Snadno se řekne udělat si výlet. Pro normálního člověka je cesta letadlem většinou jen nutné zlo při dopravě do vzdálenějších destinací. Neznám tedy nikoho, kdo by na palubě těsného letadla, v úzkých sedačkách, s malými okénky a několik tisíc metrů nad zemí, trávil své chvíle rád. Netušil jsem, jak letadlo bude působit na mého mimozemského přítele, svěřil se mi, že tím ještě necestoval. Braly mě mrákoty už před letištěm a jen jsem se modlil, aby se nic nepokazilo.
Doktorka Salimon mi před cestou dávala instrukce, jak zvracet do sáčku (jo, já létání taky nesnášel) a jak udržet Caima pod kontrolou. Znal jsem jeho panický strach z malých prostor. Ale já na tom nebyl o moc líp. Proč jsem Caimovi raději nedal třeba ponožky, nebo spodní prádlo? Ultimativní dárek. Ne já blbec si vymyslím něco takového. Ale co, snažil jsem se být chlap a mile se usmívat na paní u odbavení. Mého mimozemského přítele zatím zaujal odbavovací pás se zavazadly. Nejspíš se mu strašně líbilo, jak ty kufry za sebou jedou do té tajné místnosti a jiné z ní zase na druhém pásu vyjíždí. Než jsem stačil té milé paní Emily vysvětlit, že si nepřejeme žádnou vegetariánskou stravu ani žádné další nadstandardy, zapomněl jsem dávat pozor. Caim pojal podezření, že odbavovací pásy jsou "sranda" a spletl si je s pouťovou atrakcí. Cítil jsem, jak kolem mě během pár minut proběhla ostraha letiště a skoro jsem se bál otočit.
Caim seděl na bobku a nechal se vozit dokola na pásu. Lidé kolem zírali a skoro si ťukali na čela. Někteří se i smáli, pobaveni tímto divadlem. Ale naštěstí jsem stačil být rychlejší než ostraha, jinak by se pánové strážci moc dlouhého života nedožili.
"Promiňte, to je moje "Zavazadlo" hned si ho sundám."
Ano, trapas to byl nesmírný. Caim nedokázal pochopit, proč se nemůže vozit. Vysvětlení, že je to jen pro kufry a tašky nebral v úvahu, ale nakonec se mi ho povedlo přesvědčit, aby mě následoval. To jsem však netušil, že odbavovacím pásem celá tahle tragédie zvaná letiště, právě začíná. Pojal jsem podezření, že vůbec neodletíme.
Problém číslo dvě nastal při kontrole a průchodu bezpečnostním rámem. Nevím, proč jsem byl zrovna já vybrán na kontrolu. Nejspíš jsem vypadal podezřele. Jen jsem zapomněl vysvětlit ochrance, že by na mě sahat neměli. Viděl jsem jak Caimovi blýskly oči a automaticky si sáhl za opasek pro zbraně. Ale nic tam neměl. Přinutil jsem ho nechat je doma, jelikož by s tím do letadla neprošel. Protestoval sice sladce a snažil se je propašovat aspoň do kufru, ale vždy jsem je zrádně zase vybalil.
Neměl rád, když se někdo ocitl v mé blízkosti a už vůbec, když si někdo dovolil na mě sahat. Měl mě označkovaného, takže to považoval za zásah do svého území. Jasně jsem mu posunky naznačoval, ať udržuje klid. Opravdu to vydržel a nevyvraždil nebohé letiště. Myslím, že dělal pokroky v ústupcích a trpělivosti.
Po tomhle už toho měl ale dost. Viděl jsem mu to na jeho ksichtíčku. Přímo to v něm bublalo. Proto byl pro něj bezpečnostní rám, kterým jsme museli ještě projít, poslední kapkou. Já prošel bez problémů, ale jakmile senzory zaznamenaly kov v Caimově krvi, začalo snad pípat a světélkovat celé letiště jako vánoční stromek. Ano, uznávám, ten zvuk byl krajně nepříjemný i pro mé uši, co teprve když ho ostraha vyzvala projít znovu a už sahali po zbraních. Najednou rám udělal poslední píp, jako kuře, kterému zakroutíte krkem a zajiskřil. Dál již byl nepoužitelný. Caim ho prostě odvařil s velkou chutí. Vítězoslavně se mi přitulil k boku, vyplázl na ty kovové dveře jazyk a táhnul mě pryč.
"Mají to pokažený, víš."
"Jo, teď si budou muset koupit nový, dělaný speciálně pro Marťany."
"Zase jim ho rozbiju."
Když jsme překonali všechny nástrahy bezpečnosti a doplazili se do letadla, ani v mých, ani v Caimových očích nebylo znát velké úlevy. Chytil jsem ho za tlapku a vedl k našim sedadlům. Ani bezpečnostní pás se Caimovi moc nelíbil. Odmítal být spoutaný a jasně dal najevo, že se bude bránit. Nejspíš ještě špatná vzpomínka z SAC. Docela jsem ho chápal, ale vyzrál jsem nad jeho myslí, když jsem odvedl jeho pozornost polibky a hlazením. Sice na nás letuška nekoukala zrovna hezky, ale čert ji vem. Doufal jsem, že teď už vše proběhne hladce. Proklínal jsem všechny turbulence, ať se nám vyhnou obloukem spolu s leteckými katastrofami a dalšími věcmi.
Caim okamžitě po nalezení zásuvky pookřál s tím, že letadlo prozkoumá. Pak nastal zápas o holý život. Vysvětlit Caimovi, že letadlo je velmi křehký stroj se svojí ještě křehčí elektronikou a ne žádná hračka nemělo smysl. Přese všechno se jim začal hrabat v síti. Letadlo se párkrát zhouplo a já začínal panikařit a zelenat. Hned nato se Caim rozvášnil o tom jak nedokonalý stroj to je, co všechno se může porouchat, když zlomí tohle a přeruší tamto... a já měl vážně v očích pohled vraha. Tohle měl být můj nejdelší let v životě.
To, že Caim nevydrží několik hodin sedět na zadku, mi bylo jasné. To, že bude chtít sedět na mně a dělat nemravnosti, jsem mohl předpokládat. Nakonec ho ale zabavilo zkoumání kuchyňky letušek, které z něj byly nadmíru odvařené a pořád ho chtěly muchlat, což mu záhadně ani nevadilo. Dostal tak velkou porci pistáciových oříšků, což ho zaměstnalo na další hodinu, než přišel na to, jak se to louská.
Když jsem viděl ten jeho překvapený obličej, jak shlížel na město z letištní haly v Tunisu, bylo mi ho až líto. Samé domy, dálnice, palmy, mnoho lidí. Ani stopy po dunách poušti nebo písku. I sem docestoval pokrok a civilizace. Hodil na mě zmatený pohled. Ano, nepodobalo se to tomu, co viděl v katalogu. Převzal jsem naše zavazadla a pokynul mu, ať mě následuje. Naštěstí tohle letiště nemělo tak silnou ostrahu ani zabezpečení, tak jsme si mohli to martyrium z Bostonu znovu ušetřit. Nacpal jsem Caima do taxíku nějakého Inda (co dělá Ind v Tunisku, jsem netušil, ale jsou horší jak mor, jsou všude). Domluva chvíli vázla, než mu Caim strčil pod nos obrázky z katalogu.
Netrvalo to ani hodinku a taxík nás vyhodil na konci nějaké cesty nevalné kvality. Hned blízko stál tábor nějakých domorodců. Velbloudi polehávali u stanu a čekali na výletníky.
Caim moc důvěru k velkým zvířatům neměl a velbloudi se mu příliš nelíbili. Zvlášť, když ten, kterého si chtěl pohladit, po něm flustnul.
Smál jsem se tomu obrázku. Rozhorlený Caim a protivný velbloud. Vyhrát mohl jen jeden. Bohužel to zvíře se zastrašit nedalo, takže to Caim vzdal, něco zabrblal a začal na mě dělat prosebné oči. Naštěstí tito průvodci uměli lámaně anglicky, takže nebyl problém domluvit okružní cestu. Nabízeli nám klasické turistické trasy, ale odmítl jsem. Potkávat nějaké evropské tlusté paničky kolébat se na hrbu dromedára, mě nelákalo. Navíc jsem Caimovi chtěl ukázat čistou nedotčenou přírodu naší země. Zásoby vody i jídla jsme měli dost a nebál jsem, se že bychom to s Caimem nezvládli přes noc venku. Toužil jsem, aby alespoň na chvíli měl pocit, že je zpátky doma.
Jenže jak se zdálo, s dromedárem Caim společnou řeč nenašel. A vysvětlit mu, že je to jediný dopravní prostředek pouště, bylo marné. Odmítal na tu věc vylézt. Dokonce jsem ho obvinil ze zbabělosti, což vždycky fungovalo. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než ho vytáhnout na mého velblouda, kde jsme se dost tísnili. Bylo to dost nepohodlné, ale Caim v tom našel velkou zálibu. Při kymácivé měkké chůzi těchto korábů pouště se mi zadečkem otíral o klín. Ze začátku to asi bylo neúmyslné, ono nešlo ani jinak držet rovnováhu. Ale postupně jsem cítil jeho pohyby i tehdy, když nebyly nutné. Trnutí v klíně se ozvalo po první půlhodině této stimulace a já toho prcka začal proklínat.
Svíral jsem ho rukou kolem pasu a snažil se mu na hlavu namotat dokonce turban, který mi se smíchem poskytl jeden průvodce. Jakmile jsme stanuli před vysokými dunami písku, cítil jsem, jak se Caimovo tělo napnulo a konečně se přestal vrtět. Jeho oči těkaly po obzoru a zasněně si prohlížel místo, které mu muselo připomínat domov.
Když se dostatečně vynadíval na poušť, opřel se o mé tělo a zaklonil hlavu. Nedokázal jsem odolat tomu jeho pohledu, musel jsem ho políbit. Slyšel jsem šeptání našich průvodců. Asi se jim zrovna dva líbající se muži nelíbili. A vsadil bych se, že se nás chtěli co nejrychleji zbavit a toho velblouda, na kterém jsme jeli, pořádně vydrhnout a vydezinfikovat.
Jeli jsme snad dvě hodiny a mé pozadí už značně protestovalo. Caim se přede mnou slunil a vystavoval svou porcelánovou kůži paprskům slunce. Jeho pokožka slabě jiskřila. Bylo na čase se od našich průvodců oddělit. Velblouda ale chtěli bezpodmínečně zpátky, i když jsem s nimi smlouval, co to šlo. Slíbili, že se pro nás vrátí druhý den ve stejnou dobu. Jestli jsem jim věřil? Nevypadali nijak spolehlivě. Shrábli americké dolary, zazubili se a zmizeli někde v nitru pouště. Zůstali jsme sami. Neznámo kde. Kolem jen písek a... písek.
Caim stál kousek dál na jedné vysoké duně. Vypadal tam tak dokonale. Tiše jsem ho sledoval. Postupně se rozhlédl na všechny strany, pak do písku poklekl a něco si tiše šeptal.
Nechal jsem ho tam chvíli o samotě, nechtěl jsem rušit tuhle jeho chvíli. Patřila jen jemu.
Povedlo se mi vybalit starý maskovací armádní stan do pouště. Vyhrál jsem ho v sázce nad majorem Cowerem. Sice to byla nefér sázka, když on vsadil oboustranný maskovací stan ze starých zásob, které se vyřazovaly a já zase vsadil pravdu o Caimovi. Věděl jsem, že nemůžu prohrát. A o co šlo? Major chtěl prověřit svou novou jednotku v ostrém boji proti neznámému nepříteli. Vždy k tomu používal cvičiště a dva týmy mariňáků bojujících proti sobě. Ale nabídl jsem mu Caima, který by vyzkoušel naráz oba jeho týmy. Sice na mě hleděl dost nevěřícně, ale můj malý Marťánek to ocenil slovy:
"Jo, to bude legrace, zahrajeme si na honěnou."
Caim jasně dostal rozkaz nikomu neublížit, jen zajmout každého mariňáka. Byl vpuštěn na cvičiště jako lovná liška. Jen nikdo z mariňáků nečekal, že se z lišky stane lovec. Caim neměl problém majorovy muže ze zálohy likvidovat jednoho po druhém. Jako děsivý predátor. Vymýšlel stále nové způsoby, jak je překvapit, vyděsit či vlákat je do pasti. Do hodiny bylo po všem. Caim vypochodoval z jedné zřícené chatrče jako vítěz. Dokázal je zneškodnit všechny.
Tehdy, když jsem ho viděl přicházet, trochu jsem se polekal toho jeho pohledu. Viděl jsem mu na očích, jak se tím bavil. Celý jiskřil a já cítil, jak z něj vyzařuje ten zlověstný vraždící duch. Stále to však ještě ovládal, i když jsem viděl, jak mu to dělá problémy. Návrat ke starému výcviku pro Caima byl, jako kdybyste loveckého psa nutili dlouhé roky ležet doma na gauči a najednou ho vzali ven na kachny.
Caim stále seděl na té duně, takže jsem se po chvíli k němu přidal a přisednul si k němu. Sledoval jsem jeho pohled, mířící do dáli. Zasněně mhouřil oči, jako kdyby se snažil něco vybavit.
"Líbí se ti tu?"
"Podej mi ruku, něco ti ukážu."
Mluvil tiše a tak zvláštně. Viděl jsem, že má tváře lesklé od slz a začal jsem o něj mít strach. Natáhl ke mně svojí packu, která ale byla studená, což mě překvapilo.
Jakmile jsem mu ruku podal, zatočila se mi hlava. Před očima jsem viděl jen písek, vítr a v dáli nějaký obrys. Nedokázal jsem dlouho rozpoznat co to je. Až když jsem zamířil blíž v tom přeludu, rozpoznal jsem obrovské silné hradby nějakého města, které se táhlo po celém obzoru.
Kolem mě proběhlo nějaké zvíře, vypadalo to jako obrovská čtyřnohá ještěrka křížená s dinosaurem. Uskočil jsem a zahlédl na zádech té ještěrky nějakého jezdce. Štíhlá postava, šedá kovová zbroj a dlouhé stříbrné vlasy. Už jsem chápal. Ne, teď nejsme v Tunisku, Caim mi ukazuje minulost. Už párkrát mi tohle ukazoval, ale vždy k tomu použil polibek a vzpomínky mi přímo vnutil do mysli. Tohle bylo něco jiného. Jako kdybych byl součástí nějakého 3D filmu. Nějaký druh projekce.
Lekl jsem se, když jsem se najednou ocitl za hradbami města. Viděl jsem čilý ruch na tržišti. Bytosti, které vypadaly přesně jako Casandra, se tu procházely, nakupovaly, komunikovaly. Jen já nedokázal rozeznat, jakého jsou pohlaví. Všichni vypadali stejně. Viděl jsem... lodě, jako z nějakého sci-fi, několik mi jich prolétlo nad hlavou pod modrou oblohou bez mráčku. Oblohou, na které jsem viděl dva obrysy měsíců. Jeden modrý a druhý rudý. Obrovský palác, který se tyčil vysoko nad hradbami a žil čilým ruchem. Nestačil jsem se ani pořádně rozhlédnout a celá tahle ukázka se rozplynula do mlžného oparu. Caim se složil unaveně do písku. Rychle jsem ho sevřel v náručí a snažil se ho křísit. Ukázat mi tohle všechno tímto způsobem pro něj muselo být hodně vysilující. Nerozuměl jsem, proč to udělal, ale přesto jsem mohl vidět alespoň střípek jeho domova
Žádné komentáře:
Okomentovat