Fénix - Kapitola 4

"Doufám, že máš hlad, vařil jsem."

To první, co mě napadlo bylo, že jsem si spletl dveře. Jestli jsem měl hlad netuším, protože ho přebil naprosto jiný zážitek. Vážně jsem nečekal žádné rande, nebo večeři, jen pořádný večerní sex až do rána. Ale když mi Mathias přišel otevřít a vypadal naprosto báječně v nových upnutých džínách, ve kterých se vyjímal jeho dokonalej zadek, v černé košili, kterou měl do půli hrudi rozepnutou, a dokonce se i k mému údivu učesal, vážně mě jakýkoliv hlad přešel. Jen jsem na něm visel očima a slintal si na tričko.

"Ty umíš i vařit, jo? A bude to k jídlu?"

Musel jsem si ho dobírat, jinak bych se z něho zbláznil.

"Rebeca moc vaření neholdovala, takže jsem se to naučil už jako malej z receptů z časopisů, které měla v salonu pro čekající zákazníky."

Všiml jsem si na dveřích do salonku cedule zavřeno. I když ještě nevypršela otvírací doba, zavřel dříve, jen kvůli tomuto večeru. To mě hodně potěšilo, připadal jsem si tak důležitý. Nachystal se na můj příchod, uvařil... vážně jsem to mohl snad brát jako rande. Mathias byl ještě z té staré školy, neměl rád vztahy na jednu noc. Moc se mi to líbilo. Bylo to velký rozdíl mezi ním a muži, které jsem potkával v baru, ti se chtěli jen ukojit.

Při večeři se mu dokonce povedlo mě trochu rozpovídat. Vyprávěl jsem mu, jak jsem poprvé odmítl účastnit se rodinného večírku. Pobavilo ho to a chvíli do mě jen zabodával svůj kouzelnej pohled pomněnkových očí, které tak kontrastovaly s jeho opálenou pokožkou a černými vlasy.

"Nepřipadáš mi zrovna jako typ rebela. Není takový život lehčí? Pohodlnější?"
"Jo, když to vezmeš z téhle stránky tak je."
"Tví rodiče neví, že jsi gay?"
"Blázníš? To už bych tu s tebou neseděl a nevečeřel, ale byl několik metrů pod kytičkama. Naše rodina je velmi homofobní, xenofobní a bůh ví, co ještě."
"Nenapadlo tě, že jim to jednou budeš muset říct? Nebo se chceš celou dobu jen schovávat a skrývat? To je docela depresivní, nemít možnost žít svůj život."

Věděl jsem to i bez něj. A v posledních měsících mě to sžíralo zevnitř. Kolikrát jsem se už nadechoval k nějaké peprné poznámce u rodinného oběda, kolikrát jsem hleděl na matku a přehrával si, co bych asi tak řekl. Sám jsem se utvrdil v tom, že jim to říct nemůžu, že to nejde a kdesi cosi. Ale byla to lež, byl jsem jen zbabělec. Mathiasovy otázky mě dost rozčílily. Jemu se to mluví. Dojedl jsem v tichosti svou večeři a zvedl se, abych odnesl talíř. Dřív, než jsem to však stačil udělat, chytil mě za zápěstí a stáhl k sobě na klín. Bylo to tak nepatřičné gesto, že jsem zrudl jak debil a snažil se slézt. Nebylo mi to však dovoleno. Ani slovní obrana nebyla nic platná. Okamžitě se mi přitiskl na rty a začal mě tak vehementně líbat, že jsem zapomněl držet i ten talíř a upustil ho. Až tříštění porcelánu mě trochu probudilo.

"To byl můj oblíbený."
"Já... promiň, nechtěl jsem..."
"Přestaň se omlouvat, Olivere. Přestaň být tak strašně snobsky sešněrovaný. Zkus aspoň na chvíli pro jednou žít."
"Ale ten talíř..."
"Čert ho vem."

Jo... čert ho vem. Byl mi ukradený. I kdybych mu hodil na zem celou soupravu nádobí, bylo by mi to fuk. Já ho chtěl jen líbat.

Byl nezastavitelný. Tak vášnivý. Bral si mé rty naprosto s přehledem, až jsem zapomínal dýchat. Pamatuju si jen na malou pauzu, kdy se mi zahleděl do očí.

"Přesuneme se."

Nemohl jsem odporovat. Ani jsem nechtěl. Vstal jsem z jeho klína a všiml si, že dnešního večera jeho tělo není tak klidné. Viděl jsem, jak se mu v džínách rýsuje erekce. Podle jsem se pousmál. Tak přeci jen se umí vzrušit. Sehnul jsem se drze k němu a na bouli v jeho rozkroku jemně přitlačil dlaň. Myslím, že ho to překvapilo. Ta má iniciativa vyvolala až strašidelné zavrčení. Pak konečně vstal a za ruku mě odsmýkal do vedlejší místnosti. Skončil jsem na posteli a zaúpěl. Moje lopatka dostala přímý zásah polštářem. Hned se ke mně sklonil a pomohl mi sundat tričko, situace se trochu uklidnila.

 "Překontroluju to."
"To fakt není nutný, je to v pohodě. No tak, Mathiasi..."

Zrovna teď jsem neměl náladu řešit nějaké tetování. Ale byl neodbytný. Myslím, že to udělal schválně, aby mě vytrestal. Sedl si za mě a pevně si mé tělo přidržel u sebe paží. Byl to tak těsný kontakt. Dýchal mi na krk tak jako tenkrát, když mi tetoval fénixe na lopatku. Tak jako tenkrát přesně věděl, co se mi líbí a já cítil jeho ruku, jak mi šátrá po břiše až ke kalhotám. Zadržoval jsem splašený dech, srdce mi tlouklo o závod. Ale nebylo mi to nic platné, musel jsem zasténat, když se mu mistrně podařilo vklínit svou ruku do mých kalhot. Tohle už tu jednou bylo. Ale tentokrát to bylo jiné. O hodně intenzivnější a důvěrné. I tak se pod ním mé tělo třáslo. Tentokrát jsem si však dovolil se o něj víc zapřít a nechat se plně laskat. Tentokrát jsem se nebránil.

Když usoudil, že jsem dostatečně vláčný, nařídil mi, ať si sundám kalhoty. Projela mnou vlna rozkoše jen při jeho slovech. Neodvažoval jsem se na něj podívat, i přesto jsem měl tu drzost mu odporovat.

"Něco za něco. Sundáš si tu košili, chci si pohladit draka."

Rozesmál se tomu. Ale nakonec tedy kývl a rozepnul si ji. Viděl jsem, jak košile letí vzduchem a chtěl se otočit, jasně mi však bylo naznačeno, že na řadě jsem já.
Celé to svlékání se neslo v duchu smíchu, škádlení, okusování mého ramene a mého vrtění v jeho klíně. Byl jsem nedočkavý. Když už mě zbavil i spodního prádla, mohl si volně hrát s mým tělem a já se před ním svíjel rozkoší. Ale nikdy netlačil, nechtěl mě dovést k vrcholu, jen mě poškádlit. Donutil mě prosit. Trval na tom, abych si řekl, co chci. Bylo mi to trapné, ale byl jsem roztoužený a on nepolevil.

"Chci... chci... to."
"To?"
"Mathiasi, k čertu s tebou, ty víš co!"
"Nemám ponětí. Budeš se muset více snažit a dokázat mi, že máš taky nějakou svou vůli, svá přání."

Jeho slova se mi zaryla hluboko do mysli. I když v tu chvíli jsem nebyl schopen nějak oponovat či je více vnímat.

"Chci, abys byl ve mě, abys mě ošukal. Hned!"

Čekal jsem smích, čekal jsem další mučení nějakou hloupou hrou. Ale k mému překvapení mě chytil za boky a naznačil mi, ať jsi kleknu. Třásla se mi kolena, přesto jsem k němu natočil pohled a vybídl ho k tomu. Neváhal ani chvíli. I když jsem tušil, že to bude hodně vášnivé a dravé, mé představy byly proti skutečnosti chabé. Prudce na mě nalehl, takže jsem se pod náporem jeho těla zhroutil na matraci. Pamatuju si, jak mi šeptal pár neslušností a já se už nemohl dočkat, až ho v sobě ucítím. Byl opatrný a chtěl mě uvolnit prsty. I přes mé protesty, že to vůbec nepotřebuju nepřestal. Nečekal jsem, že tohle bylo jen pokračování jeho mučící hry "Jak přivést Olivera do blázince."
Hrál si s mým tělem tak snadno a ono mu ještě vycházelo vstříc. A když konečně našel to nejcitlivější místo uvnitř mého těla, myslel jsem, že umřu. Podle ho stimuloval a já cítil prudké křeče v páteři i nohou. Nedalo se to vydržet. V poslední chvíli zdravého rozumu jsem se snažil své tělo přesvědčit, že ještě není čas vyvrcholit. Bohužel marně. Po pár sekundách jsem potupně skropil jeho prostěradlo. Bál jsem se, že se mi vysměje. Ani ve dvaceti pěti letech jsem neměl příliš zkušeností se sexem a moje výdrž byla poměrně mizerná. Ale on se nesmál. Nechal mě chvíli vydechnou a hladil mé nahé tělo, při tom i on se zbavil posledního kousku svého oblečení.
Pak jsem pochopil. Tohle nebyl konec naší noci. Byl to právě začátek.

Neptejte se mě kolikrát jsme to v noci dělali. Vůbec totiž nedokážu rozlišit jednotlivé akty. Vše se tak nějak slívalo. A i když do mě poprvé vyvrcholil a já s hlasitým výkřikem, který jistě vzbudil sousedy, zakousl jeho polštář, zdál se být spokojen. Ale nevyklouzl z mého těla, což bylo zvláštní. Jen jsme tak leželi, spojeni, zadýchaní, upocení... a on se smál. Zeptal se mě, jestli chci ještě. Řekl jsem, že ne, že to necháme na příště. To byla ta největší chyba, tu noc jsem ji však opakoval několikrát, jako bych byl nepoučitelný. Mathias měl totiž potřebu dokázat mému tělu, že si to rádo zopakuje. A bohužel měl pokaždé úspěch. Já se mohl jen svíjet rozkoší. Znovu a znovu se ve mě pohyboval, znovu do mého těla pronikal. Až když jsem byl nad ránem skoro polomrtvý, můj hlas nakřáplý a mé tělo už odmítalo další přívaly rozkoše, teprve tehdy přestal a vyklouzl z mého těla.
Vzbudil jsem se až kolem polednímu. Byl jsem rozlámanej, ale má mysl se stále vznášela na obláčku prožitých orgasmů. Mžoural jsem očima na hodiny a říkal si, co asi znamenají ty čínské znaky v podobě číslic. Jako by mě pak kladivem někdo přetáhl po hlavě. Měl jsem už dávno být v práci. Okamžitě jsem vylétl z postele, ale než jsem stačil cokoliv udělat, zřítil jsem se na podlahu. Ne, nebyl jsem schopný chůze. Sprostě jsem klel a zarýval nos do malého světlého koberečku u Mathiasovi postele.

"Nesnáším tě, umři... umříííí!"

Nebylo dobré tak vyšilovat. Pro Mathiase bylo jedenáct hodin časně brzy z rána, takže mě bacil polštářem.

"Pojď zpátky do postele, je brzo... a je mi zima."
"Musím do práce!"
"Nemusíš. Práce neuteče."

To byla sice pravda, můj projekt nikam neuteče, ale můj otec mě zabije, v nejlepším případě. Nesnášel nedochvilnost. Byl schopen vyhodit účetní, protože přišla o patnáct minut pozdě. A já jako jeho syn musel jít všem příkladem. U mě se chyby prostě netolerovaly. Já byl ukázkový výtvor reklamního magnáta, musel jsem být dokonalý, nejen v práci, ale i v soukromém životě.
Navíc jsem ani nespal doma... chytil jsem se za hlavu. Vzpomněl jsem si ale na Mathiasova slova. Mám vůbec nějakou svobodnou vůli? Nějaké přání? Kdy jsem naposledy udělal něco, co bych sám chtěl?
Podíval jsem se na tu krásnou, rozespalou tvář. Mžoural na mě těma úžasně modrýma očima. Pak ke mně jen tak beze slova natáhl ruku. Jako kdyby mi ďábel ukazoval cestu do pekla. A já ji přijal. Zalezl jsem si zpátky k Mathiasovi pod peřinu a přitulil se k jeho rozehřátému tělu. Prsty jsem jemně mapoval siluetu draka na jeho hrudi, každý záhyb, každou šupinu. Spokojeně se usmíval.
Po těch několika letech dokonalé docházky, kdy jsem nebyl ani jednou nemocný, kdy jsem jako stroj plnil příkazy, jsem se prostě dnes rozhodl do práce nejít. A ten pocit byl tak naprosto osvobozující. Za čtyři roky jsem neměl ani jeden den dovolené.