Fénix - Kapitola 3

S novým pocitem zadostiučinění, bolavou lopatkou a hrdým výrazem jsem dorazil domů. Matka poletovala po celém domě, jelikož se dnes měl konat večírek představenské rady naší firmy. Já ovšem měl naprosto jiné starosti, a tak jsem ten večírek úspěšně zazdil. Ani jsem se ho nehodlal účastnit. Když jsem to však sdělil své matince, poprvé za celý den se zastavila. Tu chvíli si pamatuju dokonale. Můj první vzdor za ty roky. Normálně byla má přítomnost považována za automatickou, proto ji to tak moc překvapilo. Rozesmála se a doufala, že je to vtip, ale když jsem ji své stanovisko znovu opakoval, začala rudnout vzteky tak dokonale, že vyděsila i novou služebnou.
Popravdě, já létal na obláčku, stále v mysli nádherný zážitek, který jsem si odnesl z tatérského salonu (ne, nebylo to to tetování, ale spíše líbání a mazlení s panen tatérem). Navíc se ve mě opravdu něco zlomilo. Najednou jako kdybych prozřel, viděl naprostou falešnost a směšnost mého života. Viděl jsem svoji matku, která se i po letech snažila udržovat dojem slušné paničky a na obličeji měla zrovna nějakou krémovou masku – snaha, aby vypadala aspoň o nějaký ten rok mladší. Nehodlal jsem už být panák, cvičená opička na ukazování. A opravdu mi v tu chvíli bylo nějaké reklamní impérium u zadku.

Svalil jsem se na postel v mé ložnici a tiskl si ke tváři polštář, jako nějaká pubertální dívenka, která dostala poprvé pusu od kluka. Stále jsem měl před očima ten jeho úsměv, charismatický hlas i to, jak jsem dlaní hladil jeho draka. Opravdu mě pozval k sobě na sklenku, tak jak slíbil. Avšak mohl jsem si jen cucnout, což mě velmi zklamalo. Víno to bylo ale opravdu skvělé a já toužil se ten podvečer nějak pořádně opít, abych se necítil tak trapně. Jak se zdálo on s tím však problém neměl. Choval se tak naprosto nenuceně. Chvíli jsme udržovali zdání, že se tam dole na taterském lehátku nic nestalo, že mi ho jen tak při druhém setkání nevyhonil, ale já to nedokázal. To uspokojení, co mi tak rád poskytl, trvalo jen chvíli. Nechal jsem ho mluvit o svých zkušenostech, o svém talentu, o veselých historkách z práce, já zatím mlčel jak zařezaný a přesvědčoval se, abych taky něco řekl a neseděl tam jak blbec. Marně.

Pořád jsem musel myslet na ty polibky. Sledoval jsem jeho rty a v duchu se sám sebe ptal, zda to udělá ještě.

"A jak jsi se seznámil s Rebecou?"

Konečně! Vytáhněte fanfáry, můj jazyk konečně přišel na to, jak využít slova a nejen Mathiasův jazyk, jako před několika minutami.

Jeho tajemný úsměv. Neznal jsem tu ženu, takže jsem nemohl tušit, kde je zakopané to tajemství.

"Rebeca je má matka."

Vykulil jsem na něj oči, no moment matka? A proč ji tedy říká jménem? Takový nestandardní vztah pro mě byl novinkou.

"Když byla Rebeca mladá, zapletla se s pár motorkáři, a tak jsem přišel na svět, ani ona sama nevěděla, kdo je můj otec... už v mládí to byla divoška. Bylo ji teprve šestnáct. Už od dětství jsem ji říkal jménem, přála si to tak. Nepřipadala si vůbec jako má matka, spíše jako starší sestra. Zrovna mateřský typ není. Když mi bylo deset, potkala Zbyňka, který byl v Austrálii na pracovní stáži. Nějak se do sebe zakoukali a za rok už jsme byli přestěhovaní v Českých Budějovicích u něj doma. Když Zbyněk zemřel, Rebeca prodala jeho dům, koupila tenhle a vrhla se do své vášně tetování. Naučila mě to ještě když jsem chodil na základní školu a první tetování jsem měl v šestnácti. Vystudoval jsem grafiku a později chtěl v tom oboru pracovat, ale bez praxe a známostí to bylo skoro nemožné. Tehdy mi Rebeca udělala toho draka a já převzal její studio, ona si další zařizuje v Sydney."

Pohlédl na mě a já jen uznale kývl. Jeho život se tak moc lišil od toho mého. Neopatrně jsem se opřel více do rohové lavice v kuchyni a zasykl bolestí Pak si ke mě Mathias přisednul a znenadání si pootočil mou bradu k sobě a vášnivě mě políbil. Ne že bych chtěl protestovat, ale překvapilo mě to. Pamatuju si chuť i jemnost jeho rtů. Líbal mě a já nechtěl, aby přestal, nemohl jsem se nabažit. Po chvíli jsem se přistihl, jak se po něm zase plazím a hladím jeho draka pod tím nátělníkem. Byl jsem tak nedočkavý, až moc přítulný. Vůbec jsem si to ani neuvědomoval. Mathias mě strhl sebou svou vášní a já tak mohl objevovat nové aspekty své osobnosti.
První aspekt: Jsem nadržený.
Pobavilo ho to. Začal se smát a já měl chuť ho uškrtit. Trochu mě to urazilo. Ale Mathias uznával metodu cukru a biče, nebo spíše v tomhle případě líbání a vyprávění. Když mi řekl o svém životě, byl jsem na řadě já. Popravdě se mi zrovna do vyprávění nechtělo. Co taky říct? Žiju si jak prase v žitě v rodinném domě, se služebnou a kuchařkou a až budu velký Oli, tak zdědím největší reklamní impérium, pokud otec nechce žít navěky? Jo, to znělo vážně úžasně namyšleně a nadutě. Mohl jsem mu rovnou mávat tisícovkami před ksichtem. Nechtěl jsem vypadat jako rozmazlený bohatý spratek, ani nijak povrchně. Doteď jsem ani neuvažoval, že je na mém životě něco špatného. Jen jsem prostě byl otupělý okolím a bral to za normální. Vesměs jsem však měl jen štěstí, že jsem se narodil do správné rodiny. Myslím, že Mathias mé dilema nevyprávět dokázal pochopit. Nejspíš mi to viděl na očích. Mou nejistotu, touhu se nějak vymanit z těch okovů a jít svou cestou.

"Legenda o Fénixovi praví, že existovat na světě může jen jeden. Jediný pták. A jednou za dvě stě let, když už se blíží doba jeho smrti, vyrve si všechna pírka a upálí se vlastním ohněm. Z popela se však zrodí vejce a vylíhne se v nového ptáka a vše se znovu opakuje. Myslíš, že ten fénix cítí smutek, že umírá? Ne, je šťastný, že dokončil svou pouť, že může dát svou smrtí život dalšímu jedinci. Je rád, že koloběh života pokračuje, i když toho musel obětovat hodně."

Pokývl jsem hlavou. Ta legenda byla překrásná. Toužil jsem být také jako ten fénix, spálit všechno, co mě svazovalo, spálit všechny mosty. Být odvážnější, průbojnější, naučit se říkat svůj názor, naučit se říkat ne. Nebýt tak pohodlný zbabělec. Jako kdyby se mi Mathias snažil pomoci, napovědět tou legendou.

Ten podvečer se nic více kromě osahávání a líbání nestalo. I když já chtěl. Tak moc jsem chtěl. Alespoň mu oplatit tu rozkoš, co mi dal. A vím jistě, že Mathias taky chtěl. Po chvíli líbání a hlazení jeho hrudi, kdy jsem si pohrál s jeho bradavkami jsem ucítil klubající se bouli v jeho kalhotách. Ale nějak to prostě nešlo. Nejspíš nenastala vhodná chvíle. Navíc nás přerušil zvonek, který se ozval dole ze salonu, to znamenalo jen jedno, další zákazník. Naše sbližovací chvilka byla ta tam. Nevrle jsem zavrčel a jeho to pobavilo. Zase si natáhl nátělník, kterého jsem ho tak pracně před pár minutami zbavil. Chápal jsem, že má práci, ale stejně mě to rozčilovalo.
Bylo ale už pozdě, věděl jsem, že bych měl jít.

"Přijď zítra večer, zkontroluji to tetování."

Bylo mi jasné, že je to jen výmluva, že mě zve abych s ním strávil noc. A já v duchu jásal. Budu ho moci znovu vidět.

Ten večer jsem také poprvé dokázal říct ne. Poprvé se vzepřít. I když jen matce. Doběhla za mnou do pokoje a jala se mi chystat oblek. Nejspíš nerozuměla mému jasnému tvrzení, že se dnes nějakého nabubřelého večírku účastnit nebudu. Měl jsem úplně jiné myšlenky. Své stanovisko jsem ji znovu rázně opakoval, takže se zastavila s mou kravatou v ruce a já začal mít strach, jestli mě s ní třeba neuškrtí.

"A co mám asi říct hostům? Tvůj otec dorazí za půl hodiny, Olivere. Přestaň s těmihle výmysly. Dnes přijde i pan Anderko se svou dcerou. Vzpomínáš si ještě na Dianu? Je to tak krásná a velmi úspěšná dívka, víš, že vede galerii ve městě? Těší se až se s tebou bude moci seznámit."

A bylo to tady. Má nová snoubenka, můj laťkový plot, krásný rodinný domek... a všechny tyhle nesmysly. Ano, slečnu Dianu jsem znal. Nebyla ani ošklivá a měla i jakýsi intelekt a byla i milovnicí umění. Jistě bychom si měli o čem povídat. Byla ze stejně zazobané rodiny, stejně stará a taktéž svobodná. Takže bylo jasné, že tohle bude má budoucí žena, podle otcových pravidel.

"Tak řekni, že jsem těžce onemocněl a nejspíš brzo umřu. A taky, že jsem strašně nakažlivej."

Máma jenom spráskla ruce, nesnažila se mě přemlouvat. Nahodila svůj vyhrožující pohled.

"Ale otci to vyřiď sám, že nepřijdeš."

No děkuju mami, jsi vážně zlatíčko. To už raději rovnou zavolej márnici, protože až mě otec bací bude to velmi rychlá smrt.

Zalezl jsem si k počítači a pustil si nějaký queer film. Ani už nevím, jak se to jmenovalo, pamatuju si z něj však, jak se hlavní hrdina vyznal ze své orientace rodičům. Ti ho s pláčem objali a řekli, že ho mají i tak stejně rádi, že je pořád jejich synem. Chtělo se mi brečet, vážně. Proč se takové věci nestávají doopravdy? Zauvažoval jsem, co by se stalo, kdybych to vybalil já na své velmi distingované rodiče. V mysli se mi odehrála stejná scéna, jen s naprosto jiným koncem. Máma by se rozklepala, zapila to šampaňským, požádala by služebnou o prášky na uklidněnou a pak by omdlela. Služebná by ji křísila a odvedla do ložnice, kde by matka brečela celou noc a chlastala, aby ji ráno odvezli do nemocnice s dehydratací organismu.
Za celou dobu by mi spílala, jak jsem nevděčný syn, že nejsem její, že mě někde adoptovala. A že když ji nedám alespoň jedno vnouče nechce mě znát.
Tu stejnou situaci jsem si vybavil i s otcem. Jeho ledový klid, otázka, zda to myslím vážně. Další zdánlivý klid, kdy by mu i pára šla od uší, jako v animovaných filmech a pak by po mě hodil tu drahou francouzskou vázu, broušenou z pravého křišťálu, kterou ani neuzvednu. Kdybych měl štěstí vyhnul bych se ji. Pak by mě otec velmi mile požádal o to, ať s tím přestanu, nebo mě pošle do nějakého převýchovného tábora, kde by mi pouštěli hetero porno a dostával bych elektrické šoky do pindíka. Anebo by se opravdu naštval, sbalil by mi věci, strčil mi kufr do ruky a řekl ať táhnu, že mě nezná. Možná by na mě poslal i policii.
A při tom jsem opravdu ve skrytu duše toužil mámě povídat o svém novém příteli. Toužil jsem, aby si s ním otec potřásl rukou a dali si pivo. Proč prostě nemůžu mít normální rodinu? Ne, má rodina je normální, jen mé sny a touhy ne.

Ten večer se otec v mém pokoji neukázal. A že jsem měl vážně strach. Lekal jsem se každého zavrzání schodů a připravoval jsem si chladný výraz a nějaká slova na obranu. Nejspíš mu máma navykládala, že jsem si uhnal horečku. Dianka Anderko, dcera přistěhovalého ruského mafiána, či kdo to byl tak ten večer ostrouhala.

Jelikož jsem byl vážně nemocen, nešel jsem ani do práce, takže jsem měl celý den na přípravu večera s tatérem. Dokonce jsem zavolal i Niki a po chvilce mlžení jsem ji přiznal, že jsem asi sbalil toho krásného chlapa z tatérského salonu. To, jak vyváděla a slibovala mi rychlou smrt, pokud ji neřeknu všechny detaily bylo roztomilé. Něco jsem ji tedy odvyprávěl, dostal velkou pochvalu, jak jsem šikovnej a kecali jsme asi ještě hodinu. Niki mi slíbila, že mi bude držet palce a já si v ten okamžik uvědomil, jaké to mám vlastně štěstí, že mám aspoň takovou kamarádku, které se můžu vybrečet na ramínku.

Ten den utekl tak překvapivě rychle. Podvečer se nachýlil. Otec byl naštěstí v klubu a matka u sousedky pomlouvala celé město, takže jsem nenápadně tiše vyklouzl ven a zamířil do nočního města, přímo k tatérskému salonu.