Takhle přesně vypadal ten včerejší večírek naší fakulty. Některé lidi jsem viděl dokonce poprvé se bavit a stálo to za to. Přemíra alkoholu, hlasité hudby a podivných jednohubek, které nejspíš samy ještě hopsaly, mi neudělaly dobře na žaludek.
Vyškrábal jsem se z postele s kocovinou, která by si zasloužila nejmíň medaili za statečnost, že mě po včerejšku ještě neopustila. Přemístit se k záchodu byl nepřekonatelný problém. Jasně jsem poznal, že jsem včera asi vážně přebral. Můj spolubydlící Filip se tak neploužil a vypadal ještě docela živě, takže jsem ho proklel. Naštěstí mi udělal zaručeného lomcováka, který mě měl vystřízlivět.
Nadějně jsem do sebe kopnul lomcováka, můj žaludek se probudil a bylo zle. Dokonce se mi povedlo i najít po včerejším tahu svůj mobil. Po zapnutí děsivého přístroje na mě ale vybaflo překvapení. Máma. Volala mi snad desetkrát za včerejší večer a dnešní ráno. Jenže já před večírkem mobil vypnul, protože mi stále chodily SMSky od toho malého otravy. Ale proč mě máma sháněla? Věděla přeci dobře, že budu na tom večírku. Docela mě to vyděsilo, protože jsem znal mamku. Nevolala by a už vůbec ne tolikrát kdyby se něco nestalo. Okamžitě jsem vytočil její číslo.
"Flo, to je dobře, že jsi se konečně ozval! Snažila jsem se ti dovolat, ale měl jsi to vypnuté."
"Jo, ten večírek... co se stalo?"
"Jde o Danyho. Neděs se hned, jen... měl malou nehodu. Je v nemocnici. Nechtěl, abych ti volala, ale já musela."
"V... nemocnici? Co... jak... jak mu je? Co se stalo?"
"Nemusíš mít strach, je v pořádku, jen má pár zlomených kostí. Měli s jeho matkou autonehodu na zledovatělé silnici. Dany je v Krajské nemocnici. Nejspíš by tě chtěl vidět."
Koukal jsem na svůj mobilní přístroj a nemohl to pochopit. Můj mozek nepřijímal informace. Jen jsem věděl, že Dany je v nemocnici. To moje malé kuře... vždyť mě ještě po obědě terorizoval textovkama, kde mi líčil, co mi dá k Vánocům. Od erotického spodního prádla, po vibrátory a podobné nemravnosti. Nemohl jsem té správě uvěřit. Slyšel jsem, jak mě mamka ještě uklidňuje. Ale pokud šlo o Danyho, začínal jsem panikařit. Okamžitě po hovoru jsem se oblékl a v rychlosti do sebe kopl jedno kafe. Abych aspoň trochu vypadal jako člověk. Nejspíš se mě lekly i malé děti jedoucí s babičkou na vánoční nákupy. Tramvaje byly zase napráskané, že se tam ani dýchat nedalo. A mně srdce tlouklo strachem.
Kolikrát jsem si říkal, ať ho třeba přejede autobus? Kolikrát jsem se ho chtěl zbavit, protože mi moje nervy hrozily prasknutím z některých jeho nápadů? Z jeho neustálé touhy mě šokovat, či jeho děsivá sexuchtivost. Jo, ale tohle nebyla skutečná přání, kdy bych toužil, aby se mu stalo něco špatného. Ne, já ho... měl rád. I přes to všechno.
Vletěl jsem do nemocnice rychlostí blesku. Prokličkoval jsem mezi nebezpečnými sestřičkami, které se mě snažily zastavit. Prosmýkl jsem se i kolem nějakých důchodců, kteří mě obdařili nepěknými přívlastky typu výrostek a chuligán. Na konci chodby jsem zahlédl nápis úrazovka. Jo, vázání obvazů a dělání sádry, toho jsem si užil dost. Prorazil jsem dveře a hned zahlédl postavu mamky.
"Jak je na tom? Kde je?"
Nestačil jsem se ani nadechnout a chrlil jsem jednu otázku za druhou. Ale mamka dokázala zachovat klid i ve vypjatých situacích, to jsem na ni vždy obdivoval. Položila mi ruku na rameno a zklidnila moji palbu otazníku.
"Jak jsem ti řekla do telefonu, je v pořádku. Má zlomenou ruku v zápěstí a taky ortézu na koleni. Vypadá jako malé ubožátko, ale pusu má prořízlou stále stejně. Už si naporoučel televizi, aby mohl koukat na pohádky."
"Co se vlastně stalo?"
"Moc toho nevím. Jeli prý s jeho matkou z Francie a kousek od města na dálnici najeli prý na náledí. Jeho matce se nic nestalo, ale odjela okamžitě za Viktorem. Hned po té nehodě."
"Viktor tu není? Co se to tu k čertu... můžu za ním?"
Vletěl jsem do Danyho pokoje. V té záplavě bílé jsem ho skoro nepoznal. Zpod peřiny mu čouhalo jen pár rozcuchaných vlasů. Hodně mě to udivilo. Zase tak malej být nemůže. Za těch posledních pár měsíců i vyrostl, už si nemusel ani stoupat na špičky, když mě chtěl políbit. Bral to jako velké vítězství. Zahlédl jsem ostře modrou ortézu, čouhající z postele. Nejspíš si ta zrůdička nevšimla, že jsem vstoupil do pokoje. Proto jsem mu podle zmrzlou dlaní přejel po jediné holé kůži. Čouhajícím kolínku. Měl tak hubené nohy.
Trhnul sebou tak překvapeně, až jsem pojal podezření, že pod tou dekou dělal něco nemravného. Ale jakmile sebou trhnul, noha se ozvala, tak jen chudáček zaúpěl a hodil na mě pohled zraněného koťátka. Tomu se nedalo odolat. Místo pozdravu jsem ho teda i přes tu deku objal a dlouze políbil.
"Debile... co... jsi vyváděl? Měl jsem strach."
"Neříkej mi debile, ty ožralo. Smrdíš chlastem."
I když mi nadával, stejně jsem ho nemohl zbít. Vypadal trochu jako rozbitá panenka a mně ho bylo líto.
"Tak kde to chceš pofoukat? Pan doktor se ti na to podívá a pak mi řekneš, co jste vyváděli."
Ale Dany se vůbec netvářil rozverně, ani ďábelsky, nesnažil se dělat žádný ze svých obličejů. Jen mlčenlivě koukal do stropu.
"Řekl jsem jí to."
"Komu a co jsi řekl?"
Zatím jsem z něj jako správný ošetřovatel stáhnul deku. Prohlédl mu tu jeho sádru a i zbytek těla. Trochu mě překvapilo, že některé partie trochu vyčnívaly, takže mi bylo hned jasné, co dělal pod tou dekou tak zahrabaný.
"Levačkou to jde hůř, co?"
Kouknul na mě jako na vraha a uraženě se chtěl přetočit, ale nešlo mu to.
"Řekl jsem jí, že jsem teplej. Nešlo to jinak. Pořád trvala na tom, že 25. mám jet k ní a k tomu jejímu novému šamstrovi a být tam až do Silvestra. A to jsme byli domluvení, že... budeme spolu a tak... jsem jí to vpálil do ksichtu v autě. Že chci být s tebou, protože tě... to..."
Zůstal jsem zaraženě stát. Danyho orientace a vůbec vztah ke mně byl veřejným tajemstvím, ale před Danyho matkou se to nikdo neodvážil říct nahlas. Ani ten můj malej šmudla neměl dost velkou kuráž, aby šel s kůží na trh.
"Počkej... ty jsi jí to řekl v autě?"
"Jo. Byla tak v šoku, že málem najela do stromu."
"Takže žádné náledí?"
Zakroutilo TO hlavou a upřelo TO na mě ty svoje kukadla. Pohled typu "lituj mě, mám to v životě těžké", který na mě moc nezabíral. Musel jsem mu vynadat do pořádných hlupáků. Vážně je to sebevrah. Docela jsem chápal, že jeho matka odjela za Viktorem, i když jí synáček leží v nemocnici. Nejspíš si musela potvrdit informace.
"A jak to vlastně vzala?"
"No, nejdřív se smála, pak hystericky brečela a pak už si nic nepamatuju. Když jsem se probral v nemocnici, tvrdila, že jsem měl horečku a blouznil. Tak jsem jí řekl, že jsem to myslel vážně a že se po Novém roce k tobě stěhuju."
Všechno jsem mu odkýval a ani si neuvědomil ta poslední slova.
"Počkej, jak stěhuješ?"
Vyškrábal jsem se z postele s kocovinou, která by si zasloužila nejmíň medaili za statečnost, že mě po včerejšku ještě neopustila. Přemístit se k záchodu byl nepřekonatelný problém. Jasně jsem poznal, že jsem včera asi vážně přebral. Můj spolubydlící Filip se tak neploužil a vypadal ještě docela živě, takže jsem ho proklel. Naštěstí mi udělal zaručeného lomcováka, který mě měl vystřízlivět.
Nadějně jsem do sebe kopnul lomcováka, můj žaludek se probudil a bylo zle. Dokonce se mi povedlo i najít po včerejším tahu svůj mobil. Po zapnutí děsivého přístroje na mě ale vybaflo překvapení. Máma. Volala mi snad desetkrát za včerejší večer a dnešní ráno. Jenže já před večírkem mobil vypnul, protože mi stále chodily SMSky od toho malého otravy. Ale proč mě máma sháněla? Věděla přeci dobře, že budu na tom večírku. Docela mě to vyděsilo, protože jsem znal mamku. Nevolala by a už vůbec ne tolikrát kdyby se něco nestalo. Okamžitě jsem vytočil její číslo.
"Flo, to je dobře, že jsi se konečně ozval! Snažila jsem se ti dovolat, ale měl jsi to vypnuté."
"Jo, ten večírek... co se stalo?"
"Jde o Danyho. Neděs se hned, jen... měl malou nehodu. Je v nemocnici. Nechtěl, abych ti volala, ale já musela."
"V... nemocnici? Co... jak... jak mu je? Co se stalo?"
"Nemusíš mít strach, je v pořádku, jen má pár zlomených kostí. Měli s jeho matkou autonehodu na zledovatělé silnici. Dany je v Krajské nemocnici. Nejspíš by tě chtěl vidět."
Koukal jsem na svůj mobilní přístroj a nemohl to pochopit. Můj mozek nepřijímal informace. Jen jsem věděl, že Dany je v nemocnici. To moje malé kuře... vždyť mě ještě po obědě terorizoval textovkama, kde mi líčil, co mi dá k Vánocům. Od erotického spodního prádla, po vibrátory a podobné nemravnosti. Nemohl jsem té správě uvěřit. Slyšel jsem, jak mě mamka ještě uklidňuje. Ale pokud šlo o Danyho, začínal jsem panikařit. Okamžitě po hovoru jsem se oblékl a v rychlosti do sebe kopl jedno kafe. Abych aspoň trochu vypadal jako člověk. Nejspíš se mě lekly i malé děti jedoucí s babičkou na vánoční nákupy. Tramvaje byly zase napráskané, že se tam ani dýchat nedalo. A mně srdce tlouklo strachem.
Kolikrát jsem si říkal, ať ho třeba přejede autobus? Kolikrát jsem se ho chtěl zbavit, protože mi moje nervy hrozily prasknutím z některých jeho nápadů? Z jeho neustálé touhy mě šokovat, či jeho děsivá sexuchtivost. Jo, ale tohle nebyla skutečná přání, kdy bych toužil, aby se mu stalo něco špatného. Ne, já ho... měl rád. I přes to všechno.
Vletěl jsem do nemocnice rychlostí blesku. Prokličkoval jsem mezi nebezpečnými sestřičkami, které se mě snažily zastavit. Prosmýkl jsem se i kolem nějakých důchodců, kteří mě obdařili nepěknými přívlastky typu výrostek a chuligán. Na konci chodby jsem zahlédl nápis úrazovka. Jo, vázání obvazů a dělání sádry, toho jsem si užil dost. Prorazil jsem dveře a hned zahlédl postavu mamky.
"Jak je na tom? Kde je?"
Nestačil jsem se ani nadechnout a chrlil jsem jednu otázku za druhou. Ale mamka dokázala zachovat klid i ve vypjatých situacích, to jsem na ni vždy obdivoval. Položila mi ruku na rameno a zklidnila moji palbu otazníku.
"Jak jsem ti řekla do telefonu, je v pořádku. Má zlomenou ruku v zápěstí a taky ortézu na koleni. Vypadá jako malé ubožátko, ale pusu má prořízlou stále stejně. Už si naporoučel televizi, aby mohl koukat na pohádky."
"Co se vlastně stalo?"
"Moc toho nevím. Jeli prý s jeho matkou z Francie a kousek od města na dálnici najeli prý na náledí. Jeho matce se nic nestalo, ale odjela okamžitě za Viktorem. Hned po té nehodě."
"Viktor tu není? Co se to tu k čertu... můžu za ním?"
Vletěl jsem do Danyho pokoje. V té záplavě bílé jsem ho skoro nepoznal. Zpod peřiny mu čouhalo jen pár rozcuchaných vlasů. Hodně mě to udivilo. Zase tak malej být nemůže. Za těch posledních pár měsíců i vyrostl, už si nemusel ani stoupat na špičky, když mě chtěl políbit. Bral to jako velké vítězství. Zahlédl jsem ostře modrou ortézu, čouhající z postele. Nejspíš si ta zrůdička nevšimla, že jsem vstoupil do pokoje. Proto jsem mu podle zmrzlou dlaní přejel po jediné holé kůži. Čouhajícím kolínku. Měl tak hubené nohy.
Trhnul sebou tak překvapeně, až jsem pojal podezření, že pod tou dekou dělal něco nemravného. Ale jakmile sebou trhnul, noha se ozvala, tak jen chudáček zaúpěl a hodil na mě pohled zraněného koťátka. Tomu se nedalo odolat. Místo pozdravu jsem ho teda i přes tu deku objal a dlouze políbil.
"Debile... co... jsi vyváděl? Měl jsem strach."
"Neříkej mi debile, ty ožralo. Smrdíš chlastem."
I když mi nadával, stejně jsem ho nemohl zbít. Vypadal trochu jako rozbitá panenka a mně ho bylo líto.
"Tak kde to chceš pofoukat? Pan doktor se ti na to podívá a pak mi řekneš, co jste vyváděli."
Ale Dany se vůbec netvářil rozverně, ani ďábelsky, nesnažil se dělat žádný ze svých obličejů. Jen mlčenlivě koukal do stropu.
"Řekl jsem jí to."
"Komu a co jsi řekl?"
Zatím jsem z něj jako správný ošetřovatel stáhnul deku. Prohlédl mu tu jeho sádru a i zbytek těla. Trochu mě překvapilo, že některé partie trochu vyčnívaly, takže mi bylo hned jasné, co dělal pod tou dekou tak zahrabaný.
"Levačkou to jde hůř, co?"
Kouknul na mě jako na vraha a uraženě se chtěl přetočit, ale nešlo mu to.
"Řekl jsem jí, že jsem teplej. Nešlo to jinak. Pořád trvala na tom, že 25. mám jet k ní a k tomu jejímu novému šamstrovi a být tam až do Silvestra. A to jsme byli domluvení, že... budeme spolu a tak... jsem jí to vpálil do ksichtu v autě. Že chci být s tebou, protože tě... to..."
Zůstal jsem zaraženě stát. Danyho orientace a vůbec vztah ke mně byl veřejným tajemstvím, ale před Danyho matkou se to nikdo neodvážil říct nahlas. Ani ten můj malej šmudla neměl dost velkou kuráž, aby šel s kůží na trh.
"Počkej... ty jsi jí to řekl v autě?"
"Jo. Byla tak v šoku, že málem najela do stromu."
"Takže žádné náledí?"
Zakroutilo TO hlavou a upřelo TO na mě ty svoje kukadla. Pohled typu "lituj mě, mám to v životě těžké", který na mě moc nezabíral. Musel jsem mu vynadat do pořádných hlupáků. Vážně je to sebevrah. Docela jsem chápal, že jeho matka odjela za Viktorem, i když jí synáček leží v nemocnici. Nejspíš si musela potvrdit informace.
"A jak to vlastně vzala?"
"No, nejdřív se smála, pak hystericky brečela a pak už si nic nepamatuju. Když jsem se probral v nemocnici, tvrdila, že jsem měl horečku a blouznil. Tak jsem jí řekl, že jsem to myslel vážně a že se po Novém roce k tobě stěhuju."
Všechno jsem mu odkýval a ani si neuvědomil ta poslední slova.
"Počkej, jak stěhuješ?"
Žádné komentáře:
Okomentovat