Část třetí

Jmenoval se Matěj...
Bylo to takové to zalíbení na první pohled. Krásně voněl a ten jeho úsměv mě dostával do kolen. Vypadal vždy velmi skromně, moc toho nenamluvil, ale jeho pohledy občas mluvily za něj.
Potkali jsme se hned, jak jsem nastoupil do školky. Každý den, s pravidelnou přesností, si chodil pro malého brášku Kubíka, který byl mým žákem. Potkávali jsme se v šatně, oblékali Kubíkovi botičky naopak a opravdu jsme byli hodně velcí tragédi. Smáli jsme se jeho ztracené rukavičce i tomu, že mu Matěj zapomněl vzít pytlík s plavkami z bazénu tři dny domů.
Kroužili jsme kolem sebe snad dva měsíce. Viděl jsem jisté náznaky, v jeho pohledu, v jeho stydlivých úsměvech. Ale ani jeden jsme si asi nebyli jistí tím, že ten druhý to má podobně.
Až jednou, kdy jsme řešili výlet do muzea jsem ho z čista jasna pozval na kafe po práci. Vylétlo to naprosto samo. A on souhlasil. Tehdy jsem si byl jistý, že s ním chci chodit. Líbil se mi jeho přístup k životu, jeho jemné, ale prosté názory, měli jsme podobné koníčky, třeba cyklistiku a turistiku. Takže jsem věřil, že by z toho mohl být vztah.
Tři měsíce poté jsme spolu chodili. Bylo to...trochu zvláštní. On byl ještě docela nezkušený, a ani jeden z nás se nechtěl moc vázat nebo se svou láskou chlubit. Rodiče o jeho orientaci netušili a já jí také díky své práci nechtěl projevovat. Máma mě na to upozornila, varovala mě a já poznal, že měla pravdu ještě dřív, než se to celé podělalo. 

Kubík najednou na týden zmizel i se svým starším bráškou. Malej nepřišel do školky, prý z rodinných důvodů. Měl jsem strach, protože mi Matěj nebral telefon. Když se konečně to ráno zjevil ve školce, byl jsem jako na trní. Dozvěděl jsem se, že jim umřela babička, což bylo hrozné, zvlášť pro Matěje, jelikož ho prakticky vychovala. Tehdy jsem ho hloupě objal v dětské šatně a přitiskl ke svému tělu. Věděl jsem, že potřebuje podporu. V tu chvíli jsem nepřemýšlel. Nedošlo mi, jak nebezpečně jsem se zachoval. Možná kdybych si všiml, že jedna kolegyně stála na schodech do šatny...možná kdybych byl opatrnější...ale ani to by tomu nezabránilo.
Kubík vyšel ze záchodu a viděl zrovna to, co vidět neměl. I když jako pětiletý to sotva dokázal chápat, nebyl hloupý.
Políbil jsem Matěje, nutil jsem ho, aby ke mě přijel po práci. Držel jeho tvář v dlaních a stíral prsty jeho slzy. Trpěl a já tu byl pro něj. Jakmile jsem si všiml Kubíka, odstoupil jsem od Mětěje a prcka vzal dolů do herny. S Matějem jsme se rozloučili a vše vypadalo v pořádku.
Ale děti...děti jsou naprosto úžasná stvoření. Bezelstní a pravdomluvní. Při hře začal Kubík svým kamarádům u lega vyprávět, jak pan učitel má rád jeho brášku, a že jsme si dávali pusu jako taťka s mamkou...
Když jsem to zaslechl, povolal jsem si ho k sobě, abych mu nějak jemně vysvětlil, že je to tajemství. S dětmi jsem to uměl, poslechl mě. Byl to hodný kluk. Ale škoda už byla napáchaná. Pomluva o tom, jak dávám Kubíkovu bratrovi pusinky, se roznesla. Možná bych to dovedl zamést pod koberec, jako dětskou fantazii a svést to na mou upřímnou kondolenci.
Ale tady nastoupila dospělácká krutá povaha. A já se nestačil divit.
V jídelně si mě po svačině odchytily obě kolegyně a drze se přímo zeptaly, jestli jsem homosexuál. Ani nečekaly na mou odpověď, nejspíš bych nějakou dobrou vymyslel. Hned jsem dostal poučení, že takové chování je nevhodné, zvláště když učím děti. Co by se stalo, kdyby se to dozvěděli rodiče dětí a podobně. V tu chvíli jsem jen zaraženě stál a zíral na ně. Jejich neupřímná starost mi vyrazila dech. Prakticky mě v tu chvíli přirovnaly k pedofilovi, který obtěžuje malé chlapce a až se to zjistí, půjdu do pekla, ne li do vězení. V moderní době, ve dvacátém století...
A mě v hlavu běhalo jen jedno slovo, jedna otázka.
Opravdu? Opravdu? Opravdu...?
Opravdu je takový problém má soukromá sexuální orientace, jen proto, že jsem učitel ve školce? V Čechách, docela pokročilém státu. Ve velké matičce Praze, kosmopolitní metropoli, pořádající pohody a duhové akce? Zde, ve městě homo sexu, ve městě desítek gay barů a queer zábavy. V době, kdy je povolená i registrace stejno-pohlavních párů?
Opravdu? Opravdu? Opravdu...?

Odbyl jsem je, že to není jejich věc. Můj soukromý život, koho miluji a s kým spím, to byla čistě má soukromá záležitost. Manžílky jsem jim neklátil a pedofil nebyl...
A přesto, přesto jsem poprvé narazil na neskutečné chování kolegů a nadřízených.
Do dvou týdnů si mě zavolala ředitelka a předala mi slavnostně, s velmi krušným výrazem lítosti, výpověď. Seděl jsem zabořen v tom křesle a hleděl na ten kus papíru. Vyschlo mi v krku a já v tu chvíli jako bych se ocitl na jiné planetě. Když jsem se po pár minutách vzpamatoval, na drzo jsem se jí zeptal, co byl důvod výpovědi. V onom papíru bylo sice psáno "nadbytečnost." ale to byla naprostá blbost. Vymlouvala se celých dvacet minut, na zákony, paragrafy, slušné jednání, chování, než z ní konečně vylezlo, že moje morální zásady se neslučují s prací předškolního pedagoga.
A já jako kdybych jí nechtěl rozumět. Ale bylo to naprosto jasné. Po dost hlasité konfrontaci mi vpálila do obličeje, že osobu s homosexuálními sklony zde nemůže a ani nechce zaměstnávat.
Stejná přednáška, jakou jsem měl od kolegyň přišla i od ní, než to uzavřela s tím, že pokud "jsem takový" měl bych volit jinou pracovní profesi a zkusit něco jiného.

Nezbyl mi žádný argument, žádný komentář. I sprostá slova se vypařila.
Ten papír jsem podepsal.
Sbalil si pár svých věcí a chtěl jsem se rozloučit s dětmi. Ale i u toho musela být kolegyně. Nesměl jsem je objímat ani se jich dotýkat, protože poté vypadala, že do mě zabodne vidle. Jako kdybych měl lepru.
Odešel jsem s pocitem ponížení a zlosti. S pocitem nenávisti téhle české nátury. Byť jsem tušil, že podobná věc by se mi stala i v Japonsku nebo Anglii, či Americe. Cítil jsem křivdu. Ale nic jsem proti tomu nepodnikal. Došel jsem domů, svalil se do postele a většinu dne jen brečel a spal. Toužil jsem zavolat mámě, ale nechtěl jsem její lítost, nechtěl jsem, aby zuřila a poučovala mě, jak jsem blbec a neměl jsem to podepisovat. Měl jsem se hádat, soudit, obhánět úřady. Ano, ona byla bojovnice, nevzdala by to. Ale...já nebojoval. Nemohl jsem bojovat o místo, kde mě nechtěli. Princip mě nezajímal. Odmítali mě jako člověka, ne jako učitele. A to byl ten rozdíl.

A tehdy se to celé podělalo. Možná kdybych uměl ventilovat ten hněv a nedusil ho v sobě... možná, kdybych se snažil to brát jako lekci života... v tu chvíli to ale nešlo. Matěj mi nemohl poskytnout podporu. Jeho jemná hezká slova, o tom, že to bude dobré mě rozčilovala ještě víc. Prásknul jsem mu s telefonem a nazval ho ignorantem, který nikdy nic nedokáže. Byl jsem hnusný, cynický, sarkastický a chtěl jsem lidem kolem ubližovat, protože jsem byl sám ublížený.
Být bez práce nebylo příjemné. Snažil jsem se hledat nové nabídky, ale nebylo nic, co by se mi líbilo. Nechtěl jsem se vzdát učení, nechtěl jsem se nechat odehnat od něčeho, co jsem dělal rád. Přesto jsem se bál opět ucházet o místo ve školce. Obcházel jsem to různými asistenty, doučujícími a podobnými přivýdělky. Nic stálého jsem si ale za půl roku nenašel. S Matějem jsme se rozešli asi dva měsíce po mém vyhazovu. Choval jsem se k němu jako hajzl. Urážel ho, posmíval se mu, rýpal do něj. A on místo toho, aby řekl dost, aby mi jednu natáhl, což by asi i pomohlo, to vše jen útrpně snášel a tvářil se, jako štěně, co mu přejeli maminku u cesty. Nemohl jsem to vystát. Nedokázal jsem s ním vydržet v jedné místnosti. A proto jsem to ukončil. Ani tehdy nic nenamítal, prostě kývl, řekl dobře a i on mě opustil bez nějakých emocí či divadla. Zůstal jsem sám.
Ale bylo mi dobře, bylo mi fajn.

Trvalo 8 měsíců, než jsem se osmělil a opravdu si napsal průvodní dopis a poslal životopis do nové školky. Žádné doporučení jsem neměl, nedoufal jsem v zázrak. Ale školka primárně určená pro děti cizinců, delegátů a obchodníků, mi obratem poslala termín pohovoru. Bylo to nečekané, ale jako kdybych zase viděl naději.
Tu školku jsem si zamiloval na první pohled. Nová, moderní, s mladým kolektivem, se super ředitelem, který byl samý úsměv a uměl čtyři jazyky. Většina pedagogů byli cizinci. Pohovor netrval ani moc dlouho, když mi na jeho konci řekli, že se těší na naší spolupráci a že jsou rádi, že někoho takového získali. Zatetelil jsem se blahem a zase si jednou připadal na koni. A má nová práce začala.

Školka to byla naprosto skvělá. Alternativní výuka, do které jsme mohli docela zasahovat. Učilo se v Angličtině ale i v Češtině, takže jsem neměl problém. Děti bylo málo, v jedné třídě jen 12, takže ideální stav, abych se mohl věnovat každému z nich jak bylo potřeba. Perfektní zázemí, moderní výukové techniky, taková pěkná předškola. Střídaly se hodiny s vyučováním i se hrou a celkově mě ten koncept nesmírně bavil. Cítil jsem se znovuzrozený. Mezi kolegy jsem byl hodně oblíbený. Byla tu jedna Vietnamka, mladý Bulhar, i starší německá kolegyně, které jsme říkali "mamá". Další lektoři byli nepravidelní a občas se dost střídali. Často to byli i studenti oboru předškolní pedagogiky. Školka jim umožňovala získat praxi, což bylo neocenitelné.
Skoro bych chtěl říct dokonalé místo...

Nic na světě není dokonalé. Neohřál jsem se zde moc dlouho. Po dvou měsících za mnou přišel ředitel. Položil mi ruku kolem ramen s tím, že se mnou musí vážně mluvit. Netušil jsem žádnou zradu, nemohl jsem...
Vypadlo z něj, že si mě prověřoval. Bylo mu divné, že nemám žádné doporučení z bývalé školky. A tak tam volal. Nejspíš by mě ani ve snu nenapadlo, že by můj případ s ním nějak řešili. Neměli k tomu důvod. Nevím, zda byli pomstychtivý nebo se jen snažili ochránit jinou instituci před zlým pedofilem...kdo ví.
Když mi proto pan ředitel řekl přímo, že se mnou musí rozvázat kontrakt a že je mu to líto, věřil jsem mu. Jemu jsem věřil, že tohle nedělá ze své choré mysli. Bohužel to byla soukromá školka a majitel si nepřál, aby zde pracovali lidé, jako já - se zelenými anténkami, tesáky a ostrým ocasem, kteří žerou děti zaživa. Prostě strašidla....ano, tak jsem si připadal. Mluvili jsme o tom celou hodinu. Dal mi výborné doporučení a pár typů na případné nové místo. Vše jsem snášel pokorně, ale na konci mi vyhrkly slzy. chlap jako já začal bulet. Bylo to směšné, trapné. Jako kdybych cítil, jak se mi podlamují kolena i s páteří dohromady. Moje srdce, které se sotva uzdravilo z jednoho zklamání, dostalo další zásah do černého.
Přesto jsme se s ředitelem rozešli v dobrém. Až o mnoho týdnů později jsem zjistil, že svou orientaci také dobře skrývá.

Po pár dnech jsem ze školky odešel s pocitem naprosté zbytečnosti a marnosti. Nerozuměl jsem tomuhle světu, nerozuměl jsem, proč je takový problém, když miluju muže. Proč to musí být problém?
Ty další dny byly nejhorší v mém životě. Nepopírám, pomyslel jsem i na sebevraždu, v nějakých zastřených myšlenkách. Moje sebevědomí bylo na mínus tisícovce a nějak jsem si nedovedl představit, co teď budu dělat. Jako kdybych přišel o všechny jistoty, o cestu, kterou jsem chtěl jít. Dokonce jsem zavolal mámě, jako malej fracek. Postěžoval jsem si, vylil své ublížené srdíčko. Potřeboval jsem někoho, kdo by mě podpořil. A máma, ta mě vždy dokázala doslova nakopnout. Chtěla, abych se vrátil do Japonska, ale já nebyl ve stavu, kdy bych tamější zemi a společnost rozdýchal. Odmítal jsem se vrátit se staženým ocasem.
Trvalo mi ještě pár dní u televize a nekonečného sledování seriálů, než jsem se oklepal z toho nejhoršího. Sebevědomí se mi ale hledalo hodně těžko. Přesto jsem začal rozesílat pracovní nabídky.
Ale ani po měsíci jsem nedostal kladnou odpověď.
Byť jsem byl na několika pohovorech, vždy to ztroskotalo. A já už ztrácel naději. Vzdával jsem se svého snu.

Dokud mi na telefonu neblikla ta hloupá obálka. Kdybych jí tenkrát smazal, jak jsem chtěl, nejspíš by se na mém momentálním stavu, vysedávání u piva s kamarády, nic nezměnilo.