Fénix - Kapitola 2

Když jsem vstupoval do salonu, nikdo v něm nebyl. Jen zvonek na dveřích ohlásil můj příchod. Po chvíli se trochu odhrnul tmavě rudý závěs, který vedl nejspíš do dalších prostor salonu a vykoukla trochu rozcuchaná hlava. Tmavé vlasy mu ležely na ramenou a nahoře čnělo cosi podobné dikobrazovi. Musel jsem se pousmát, ale snažil jsem se držet dál přijatelný výraz. Jasně jsem pochopil, že zrovna vstával, i když už byly dvě hodiny odpoledne. Jakmile mě poznal i na jeho rtech se objevil úsměv.

"Nečekal jsem, že vás tu ještě někdy uvidím. Vypadal jste dost... nerozhodně."
"Já, no omlouvám se. Jestli máte ještě zavřeno tak přijdu později."

Zavrtěl hlavou a vyšel zpoza závěsu. Nedbale natažené kalhoty, ani nedopnuté, obnošené tričko s nějakým smazaným motivem. Normálně bych si ho na ulici spletl z bezdomovcem nebo feťákem. Ale i přes tohle všechno ve mě pořád vzbuzoval jakousi touhu. I v tomhle oděvu a neupravený byl nesmírně sexy.

"Minule jste říkal, že pokud se mi nelíbí vaše motivy, můžu si předkreslit vlastní."

Otevřel jsem tvrdé desky, ve kterých jsem normálně nosil pracovní nákresy a ukázal mu ten svůj slavný výtvor. Převzal papír se zájmem a chvíli na něj mžoural.

"Tak Fénix? Docela zajímavá volba. Pro začátečníka trochu velký vzor, ale pokud na tom trváte."
"Ano, trvám. Pokud už mám mít něco vytetováno chci tohle."
"A kam to bude?"
"Lopatka, pravá lopatka."

Možná jsem vypadal horlivě, tak příjemně se usmíval, pak mou volbu odsouhlasil.

"Výborné provedení, ale to se od vás dalo čekat."
"Prosím?"
"Vy jsi mě asi nepamatujete."

Pamatovat si ho? No samozřejmě že ne, někoho takového bych si pamatoval!

"Je to již dlouho, myslím, tak pět let? Po ukončení studia na grafické škole jsem se ucházel o práci u vašeho otce. Myslím, že jste tam tenkrát byl na nějaké stáži. Bohužel mě váš otec doslovně vyrazil i s mými návrhy."

Koukal jsem na něj přímo jako ta příslovečná vyoraná myš. Takže je také grafik jako já. Ale musí být nejméně o tři roky starší, možná i víc. Bohužel jsem si událost, kterou popisoval nepamatoval. Ale on mě i po těch letech poznal. Neřekl jsem mu své příjmení, jen jméno, takže si mě musel celou dobu pamatovat? Nevěděl jsem, co na to říct. Můj nervózní úsměv jasně naznačoval, že mám okno, takže už tuhle záležitost dál nerozebíral. Vystudovaný grafik a dělá tatéra? Nebylo to plýtvání talentem? I když jeho vzory byly nádherné a byla to jistá forma umění...

Můj otec nikdy nebyl spokojen. A pokud vypadal Mathias už tenkrát tak... hm svobodomyslně, tak se ani nedivím, že ho otec vyrazil. Řekl bych, že se ani na jeho práci nepodíval.

"Ale i když se nějaká cesta uzavře, jiná se zase se otevře, to mě učila Rebeca. Takže... jdeme na to?"
"Cože? To jako teď?"
"Samozřejmě. Nebo si to chcete ještě rozmyslet? Nebudu vám tvrdit, že je to bezbolestné, je to často i velmi nepříjemné, ale to spíše ty počáteční vpichy tatérskou jehlou. Jakmile se kůže trochu otupí mnoho lidí i tvrdí, že je to vzrušující."
Mrkl na mě a odhrnul závěs. Vzadu bylo pokračování salonu. Dvě polohovací křesla a kolem spousta náčiní na proces tetování. Když jsem viděl tu obrovskou tatérskou jehlu, gumové rukavice, jako někde na sále, rozklepala se mi kolena. Myslím, že jsem začal něco koktat. Pamatuju si jen jak mi říkal, že zákrok je naprosto nezávadný, že dbá na dokonalou ochranu před infekcemi, vše se sterilizuje, není možné dostat žádnou přenosnou nemoc ani otravu, to jsou jen pověry živené zkušenostmi od nekvalifikovaných tatérů. Ubezpečoval mě, že když už jsem přišel, měl bych do toho jít hned. Pamatuju si, jak se mě ptal, jestli se bojím...a pak už nic.
Zamotala se mi hlava, má kolena podklesla a svalil jsem se mu tam na podlahu jako nějaká slečinka. Prostě jsem trapně omdlel. Asi jsem mu měl říct, jak nesnáším krev, jehly a doktory. Když jsem si posledně zranil koleno při turistické túře s Nikolkou, udělal jsem takový hysterický záchvat, že se ta paní záchranářka smála snad ještě dva dny. Vyhodil jsem si koleno a pěkně namlátil žebra, nebyl jsem schopný se postavit. Děsivé. Z nemocnice jsem utekl na revers.
..................................
Když jsem se probral, cítil jsem takový podivný chlad. Rozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem na jednom z těch křesel a s hrůzou si uvědomil, že je vše nachystáno.
"Jste v pořádku, Olivere? Měl jsem o vás strach."
"Já... ano, jen prostě... tohle je pěkně trapné."
"Nejste jistě první, ani poslední co mi v salonu omdlel. Někdy vám povím historku o Grizzlym, australský pastevec, chlap jako hora, který se jednou opil a chtěl si nechat vytetovat na prsa jméno své lásky, jedné ovce. Když viděl jehlu, seknul sebou taky. Tři chlapi ho museli vynášet."
I tak jsem si připadal jako blbec. I když jsem se musel jeho historce vážně zasmát, stále jsem cítil, jak se mi klepou ruce.
"Měli bychom to raději odložit na jindy, až budete připraven."
"Ne!"
Ani nevím kde jsem v sobě vzal tu sílu. K čertu už jsem jednou tady, po druhé mě sem nedostanou ani párem volů. Navíc se mě bude dotýkat tak nádhernej chlap, nehodlal jsem se vzdát.
"Udělej to, Mathiasi, chci to! Už jsem se rozhodl. Už mám dost utíkání a věčného skrývání!"
Měl jsem plné zuby toho pocitu otroctví, posraného strachu z otce, všech těch noblesních večírků, kde jsem byl předváděn jak cvičená opice, jediný syn reklamního impéria. Měl jsem dost nedělních večeří, kdy nikdo z rodiny nepromluvil. Nemám tušení, proč zrovna teď, na tom tatérském křesle se ve mě vzedmula taková vlna nenávisti a odporu k mému životu.
Dokonce jsem si ani neuvědomil, že jsem mu začal tak nějak automaticky tykat. Ale pro mě tohle tetování byla jakási značka rebelie, něco, co bylo jen moje, pro co jsem se já rozhodl dobrovolně a nikdo mě do toho nestrkal. Vybral jsem si motiv fénixe, ptáka, který se sám upálil, zničil se, aby mohl, silnější než dřív, povstat ze svého popela. I já doufal, že jednou přestanu být jen otcova loutka a budu silnější, jednou přijde čas říct ne.
Mathias se jen chápavě usmál, jako kdyby věděl, jak se cítím. Možná i jeho tetování začínalo jako vzdor něčemu, ne jako módní výstřelek.
"Svlékni si tričko."
.......................................
Ty první vpichy, první tahy byly opravdu bolestivé. Snažil se mě uklidňovat svým hlasem, ale bylo to těžké. Nesmírně to pálilo a bodalo. Měl jsem sto chutí říct dost nebo prostě uhnout od té bolesti. Mathias seděl za mnou na vysoké barové židličce a šeptal mi do ucha, že si kůže zvykne. Jeho svůdný hlas... nedalo se mu odolat. Ani jsem se nehnul, byl jsem jako přikovaný. Sem tam se mi nosem otřel o ucho a já si začal uvědomovat, že ta nezvyklá bolest a jeho přítomnost mě začínají opravdu vzrušovat. Postupně jsem cítil pnutí v kalhotách... to si snad dělá srandu.
"Jak dlouho ještě?"
Nemůžu se přece ztrapnit ještě víc, to ne, prosím. Lehni, proboha lehni...
"Buď trpělivý, Olivere."
Dřív, než s tímhle mučením začal, jsme si dali jednu sklenku vodky, prý na tykání. Myslím, že k tomuhle bych potřeboval nejméně celou láhev.
"Máš jemnou kůži, ale jde to dobře."
"Já... Mathiasi... potřebuju přestávku."
Snažil jsem se nekroutit, nevrtět se. Ale bylo to nadmíru těžké, když jsem cítil, jak mi v kalhotách něco tvrdne. Jak mě tohle může vzrušovat, copak jsem úchyl?
"To je v pořádku, ještě chvíli..."
"To není v pořádku!"
Trochu jsem zvýšil hlas, až později si uvědomil, jak to asi znělo. Já tohle chtěl, tak proč se chovám jako nepříčetná ženská? Taterská jehla se zastavila. Už jsem neslyšel to tiché vrčení, které vydávala. Doufal jsem, že mě nechá jít, zmizím na záchod a "pomůžu si", pak to bude fajn. Ale mýlil jsem se. Ucítil jsem, jak mi obmotal ruku kolem pasu a byla ve mě malá dušička.
"Co děláš?"
"Jenom klid, s tímhle problémem ti mohu pomoci."

Málem jsem z toho tatérského stolu vyskočil ke stropu. Ne to ne! Ale jeho smích jasně prozrazoval, že to myslí vážně. I jeho ruka, která mi zkušeně rozepnula kalhoty. Měl jsem ho zastavit, ale moje tělo se nepohnulo. Já to chtěl. Chtěl jsem to právě od něj. Měl tak velké ruce, ale hbité prsty. Snadno mi odhrnul i spodní prádlo a já ucítil jeho polibky na krku. Byl jsem tak šokovaný, až jsem si chvíli myslel, že jsem pořád v bezvědomí a tohle se mi jen zdá. Vážně má mysl byla tak úchylná?
"Když se budeš nadále takto kroutit, zničíš mé umělecké dílo a tetování bude ošklivé."
"Děláš tohle jen kvůli tomu? Nebo je to běžná praxe zákazníkovi vyhonit?"
"Tohle je poprvé. Líbíš se mi. A myslím, že i já tě přitahuji. Tvé pohledy, a to koktání tě prozradilo. Nech mi ať ti pomůžu. Spojíš si v mysli tak tetování s něčím příjemným. Nebude to tolik bolet..."
Copak se dalo odolat svodům tatérského ďábla? Copak jsem mohl říct ne? Prokoukl mě tak snadno. Jeho polibky mě ještě více vzrušovaly. Když pak sevřel moje mužství snadno v dlani, myslel jsem, že se zblázním. Prohnul jsem se proti němu a do dlaně mu párkrát přirazil. Byl jsem tak roztoužený, že mi to už bylo jedno. Smál se. Šeptal mi do ucha směsí češtiny a angličtiny, jak jsem nedočkavý. Promačkával mé mužství jako hračku a myslím, že si to sám zvrhle užíval. Druhou ruku měl však volnou. Otíral mi bolavou lopatku jakousi gázou. Příjemně to chladilo.

Dlouho jsem jeho dráždění nevydržel. I přes jeho protest jsem se pootočil a zkusil ho políbit. On polibek rázně opětoval a já myslel, že se najednou svět nějak roztočil, jako kdybych byl na kolotoči.

 

Ani nevím, kdy to skončilo. Líbal jsem ho tak dravě, ani jsem netušil, že takhle líbat umím. A on mi to stejnou měrou oplácel. Hrál si s mým penisem, dokud mě nedonutil svíjet se rozkoší a nutností vyvrcholit. Trápil mě a místy přestával, jako kdyby má muka chtěl prodloužit. Ale mé tělo tolik podnětů nesneslo a konečně jsem pocítil tu příjemnou úlevu. Pamatuju si, jak se smál a pevně mě svíral svými vypracovanými pažemi. Trvalo to několik minut, než mě zase poctivě upravil, jako by se nic nestalo a šel se umýt. No jistě, čistota nadevše. Zůstal jsem tam sedět a cítil se tak nějak divně zneužitě.
"Dokončím to tetování, pokud nic nenamítáš, a pak tě pozvu na sklenku skvělého australského vína."
"Moc rád přijmu."
Moje kůže však po tom zážitku byla ještě citlivější, reagovala na každý dotek, na každý pohyb tatérskou jehlou. Byla to upřímná muka. Po tvářích mi tekly nefalšované slzy, ale snažil jsem se je před ním příliš neukazovat. Ještě by si myslel, že jsem slaboch. Nechápal jsem, jak může on být tak klidný. Měl jistou ruku, bez jakéhokoliv třasu. A i když byl na mě namačkaný více než když jsme začínali, necítil jsem z něj žádnou horkost, ani mě nic netlačilo. Práce je hold práce.
Skončil asi za necelou hodinku a já si konečně myslel, že si oddechnu. Ale napadlo ho, jak můj vzor vylepší, a tak mě mučil ještě dalších 45 minut. Když byl konečně plně hotov, otočil mě k zrcadlům tak, abych viděl i svá záda a já jen žasl. Byla to opravdová nádhera. Jen jsem tupě zíral na jeho umělecké dílo.
"Je to ještě zarudlé, bude trvat několik dním, než se kůže uklidní. A týden až dva, než dostane normální barvu. Dám ti na to hojivou mast."
Přelepil mi mé tetování odborně jako zdravotník a vrátil mi tričko, s kterým mi musel pomoct, protože jsem byl celej ztuhlej a rozbolavělej.

"A co to víno?"
"Čeká jen na nás..."
Byl jsem na sebe hrdý. Překonal jsem svůj strach. A zdálo se mi, že teď bude vše jiné, možná já budu jiný. I když jedno tetování nezmění člověka jako osobnost, setkání s tatérem a pokus s ním utvořit něco jako vztah možná ano. Chtěl jsem ho poznat blíž. A doufal, že u jedné sklenky vína nezůstaneme. Ano, možná stydlivý a příliš rozvážný Oliver zmizel, ten co tu byl teď hodlal žít svůj život pořádně. Vždyť každý den může být poslední a já nechci litovat, až se jednou zastavím a ohlédnu. Kdybych tuhle šanci propásl, kdyby mě Nikola nedonutila vstoupit do toho salonu a poznat Mathiase... nejspíš by se můj život vůbec nezměnil. Ani bych ho nejspíš změnit nechtěl. Ale s fénixem na lopatce, s jeho novou silou jsem cítil, že je čas. Je čas, aby věci šly podle mého, abych si řídil život sám. Stačilo jen udělat ten hloupý krok a něco malého, ale podstatného změnit. Změnit sebe.