Kapitola 01

Stál jsem za policejní páskou, která ohraničovala místo činu, a také oddělovala tenhle dav zvědavců od jedné z temných uliček. Slunce teprve vycházelo a já si všiml střepů z pouličních lamp. Kdyby byla rozbitá jedna, nejspíš by mi to nepřišlo nijak divné, ale tohle bylo jiné. Všechny lampy v této uličce byly rozbité. Na chodníku se povalovaly jen střepy, všechny v podobném půlkruhu. Možná přepětí by dokázalo prasknout světla najednou a stejně, ale proč popraskaly i kryty světel, to mi zůstávalo záhadou. Měl jsem však podezření, že to udělal on, aby ho jeho třetí oběť nemohla vidět. Potrpěl si na tmu.

Viděl jsem, jak se v davu několik žen pokřižovalo. Muži hulákali na opodál stojící policisty, ať už něco konečně dělají. Tohle byla chudá čtvrť. Všichni se tu navzájem znali. A nyní měli strach.
Jenet Banrová, tak znělo jméno třetí oběti sériového vraha, zvaného Pitvař. Proč dostal toto jméno bylo všem jasné. Své oběti zabil podříznutím hrdla, ale tím neskončil. Všem třem ženám chyběl podstatně důležitý orgán, který vrah vyňal z těla posmrtně. Bylo jím srdce. Proč právě srdce? Mělo to nějaký význam? Nějaký rituál? To zatím nikdo nevěděl. Vedly se o tom spory.
Sarah Stewrová, z kanálu 3, už oznamovala divákům televizních zpráv další desinformaci, o satanistickém kultu či jamajských woo doo. Znovu v tom ultra krátkém kostýmku, s naleštěným úsměvem na rtech pokrytecky líčila události minulé noci, které se ji netýkaly ani v nejmenším, bez kapky soucitu, aby se jejich kanálu zvýšila sledovanost. Takové zprávy byly vyhledávané.
Ano, tihle lovci senzací a kachen byli snad všude. Televizní žurnalistika poslední roky tvrdě upadala a začala spíše vypadat jak bulvární plátky novin.
Já však jako hrdý novinář Yorku věděl, že v tomhle je něco víc. Tenhle případ byl jiný.

Už měsíc terorizoval tohle krásné město vrah. Už třikrát zabíjel. Vždy v noci, kdy nesvítil měsíc, za úplné tmy. Vždy na opačných místech města. První obětí byla mladá studenka ze soukromé katolické školy, druhou matka dvou dětí z vilové čtvrti. Třetí se stala včerejší večer mladá afroamerická servírka. Zdálo by se, že tyto oběti nemají nic společného, kromě toho, že byly všechny ženy. Jejich věk byl rozdílný, jejich zázemí jiné, jejich práce odlišné... byly to ženy, jenž se normálně nepotkají v tomhle velkém jablku. Kromě toho, že jim všem vrah odňal srdce podivným způsobem, který patologa nadmíru rozčiloval (protože nemohl zjistit, jakým nástrojem to vrah udělal), měly ještě jednu společnou věc, kterou policie úzkostně tajila a nepustila do éteru novinářům.
Já však dobře věděl, o co jde. Když mi to před dvěma dny Chase Dallbyn, asistent patologa a velký milovník komixů sdělil, šel mi až mráz po zádech. Uznávám, viděl jsem už hodně nechutností ať už jakýchkoliv, ale z tohohle se mi vážně zvedl žaludek. Na Dallbyna bylo jednoduché zapůsobit. Stačilo před ním zamávat limitovanou edicí Batmana, která mě stála nekřesťanské peníze a hned byl ochotný mě nechat nahlédnout do pitevních zpráv.
Již minulé dvě oběti měly kromě podřezaného hrdla a podivně odebraného srdce ještě jedno společné...

Zahlédl jsem, jak temnou uličku opustil poručík Blake. Stíral si pot a jeho už tak vrásčité čelo bylo ještě více zjizveno. Prošedivělé vlasy na skráních a starý hnědý kabát. Trochu mi připomínal toho starého detektiva Colomba. Byl ještě z těch nevrlých, ale poctivých poldů ze staré školy a to jsem na něm vždycky obdivoval. Už měl být dokonce několik měsíců v důchodu, ale odložil ho, mám pocit, že dvakrát. Jeho žena asi nadšením nejásala, vyprávěl mi, jak se těší na jejich chatu v Minnesotě. Ale důchod musel počkat. Někteří jeho kolegové prý tvrdili, že by se v důchodu nudil a nejspíš to byla pravda, jak jsem ho znal. Pro mě vždycky býval strýčkem Blakem.
.....................................................................................
I můj otec byl totiž policistou a právě Blake byl jeho dlouholetý parťák. Byli to velcí kamarádi. Jako malý jsem vždy od strejdy dostával policejní dárky, ať už to byla sada "Malý policista", se želízky, odznakem a gumovým pendrekem, nebo moc hezké makety policejních zbraní na kuličky. Hrávali jsme spolu se strejdou i s otcem bojovky, či v létě ve starých opuštěných budovách se stříkacíma pistolemi na armádu. Dokonce mi dal v mých patnácti strejda permanentku na střelnici, s tím, že mě otec o rok dřív naučil střílet i přes matčin zákaz.
Ano, James Gavin byl skvělý polda, byl příkladem pro nováčky a chtěl ze svého syna vychovat svého nástupce. Taková rodinná tradice. Jeho snaha však byla marná.
Táta byl komplikovaný člověk a nebylo snadné se mu zalíbit, nebylo snadné s ním ani mluvit. Jen máma znala mou opravdovou touhu. Ještě na základce mě naše učitelka literatury přihlásila na jistou slohovou soutěž, jelikož se ji líbila má slohovka. Řekla mi, že píšu zajímavě, tak proč to nezkusit? Nutno podotknout, že tenkrát na veřejné škole byla nouze o podobné studenty ochotné se účastnit nějakých soutěží, natož výuky. Jo... byl jsem takříkajíc šprt. A tak se stalo, že jsem tuhle malou místní soutěž vyhrál. Učitelka zářila nadšením a dostal jsem z literatury za jedna. Otec to však neocenil. Ani jsem to od něj neočekával. Poté jsem postupoval dál, i krajskou soutěž jsem vyhrál a už jsem měl zajištěnou práci ve školních novinách, kde jsem byl svého času nejmladší. Hrozně mě novinařina chytila. Pár článků se dokonce dostalo i do místního zpravodaje a já byl na sebe hrdý. Ale v patnácti přišla volba povolání a otec měl o mé budoucnosti jasno. Vojenská přípravka a pak policejní akademie. Nezáleželo mu na mém názoru. Myslel, že přesně tohle chci, ale chtěl to jen on sám. Vzpíral jsem se, odmítal, ale nebylo mi to nic platné. Nakonec však zasáhl krutý osud.

To ráno měl otec s Blakem službu. Ale Blake se zdržel a na služebnu nedorazil. Otec tak vyrazil sám. Na tom by nebylo nic divného, Blake byl čerstvě ženat, takže se nějaké milostné ranní dostaveníčka daly čekat. Otec si jistě myslel, že objede okrsek a při tom ho cestou nabere u něj doma. Ten den byl však jiný. Otec jako každé ráno zamířil nejdřív do svého oblíbeného bistra, kde si od Betty vyprosil silnou kávu, i když mu ji doktor zakázal kvůli tlaku. Jako každé ráno naprostá rutina, sladký meruňkový koláč, ranní noviny...
Rutinu však přerušil mladý chlapec, který to ráno přepadl trafiku naproti bistra.
Nedělal to pro peníze, či aby měl na drogy, nebo, jak se propagovalo, na jídlo pro sourozence. Ne, bylo to mnohem jednoduší. Chtěl se vytáhnout před kamarády v gangu, chtěl být také členem a dostal úkol. Přepadni trafiku a dones peníze. Byl mu svěřen potulný starý kolt a s poplácáním byl vyhnán do ulic. Neuměl střílet, zbraň držel poprvé. Ruka se mu třásla, ale přesto toužil mít své místo v gangu.
Otec takové chlapce znal. Věděl, že většina je neškodná a stačí jim promluvit do duše. Nebylo třeba volat posily. Ta jeho do nebe volající sebejistota o tom, že je nesmrtelný. Chtěl si s tím mladíkem promluvit, odradit ho od toho činu. Pak vyšla rána, kterou nikdo nečekal. Nezkušený mladík vystřelil, aniž by to sám chtěl, prostě nehoda. Tenkrát mu bylo stejně jako mě patnáct. Zastřelil však policistu a čekaly ho roky dlouhého vězení.
Pamatuju si, že máma přede mnou vůbec nebrečela. Jen sarkasticky pronesla: "Já to věděla, že ho jednou někdo zastřelí." Pamatuju si i ten krásný pohřeb, který mu okrsek vystrojil. I strejdu Blakea, když se mámě omlouval. Myslím, že si to dlouho dával za vinu, že to ráno nebyl s mým otcem. Poplácal mě po rameni a pronesl něco hodně památného - že můj otec byl hrdina a dobrej polda. Tenkrát jsem se rozbrečel. Věděl jsem to, byl jsem na tátu hrdý, i když jsme si už rok sotva řekli ahoj. Oba jsme byli děsně tvrdohlaví a ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Byl jsem prostě po něm. A už jsem mu nestačil říct, jak si jeho práce vážím, jak jsem rád, že je můj táta. Nestačil jsem mu poděkovat...

Ale otcova smrt, byť to teď bude znít neuctivě, mi otevřela i jiné možnosti. Mohl jsem si podat přihlášku na novinařinu, což byl můj sen. Mohl jsem otci i posmrtně dokázat, že i novinařina je dobrý obor, i když právě novináře otec nesnášel, říkal jim hyeny, protože se živili na cizím neštěstí. Jistě by dnes na mě mohl být pyšný. Přeci jenom ve mě nějaká policejní průprava zůstala a hyenami, jako byla právě Sarah Stewrová jsem opovrhoval. Pro mě novinařina znamenala něco podstatně jiného. Já chtěl lidem přinášet jen pravdu, oproštěnou od všech komerčních přikrášlení. Chtěl jsem, aby má práce měla smysl a to se mi ve dvaceti šesti letech i podařilo, když se mi povedlo prodrat se intrikami a nitkami podsvětí a odhalit síť zkorumpovaných politiků a taky pedofilního senátora. Dostal jsem za to ocenění novinářské akademie, takový skleněný křišťálek s plaketkou, ale pro mě neznamenal nic, pro mě bylo dostačující, když viníci byli potrestáni a díky mě se události začaly někam hýbat.
...................................................................................
Podlezl jsem policejní pásku a pozdravil pár strážníků, které jsem znal. I oni znali mě a věděli, že jsem neškodný. I když jsem byl novinář, znali můj vztah k poručíkovi Blakeovi a nechali mě projít. V práci jsem se ale snažil nevyužívat našeho skoro příbuzenského vztahu, přeci jen pro mě Caleb Blake byl od mých patnácti jako druhý otec.
"Poručíku Blakeu, je pravda, že toto je již třetí oběť Pitvaře?"
Usmál se na mě, na malý okamžik kývl, že mě rád vidí. Pak jsme se zase dostali do rolí nemluvný policista a zvědavý novinář.
"To nebudu komentovat, pane Gavine."
"I této oběti vyřízl vrah srdce, jako těm minulým dvěma?"
"Jak jsem již řekl, bez komentáře."
"Vyřízl i této ženě plod jejího nenarozeného dítěte?"
Věděl jsem, že tohle ho přiměje se mnou mluvit. Tato poslední informace se totiž k novinářům nedostala a policie ji úzkostlivě tajila. Přeci jen vyříznout srdce je jedna věc, ale rozříznout ženě břicho, proříznout dělohu a odnést si sebou jako suvenýr plod dítěte... to už bylo i na mnohé masové vrahy silné kafe.
"Jak... jak o tomhle víš?"
"Tak to nefunguje, poručíku. Vy něco řeknete mě a já něco řeknu vám."
Nasadil jsem svůj nejvíce okouzlující úsměv, ale viděl jsem jen, jak se Caleb zachmuřil. Tušil jsem, že mu tyhle případy dělají starosti.
"Tato informace se nesmí dostat do tisku, rozumíš, Jonasi? Jen by to způsobilo větší paniku."
"Takže je to pravda. Ty ženy byly všechny tedy těhotné... řekl bych... tak do třetího měsíce?"
"Poslouchal jsi mě vůbec?"
"I já se musím nějak živit, poručíku... a můj šéf požaduje kvalitní článek, nebo mě protáhne pod lodním šroubem."
Dřív než mi však stačil Caleb odpovědět, zahlédl jsem, jak dva mladí policisté vynáší tělo oběti na nosítkách, zapnuté v černém pitevním vaku. Ale zip nebyl dopnut úplně.
Jeden z policistů vypadal nadmíru bledě a jen stěží držel krok s kolegou, co nesl nosítka zepředu. Viděl jsem, jak policista klopýtl a aby vybral rovnováhu zapřel se o nosítka, tím však na sebe strhl nejen pozornost kolemstojících diváků, ale i nás novinářů. A také na sebe převrátil nosítka i s pytlem, z kterého se vykutálelo tělo mladé ženy. Na těle byly jasně patrné dvě ohraničené rány, jedna v oblasti srdce a druhá v oblasti podbřišku.
Několik diváků za policejní páskou se začalo sunout k zemi. Sarah Stewrová nechala na tělo namířit obě kamery a hned se chopila příležitosti natáčet.
"Okamžitě to tělo přikryjte!"
Ale bylo již pozdě. Díky kanálu 3 se v dnešních večerních zprávách všichni doví o další oběti, i o tom, že ji chyběla ještě jedna část těla...

Opustil jsem místo činu. Nechtěl jsem poručíka ještě více stresovat. Také novináře příliš nemiloval, jako asi každý policajt. Vážil jsem si jeho práce a věděl, že dělá maximum. Také jsem ale byl přesvědčen, že s těmi vraždami není něco v pořádku, něco mi na tom nesedělo, něco na tom bylo nadmíru divné. Měl jsem z toho takový zvláštní tísnivý pocit. Nevěděl jsem vše... tím jsem si byl jistý. I tím, že poručík mi něco tají. Něco, co souvisí s případem, ale já na to zatím nenarazil. Možná bych já díky jinému postupu práce, i svým známostem, mohl nějak pomoci v dopadení Pitvaře. A to jsem taky hodlal udělat. Už při druhé oběti jsem věděl, že není poslední a mrtvé ženy budou přibývat. A tak jsem rozhodil sítě mezi informátory.
Docela mě překvapilo, jak je moje síť účinná a jak jedná rychle. Pár hodin po oznámení další zavražděné, při cestě domů, mi začal vibrovat mobil.
"Ahoj Jonasi, mám pro tebe něco... fakt NĚCO, co tě bude zajímat."
"O co jde, Terri? Souvisí to s Pitvařem?"
"No to si piš! Policajti nedělaj snad na ničem jiným. A já se konečně dostal k materiálům... no tomu nebudeš věřit."
"Zkrať to."
"Věděl jsi, že policajti už mají podezřelého? A dokonce ho mají i na kameře. Dali mi několik záznamů, abych je vyčistil. Znáš to, průmyslové kamery, z toho nic pořádného nevymáčkneš, když na to nemáš techniku a já jsem v tomhle nejlepší, a tak..."
"Takže už vědí, jak vypadá?"
"No, ještě jsem jim to nepředal, myslel jsem, že tě to bude zajímat. Policajti to totiž berou úplně blbě. Obětí je mnohem víc."
"Cože? Ne... to je nesmysl, o tom bych věděl."
"Ten tvůj strejda ti asi moc neřekl, co? No pokud máš zájem a přebytečnou tisícovku, můžeš mít ty informace jako první."
"Tisícovku? Ty ses pomátl!"
"Věř mi... v tomhle je... no... bude to prostě stát za ty prachy. Ale pokud nemáš zájem, prodám to tý sladký blondýně z kanálu 3. Slíbila mi, že se mnou půjde na rande."
Vztekle jsem zaklel, tolik peněz za jednu informaci? Ale věděl jsem, že pokud Terri Malon, policejní expert přes videa, chce tolik, má to důvod. Terri byl tak trochu hlupák a navíc nebyl tak na peníze. Znali jsme se z koleje, dělal totiž taky novinařinu, ale odešel ve druhém ročníku. Jeho informacím jsem bezmezně věřil, nepodrazil by mě falešnými stopami.
"Mám zájem... jsem tam za hodinu."