Rada se vrátila do obvyklého počtu devíti klanů, z upířího vybrali menší smíšený klan, který se v posledních letech rozrostl. Sám Darius spolu s Fabianem navrhli svou starou známou upírku Serin a její klan Baras. Poté se Darius rozhodl opustit Ameriku, jelikož to tam neměl příliš rád. Fabian mu sice nabízel kde co, dokonce i pokračování mileneckého vztahu či dědictví, ale nic z toho upíra nezajímalo. Měl rád svou práci Hlídače, svou volnost a v Evropě je ještě čekalo mnoho práce.
"Co dělá tvoje mořská nemoc, lykane?"
"Nesměj se mi. Prostě nesnáším, když se podlaha houpe."
Darius se nedokázal přestat smát. Ten chlapec byl prostě roztomilý se svou nechutí k lodím, na kterých se mu dělalo špatně. Ale přesto ho na jednu zatáhnul. Byly před nimi ještě dva dny plavby, které se rozhodli trávit ve své kajutě, navzájem do sebe propleteni svými těly. Ta blízkost, ta důvěra, kterou chlapci daroval, Dariovi přinášela naprosto nové pocity, o kterých si myslel, že je navždy ztratil v průběhu dějin. Štěstí, radost, smích, něhu, možná i lásku. Nahlas by to asi nepřiznal, ale jeho chování to dávalo jasně najevo. To právě Semimu dovolil to, co nikomu jinému ve svém životě.
Ale proč? Proč zrovna on? Možná je spojovalo pouto života. A také to tetování na Semiho krku, po kterém upír jemně přejížděl prsty.
"Řekni... nelituješ?"
Odpovědí mu bylo jen zavrtění hlavou a kouzelný úsměv. Protože Semi nelitoval.
Teprve teď byl jeho život naplněn. Upír mu dal bezpečí, dal mu život, ukázal mu nový svět, který tak jako on chtěl chránit, i když ho příliš neznal. Nelitoval, že již není člověkem. Nelitoval ani toho, že se stal Zasvědceným. Teď už se ho Darius jen tak nezbaví. Bude mu viset na noze až... až do konce.
S ďábelskými jiskřičkami v očích chlapec propustil upírovy vlasy a nenápadně zaplul pod deku.
"Kam... co...?"
Než to upír stačil zaregistrovat, ucítil jemné lechtání jazykem na podbřišku a Semiho ruce na své hrudi. Důvěrně pozvedl deku a nahlédl tam, než ji zase spustil a nechal se unést tím překrásným pocitem. Nedovoloval mu to často, většinou měl rád jistou kontrolu i nad pohlavním aktem. Ale po tom vážném zranění ruky zjistil, že Semi má velkou fyzickou sílu a je i velmi.... přesvědčivý v těchto metodách laskání. Proto se nechal zlákat i dnešní noc a labužnicky si přivřel oči. Více se Semiho rtíkům nastavil a pak ucítil jen to příjemné teplo jeho úst na svém údu.
Semi před pár týdny zjistil, jak na upíra. Sice se občas tvářil jako kostka ledu, ale stačilo ho jen trochu navnadit a už nebyl k zastavení. To Semi přímo miloval. Ty jejich dychtivě promilované noci. Tak jako bude tato, tak jako byla i ta před ní. Všechny byly krásné. Občas si ho upír bral jemně, neflákal to, mazlil každý kousek chlapcova těla a mučil ho i celé hodiny. Jindy to byla jen zvířecí vášeň, která se objevila z ničeho nic a musela ven. Nebo se provokovali tak dlouho, až po sobě prostě jen vzájemně skočili a kašlali na okolnosti i místo. Těchto chvil, kdy se upír nechal laskat, musel proto Semi plně využít a oplatit mu všechno to mučení.
Z pod deky vykoukla kaštanově hnědá kštice rozcuchaných vlasů. Semi si šibalsky olizoval rty, než se upíra rozhodl oblažit i dalším příjemným pocitem a schválně ho provokoval zadečkem v klíně.
Loď se však zkoupla... ozvalo se vypísknutí a dutá rána. Pak už jen smích, který rozduněl celou kajutu a několik sprostých nadávek, když se Semi nedobrovolně svalil na zem. Tím veškerá vášeň utichla a raději si třel naražené záda.
"Nenávidím lodě, příště letím letadlem."
Upíra to nesmírně pobavilo, vrhnul se na chlace na zemi s pořádnou horlivostí.
"Jestli tě pozvracím, tak... tak za to jako nemůžu."
Ale Semi neměl možnost dál komentovat svůj stav. Darius nehodlal nic riskovat. Nacpal mu do úst ponožku, ruce chlapci zabavil, aby se nebránil.
"Už mlč, nebo to bude bolet."
Nějaké mumlání a pokusy o vysvobození se upíra jen utvrdili v tom, že chlapec vážně chce, aby to bolelo, takže se nijak nezdržoval s uvolňováním jeho těla a pár ostrými přírazy se mu povedlo do chlapce proniknout. Teprve pak mu tu ponožku vyndal. Miloval jeho hlas, jeho slastné sténání, jeho prosení, vždy si říkal, co chce, co se mu líbí, což upíra ještě více vzrušilo.
Musel chlapce nějak zabavit, aby stále nemyslel na to houpání lodi a tohle byl v celku dobrý způsob, prospěšný pro obě strany.
"Křič... klidně křič... nebudu jemný."
Kajutou se rozlehlo pár tlumených výkřiků, které se rozezněly lodí až na palubu. Divoké vytí se ozvalo vzápětí, takže všem námořníkům naskákala husí kůže. Už druhou noc za sebou se ozývaly tyto podivné zvuky. A příliš neutichaly ani přes den.
Pak najednou, jako by i vítr přestal vát... Každá vlna lámající se o loď vyvolávala hlasitý hluk. Bylo ticho... ticho po bouři...
Žádné komentáře:
Okomentovat