jsem… zemřel. Duch lesa se mnou uzavřel spojenectví. Sdíleli jsme teď celé srdce, celou duši. A já stále věřil, že se ke mně můj Kal jednou vrátí. I kdybych ho musel vše učit od znovu.