III

Celé dva dny jsem měl nakázáno ležet v posteli. Jelikož jsem dostal mírnou teplotu. Konečně někdo obskakoval i mě, nejen Riskyho, což mi plně vyhovovalo a zase jsem se cítil milovaný a důležitý. Stejně jsem ty dva dny přemítal o tom démonovi a úplně jsem na něco zapomněl.
Když se otec vrátil z cesty bylo brzy ráno. Já však už byl vzhůru. Dnes jsem chtěl poprvé vylézt ze svého pokoje. Zaslechl jsem křik a otcův naštvaný hlas, takže jsem se rychle oblékl a schody do haly jsem rychle seběhl. Risky seděl na podlaze a otec se nad ním výhružně tyčil. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozčileného. Doběhl jsem právě včas. Zrovna se snažil Riskyho uhodit. A já si konečně uvědomil, na co že jsem to zapomněl. Na otcovu pracovnu, kterou jsem rozházel, aby obvinění padlo na démonka. Možná, že před těmi dvěma dny bych se kochal pohledem na to, jak otec Riskyho trestá, i když ten nechápe proč. Ale dnes... nemohl jsem jen nečinně stát a přihlížet. Zachránil mi život. Rychle jsem vběhl mezi ně s urputným výrazem.
"Otče ne, prosím."

Myslím, že to překvapilo i Riskyho. Nejspíš jsem si díky té nedobrovolné koupeli v jezeře uvědomil mnoho věcí. Své hloupé sobecké a rozmazlené chování a zbytečnou nenávist proti tomu démonkovi.
"Edgare, ustup stranou. Risky zlobil a musí být potrestán."
"Ne, otče, on mě zachránil, vytáhl mě z jezera."
"To ale nemění nic na faktu..."
"Tvou pracovnu nerozházel on, to jsem byl já!"
"Proč mi lžeš, Edgare?"
Podíval jsem se otci vzpurně do očí. Svou ruku nakonec spustil a raději si šel nalít sklenku vína. Nejspíš si myslel, že jen Riskyho chráním a beru jeho činy na sebe, ale to nebylo důležité. Byl jsem rád, že jsem se k tomu dokázal přiznat. Rychle jsem čapl Riskyho za ruku, dřív než by si to otec rozmyslel a rychle jsem, s ním v závětří, zamířil do svého pokoje. Klopýtal do schodů a já se tomu musel smát. Bylo to poprvé, co jsem mu dovolil být v mém pokoji. Překvapeně se rozhlížel kolem sebe a já ho jen sledoval. Pak hupnul na mou postel a začal na ni skákat. Bylo to legrační.

Nevěděl jsem, kolik ho otec naučil z našeho jazyka, ale něco mě napadlo. Měl jsem na něj podstatně důležitou otázku a chtěl jsem odpověď. Podařilo se mi ze staré truhly u postele vyndat obrázkové knížky, které jsem si rád prohlížel jako malý. Risky se ke mě zvědavě posadil a okukoval, co mu to ukazuju. Snažil jsem se mu ukazovat různá písmenka a učit ho jejich vyslovování. Také jednoduché obrázky, aby je uměl pojmenovat. Byla to velká legrace. Bavili jsme se tím celý den a já překvapivě zjišťoval, jak je ten démonek legrační a zvídavý. Jak toužil se učit něco nového a také mu to velmi rychle šlo. Na konci dne, když bylo šero a na obrázky jsme skoro neviděli jsem zavřel knížky a podíval se na něj. Seděl na patách a mával ocáskem. Hleděl na mě. Věděl jsem, že mi stejně nemůže rozumět. Dokázal poznat pár předmětů, pár zvířat a lidí, ale to bylo tak vše. I přesto mě ta otázka pálila na jazyku celé dva dny.
"Jak jsi věděl, že... no, že jsem v nebezpečí?"
Chvíli na mě koukal, ale pak se přišoupl blíž ke mě. Otec sice tvrdil, že našemu jazyku rozumí, jen ho neumí používat, ale nečekal jsem, že by mi mohl odpovědět. Natáhl svou ruku k mé hrudi a položil ji v oblasti mého srdce, naznačil pár úderů a pak nic. A já pochopil.
"Moje srdce... přestalo bít?"
I tak jsem stále nechápal, jak to mohl vycítit. Ale dál už jsem se neptal. To by bylo na sáhodlouhou debatu o jeho schopnostech. Počkám si až bude umět naší řeč, pak budu chtít pořádnou odpověď.
Ale přeci jen mi ten den strávený s Riskym rychle utekl a já byl rád, že mám konečně nějakého kamaráda. Pryč byla nevraživost a nenávist. Byl jsem jen hloupé dítě, co chtělo pozornost. Dostal jsem však přítele na celý život, což bylo mnohem lepší.

Pár dní jsem si tak kradl Riskyho pro sebe. Vždy, když byl otec pryč. A malý démonek byl stále horlivější do učení. Dokázal dokonce chvilku sedět bez hnutí. Po týdnu už uměl základní věty, mnoho slov, rozpoznal spoustu předmětů a já přešel na knížky školní a začal ho učit číst. Jeho výslovnost byla taková zvláštní, ale pomalu mu to šlo. Děsilo mě jak moc je učenlivý a přehodnotil svou domněnku o jeho nízké inteligenci. Psaní mu však vůbec nešlo a tak jsem to prozatím vynechal.
Otec byl překvapen mými úspěchy v Riskyho učení. Sám totiž moc daleko nepokročil. A já naopak za pár dní zvládl něco, s čím se otec pral měsíc. Takže mi oficiálně dovolil Riskyho učit řeči a čtení. Nejen, že mu odpadla starost navíc, ale mohl se soustředit na jiný druh učení našeho malého démonka. Na cvičení v boji.
Když jsem to poprvé viděl, až mi mráz šel po zádech. Otec ho začal trénovat k boji. A to Riskyho velmi bavilo. Miloval pohyb. A byl opravdu na svůj vzrůst silný a nadlidsky rychlý. Neměl problémy otce odzbrojit už při třetím výcviku. Otec byl potěšen. Jeho dokonalá nová zbraň proti démonům byla na světě. Rozhodl se ho na příští výpravu vzít sebou, i když s tím strýček Ruben nesouhlasil. Ale můj otec si vždy prosadil svou.

I když Risky v rodině za těch pár měsíců zdomácněl a budil úlohu domácího mazlíčka, chůva se ho stále trochu bála a tak jsem měl na starost i jeho oblékání. Věřte mi, pokud někdo bojoval s démonem, není to nic proti tomu ho donutit se obléct. Kalhoty jsem na něj narval bez potíží. Vysvětlit mu, že v nich má ocásek nechat schovaný bylo však nemožné. Takže jsem to vzdal a doufal, že už si otec poradí a nějak to zamaskují. Nacpat ho do košile už byl problém. Neustále se vrtěl, šil sebou a já pomalu ztrácel trpělivost. Když jsem ho málem uškrtil kšandami, konečně se chvíli uklidnil a nechal si nasadit i čepici, na ty svoje růžky. Vypadalo to velmi komicky. Celou dobu do mě šťouchal ocáskem s tím, že si chce hrát. Až poté jsem si uvědomil že už je stejně vysoký jako já. Tenhle fakt mě hodně překvapil. Vždyť když ho otec přivedl, bylo to malé a vyhublé. Tak rychle vyrostl, tak rychle se jeho tělo měnilo.
"Edgare, hrát... hrát."
"Ne, dnes ne, Risky. Dnes si budeš hrát s otcem. Vezme tě sebou na výlet."
"Výlet? Kam na výlet?"
"To nevím. Hej, přestaň, nestrkej mě, co děláš!"
Skončili jsme na posteli. Musel jsem se té jeho hravosti rozesmát. Byl naprosto nezastavitelný, pořád plný energie. Naše sídlo se po jeho příchodu nějak... rozsvítilo. Komické příhody byly na denním pořádku. Přesto jsem měl dnes o něho strach. Jako kdybych měl nějaké zlé tušení. Přesto jsem ho nechal s otcem odejít. Mával mi, když nastupovali do kočáru.
Netušil jsem, že to, co se vrátí už nebude ten malý, roztomilý a hravý Risky.

Vrátili se až druhý den večer. Bylo už pozdě, jistě po půlnoci. Probudil mě štěkot loveckých psů a hlasy. Viděl jsem i louče svítit před domem. Bylo mi jasné, že se otec vrátil, ale kočár jsem neviděl. Jen koně, který rozhodně nepatřil do našich stájí, zborceného potem. Pára mu šla od nozder v chladném větru. Rychle jsem se tedy oblékl a vyrazil z pokoje. Můj podivný pocit strachu se zdvojnásobil. Chůva a služebné jen pobíhaly po domě jako pomatené a otec uděloval kvapně rozkazy. Celý špinavý a potrhaný.
"Běž spát, Edgare."
"Otče, kde je Risky?"
Viděl jsem, že jeho plášť je umazán od krve, ale ne zevnitř, nýbrž z venku. Hned mi to bylo jasné. Nedbal jsem jeho příkazů a rychle se rozběhl do Riskyho pokoje. Ležel na posteli, zakryt dekou. Nehýbal se a vypadal, že spí. Ale dekou rychle prosakovala skrz na skrz krev. Vyděsilo mě to. Rychle jsem překonal vzdálenost mezi postelí a odkryl deku. Záda měl celá potrhaná a celkově vypadal, jako kdyby ho někdo chtěl rozcupovat na kousky. Pamatuji si, jak se nejspíš z posledních sil prudce otočil a chytil mě pod krkem. Tak silně až jsem nemohl dýchat. Nemohl jsem ani mluvit, jen jsem mu hleděl do očí. Bylo v nich však něco, co tam před jejich odjezdem ještě nebylo. Chuť ničit, zabít. Naštěstí otec zrovna vstoupil do pokoje, takže ode mě Riskyho odtrhl a já se zakuckal. Myslím, že to neudělal úmyslně, neuvědomoval si to. Jako kdyby se chtěl jen bránit a myslel, že mu ublížím. Pak jsem byl z pokoje ostře vykázán.
Tu noc jsem nemohl usnout, krk mě trochu bolel, ale nebylo to nic v porovnání s tou bolestí, kterou jsem viděl v jeho očích. Děsilo mě to kdykoliv jsem zamhouřil oči.

Několik dní po tomto incidentu jsem měl zakázáno Riskyho navštěvovat. Trávil svůj čas ve svém pokoji a odpočíval. Nedokázal jsem si představit, jak takový odpočinek v jeho podání vypadá. Až třetího dne se krátce mihl u večeře. Překvapeně jsem na něj hleděl. I když měl na sobě ještě mnoho obvazů, celou dobu mlčel. Nepovykoval, jak bylo jeho zvykem, nevrtěl se a seděl v poklidu u stolu a čekal na svůj příděl. Otec k tomu incidentu neřekl ani slovo. Neřekl mi, co se stalo, i když jsem se tolikrát ptal. Strýček Ruben mi pak při další své návštěvě prozradil, že Risky otci zachránil život před jiným démonem.
V učení jsme další dny pokračovali. Zdál se být více soustředěný, i když už ne tak horlivý. Sotva kdy se usmál a už si ani nechtěl hrát. Mrzelo mě to. Chybělo mi to hravé třeštidlo, chyběly mi jeho lumpárny. Můj Risky byl pryč.
Zatímco u mého učiva horlivostí neoplýval, naopak u otcova učení boje byl velmi zaujatý. Sledoval jsem jeho snahu jak se více zlepšit. Každého dne jsem viděl pokroky v jeho síle i obratnosti. Každý trénink byl o krapet lepší. Brzy už mu nebyl můj otec soupeřem, už ho nedokázal trénovat a tak vymyslel nové tréninky, na které jsem nesměl. Otec chodil s Riskym hluboko do lesa. Občas jsem viděl, jak se stromy třesou, nebo slyšel podivné zvuky.
Jen jsem doufal, že už ho sebou otec na žádné vymítačské akce brát nebude. Bohužel jsem se mýlil. Jakmile se Riskyho zranění vyléčila, neuběhl ani měsíc a už jsem je znovu viděl odjíždět.

Od té doby bylo pravidlem, aby Risky mého otce doprovázel. Párkrát se vrátil zraněný, ale nikdy už tak vážně jako tenkrát v noci. Sám mi pak vysvětlil, že mého otce chrání a bojuje pro něj. Bojuje proti své vlastní rase. Nejspíš to nebylo snadné.
Za půl roku uměl obstojně mluvit a dokonce i číst. Byl jsem na sebe hrdý. Riskyho tělo i nadále mohutnělo a na mé narozeniny na podzim už byl dokonce o hlavu vyšší. Nutno podotknout, že stále spotřebovával více a více jídla. Tréninky s otcem byly pravidelné, čtyřikrát do týdne, někdy i více. Jeho proměna mě nepřestávala překvapovat. Už mu nebylo skoro žádné mé oblečení, a tak dostal několik kousků ošacení od otce, kterého si nesmírně vážil a bral to také jako dar.

Nastala zima. Blížily se Vánoce a Risky seděl v hale u krbu a pomáhal mi zdobit s chůvou stromeček. Podával nám ocáskem ozdoby a kam jsme nedosáhli, tam on vyskočil po nábytku. Pamatuju si, jak ho Molly plácala plácačkou na koberce.
Když byl stromek hotový, seděli jsme u něj a sledovali světýlka, jak se odráží ve skleněných baňkách.
Dnes to byl přesně rok od doby, co otec Riskyho přivedl poprvé. Myslím, že i on to věděl. Dokonce byl pod stromkem i pro něj dárek s jeho jménem. Stále po něm pokukoval.
"Jsi zvědavý?"
"Trochu."
Musel jsem se tomu rozesmát. Jako kdybych v tu chvíli viděl zase starého neposedného Riskyho. Omotal mi ocásek kolem pasu a chtěl naučit zpívat koledu. Ale po chvíli jsme toho museli nechat, protože jsem se nemohl přestat smát. Hudební nadání tedy Risky opravdu neměl a uraženě se nafoukl jako velký balon. Když to můj záchvat smíchu ještě posílilo, vrhnul se na mě a začal mě lechtat. Byl to pěkně podlý démon.
"Ne, dost, slituj se, už budu hodný.... už se ti nebudu to... smát."
Ale nic nezabíralo. Až když jsem skoro nepopadal dech přestal. Můj trest byl vykonán.