II

Na štědrý den nepřestávalo chumelit a venku mrzlo až praštilo. Ani ten posvátný den, na který jsem se těšil už kolik týdnů neproběhl tak, jak jsem doufal. Měl to být jen náš den, který otec trávil výhradně se mnou, bez práce, bez starostí. Miloval jsem jeho vánoční historky i skvělý vánoční punč, i jeho zpívání u stromku. Dokonce i to, jak mě pobízel rozbalovat dárky. To vše měl být náš Štědrý den. Bohužel do něj vstoupil tvor, který neznal žádné tradice, neřídil se ničím jiným než svou divokostí a zvědavostí. Démonek, kterého otec minulou noc přivedl - Risky.

Stačila jen malá chvíle nepozornosti a předkrm v podobě šunkové kýty v něm zmizel už včera. Ujídal Molly cukroví přímo s horkých plechů, aniž by se o ně popálil. Byl jak bezedná jáma, která spolkne vše, co do ní hodíte, ať už je to jedlé nebo nejedlé. Když ho Molly našla s vánoční baňkou v puse, vážně se rozčílila. A všichni členové domácnosti už věděli, že bude zle. Rozčilená chůva, to bylo horší jak deset strašidelných démonů. Její počáteční strach z toho podivného tvora opadl, když ho ráno nacpala do mého starého oblečení. Na hlavu mu narvala čepici, takže mohl klidně vypadat jako jedno z těch dětí kočovných cikánů, jak byl snědý. Oblékání se mu ani za mák nelíbilo a po chvíli útrpného vrtění a skučení stejně kalhoty vzadu protrhl, aby si mohl vyndat ocásek. Pamatuju si jak mě to pobavilo. Molly strašně lamentovala.
Několik rozkousaných baněk už ale překročilo hranici její trpělivosti a vytáhla utěrku. Začala Riskyho honit po hale a snažit se mu dát za vyučenou. Já to z bezpečí křesla vše sledoval a smál se. Smích mě však v jednom okamžiku rázem přešel. Risky se prohnal kolem vánočního stromku tak těsně, že jsem se až lekl, pak za ním zavlál ocásek a pak....
Tříštění skla, křik,všeobecný hluk a zmatek, který přivolal nejen majordoma Bernarda, ale také většinu služebných a kuchařek. Risky svým neposedným ocáskem dokázal nemožné. Převrátit strom o mnoho set kilo těší než byl on sám. Náš nádherný smrček se s řinkotem rozbitých baněk a jiných ozdob svalil na podlahu haly.

Držel jsem v ruce překrásného andílka. Pocházel ještě z Rakouska-Uherska. Byl překrásný. Pamatuju jsi, že se na něj otec rád díval, patřil totiž ke kolekci máminých vánočních ozdob a byl z nich nejkrásnější. Také proto jsme ho vždy věšeli na hodně viditelné místo. Držel jsem ho v dlani a po tváři se mi řinuly slzy. Byl rozbitý. Molly se mě snažila utěšit, ale marně. Jako dítě jsem byl nesmírně paličatý a uměl jsem nenávidět až za hrob.
"Nenávidím tě ty příšero!!! NENÁVIDÍM!!!"
Díky tomu rozbitému andílkovi jsem si uvědomil, že Risky zničil naše Vánoce. Zničil náš stromek, tolik drahocenných ozdob a vůbec mu to nedocházelo. Nedokázal to pochopit. Jen těkal pohledem po všech zúčastněných. A mě to bylo jedno, bylo mi jedno, že není člověk ale démon, bylo mi jedno, že mi může ublížit i fakt, že takovým věcem nemůže rozumět. Přeběhl jsem k němu a vší silou ho uhodil do tváře. Zavrávoral a spadl na podlahu k Vánočnímu stromku. Pak jsem utekl do svého pokoje.
Přesně tímhle začala má mnohaměsíční nenávist k tomuto vetřelci, k tomuhle přistěhovalci v naší rodině.

Vánoce byla ale jen první kapka v pomyslném poháru hořkosti, který jsem musel vypít až do dna. Štědrý večer mě Molly přece jen dotáhla skoro násilím rozbalit si dárky. Stromeček zase stál, výzdoba byla poupravena. Otec seděl v křesle a u jeho nohou se vyhříval u krbu ten "had". Také si už rozbaloval dárek, dostal mnoho mého staršího ošacení, které mi už bylo malé. Já dostal své první kapesní hodinky s vyrytým znakem rodinného erbu. Byl jsem strašně pyšný na takový dárek a otci uctivě poděkoval. Já sám dal otci překrásné pero, a kožený diář, jelikož ten jeho starý měl už ošoupanou a ošklivou vazbu. Dokonce i Risky otci dal dárek. Naučil se říkat dvě slova. Ty nejpodstatnější v jeho slovníku pro příštích pár let: "Risky" a také slovo "Hlad".

Do poháru hořkosti pak po zbytek zimy přibývala jedna velká kapka za druhou. Nemohl jsem toho tvora vystát. S mým otcem trávil mnoho času, dokonce si toho ďábla bral do pracovny. Pro mne místo zapovězené, kam jsem mohl jen tajně. Risky si tam chodil jako kdyby mu to patřilo. Otec se ho snažil naučit mluvit, ale příliš úspěch s tím neměl. Zdálo se ale, že se učí rychle a brzy byl schopen rozumět mnoha slovům. Dokonce ho otec několikrát vzal sebou i na cesty. A já zuřil. Žárlil jsem tak strašně, že jsem to s tím stvoření nemohl pobývat ve stejné místnosti. Otec ho propagoval jako adoptované dítě ze sirotčince a přihřál si svou dobročinnost u církevních sirotčinců. Ale k čemu ho v práci používal jsem netušil. Risky měl všechno po čem já toužil. Otcovu pozornost!
Po novém roce jsem mu tedy začal dělat naschvály. Vždy jsem něco provedl a tvářil se jako andílek. Bylo tak snadné ho obvinit z ušpinění stěn nebo potrhání závěsů. Nemohl se bránit, jen tupě na mě koukal. Ale nepomáhalo to. V půli února už má dětská duše přímo vřela nenávistí. Chodil jsem po svém pokoji jako lev v kleci a celé hodiny přemýšlel co můžu udělat tak strašného a svést to na něj, aby se otec na svého démonka rozzlobil. Do té doby totiž všechny lumpárny, které jsem vymyslel a hodil na Riskyho prošli jen s výchovným hubováním či unaveným povzdechem. Žádný křik, žádné tresty, nic! Zato mě plísnil za každou špatnou známku ze školy, za špatné držení kordu, jelikož mě učil šermu. Sebemenší chyba znamenala katastrofu. Snažil jsem se je tedy nedělat.

Asi po dvou hodinách jsem konečně dostal přímo ďábelský plán. Risky měl volný přístup do otcovi pracovny, to byla šance. Rychle jsem seběhl schody a přesvědčil jsem se, že mě nikdo neviděl. Pak jsem tajně a tiše proklouzl do otcovi pracovny.
Rozházel jsem několik knih. Neměl jsem slitování s ničím. Několik jsem jich dokonce hodil na zem, celý stůl mu uklidil jedním prudkým shozením veškerých věcí na podlahu. Vše muselo vypadat chaoticky, jako kdyby tam řádil démonek. Když jsem dokončil své dílo zkázy, tiše jsem z pracovny vyklouzl a nechal otevřené dveře.
Bylo to dokonalé, poslední bitva. Otcovo nejmilejší a nejochraňovanější místo, kam nesměl vstoupit nikdo, kromě něj a strýčka Rubena. Za tohle Riskyho možná vyžene nebo mu vyčiní, dostane nějaký zákaz či domácí vězení. Věděl jsem, že tohle už otec jen tak nepřejde. Sbalil jsem rychle své brusle a teplý kabát, pak jsem vyběhl z našeho sídla. Kousek od našeho panství totiž ležel přírodní rybník, kam otec v létě chodil chytat ryby. V zimě však byl zamrzlý a přímo vábil k bruslení. Svým útěkem k rybníku jsem si zajistil i jisté alibi na dobu zničení otcovi pracovny.

Posledních pár dnů teploty poměrně stoupaly. Únor nebyl zrovna moc mrazivý. Ale já byl rád, že konečně můžu vyzkoušet bruslení i letos. Loni v lednu mě to naučil strýček Ruben. Překvapilo mě, že jako mnich umí bruslit, ale když mě vzal sebou do opatství, zjistil jsem že si tak mniši krátí svůj volný čas v zimě. Byl to zábavný pohled, to vám povím. Dokonce mi strýček loni daroval i brusle a tak jsem se těšil, až přijde pořádná zima. Před vánoci jsem byl bruslit dvakrát a dnes jsem doufal, že si užiju na ledě spoustu zábavy. Otec byl pryč, ten mě hledat nebude. Ostatní se snažili chystat večeři o čtyřech chodech. Dnes měla totiž po dlouhé době přijet teta Rachel Arlette Marstenová, sestra mojí maminky, která žila střídavě v Paříži a Londýně. Byla zvyklá na luxus, který si mohla dovolit a tak venkov a naše panství brala jako nutné zlo. Nepřijela ani na Vánoce.
Ale jelikož se asi ve městě moc nudila, před pár dny nám přišel dopis, ve kterém nám uctivě sdělovala, že přijede na návštěvu. Popravdě neměl jsem ji rád. Byla strašně nafoukaná a přísná. A myslím že ani ona mě neměla moc v lásce, protože jsem byl podobný své matce. Před několika lety se dokonce snažila dělat oči na otce, když získal větší postavení u královského dvora, ale marně. Od té doby ji otec nemohl ani vystát. Ale byla to součást rodiny. Museli jsme ji trpět.
Byl jsem jen zvědav jak před ní otec utají, že máme doma démona. Nejspíš ho bude muset někam zavřít.

S touhle představou jsem se rozjel po rybníků s úsměvem na tváři. Cítil jsem pocit zadostiučinění. Bylo krásně a slunce příjemně hřálo. Objel jsem několik kol kolem rybníku a učil se novým otočkám, které jsem loni viděl dělat mnichy. Ale když jsem zamířil do středu rybníka podklouzla mi hrana brusle na nějakém výstupku a s vypísknutím jsem se ocitl na zemi. Zadek mě pěkně bolel z toho pádu, ale takových už jsem zažil hodně. Pomalu jsem vstal a pak jsem to uslyšel. Podivný zvuk skřípaní a praskání. Rozhlédl jsem se po ledové ploše, abych zjistil co se děje, ale nic jsem neviděl. Křupání po chvíli ustalo a já se rozjel znovu. Když jsem ale po dvou kolech opět zamířil do středu, všiml jsem si praskliny, která se táhla až ke břehu. Docela mě to vyděsilo. Byla to však tenká prasklina. Udělal jsem poslední otočku s tím, že se raději vrátím na břeh, ale sotva jsem se otočil, křupání se ozvalo znovu, a mnohem hlasitěji. Pamatuju si jak jsem celý ztuhnul. Prasklina totiž sahala přímo pod mé brusle a dál se rozšiřovala. Bál jsem se pohnout a nevěděl co dělat. Led pode mnou ve středu rybníku začal praskat. Nízké teploty nejspíš jeho tání napomohly a byl tenčí než se zdálo. Ke břehu však byl kus cesty. Rozhodl jsem se, že to risknu, zkusím se odrazit a co nejrychleji dojet ke břehu. Byl to však špatný nápad. Jakmile jsem zabodl nůž brusle do ledu, ohlušující křupnutí ohlásilo konec.... konec mého života.
Led se přímo pode mnou prudce prolomil a já skončil v mrazivé vodě. Plavat jsem naštěstí uměl, otec dbal na to, abych jako pravý muž uměl všechny dovednosti gentlemana, ať už jízdu na koni, řízení kočáru, šerm, plavání a další nezbytnosti moderního muže. Ale plavat s bruslemi na nohou nebylo možné. Vzpomínám si dodnes na tu příšernou zimu, na to jak se mi klepaly ruce, když jsem se snažil vytáhnout na led. Ale dál praskal, takže nebylo možné z vody vylézt. To nejhorší však mělo přijít. Rychle jsem v mrazivé vodě ztrácel sílu šlapat vodu. Můj teplý kabát nasákl navíc vodu a ztěžknul snad o deset kilo. Táhlo mě to ke dnu. Z posledních sil jsem se ho pokoušel sundat, ale stáhlo mě to pod hladinu. Pamatuju si ten bílý led nade mnou. Klesal jsem. S posledních sil jsem bojoval o záchranu života. Kabát jsem odhodil, ale nedokázal jsem už vyplavat. Kopal jsem nohama a prořízl si nožem brusle holeň. Ale moc to nebolelo i když jsem viděl kolem mě se vznášet rudou barvu mé krve.
Možná jsem tenkrát tušil že zemřu, ale odmítal jsem se vzdát. Po chvíli jsem však tím vysilujícím zápasem přišel o veškerou sílu. Ztratil jsem vědomí a pak... už byla jen tma.

 

To další na co si vzpomínám bylo příjemné teplo, které jako kdyby mě objímalo. Bylo to jako ležet v zimě u krbu a vyhřívat se v záři plamenů. Mé mysli trvalo notnou chvíli než se vzpamatovala a já konečně otevřel oči. Doufal jsem, že vše byl jen sen, že mě zrovna chůva nese v náručí do mého pokoje a ukládá mě do postele. Ale mýlil jsem se. Ležel jsem na studeném sněhu na břehu rybníku a díval se do děsivě černých očí démona Riskyho. Držel mé tělo pevně v náručí a dokonce jsem cítil i jak mi jeho ocas bloudí pod oblečením. Strašně to lechtalo, ale při tom příjemně hřálo. Překvapeně jsem zamrkal. Netušil jsem co se stalo, jak jsem se dostal ven? Jak se on dostal sem? To mě jako zachránil? Rychle jsem pohlédl na rybník. Od břehu až k prasklině v ledu vedla cestička, asi jak mě táhnul po ledě. A podél cestičky po tažení jsem zahlédl malé otvory v ledu, jako kdyby led něčím prorazil, aby se udržel na kluzké ploše. Ale jak mohl vědět....
Po chvíli jsem zaslechl křik a volání. Hledali ho. Viděl jsem podkoního a jeho syna jak prohledávají oblast kolem jezera a po chvíli nás i zahlédli a přihnali se k nám. Podkoní mě rychle vzal do náručí se strachem v očích a Risky nás tiše následoval a pohupoval ocáskem jako kdyby to byla jen hra. Ta potvora mi zachránila život. Ale jak věděl že jsem v nebezpečí?