Fénix - Kapitola 5

Po obědě, kdy jsme se oba vyhrabali z postele a dali si společnou sprchu, jsem se rozhodl pro riskantní krok. Mathias zmizel udělat snídani, respektive pozdní oběd a já se proplížil ke svým kalhotám a vytáhl svůj mobil. Včera mi ho zakázal používat, ale co oči nevidí...
Odvážně jsem zapnul přístroj a musel jsem hodně kulit oči. Snad třicet nepřijatých hovorů a deset SMS zpráv. No jistě, byl jsem hledaná osoba. Rychle jsem prolistoval volající. Několikrát tam bylo matčino číslo, poté číslo pevné linky od nás doma, několikrát číslo z práce, a také asi třikrát číslo Niki, která mi poslala velmi škaredou a sprostou SMSku. Moje nadšení z toho schovávání se před světem začalo vyprchávat. Realita mi šlapala na paty. Nehodlal jsem volat domů, to bych si zase poslechl přednášku, ale byl jsem tak trochu zvědavý, co se dělo. Vytočil jsem Nikolčino číslo a tiše si zalezl do koupelny, aby mě Mathias neslyšel.

Musel jsem ale mobil rychle odstranit od svého ucha, Niki po mě začala řvát sotva můj hovor zvedla.

"Jenom klid, nádech... výdech..."
"Ty jeden parchante, kde jsi?"
"V nebi?"
"Nedělej si ze mě fórky, Olivere, tady už jde o hubu, je to fakt vážný."

To jsem poznal z jejího tónu hlasu sám. Navíc mi málokdy říkala celým jménem. Trochu jsem tedy schlípl a můj úsměv rázem zmizel.

"Jak moc je to vážný?"
"Ty se ještě ptáš? Tvá matka mě dneska od rána bombardovala telefonáty a před hodinou volal i tvůj táta a věř mi, že jsem se bála, že mi hlavu ukousne i přes to sluchátko. Ptali se, kde jsi, mají o tebe strach, krucinál s tebou. Víš, jak jsem se taky bála, když jsi nepřišel do práce a ani jsi se neozval? Tvůj otec chtěl volat i policii. Asi si myslí, že tě někdo unesl, naštěstí jsem mu to nějakým zázrakem vymluvila. Buď té lásky a aspoň se jim ozvi, nehodlám dělat hromosvod. Kde k čertu jsi?"

Celý jsem zblednul. To to otec vážně hodlá hnát tak daleko? Jen proto, že jsem byl celou noc pryč a nepřišel do práce? No dobře, aniž bych něco řekl... mohl jsem něco takového čekat. Ale nějak jsem odhodil všechny starosti za hlavu.

"Jsem u Mathiase."
"Mathiase? To je... kdo?"
"Ten tatér ze studia."
"No k čertu..."

Následovalo ještě několik sprostých slov, které by bylo neradno opakovat, teprve poté se Niki trochu uklidnila, když zjistila, že jsem v pořádku. Jasně do mě hučela, ať se ozvu našim nebo z toho otec chytí infarkt. V tomhle měla pravdu. Když jsem zvedl pohled, všiml jsem si Mathiase ve dveřích. Netvářil se zrovna mile a já pochopil.

"Niki... já, promiň, musím končit, domů se ohlásím neboj. Pá."

Nemusel jsem nic říkat, ani vysvětlovat, myslím, že to Mathias pochopil. Pohostil mě skvělým obědem a oba jsme věděli, že je čas se rozloučit. Musel jsem se vrátit domů, i když se mi vůbec nechtělo. Dlouhé polibky u jeho dveří neměly konce, jako kdyby mě nechtěl pustit.

"Zavolám ti."
"Tyhle dvě slova vážně nemám rád."
"Myslím to vážně. Zavolám a.… domluvíme se na dalším rande. Ale věř, že na druhém rande s klukama nespím."

Rozesmál se, a nakonec mě nechal jít. Rty jsem měl celé opuchlé a stále jsem cítil jeho vůni a horký dech. Pěšky, abych se trochu provětral a zklidnil, jsem se vrátil domů.
Zdálo se, že matka celou noc nespala. Vypadala velmi unaveně. Ale jakmile zaslechla od služebné, že jsem se vrátil, přiřítila se do mého pokoje, zrovna když jsem si sundával tričko. Chtěl jsem ty věci nechat vyprat a převléct se. Bohužel jsem si nevšiml, že gáza, která mi kryla tetování, se uvolnila.
Máma hned spustila tu známou odrhovačku, kde jsem byl, s kým jsem byl, její hlas zněl naštvaně a mírně se lámal. Mě to ale přišlo spíše vtipné. Otravovalo mě to vymýšlet nějaké odpovědi.

"Ano mami, včera jsem byl u kamaráda, rozešla se s ním holka, tak jsme se opili a tak..."

Znělo to celkem věrohodně, až na malý detail, nikdy jsem o žádných kamarádech nemluvil, měl jsem jen Niki. A tak proběhlo druhé kolo výslechu. Nenechala si namluvit, že jsem unavený a chci si jít lehnout. Jakmile si všimla té gázy okamžitě ji z mé lopatky strhla, až jsem zasyčel.

"CO... co to je?!"
"To je tetování, mami."
"Jak sis mohl dovolit, bez toho, aby ses nás zeptal... víš, jak bude tvůj otec rozzlobený?!"
"Proč bych se vás měl ptát? Jsem už dospělý."

Ano, zněl jsem trochu chladně, možná až moc příkře. Kdybych se jen ovládal... mohl jsem všemu následujícímu zabránit. Kdybych jen sklopil hlavu a omluvil se, přiznal chybu, bylo by vše v pořádku. Ale já nechtěl. Toužil jsem být zlý, na všechny a všechno. Toužil jsem si prosadit vlastní názor, nehledě na okolí. Alespoň jednou v životě, i kdyby to mělo být naposled. Myslím, že jsem tušil, že tohle je konec toho Olivera, kterého rodiče znali. Už se nešlo vrátit zpět a ve mě bublal obrovský vztek.

---------------------------------------------------------------------

"Tak ty chceš kurva vědět, kde jsem byl?! Já ti to teda povím. Užíval jsem si nejúžasnější sex svého života! A víš, co je na tom nejlepší? Že to bylo s chlapem! Jo, s chlapem, protože tohle já dělám, šukám s chlapama, nechám se ojet od každého, protože jsem buzna! To jsi chtěl slyšet? Ano, tvůj synáček je homouš a sere ti na tu tvoji snoubenku, potomky, dědictví a bůh ví, na co ještě. SERE!!"

Stál jsem tam, naprosto rozběsněný a hodil mu k nohám své tričko, aby se mohl pokochat mým tetováním. Vše ze mě jen tak vyletělo. Ten nahromaděný vztek za tolik let života najednou vybublal a ze mě jako by se stal naprosto jiný člověk. Člověk sprostý, agresivní, člověk, kterým jsem nechtěl být a kterého jsem nepoznával. Vždyť ani v pubertě jsem nevyváděl, vždy jsem byl jen slušný hoch vážené rodiny.
Kdyby jen do mě neryl, jaký jsem pokrytec a neschopný syn, kdyby jen mlčel, možná by se tohle nestalo. Ale otec prostě měl potřebu si na mě vybít zlost. Byl zvyklý, že stáhnu ocas a vše mu odkývám. Dnes to však bylo jiné. Seděl v uvítací hale v křesle, služky se jen krčily u zdi a matka upadla zděšením na koberec a začala hlasitě spílat a plakat. Nevnímal jsem ji. Hleděl jsem do očí svému otci tak vzdorovitě, až to prostě ze mě vylétlo a neuhlídal jsem si ani slovník. Kdybych zmlknul po tomhle prohlášení, byl by to pro ně jistě šok, ale možná by se vzpamatovali. Ale já nechtěl mlčet, měl jsem toho tolik na srdci. Když už jsem jednou začal, když už jsem dupnul na plyn v jednosměrce a řítil se do zdi, hodlal jsem ten náraz pojmout se vším všudy.

"Nebudu zticha, otče, už mám tohohle života po krk. Nehodlám se řídit tvými příkazy jako nějaký stroj. Na to zapomeň! Překvapuje tě to? Že jsem si dovolil aspoň jednou na tebe otevřít hubu? Jo, někdo to už udělat musel. Matku si donutil chlastat a sám se taháš z kdejakou štětkou, nemám snad pravdu? A mě budeš něco kázat o morálce! Je mi ukradená ta tvá rodinná hrdost, já chci žít podle svého!"

Nedal jsem si pozor, měl jsem tušit, že mé porušení veškerých rodinných tabu nezůstane bez odezvy. Vstal a rychle ke mě přešel. Už jsem nestačil couvnout a dostal jsem pěkně silnou facku. Zavrávoral jsem a upadl hlavou na barový stolek. Sklo se roztříštilo a já najednou viděl jen rudou mlhu.

"Ty jeden nechutný zmetku!"

Několikrát si do mě ještě kopnul, nejspíš aby si udělal dobře, i když se mě máma snažila bránit. Myslím, že schytala taky jednu pěstí. Já se ale nehodlal vzdávat.

"Ještě jednou na mámu sáhneš a zabiju tě!"

Sevřel jsem v dlani ostrý střep, situace se stala vážnou. I když jsem si prořízl dlaň, bylo mi to jedno. V tom rozběsnění jsem byl schopný všeho. Věřte, že v té chvíli bych na něj bez okolků skočil a začal do něj ten střep bodat hlava nehlava. Matce se však podařilo vklínit se mezi nás a vyrazit mi střep z ruky.

 "Odveď si toho zmetka, kterého jsi mi porodila. Nechci ho už víc vidět. Ať táhne z našeho domu, zrůda jedna nechutná, ať táhne a víckrát se nevrací! Ještě jednou toho buzíka někde potkám, přísahám Bůh, že mu rozmlátím hlavu. Za tu ostudu, co učinil naší rodině, za tu hanbu, co na ni uvrhl. Nemůžu se na toho parchanta ani dívat! Není to můj syn!"

Máma se opravdu snažila mě odtáhnout pryč. Možná pochopila, že jinak... by se toho dne stala katastrofa s nedozírnými následky. Plakala a třásla se, mumlala si něco pro sebe. Naštěstí jedna ze služebných, která v rodině pracovala již roky, nám přišla na pomoc. Spolu mě skoro násilím odtáhly do pokoje.

Cítil jsem, jak mi teče krev po tváři. Motala se mi hlava, dělalo se mi špatně a jakmile jsem si sedl, jako by mě nohy už neposlouchaly. Chtěl jsem odsud vypadnout, chtěl jsem pryč z tohohle domu hrůzy. Pamatuju se, jak mi služebná stírala krev z tváře a já ji odháněl. Pak mi zavázala ruku.

"Musíme ho vzít do nemocnice, možná má otřes mozku."

Matka však byla v šoku a nebyla schopná ničeho. Chvíli jsem jen seděl a koukal do prázdna. Tak takhle to tedy bude? No, co jsem vlastně čekal. Tuhle situaci jsem přeci jen předvídal, jen nikdy v tak jasných barvách. Odmítl jsem nemocnici a vstal. Zem se se mnou zhoupla a já se musel přidržet skříně. "Nebudu tu už ani minutu, nebudu"! To bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Jednal jsem nějak instinktivně, aniž bych o tom víc přemýšlel. Z vrchní police jsem vyndal svou sportovní tašku a začal do ní házet své oblečení. Mlčel jsem a stále měl nepřítomný pohled. Služebná už se mě nepokoušela zastavit. Poznala, že část téhle děsivé povahy mám po otci, takže by nebylo příliš rozumné se mi stavět do cesty.
Když jsem si sbalil jen ty nejnutnější věci, pár drobností a noťas s tabletem, sebral jsem tašku a naposled se podíval na mámu. Měl jsem ji rád, i když mě nechápala. Nezasloužila si takový život, ale na rozdíl ode mě, ona nemohla odejít, ona ho vážně nějakým chorobným způsobem milovala. Slíbil jsem, že zavolám...
Pak jsem opustil svůj pokoj, ve kterém jsem vyrůstal, který byl mým útočištěm. Opustil jsem svůj dům, bez rozloučení, bez lítosti, bez jakékoliv vazby či touhy se vrátit zpět. Ne, já už se nechtěl nikdy vrátit. Vyšel jsem do chladného počasí venku a do očí mě udeřily světla lamp. Teď ze mě byl bezdomovec, vyhnán vlastní rodinou. Ale stále jsem měl jednu bytost, která mě mohla přijmout, která mě snad nechá přespat na gauči, která mě polituje a popláče si se mnou až tenhle vražedný vztek vyprchá. Zamířil jsem tedy k Nikolce a doufal za vřelé přijetí.

Má drahá kamarádka mě přivítala s otevřenou náručí. Dokonce i ji jsem rozbrečel, když jsem ji všechno povídal. Vše, co se stalo poslední dny. Ošetřila mi pořádně zranění a nechala mě si lehnout na její gauč. I když jsem usínal, stále mě držela vzhůru a lila do mě džus s čokoládou, abych nabral trochu energie. Bylo to šílené. Příliš si nepamatuju, co jsem všechno ze sebe vymlel, ale v jednu chvíli mě pevně objala a já věděl, že je to jediná bytost na světě, která mě nezradí. Směl jsem zůstat, jak dlouho budu chtít, a to pro mě znamenalo hodně. V té nastalé odvaze jsem byl dokonce schopný po krabici džusu a dvou čokoládách vyplodit i svoji výpověď z firmy a také doložku o vzdání se majetku a dědictví. I když mě od toho druhého kroku Niki zrazovala. Věděl jsem, co dělám, věděl jsem, že zůstanu bez prostředků, bez peněz a v peněžence jsem měl poslední dva tisíce. Ale já jeho peníze nechtěl, nechtěl jsem od něj jediný cent. A najednou byl konec, již mě s rodinou nic nevázalo. Otec mě nejspíš vydědí a s matkou se setkám tak jednou měsíčně, když půjde tajně nakupovat do města, aby mě viděla. I tohle mi připomínalo nějaký hloupý film. Bohužel, já v něm žil.