Bílý stín - Kapitola 8

O tři měsíce později

První měsíc Kalova návratu jsem se rozhodl, zůstat u Katri. Kal byl divoký, spíš se choval jako zvíře. Neuměl prakticky nic. Ubíjel mě každý den, kdy jsem Kala musel trpělivě učit základní lidské návyky, jako chození na záchod, jezení u stolu příborem, vzpřímené chůzi, oblékání se, koupání. Za tu dobu bylo jen pár krátkých chvil, kdy se uklidnil a pohlédl na mě jako dřív. V těch chvílích se mé srdce zase rozbušilo o závod a já ho pořádně objal. Myslím, že to ani nechápal.
Můj výzkum však nemohl být déle odkládaný, a tak bylo nutné se vrátit zpět do Helsinek. První Kalova reakce na město byl strach. Všude byl chaos, auta, spousta lidí a věcí, které neznal. Ale neměl jsem jinou možnost. Pokud to bylo možné, bral jsem si výzkum domů. Ale některé experimenty a výpočty jsem musel provádět v laboratoři. Tehdy jsem Kala zamykal doma, aby neutekl.

Tu noc zuřila velká bouře. Blesky křižovaly oblohu. Já seděl u svého notebooku nad pracovní zprávou a snažil se donutit mozek k aktivitě. Už bylo ale dávno po půlnoci. Z vedlejšího pokoje jsem zaslechl šramot a pak kroky. Kal se zjevil ve dveřích ložnice a zahleděl se na mě. Nejspíš ho vzbudila letní bouřka. Zvykl si poslední týdny spávat se mnou v posteli. A mně to zprvu nevadilo. Ale bylo obtížné cítit jeho vůni, jeho tělo přitisknuté k mému. Několikrát mě to dokázalo v noci vzrušit, čemuž jsem sám nechtěl věřit. Ale Kal na žádné něžnosti nereagoval. Už párkrát jsem se ho snažil políbit. Ale marně. Většinou uhnul, nebo na mě jen nechápavě pomrkával. I tu noc suverénně zamířil k mé posteli a brzo jsem zahlédl jen jeho bílé dlouhé vlasy vyčuhovat z pod peřiny.

"Pojď spát."
"Jo už…"

Okamžitě jsem se na něj zahleděl a zůstal jsem naprosto konsternovaný. Byla to první dvě slova, která po třech měsících řekl. Dosud vydával jen neartikulované zvuky souhlasu a nesouhlasu, a občas vrčení. Hned jsem se zvedl od svého stolu a přilehl si k němu, než jsem ho pořádně objal. Slyšet ho znovu, jeho hlas… to pro mě bylo jako krásná odměna.

"Řekni to znovu!"
"Pojď spát… Launo."

V tu chvíli euforie, kdy použil i mé jméno, jsem se mu drze přitiskl na rty, i když jsem věděl, že je to marné. Přesto jsem chtěl alespoň chvíli cítit jejich chuť a lhát sám sobě. Vzpomenout si na tu naší jedinou noc vášně.

Nemusel jsem ale vzpomínat tak pracně, jak jsem si myslel. Kal mě drze povalil pod sebe a moje srdce snad udělalo salto. Přesně jako tehdy. Hleděl na mě a jeho bílé dlouhé vlasy se rozeběhly po mé hrudi i krku. Ten pohled… něco v něm bylo jiné. Cítil jsem, jak se na mě přitiskl svým tělem a několikrát se o mě otřel. V tu chvíli mi to bylo jasné. Měl jen tmavé tepláky a v jeho rozkroku se rýsovala zřetelná boule. Byl opravdu vzrušený. Rozhodně mě to těšilo, i když jsem byl z toho dost zmatený. Nečekal jsem však ani chvíli a znovu ho políbil. Tentokrát však nezůstalo jen u toho. Bylo to drzé a nevěděl jsem zrovna, zda je to dobrý nápad, ale dlaní jsem přejel po jeho nahé hrudi, až na podbřišek, a opatrně odhrnul gumu tepláků, abych se dostal k jeho mužství. Slastně přivřel oči a víc se na mě namáčkl, takže jsem se mohl sotva nadechnout. Byl hodně těžký. Ale snažil jsem se to ignorovat a sevřel jeho mužství v dlani. Měl jsem pocit, že to potřebuje, a já po tom také toužil už půl roku. Chyběl mi v tomhle ohledu, i když jsme spolu tenkrát strávili jen jednu noc.
Chvíli jsem jeho penis jemně masíroval a poskytoval mu tak patřičnou rozkoš, než jsem si všiml, že se pustil do sundávání mého trička. Byl trochu neohrabaný, ale velmi zapálený. Jistě by ho i roztrhal, kdybych mu nepomohl a nevysoukal se z něj sám. Ale to mu zjevně nestačilo a toužil mě zbavit i kalhot. Věděl jsem, že nyní už není cesty zpět, že se to stane. Mé kalhoty velmi rychle letěly z postele a já ucítil, jak se svým mužstvím mačká na mou počínající vybouleninu přes spodní prádlo. Tepláky jsem mu stáhl, co nejníže jsem dokázal a hned poté se mu zahleděl do očí a kývl.

"Udělej to… hned. Pomiluj mě."

Nemusel jsem čekat dlouho. Jako kdyby mi v tu chvíli Kal opravdu rozuměl a plně chápal, co po něm chci. Spodní prádlo ze mě netrpělivě serval a já si opravdu připadal jako tehdy, tu naši první noc. Bylo to tak podobné. Kal se ani tentokrát příliš nezdržoval s mou přípravou. Tak trochu jsem to čekal. Ale že bude tak prudký, mě trochu šokovalo. Jakmile měl volný přístup, hned se pokusil do mě proniknout a já jen sykal bolestí. Nebylo to zrovna příjemné, ale chtěl jsem to. Bylo těžké se trochu uvolnit. Kal si servítky nebral. Bylo to mnohem více neohrabané a zvířecí než poprvé, a já pevně svíral víčka i čelisti, abych bolestně nevykřikl a nepoplašil ho. Roztřesenou rukou jsem nahmatal jeho paži a přejel až k jeho lopatce. Nakonec jsem tak učinil i druhou rukou a sevřel ho tak pevně kolem ramen. Na chvíli mi to dalo čas si zvyknout, když jsem mu nedovolil se hýbat dál. Trochu ho to vyvedlo z míry. Ale usmál jsem se na něj a dlouze ho políbil, aby věděl, že je to v pořádku. Po chvíli mé sevření trochu ochablo a nechal jsem ho, se konečně pohybovat.
Nepopírám, bolelo to. Kal nebyl jemný, bral si, co potřeboval. Ale mé tělo si postupně zvykalo, a tak jsem začal pociťovat i stále větší rozkoš. Nevím, proč jsem ho povzbuzoval, aby nepřestával. Naše spojení, jako tehdy. Jeho nádherná rozložitá záda i bedra, na které jsem dosáhl, jeho hýždě, které jsem pevně sevřel. Za ty tři měsíce jsem pomalu ztrácel víru, že se můj Kal ještě někdy vrátí. Ale i tak tu byl se mnou, a to bylo nejdůležitější.

Ta noc byla dlouhá, plná vášně. Po prvním aktu, kdy do mě Kal vyvrcholil, jsme se ještě dlouho mazlili a líbali, než jsme to zkusili znovu. Tentokrát bez tolika bolesti a jemněji. Kal mě donutil zkoušet nové věci i v intimní fázi našeho vztahu. Proto jsem si vymínil být podruhé nahoře, abych tak klidnil tu jeho divokou pudovou povahu. K ránu jsem byl ale tak unavený a mé tělo bolavé, že jsem po prožitém orgasmu usnul na jeho hrudi. Tlukot jeho srdce mě ukolébal ke spánku.
Jaké překvapení však bylo, když jsem se probral a slunce už stálo dost vysoko. Mohlo být skoro poledne. Kal však v posteli neležel a já svíral jen peřinu. Trochu mě to vyděsilo. Připomínalo mi to jeho odchod. Proto jsem se rychle vyhrabal z postele, ale vstávání pro mě nebylo možné. Mé svalstvo odmítlo poslouchat a já se svalil s bolestným zaúpěním zpátky do postele.

"Za tohle tě vážně jednou…"
"Zabiješ?"

Vyhlédl na mě z chodby s přívětivým a trochu škodolibým úsměvem. Zprvu mi vůbec nedošlo, že je něco špatně. Byl jsem příliš zaujat sám sebou.

"Omlouvám se, nechal jsem se asi trochu unést, a tak no…"

Když mi konečně došlo, že Kal používá celé věty bez nejmenšího problému nebo koktání, upřel jsem na něj překvapený pohled. Chvíli se na mě díval, než se pousmál a zamířil za mnou.

"Kale, ty jsi…"
"Zpátky!"

Opět dokázal dokončovat mé věty, jako kdyby přesně věděl, na co myslím, co chci říct. Nemohl jsem jeho slovům uvěřit. Neměl jsem, jak si to potvrdit, ale jeho pohled byl jiný, jeho úsměv, jeho slova… nelhal mi. Opravdu to byl můj starý Kal. I když jsem nevěděl jak, ani proč, to první, co jsem udělal, bylo, že jsem opět natáhnul ruku k jeho tváři a vlepil mu pořádnou facku. Vší silou, kterou jsem v tu chvíli měl.

"Idiote, nenávidím tě!"

Hned jakmile se vzpamatoval, povalil mě zpátky do postele a sevřel mě pevně v objetí.

"Odpusť mi, Launo, odpusť. Po mém znovuzrození jsem… přišel o vše, o svou osobnost, vzpomínky. Netušil jsem, že se to stane. Vystavil jsem tě něčemu takovému… ale dokázal si mě najít a přivést zpět."
"Jak je to možné, po tolika měsících…"
"Byl jsem jen prázdná schránka. Spojil si naše životy a včera večer jsme spojili i naše těla. Nevím, jak je to možné, ale když jsem se probudil, byl jsem zpátky ve svém těle. Má mysl, vzpomínky… vše."
"Takže dokud mi opět třikrát nezachráníš život…"
"Ne, Launo. Tehdy jsi měl jen část mého srdce. Byl jsem s tebou svázán jen napůl. Ale tehdy na té skále… jsi opravdu zemřel. Daroval jsem ti svůj život celý. Celé své srdce. Nyní jsme spojeni už navždy. Jakmile zemřeš ty, zemřu i já. Tak jsem se rozhodl."
"Ale… ty přece nemůžeš umřít, jsi duch lesa."

Zahleděl se na mě a pousmál se. A tehdy jsem to konečně pochopil.

"Hledal jsi mě usilovně tolik měsíců. Riskoval jsi svůj život, abys mě znovu viděl. A dokonce jsi i zemřel, abych se k tobě navrátil. Oběť nejvyšší. Vyslyšel jsem tvé volání, přivedl jsi mě zpátky. A já se rozhodl také něco obětovat pro to, abychom mohli být spolu. Svou nesmrtelnost. Budu stárnout jako člověk, zemřu jako člověk, a až nadejde tvůj čas, budu tě následovat. Bude to ale za mnoho a mnoho let. Do té doby se již neodloučíme."

Nemohl jsem uvěřit, že se pro mě Kal vzdal své nesmrtelnosti. Jistě, nejspíš ho nahradí jiný duch lesa, nebo něco podobného. Přesně to nevěděl ani on. Ale zjevně ho to nijak netrápilo. Vypadal šťastně. Jeho úsměv, jeho polibky, vše mi bylo tak známé, vše mi tolik chybělo. Myslím, že jsem se nechal mačkat ještě hodně dlouho a odmítal ho pustit. Ano, prošel jsem si mnoha těžkými situacemi, abych zjistil, kdo je, abych přišel na to, co nás spojuje. A když jsem ho konečně získal, osud mi ho vyrval z náručí. Až tehdy, když jsem ho ztratil, jsem si uvědomil, že nechci žít bez něj, že mi chybí a také že ho miluji.
Nevzdal jsem svůj boj za jeho znovuzískání, byť jsem byl mnohokrát na dně, byť se to zdálo nemožné. Přesto jsem to dokázal a obětoval jsem i sebe sama, svůj život, abych ho znovu viděl a mohli jsme být spolu. A i přes to, že jsem ho zase získal, byl tak vzdálený, jako nikdy dřív. Ani tehdy jsem se nevzdal. Pokud tohle není láska…

"Pokud tohle není láska, doktorko, tak už nevím, co jiného by to bylo."

---------------------------------------------------------------------------------------

Doktorka Norja poslední hodinu poslouchala můj zkrácený příběh o mém dobrodružství s Kalem. Byly to přesně dva měsíce, od té bouřlivé noci, kdy se mi vrátil. A já byl šťastný. Přesto jsem musel tohle všechno doktorce říct, aby mě přestala považovat za blázna a chorého člověka, který si nějakého zachránce s bílými vlasy vymyslel. Chtěl jsem jí dokázat, že jsem měl celou dobu pravdu.
Příliš jsem se ponořil do popisování našeho příběhu a ani si nevšiml, jak se na tváři doktorky Norja mění různé výrazy od šoku, nedůvěry, zloby až po sarkastický úšklebek. Mohl jsem jí říct vše, přeci jen jí svazoval zákon a doktorská etika, nebylo tedy možné, aby se cokoliv z našeho sezení dozvěděl někdo jiný.
Když jsem skončil a pohlédl na ni, zavřela své desky, do kterých si průběžně něco vypisovala, a chvíli mlčela. Dokonce jsem zahlédl i lítost, na její tváři.

"Pane Hirvonene…. Jsem velmi ráda, že jste dnes přišel a vše mi vylíčil. Jistě chápu, že to pro vás muselo být těžké. Ale nemějte strach, jsem si jistá, že vám dokážu pomoci. Sice jsem se k této metodě nechtěla uchylovat, ale jak se zdá, vaše bludy se jen mnohonásobně zhoršily. Rozhodně by bylo lepší, kdybyste se nechal sám dobrovolně hospitalizovat na klinice Hatsnadhill, rozhodně by vám to ulevilo.“

"Cože? Ale já nejsem blázen, doktorko. Tohle byla pravda!"

Trochu uraženě jsem vyskočil z pohovky. Nepopírám, asi to nebylo zrovna moudré gesto, protože doktorka Norja okamžitě sáhla po telefonu a já moc dobře věděl, že mi neuvěřila ani slovo. Proto jsem jí musel přesvědčit tím jediným možným způsobem. Stačilo hvízdnout a skleněnou výplní dveří proskočil obrovský bílý vlk. Ano, Kal se rozhodl jít se mnou, ale čekal způsobně ve své lidské formě v čekárně. Hvízdnutí bylo naše domluvené gesto, které značilo, že mám potíže.
Doktorka se nejspíš k smrti vyděsila, ale já jí z hrdostí představil svého přítele Kala. Považovala ho za psa a naléhala na mě, abych se uklidnil. Já však už v jejích očích nechtěl být za blázna. Možná trochu škodolibě jsem pohlédl na Kala.

"Mohl bys, prosím?"

A pak už to šlo ráz na ráz. Kal se přímo před doktorkou přeměnil do své lidské podoby. Doktorka se nadechla… a pak její tělo sjelo po křesle na podlahu. Nestačila ani vykřiknout a omdlela. Tohle jsem sice nechtěl, ale nejspíš to alespoň trochu pomohlo. Hned jsme doktorce zavolali záchranku, která přijela během pár minut, nedalo jim ani moc práce nebohou doktorku vzkřísit. Bohužel nedbala svých vlastních rad a sama se neuklidnila. Její zcestné blábolení o bílém vlko-člověku asi přesvědčilo pány doktory, aby si jí raději odvezli.
Ještě dva dny jsme se tomu s Kalem doma škodolibě smáli, i když to od nás nebylo vůbec hezké. Měl jsem doktorku rád, ale…. Zpochybnila vše, co jsem za poslední roky viděl a zažil. Lidé ještě nebyli připraveni na pravdu, která se mohla skrývat kdekoliv, dokonce i mezi nimi. Jen pár lidí, kteří zkřížili náš osud s Kalem, jí mohlo poznat celou. Možná jednou nastane den, kdy lidé poznají, že na zemi nežijí sami, že je zde mnoho zvláštních bytostí, ukrývajících se ve stínech. Ale do té doby… musí Kal zůstat mým tajemstvím. Bílým stínem, který zůstane po mém boku, již navždy.

Konec