Bonus: Cesta 02

Odnesl jsem ho do stanu. Po pár minutách mě začal i vnímat, i když byl ze začátku trochu zmatený. Pomrkával na mě a odmítal se pustit mého krku, takže jsem skončil na jeho těle málem rozmačkán jeho packama. Mlčel a bylo to zvláštní. Chvíli jsem čekal, jestli se k té události vyjádří, ale nakonec jsem neodolal a políbil ho. Polibky však opětoval dost vlažně, což mě hodně vyděsilo. Normálně by se na mě vrhnul, oblečení neoblečení a dožadoval by se "spojení těl" jak tomu rád říkával.
"Vzpomněl jsem si... na všechno. Celé ty měsíce jsi mi ukazoval váš svět, jak jsem ho neznal. Chtěl jsem ti ukázat i ten náš."

"Děkuju, Caime, bylo to hodně zvláštní. Ale chci, aby sis pamatoval jednu věc, ano? Teď jsi tady na Zemi se mnou, takže se nesmíš stále vracet tam do minulosti, kterou jsi sám ani nezažil. Rozumíš mi? Minulost už změnit nedokážeš a já nechci, aby sis ubližoval."
Ani nevím, jak jsem přišel k takovému proslovu. Jen jsem nechtěl, aby byl smutný. Přese všechno, jak jsem se někdy tvářil jako kakabus, jsem miloval jeho smích. Rozverné jiskřičky nevyzpytatelnosti. Dělal mi sice ze života chaos, ale alespoň jsem se nikdy nenudil. Caim mi to horlivě odkýval a začal se zase tvářit jako nevinné dítko, kterému někdo ukradnul lízátko. Bylo mi jasné, co to na mě zkouší, ale chvíli jsem ho nechal čekat a dělal, že jsem stááášně unavený z té cesty. Vydržel to jen pět minut, než se po mně začal plazit jako břečťan a snažil se mi stáhnou mé triko. Z toho horka jsem byl dost zapocený. Naštěstí už se venku smrákalo. Chvíli mi olizoval hruď, než se vydal na objevnou cestu k lemu kalhot. Pak najednou přestal. Zvednul tu svou makovičku, až mu dlouhé vlasy spadly do očí, chvíli jako by poslouchal šum pouště. Pak mě chytil za ruku.
"Pojď."
"Cože? Počkej, kam... co děláš?"
Než jsem se stačil nadát, vyletěl ze stanu. Nechápavě jsem chvíli sledoval jeho postavu, jak stojí otočen k západu, než mi to došlo a vylezl jsem za ním.
"U nás nikdy nebyla tma, v noci svítily dva měsíce."
Sledoval západ slunce. Rudý kotouč se pomalu snášel k písku a Caim byl naprosto okouzlen. A já také. Ale spíše jeho pohledem.
"Myslíš, že se schová pod písek a ráno se z něj zase vyhrabe?"
"Určitě."
Písek příjemně chladil, když na mě Caim skočil a povalil mě na zem. V noci teplota na poušti dost klesala, tedy spíše to byl velký teplotní výkyv, na který lidé nebyli stavěni. Caim se mi však zdál "prohřátý" až dost... Stáhl ze mě kalhoty (netuším, jak se mu to povedlo i když jsem se bránil) a dokonce se mi dostal i pod spodní prádlo ručkou. Slastně jsem pod jeho laskáním přivíral oči. Měl tak šikovné prsty a lidskou anatomii měl zvládnutou na jedničku. Hlavně tu mojí. Věděl už přesně, co se mi líbí, jak mě vzrušit, nebo poškádlit. Když jsem oči otevřel, viděl jsem nádherný pohled milionu hvězd nad námi. Pak mi výhled zastínily šedé vlasy, které mě lechtaly na hrudi. Já měl jednu svou zářivou hvězdu teď a tady. Caimova kůže začala postupně zlátnout. Dotýkal jsem se jeho nahého těla, které jsem zbavil oblečení, jako kdybych chtěl ty třpytky z jeho pokožky sedřít. A jemu to nevadilo. Byl zvyklý i na to, že jsem si ho bral dost ostře, když mě dokázal správně navnadit. Ani dnešní noc nebyla jiná. Nikdy mě na romantiku a nějaké mazlení neužilo. A on to věděl. Nabízel mi své tělo, své pozadí a zval mě, ať ho pomiluju. Omotal jsem si jeho vlasy kolem zápěstí a něco mu zasyčel do ucha, pak jsem do něj prudce vnikl. Prohnul se skoro do mostu. I já za ty měsíce poznal, co má jeho tělo rádo. I když jsem mu to nedopřával moc často. Ta noc na studeném písku pod miliony hvězd, s mimozemskou bytostí pod sebou, s jeho zadečkem v klíně. Bylo to jako ze špatného romantického filmu. Ale přesto to mělo jakési kouzlo spojení. Jako kdyby tato poušť pokrývala celou planetu, a mi byli její jediní živí obyvatelé.

Probudil jsem se dost brzo, když teprve svítalo. Moje bedra a kříž zaznamenaly po včerejší noci značné pohmoždění. Caimovi to totiž jednou nestačilo. Snažil jsem se ho přimět, abychom se přesunuli do stanu, ale odmítal, dokud nebyl oblepený pískem a dokud ho zem nezačala příliš studit. Jeho spacák, který si přisunul těsně k mému, však byl prázdný. (Vážně jsem se do něj díval, jestli se v něm někde neschovává.)
Vylezl jsem rozespale ze stanu a byl jsem svědek něčeho podivného. Stál tam, jen tak. Jen v mé staré mikině, kterou mi zabavil hned po té, co jsem si ho k sobě nastěhoval. Ruce držel dlaněmi vzhůru a jako by na něco čekal. Chtěl jsem k němu zamířit, ale v půli kroku jsem se zastavil. Zrnka písku, jedno po druhém, se zvedala ze země a začala kolem Caima vířit v malém těsném kruhu. Stále se nabaloval další a další písek, až jsem musel raději ucouvnout. Caim kolem sebe tvořil něco jako písečné tornádo. Smál se, hrál si s pískem jako dítě s novou hračkou. A vypadal šťastný. Jakmile jsem na něj však promluvil, rozpoznal moji přítomnost a písek se zase všechen uložil na své místo na zem.
"Co všechno ještě umíš?"
"Bojíš se mě?"
Jeho kousavý Raimovský tón mě pobavil. Ano, přiznávám, v jistých chvílích jsem se ho opravdu dokázal bát. Ale nikdy jsem nebyl tak hloupý, abych to dal najevo. Chvíli na mě koukal s úšklebkem.
"Město je tímto směrem, měli bychom vyrazit, než slunce vystoupí moc vysoko a bude horko."
"Nevrátím se."
Už, už jsem se otáčel ke stanu, že se zajdu obléci a sbalím naše tábořiště, když jsem zůstal zaraženě stát. Ještě jednou svá slova opakoval, aby bylo jisté, že jsem se nepřeslechl.
"Caime, tady nemůžeš přeci zůstat."
Jasně jsem pochopil, že můj Caim je teď daleko. Ne, nyní jsem musel vyjednávat s tou vražednou stvůrou Raimem, který si prostě usmyslel, že se mu tady v zemi nikoho líbí.
Chápal jsem touhu jeho srdce. Ale nepočítal jsem s tím, že by se nechtěl vrátit zpátky do civilizace. Vracet se do studeného, sychravého a věčně propršeného Bostonu? No, nemohl jsem se mu divit.
" Vzpomínáš si, co jsi mi včera říkal? Ukázal jsem ti kus našeho světa. Nenajdeš tady domov. Je to jen poušť, bez civilizace. Vím, že tě to mate, ale tady tvé město obehnané hradbami neleží. Nejsi na Tarasu."
Mračil se a já viděl, jak se snaží nevnímat pravdu.
"Já vím, že Boston není zrovna klimaticky nejlepší pro teplokrevné Marťany, ale je tam pizza a zmrzlina a kabelovka..."
Až teď se opravdu rozesmál a jako by se tím smíchem odplavila všechna jeho zlost i ty jeho Raimovské nápady. Domů už se vrátit nemůže a on to věděl.

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než za trest skládat stan. Bavil jsem se tím pohledem a čekal, kdy to vzdá. Ale jeho nezdolná mimozemská pýcha mu to nedovolovala. Když ani napotřetí nedokázal stan složit a nacpat do vaku a spíše se do něj sám zamotal, jeho vlasy zavlály ve větru, který se náhle zvednul. Pak jsem viděl, jak si ve dlani tvoří kouli energie a rychle jsem po něm mrsknul termosku, abych mu dal najevo, že můj poctivě vyhraný stan ničit nebude.
"Major by se naštval, víš? Už tahle dost vyváděl, když jsi mu zneškodnil jednotku. Trval na tom, že mu musím říct o tobě pravdu nebo si mě najde a podřeže."
"Budu tě chránit, zabiju ho."
Povzdechl jsem si. Jo, tohle už jsem znal zpaměti.
Dokonce jsem ho nechal cestou zpět do města navigovat. Pěší túra pouští ho nesmírně bavila, zato ze mě lilo jak ze sobolího bobku. Po třech hodinách jsem byl utahanej a připadal si jak ten chudák na poušti, co se plazí po břiše pro doušek vody. Moc mi nepřidalo, když Caim začal hodnotit mou fyzickou kondici a výdrž. Škoda, že jsem schoval tu termosku, teď by se mi hodila. Byl to můj nástroj pomsty.
V dálce jsem zahlédl na obzoru nějaké rozmazané barvy, možná postavy? Možná jsem měl fata morgánu?
Caim mě však ujistil, že mě nešálí zrak, protože je viděl také. Blížila se nějaká tlupa, zafačovaní do těch turbanů však vypadali zlověstně. Ze začátku jsem je nepoznal a trochu pojal podezření, že jsou to nějací beduíni a jdou nás vykuchat meči. (Moc jsem koukal na filmy.) I Caim začal být ostražitý a viděl jsem, jak se jeho tělo napnulo. Byl připraven k boji. Naštěstí se ukázalo, že naši průvodci vážně dodrželi slovo a vrátili se pro nás. Caim však odmítal na tu jednohrbou bestii jménem Fasto znovu vylézt, a proto zvolil chůzi pešky, což ostatní domorodci absolutně nechápali, protože ani oni tu nedokázali ujít delší tratě. Chůze v písku nesmírně vyčerpává, zvlášť pod ostrým poledním sluncem. Ale nemohli tušit, že můj Marťan byl vyroben ještě pro vyšší teploty a horší podmínky, a tak si v klidu užíval zdejší podnebí a prozpěvoval si nějakou písničku z animovaného filmu. Byl jsem rád, alespoň se chůzí unavil dostatečně na to, aby už nedělal žádné hlouposti. Cestou stačil objevit pouštní ještěrku, kterou se snažil chytit, ale bez úspěchu. Pak si pohrával na dlani se škorpiónem a chtěl ho ukazovat všem průvodcům, ať si ho pohladí. To se s moc přívětivým uznáním nesetkalo. Když jsme dorazili do městečka, hlavní průvodce si mě odchytil a začal do mě něco hustit francouzsky. Jeho angličtina nebyla nijak zvlášť dobrá, ale stačil mi sdělit, že to stvoření co je se mnou, je stvoření pouště, které Alláh seslal na tento svět. Stvoření zrozené z písku a odlesku slunce o kameny.
Znělo to tak hezky a tak jsem toho arabského domorodce v jeho tvrzení nechal.
"Přízrak pouště, hm?"


Celou cestu letadlem Caim prospal, stulený u mého boku. Poslintal mi dokonce i novou arabskou košili, takže jsem ho odsunul slintat si raději na okýnko. Dokonce se mu nechtělo ani vystupovat a byl celý tak trochu přešlý. Když na nás vykoukl bostonský studený déšť, byla to jako srážka s realitou. Caim se snažil probíhat mezi kapkami, ale to ani on se svou silou prostě nedovedl. Stejně byl mokrý jako myš. Ale vůbec se netvářil nijak rozmrzele, ani se před deštěm neschovával do mikiny. Nesl to vážně statečně.
"Pojedeme zase někdy na výlet do pouště?"
"No, tak to abychom začali šetřit. Takže žádné sladkosti, ani placené nemravné kanály a žádné dvojité porce hranolků. Ani rozbité automaty a poutě."
Zabrzdil přímo v té největší louži a postavil se do bojové pozice.
Začal jsem se mu smát a nahnul se k jeho uchu, i když jsem riskoval herdu do břicha.
"Není tady taky trochu fajn?"
Musel jsem se tomu jeho výrazu rozesmát. Byl ochotný to nuceně odkývat, hlavně když dostane sladkosti. Pro to by obětoval nejen poušť, ale řekl bych, že i můj život (ten svůj nemohl).
"Tak pojď, strčíme tě do sušičky, vypadáš nějak mokře."
Chytil mě za ruku a v klidu šel vedle mě. Sem tam hupnul do nějaké louže a já poprvé viděl, že si dokáže užívat i tohle klimatické období. Vypadal... šťastně. Tak nějak bezstarostně. A já si uvědomil, že i kdyby to byl jen klid před bouří, za ty dlouhé roky utrpení si tohle zaslouží.
"Usušíš mě doma?"
"Vypadám snad jako tvoje matka?"
"Ne, máma byla hezčí."
Chvíli vydržel jít bez řečí, než se na mě zahleděl jako svatý na obrázku.
"Budeme se milovat?"
"Ne, dnes jdu na rande s tou blondýnkou z baru a to bude... auuu!"
Cítil jsem, jak mi láme ve své malé ručce prsty. Uměl být pěkně rázný a neštítil se použít ani fyzické násilí.
"Dobře, tak raději tu brunetku, máš pravdu, má hezčí tělo."
Než jsme dorazili k našemu bytu, měl jsem odkrvené všechny prsty, došlapané nohy, byl jsem celý od bahna a na kost promoklý. Caim se tvářil jako kakabus a zavřel se v koupelně na dlouhou hodinu. Co tam prováděl, netuším, jen jsem se bál, aby ten kapitán Nemo nevytopil sousedy.
Vše bylo zase při starém. Až na můj zvonící mobil.

Když jsem zahlédl majorovo číslo, proklel jsem celou telefonní společnost do posledního muže.
"Máš mi co vysvětlovat, Orotone a nemysli si, že se z toho vykroutíš. Mám prst na spoušti jaderné hlavice, tak zvládnu přimět i jednoho detektiva, aby kápnul božskou."
"Já mám zase mimozemskou zbraň hromadného ničení v lidské podobě, která chce neustále sexovat a taky se nechlubím."
S tím jsem mu telefon zavěsil. Věděl jsem, že mě čeká hodně vysvětlování. Ještě toho leželo spoustu před námi. Dobrého nebo zlého, kdo ví. Ale já měl aspoň jistotu, že tak snadné to s námi nikdo mít nebude. Tohle totiž nebyl konec našeho příběhu. Ne, tohle byl spíše začátek společné cesty životem. Zvládnu Caima nezaškrtit samou láskou? Zvládne on mě nevykuchat ve spánku? To jsem na Caimovi měl nejraději, i když bych to nepřiznal. Každý den byl originální, každý den ho mít za zadkem a bát se, jestli ho v příští sekundě zvládnu. Ale přesto bych neměnil. Už jen pro to, že jsem si svůj život bez něj nedovedl představit.
"Vylez už z té koupelny, sakra!"
Vystrčil hlavu z poza dveří, pak jsem ucítil, jak mě jakési chapadlo chňaplo a vtáhlo dovnitř do doupěte toho děsivého tvora oděného jen v ručníku. Ostatní chapadla se kolem mě omotala v pevném sevření.
"Stejně jsem doma tam, kde jsi ty. Ukradl jsi mě, tak už si mě musíš nechat."
Jeho smích ještě podtrhoval tu děsivou představu, že tohle stvoření budu mít na krku ještě hodně dlouho. Pomstychtivě jsem se zašklebil a s jeho tělíčkem odcouval do sprchového koutu, kde jsem na něj pustil ledovou vodu. Pak už mi nezbylo nic jiného, než udržet to zmítající se klubko hadů a bránit se jakémukoliv použití násilí na mé osobě.