IV

Rok s rokem se sešel, oslavil jsem už třinácté narozeniny. Bylo krásné léto, všude voněly květiny a šumění listů v jemném větru mě uspávalo. Ležel jsem v trávě za našim sídlem a sledoval přivřenýma očima Riskyho snahu chytit luční kobylku. Myslím, že to byl jeden z mála posledních pěkných bezstarostných okamžiků, které si pamatuji. Kobylku samozřejmě chytil, proti němu neměla šanci, pak mi ji přišel ukázat. Byl to jeden z mála dnů, kdy jsme měli oba volno. Otec odjel do Londýna tentokrát sám a mě se nechtělo už Riskyho učit, když bylo venku tak krásně. Za ty dva roky, co s námi žil, se naučil velmi obstojně číst a vyjadřovat se. Psaní mu ale ještě dělalo problém. Naučil se i šermovat, i když nechápal k čemu je to dobré. Otec z něj jako by vychovával svého druhého syna. S Riskym jsme vycházeli skvěle. Za ty roky jsme si na sebe plně zvykli a občas i vyváděli lumpárny. Brzy jsme byli vyhlášeni jako největší raubíři v okolí. Jelikož ostatní děti snadno přijali fakt, že je Risky jen adoptovaný a otec ho vzal pod svá bedra, mohli jsme se tak přátelit s ostatními svého věku, ať už s dětmi statkářů, služebnictva, podkoních či s dětmi z blízké vesnice. Skutečná podoba Riskyho byla utajována před všemi, kromě služebnictva našeho sídla, kteří se otci zavázali mlčením.

Byli jsme jen děti, běhali po lesích a hráli si na bandity, nebo na schovávanou. Občas jsme tajně kradli klasy obilí či proháněli dobytek v ohradách. Někdy jsme zaběhli až kousek do hor a slézali malé skalky v honbě za hledáním drahokamů či pokladů. Bylo to nádherné dětství s Riskym po boku. Miloval dobrodružství, miloval pohyb. Měl tolik energie a bylo těžké ho unavit. Někdy jsme byli tak zaujati hrou, že jsme zapomněli i na oběd či večeři a vraceli se domů špinaví od hlavy až k patě. Jak nás potom Molly vždycky výchovně vytahala za uši a lomila rukama s tím, co z nás vyroste. Ale poznal jsem, že se opravdu nezlobí. Byla ráda, když nás vyhnala z domu na celý den. Dokonce díky Riskymu se mi splnil i můj sen, mohl jsem trávit více času s otcem. Někdy na lovu jelenů, jindy zase na cvičišti, kdy nás oba učil boji. Chtěl, abych byl také silný.
Dokonce jsem někdy dostal povolení trávit s ním podvečer v pracovně, kde mě učil jazyku démonů a různým rituálům. I když jsem tenkrát ještě nechápal proč, cítil jsem, že to otec považuje za důležité a tak jsem mu nikdy neodporoval.

Pár dnů poté jsem v kuchyni obdivoval Mollyno umění pečení koláčů. Bylo to vážně zábavné, až na to, že jsem byl celý od mouky, kterou mě Risky posypal a zmizel. Jeho to příliš nebavilo, nebylo to pro něj dost akční. Jenže já měl nesmírnou chuť na tenhle ovocný koláč a když jsem ho mohl ujídat přímo při jeho tvorbě bylo to skvělé. Z haly jsme ale po chvíli zaslechli tříštění skla. Nebylo to nic výjimečného. Molly jenom tiše zaklela.
"Risky zase něco rozbil. Jestli to byla ta karafa na whisky, tak ho pan Joseph jistě potrestá."
Občas se to prostě stávalo, Risky nedával pozor. Proto jsem si povzdechl s tím, že to půjdu rychle uklidit, než se to dozví otec.
Vběhl jsem do haly s představou jak Riskyho pěkně pokárám, ale bylo pozdě. To, co jsem viděl mě hodně překvapilo. Risky stál těsně u otce a zrovna ho probodával pohledem. Na zemi ležely zbytky skleničky. Nechápal jsem, co se děje. Risky vypadal... tak podivně. Zuřil, byl rozzlobený. V očích mu skoro planulo. Otec ho však za rozbití sklenice nenapomenul, jen stál a hleděl na něj. Nechápal jsem nastalou situaci.
"Otče?"
Až když jsem promluvil, Risky po mě střelil tím děsivým pohledem. Ano, už jsem ho viděl naštvaného, ale bylo to spíš takové dětské vztekání. To, jak se na mě díval ten den bylo naprosto jiné. Nevím, co spolu řešili, ale Risky se od otce odtáhl a zamířil beze slova do svého pokoje. Otec se dál k incidentu nevyjadřoval, i když jsem se ptal, co se stalo.
Netušil jsem, že to byl jen malý plamínek, co rozdmýchal velký oheň, na který jsme nebyli připraveni.

Podivné Riskyho chování přetrvávalo pár dní. Byl nadmíru protivný, útočný a podlý. Vůbec neposlouchal a to ani otce. Často napadal personál domu, či se je snažil vyděsit, ale většinou jen muže, služek či kuchařek nebo Molly si vůbec nevšímal. Děsil mě ovšem fakt, že takový byl i na otce, což mi nedávalo smysl. Normálně by si něco takového nedovolil.
Po pár dnech ale jako by podivná dusná atmosféra zmizela a zase to byl ten usměvavý démonek. Nevysvětlil mi své chování, myslím, že to sám nedokázal, nevěděl, proč se tak choval a tak jsem to hodil za hlavu. Překvapivé však bylo, že se celá událost o měsíc později opakovala znovu. Risky práskal dveřmi, zamykal se ve svém pokoji i na celý den, což dříve nikdy nedělal, byl vzteklý, drzý a dokonce napadl i mě, když jsem se ho snažil uklidnit. Nesnesl doteky, takže pokaždé, když jsem ho chtěl pohladit, mou ruku odstrčil a zbytek dne se mi vyhýbal. Znovu tak jako poprvé však po pár dnech tato situace odezněla.
Myslím, že ani otec neměl tušení, co se to s naším Riskym děje. Ale nebylo s ním k vydržení. I další měsíc jsem tak nějak očekával stejné vzteklé dny, ale přišly dříve, sotva po třech týdnech. A to byla první známka toho, že se děje něco špatného. Prodlevy mezi takovými jednotlivými dny se krátily, na podzim už to bylo jednou za týden a již to bylo k nevydržení. Risky začal být neovladatelný, agresivní, sprostý, drzý, násilný, zlý a extrémně protivný.
Otec mi dokonce zakázal s ním v takových dnech být, bál se o mě. Ale já věděl, že by mi Risky nikdy neublížil. Vždy, když už šlo do tuhého dokázal se zastavit. I tehdy, když mi roztrhl košili a já ho pokáral, najednou schlípl, jako zmoklý toulavý pes a vypadal tak zvláště nešťastně. Měl jsem pocit, že ho něco trápí, i když mi sám neuměl říci co, prostě jsem to cítil.
.............................................................................................

Blížily se mé 14 narozeniny. Počasí venku dělalo čest anglické domovině... pršelo. Už třetí den jen pršelo. Když už nepršelo, bylo tak nepříjemné lezavé mokro a chladno, že jsem zůstával v posteli. Předevčírem jsem vytáhl Riskyho i přes silný déšť ven, aby se trochu provětral. V domě už se ho báli všichni sloužící a dokonce jsem zaslechl i rozhovor Molly s mým otcem. Chůva otce žádala, ať Riskyho pošle pryč, protože je nebezpečný. Ale otec ji nevyslechl, sám měl svou hlavu. Byl jsem na Molly trochu nazlobený. Risky byl jako můj bratr, i když se v poslední době choval tak prapodivně. Bohužel naše hra v dešti nezůstala bez následků. Skončil jsem vyválen v blátě a zalehnut démonem, který mě propaloval pohledem.
Jak dlouho jsme v tom dešti a blátě leželi? Nevím přesně. Spontánně jsem ho objal kolem ramen, která už měl skoro stejně osvalená jako otec. Udivovalo mě to. Já ani za ty roky příliš nevyrostl a mé tělo se bránilo zuby nehty nějakým mužským rysům, což mě někdy dokázalo pěkně rozčílit. Podrbal jsem ho mezi růžky, které už šly stěží schovat pod čepicí a on slastně vydechl. Pak mě chvíli mačkal. Trochu to lechtalo, takže jsem se smál.
Následky naší hry v blátě se dostavily již večer. Dostal jsem teplotu a špatně se mi dýchalo, jako kdyby mi na hrudi stál celý povoz s pytli mouky. Musel jsem ležet a chůva si o mě dělala starosti. Druhý den ráno přijel rodinný lékař pan Hokins a zkonstatoval, že mám zápal plic.
Své narozeniny jsem tedy strávil omámen podivným hořkým čajem od Molly a léky od doktora ve své posteli.

Zápal plic opravdu není příjemná věc. Nemohl jsem vstávat z postele, nemohl jsem ležet, protože jsem nemohl ani dýchat, nemohl jsem pít, protože mi připadalo, že se topím ve vlastním těle. Nemohl jsem ani jíst či spát. Seděl jsem tedy zakryt dvěma dekami a obložen snad deseti polštáři a pomalu klimbal v polospánku. Kašel se na chvíli uklidnil a tak to byla nepřekonatelná úleva pro celé mé tělo. Nespal jsem však úplně, proto jsem dokázal zaslechnout vrznutí dveří. Bylo už pozdě po půlnoci. Molly to být jistě nemohla a otec u mě byl před večeří.
Tiché kroky a šustění deky. Nemusel jsem ani hádat kdo to je. I když měl zakázáno ke mě chodit, přesto, jak jsem očekával, neuposlechl. Má deka se u nohou zvedla a po mém těle se začal plazit ten démoní tvor, ve snaze být strašně nenápadný. Jeho mohutnější tělo nadzvedávalo peřinu a vypadalo to až směšně. Bohužel jsem se ani smát nemohl, hned bych se rozkašlal. Byl jako obrovský krtek, který se noroval podél mého těla. Odkryl jsem tedy cíp deky a vykouklo na mě cosi rozcuchané, s jasnýma očima, které ve tmě svítily a s šibalským úsměvem na rtech.
Už dřív jsme spolu spávali a Risky se osvědčil nejen jako měkký polštář, ale také jako vyhřívaná deka. Byl jsem rád, že je tady se mnou. Připadal jsem si strašně osaměle, zavřený v pokoji se zataženými závěsy i v den svých narozenin.
Omotal se kolem mého těla jako had a já se tomu jen pousmál a stulil si hlavu na jeho hrudi. Dřív jsem to byl já, kdo svíral jeho dětské tělíčko a nyní to bylo naopak. I když jsem byl tak zpocený, hladil mě ocáskem po těle a bylo to nesmírně příjemné. Pomalu mě to uspávalo. Pak jsem si všiml, že má na sobě jen kalhoty a kšandy, ovšem bez košile, takže jsem podle jednu kšandu natáhl a ozvalo se lupnutí jak přistála na jeho snědé pokožce. Oblažil mě popuzeným zavrčení a plácnutím ocásku po mém stehně. Po chvíli jsem tuhle hru opakoval, zvědav, proč na sobě nemá košili, účinek však byl poměrně odlišný. Víc se na mě namačkal a ránu jsem dostal po pozadí, na kterém si svůj ocásek stočil. Poté už jsem ho nechal být. Tak krásně hřál a mě se vybavila ta vzpomínka od zamrzlého jezera.

"Edgare, Edgare."
Slyšel jsem jeho hlas, věděl jsem, že na mě volá. Ale byl jsem tak unavený, nechtělo se mi otvírat oči, bylo to moc namáhavé.
"Egare."
"Hmmmm?"
Po chvíli jsem byl nucen pohled k němu zvednout. Díval se na mě tak zvláštně. Nemohl jsem tomu pohledu rozumět, neznal jsem ho. Ale párkrát už jsem ho u něj viděl, naposled minule v tom blátě, když na mě ležel. V mých očích se zračila jen otázka.
"Všechno nejlepší k narozeninám..."
Myslím, že jsem se usmál a natáhl ruku k jeho tváři, abych ho pohladil. Pak už to šlo rychle. Nestačil jsem ho zastavit či něco namítnout. Po tom přání a mém pohlazení se ke mě přiblížil a rychle spojil naše rty v dlouhém polibku. Ze začátku mi to nedošlo. Líbal mě... líbal... Risky?!
Zapřel jsem mu ruce o hruď, aby přestal, ale marně. Byl jsem příliš slabý, než abych ho dokázal odstrčit. Tohle nebyl jen takový hravý bratrský polibek. Vzpomněl jsem si na podkoního a jeho návštěvy v hospodě U černé ovce. Takhle vášnivě vždy líbal Henrietu, paní hospodskou.
Milostný polibek, ano, a já ho zrovna dostával od Riskyho, démona, muže, skoro bratra! Byl jsem zmatený a nevěděl co dělat. Vykulil jsem oči, ale on nechtěl přestat. Nutil mě, abych pohyboval svými rty proti jeho. Bylo to tak... divné, tak horké a opojné. Začal jsem si namlouvat, že je to sen, že se mi to zdá. Tohle by Risky přece... neudělal.
Nemohl jsem dýchat a nos měl ucpaný rýmou. Proto jsem se prudce rozkašlal. Až to ho zastavilo a přestal mě líbat. Bál jsem se na něj znovu podívat, bál jsem se, co uvidím v jeho očích. Bál jsem se, že bude pokračovat a přesto jsem chtěl, aby pokračoval, byl jsem zmatený. Rty mě tak zvláštně bolely, že jsem si je musel prohmatat. Risky se ani nepohnul, neodtáhl se a stále mě svíral v náručí. Chtěl jsem něco říct, napomenout ho, zeptat se proč... ale jako bych ztratil schopnost mluvit. Bylo ticho, tak mučivé ticho, kdy jsem slyšel jen své sípavé dýchání. Pak jsem ucítil tlak jeho rukou, když si mě přivinul zpátky na svou hruď, aniž by mi dovolil protestovat.
"Dobrou noc, Edgare."