Bonus: Andělské vzpomínání od Luki

Sluneční paprsky se lenivě opíraly o listoví, se kterým si pohrával větřík a na tváři mladého muže, odpočívajícího pod stromem, se tak mihotala zajímavá mozaika stínů a světla. Na mladíka byl nádherný pohled. Uvolněné rysy jeho krásného obličeje, tmavé řasy dotýkající se jemné pleti a rty zdobící jemný úsměv. Na co asi myslí? Jaké vzpomínky se mu míhají za zavřenými víčky? Kdo je důvodem pro zamilovaně vypadající úsměv?

Jakoby odnikud se na mladíkovu líc sneslo malé, šedivé pírko. Mladý muž však při tom lehkém doteku oči neotevřel, jenom jeho úsměv se šťastně rozšířil. Nebyl sám a věděl, že už nikdy nebude sám.

"Kam se zatoulala tvoje mysl?" Jeho hlas ho jako vždy pohladil po duši a jeho srdce se zatetelilo radostí. Nebyl to jenom sen, byl tu s ním. Solomon otevřel oči a zahleděl se do láskou naplněného pohledu jeho anděla, který se nad ním nakláněl.

"Rád bys slyšel, že jenom k tobě jedinému?" V Solomonově pohledu se objevily jiskřičky, toužil Samaela trochu poškádlit, ale ve stejné chvíli i zatoužil nechat se pevně sevřít v jeho hřejivém náručí. Už je to dlouhá doba, co jim Archanděl Michael otevřel bránu do Ráje a oni směli spolu být a žít a milovat se. Byla to dlouhá doba, ale i přesto měl neustále tendence ujišťovat se, že jeho anděl není jenom výplodem jeho fantasie a že všechno to utrpení se již nikdy nebude opakovat. A věděl, že Samael je na tom stejně.

V tuto chvíli však Samael přijal Solomonovu výzvu a prudce mladíka sevřel do náručí.

"Samaeli!" Solomon hravě vypískl a pak už jenom cítil, jak se jeho tělo ztrácí v pažích jeho anděla a opouští příjemný stín, který nalezl pod větvovím statného stromu. Samaelovi v hrudi zabublal smích, když se s mladíkem ve svém náručí vznesl vysoko nad koruny stromů.

"Budeš mě pokoušet?"

"Já tě pokouším?" Solomon se přidal k jeho smíchu. Užívat si radost, lásku a život plnými doušky, to bylo hlavní náplní každého nově započatého dne v Ráji. V jejich světě, kde byli oni, jenom jeden pro druhého.

"Pokoušíš a zdá se, že to moc dobře víš. Něco mi říká, že tvé drzé chování si zaslouží potrestat. Co myslíš ty?" Samael mávl silněji křídly a dostal se tak ještě o něco výše.

"Od tebe, má lásko, přijmu cokoliv, co mi chceš dát." Solomonova tichá slova Samaela zastavila v laškování. Říkal si, že možná trochu postraší Solomona tím, že lehce povolí své objetí, ale ve chvíli, kdy slyšel tato slova, nedalo se mu jinak, než si ještě těsněji přivinout to překrásné tělo na to své. Miloval toho mladíka. Byl jeho světlem, jeho nadějí, jeho srdcem a životem. Byl pro něj vším.

Zahleděl se do jeho očí a pomaličku začínal klesat zpátky tam, kde ještě před malou chvíli Solomon odpočíval a vzpomínal.

"Na co jsi vlastně myslel, když jsi se pod tím stromem tak usmíval?" Lehce přistál v měkké zelené trávě, pořád svíraje Solomona v náručí. Zahleděl se do jeho tváře, čekajíc na odpověď.

"Když ti to řeknu, bojím se, že bys mohl propadnout smrtelnému hříchu... pýše." Po těchto slovech se Samaelovi na rtech usadil úsměv.

"Nebude to pýcha, ale hrdost, kterou budu cítit. Hrdost a radost, jsem ti tím jistý. Tak už mě nenapínej, sic tě opravdu stihne trest." Hraně mu pohrozil a na podporu svých slov roztáhl majestátní křídla. Dechberoucí podívaná. Zdálo se, že přesně na to Solomon čekal, protože v tom stejném okamžiku zabořil nenechavé prstíky do jemných, šedivých pírek svého anděla. Věděl, co tímto dotekem způsobí. Toužil po reakci, kterou tím vyvolá. Ze rtů Samaela uklouzl tichý, slastný povzdech.

"Jak se zdá, opravdu si o něco koleduješ. Neodvedeš mě však od své odpovědi, trestu ale jistě neujdeš. Prozraď, co ve vzpomínkách vyvolalo tvůj úsměv?" Zdálo se, že pro Samaela je to opravdu důležité vědět, která vzpomínka usadila úsměv na rty jeho milého. Možná i proto, že těch šťastných vzpomínek bylo tak málo v porovnání s těmi, na které si oba zakázali myslet, ale které i přesto byly stále v nich. Jeho soustředění však silně narušovala něžná péče Solomonových dlaní o jeho křídla.

"Prozradím ti, na co jsem si vzpomněl, když mě pak necháš samotného zvolit si a vybrat si svůj trest." Solomon se přitiskl blíže k andělovu krku, takže jeho tiše pronesená slova jemně rozechvívala Samaelovo tělo.

"Slibuji." Solomon se lehce pousmál, vyplet své prsty z jemných peříček a poodstoupil od Samaela. Posadil se zpět pod strom a opřel se zády o jeho kmen.

"Víš, že všechny mé vzpomínky se stáčí ke tvé osobě, že ano? Ale pamatuješ se ty na naše první společné roky?" Vzhlédl do koruny stromů a nastavil tak opět obličej mozaice stínů a světel. Samael se posadil vedle něj a stáhl si mladíkovu hlavu do klína. Miloval, když jej mohl něžně vískat ve vlasech.

"Jistě. Jistě, že si je pamatuji. Každý drobný detail, kdo by mohl zapomenout?"

"Pak si určitě pamatuješ, jak jsi se mě snažil chytit na nádvoří kláštera, až jsi nakonec vlastní nešikovností skončil v kašně." Solomon se tiše rozesmál a vyplázl na Samaela jazyk. "To byla má vzpomínka." Anděl jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit tomu, že i po tom všem, čím si museli projít, že i přes to, že má Solomon v očích vepsánu moudrost starého člověk, dokázal se chovat tak hravě, jako malé dítě.

"A kdo mě do té kašny dostal?" Samael by nikdy nepřiznal, že v té kašně skončil jenom proto, že věděl, že to Solomona naplní radostí, že vyhrál nad svým andělem. Byl by pro něj udělal cokoliv, i když to znamenalo týdenní sušení peří.

Solomonovu tvář zdobil šibalský úsměv a mezi zuby se opět mihla špička jeho jazyka.

"No vážně, Solomone, kolik že ti to vlastně je? Jeden by řekl, že už budeš na takové dětské móresy dost starý." Poškádlil jej Samael.

 Solomonovu reakci však nečekal. Mladíkův úsměv se stáhl a jeho pohled se ztratit za víčky. To anděla trochu poplašilo.

"Copak se děje, Solomone?" Jeho dlaň jej pohladila po tváři a Solomon do ní plně opřel.

"Jenom si říkám, kolik mi vlastně je let? Kdo to ví? Nepamatuji se na své narozeniny. Teta se strýcem je nikdy neslavili... vlastně se jim ani nedivím..." jeho tvář se více zachmuřila. Vypadal, že už dříve nad tím přemýšlel. "Vlastně mohu být rád, že si je nepamatuji." Své pocity stále ukrýval za víčky a anděla to frustrovalo.

"Dost, takto nemluv. Kdyby neexistoval den, kdy ses narodil, nikdy bychom nemohli být dnes spolu. Neříkej, že je špatně, že jsi se narodil... naše láska je tím nejlepším důvodem pro to, slavit tvé narození."

Solomonovi utekla drobná slza z koutku oka.

"I když to znamená, že mému narození předcházelo tvé utrpení? Že má smrt bylo mé narození?" Samael to již nechtěl více poslouchat a tak si prudce přitáhl na svou hruď toho, jehož tolik miloval. Pevně sevřel do svých paží lehce se třesoucí mladíkovo tělo a pak jej skryl za hradbu svých křídel. Uzavřel je tak do jejich miniaturního světa, kde nebylo místo pro smutek, výčitky a slzy.

Políbil jej na víčka, ze tváří slíbal další neuhlídané slzy a nakonec se přitiskl na měkké rty, které se mu již samy nabízely. A Samael nedokázal odolat.

"Nezáleží na tom, kolikeré narozeniny jsi měl, hlavní je, že byly ty první. Nech mě hýčkat tě. Nech mě udělat ti každý den výjimečným. Výjimečnějším, než všechny předchozí. Nech mě tě milovat." Solomon během Samaelových slov pootevřel oči a zadíval se na andělovu tvář. Byla tak nádherná, až se zdálo, že nemůže být skutečná, i když o skutečnosti dosti vypovídala páska, kterou měl anděl přes oko.

"Ne, ty nech mě, abych ti vynahradil všechno to utrpení, které jsi pro mě musel podstoupit." Solomon se zhluboka nadechl a zahnal všechny chmury, které se převalily přes jeho srdce. Měl svého anděla už navěky, proč jej tedy trápit zlými vzpomínkami?

"Nech mě vybrat si svůj trest. Právě teď a právě tady. Nech mě vytvořit nám nové, společné vzpomínky, na které jen tak nezapomeneme."

Chtěl smazat tu pochmurnou chvilku, kterou sám způsobil a zahnat výčitky, že Samaelovi opět připomněl, co předcházelo jejich štěstí tady v Ráji. Na Samaelovi bylo vidět, že by rád ještě něco dodal, ale i on chápal, o co se Solomon snaží a tak mu byl více než nápomocen ve vytváření nezapomenutelné vzpomínky. Solomon si totiž pro sebe uměl vybrat trest, ve kterém mu Samael byl více než nápomocný. Jejich láska totiž neznala hranic, stejně jako Solomonova slabost pro probírání se Samaelovými pírky.