III

12. ledna, 21:00
Detektivní kancelář Orton, ulice třetí a Beginsova.

Ano, takhle nějak to celé začalo. Tohle šílené dobrodružství, které by si nevymyslel ani ten největší snílek či spisovatel brakových sci-fi románů. Zapletl jsem se do tohoto příběhu, aniž bych věděl, co mě čeká, co ještě uvidím a zažiju. Jestli jsem tomu věřil? Dobrá otázka. Vždy jsem se považoval za realistu a celkem velkého skeptika. Možná jsem v sobě nosil i velkou dávku pesimismu, nebo snad smůly, protože... když už se něco muselo posrat, tak se to sralo všechno, myslím, že to byl nějaký ten Murphyho zákon, nebo co.
Ani jako malý jsem nedokázal věřit na pohádky. Zdály se mi nudné, protože v nich vždy dobro snadno vítězilo a já věděl, že to není opravdové. Nevěřil jsem ani na irský folklor, který mi maminka jako rodilá hrdá Irka vnucovala... skřítci, jednorožci, elfové, hrnce zlata... ne. Po příjezdu do Ameriky jsem nedokázal věřit ani v Santa Clause. Matka se vždy obávala, co ze mě vyroste, když v nic nevěřím, a tak jsem putoval do katolického internátu, kde se do mě snažili víru namlátit ukazovátkem, ale marně. Moje irská buldočí tvrdohlavá povaha se zasekla. Čím víc mě nutili, tím víc jsem nechtěl. Ale sestra Inoncenta byla neoblomná a ty základy křesťanství mi vštípila chtě nechtě, teprve pak jsem mohl konečně na normální státní školu.
Matka se však mýlila. Já věřil, věřil jsem v sebe. A i když to bylo celkem málo, vždy jsem si s tím vystačil.

Proč jsem nedokázal věřit už jako dítě? Bylo to hodně zvláštní, myslím, že jsem podědil jistý dar prozřetelnosti. Od svého školního věku jsem totiž uměl jednu zajímavou věc. Dokázal jsem poznat skoro u každého, kdy lže. Dokázal jsem to u spolužáků, učitelů, i u rodičů a jiných dospělých. Otec mě jako malého ještě v Irsku často brával do putik a sázel na mě peníze s prohlášením, že rozpoznám každou lež. Nebylo to vždy dokonale stoprocentní, ale takových 70% jsem odhalil. Nebyla to žádná super schopnost, to ne, jen... asi zvýšená intuice. V pozdějších letech jsem se naučil, že ne všichni jsou z této mé dovednosti nadšení, takže jsem se to snažil potlačovat a nijak nevnímat. Každý lžeme... malé nebo velké lži, každý den nejméně jedna, nevinné které nikomu neublíží.
Ale jako soukromému detektivovi se mi tahle schopnost mnohokrát vyplatila a vděčím jí za svůj život. Proto, když jsem seděl naproti tomu doktorovi a sledoval fotky a poslouchal jeho vyprávění, věřil jsem, protože jsem poznal, že nelže (navíc vymyslet si něco tak propracovaného a dokonale to sehrát by bylo skoro jako divadelní umění).
Nevím, jak tolik informací mohl odtamtud propašovat ven, ale začal jsem chápat, proč ho chtějí zabít. Kdyby se byť jen střípek z toho, co nám ukazoval, dostal na veřejnost, znamenalo by to chaos v mnoha vrstvách společnosti, v mnoha odvětvích. Sledoval jsem obrázky těch vyrytých znaků na té kapsuli, i tu bytost, kterou nazvali Casandra. Ano vypadala jako... no, elfka z fantasy filmů. Malá štíhlá postava, dlouhé, nepřirozeně bílé vlasy a špičatě zakroucené uši, které z nich vyčuhovaly. Její kůže však měla barvu jako... nevím, jak to přesně popsat... jakoby z alabastru protkaného zlatými žilkami, s medovým nádechem pokožky. I její oči, na jedné fotce detailně ukázané, byly velké, hluboké a... zářivě zlaté, jako oslepující světlo. Možná by se tato bytost dala přirovnat k andělovi.

"Je krásná, viďte? Když jsem ji viděl poprvé, úplně mi to vyrazilo dech, celé dlouhé minuty jsem jen zkoprněle stál a díval se na ni. A věřte nebo ne, jako bych slyšel podivný zpěv. Ta bytost totiž i po smrti vyluzovala jisté zvukové vlny. Jako ty domnělé sirény, jež vábily námořníky do zkázy. Tak ona vábila mě."
"Takže proto vás chtějí zabít? Kdo, vláda, FBI, CIA nebo jiná, veřejně tajná služba?"
"Řeknu vám všechno, jen nespěchejte, moje mysl a vzpomínky jsou přeházené a chaotické, musím si je utřídit vypravováním, abych nic důležitého nevynechal ve spěchu. Musíte chápat celou tuto situaci."
Musel jsem kroutit hlavou, Hanes si k tomu totiž donesl i kameru, aby rozhovor zaznamenal, ale rychle jsem mu ji zabavil s tím, že poletí oknem. Tohle byla pěkně nebezpečná věc, snad o nás zatím nevěděli a chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Ale tušil jsem, že to nebude trvat dlouho a najdou ho, ať už ho hledá kdokoliv.
"Projekt Casandra byl tak tajný, že o něm věděl jen prezident, dva generálové a jeden senátor. Bylo to něco, co nesmělo být zveřejněno ani slůvkem. Všechny záznamy toho, co našli v Atlantiku, byly smazány. A také byly přizvány kapacity ve vědeckých oborech, aby zkoumaly své životní dílo, Casandru. Samozřejmě jsme byli všichni nuceni složit slib mlčenlivosti, ale generál Hokinson pojal podezření, že to nestačí. A tak se mu povedlo přemluvit prezidenta k vytvoření speciální tajné jednotky s názvem SAC, která by měla na starosti vědce, bezpečnost a celý projekt Casandra. Jinak měla armáda přístup k bytosti zakázaný, v první řadě byl vždy výzkum. Tímto si to však Hokinson pojistil a díky těmto polovojenským jednotkám tajné služby měl přístup ke všemu. Vědci, kteří byli přizváni k projektu, se hned po příchodu odtrhli od vnějšího světa. Nesměli přijímat jakékoliv zprávy z venku, ani je nijak ven posílat. Dokonce i volání nejbližší rodině se smělo jednou týdně a to ještě odposlouchávaným telefonem. Byli jsme tam uvězněni, nuceni žít v Noře."
"V Noře? Co je to?"

"Tak jsme říkali tomu místu, kde byly naše laboratoře. Původně to byly kryty, vystavěné po studené válce a přebudované na nejmodernější výzkumné zařízení, kde se asi prováděly nezákonné výzkumy. Nora leží v tom národním parku, tedy se to maskuje jako národní park - Great Basin. K projektu Casandra bylo přizváno jen pár desítek vědců. Doktor Bauman záhadně zmizel po otevření kapsule, prý byl odsunut na Island, kde mu vláda postavila malou vědeckou laboratoř jak si vždy přál. Odstranili ho a zalepili mu pusu milionovými dotacemi. Na projektu Casandra se přímo podíleli jen tři doktoři s nejvyšším oprávněním. Já, také doktor Rybanov, výborný genetik s fanatickou touhou zjistit vše. A také... Saia, Saia Takano, japonská lékařka. Trávili jsme spolu mnoho hodin práce na projektu Casandra. Po týdnu se nám však podařilo přijít s novým objevem. Mladá doktorka Takano upozornila na zvláštní hormony v těle Casandry, chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, co to je. Ale to, co jsme objevili, nám naprosto vyrazilo dech a na chvíli jsme si mysleli, že už blázníme. Casandra sice jako bytost byla mrtvá, skýtala však další život. Oplodněné vajíčko, jenž se díky její fyziologii bylo schopné zachovat. Podařilo se nám ho vyjmout a čekali jsme na další pokyny. Tehdy doktor Rybanov přišel s tím šíleným nápadem. Implantovat vajíčko do živého subjektu, jak říkal. Implantovat ho lidské ženě a doufat, že se vajíčko uchytí a žena dítě opravdu odnosí. Teoreticky se totiž tělo ženy a tělo Casandry v tolika věcech nelišilo. Jenže to bylo neetické, pokusy na lidech nebyly schváleny a tohle bylo příliš nebezpečné.
Odmítl jsem tento nápad, striktně jsem se postavil proti účasti na tomhle zvěrstvu. Naštěstí i vedení našeho výzkumu mi dalo za pravdu. Ale Saia neposlouchala, vždy byla strašně paličatá, vždy chtěla jít dál než kdokoliv jiný. Nestačil jsem ji zastavit. S pomocí Rybanova si implantovala ten mimozemský zárodek do své dělohy. Rozhodla se nedbat zákazů a ohrozit svůj život, jen aby posunula výzkum dál. Aby zachránila ten zárodek mimozemského života, jelikož bez matčiny dělohy by... byl k ničemu.
Nikdy se to nemělo stát. Ta rizika pro ni byla obrovská. I kdyby se zázrakem vajíčko ujalo, to že bude v nepřirozeném prostředí znamenalo v 90% potrat. Nevěděli jsme, jaké následky to bude mít pro ni, jak to ohrozí její zdraví. A i kdyby vše tohle překonala, dítě by se nejspíš narodilo mrtvé.

Nedokážete si představit její nadšení, když překonala první tři měsíce. Tvrdila, že v sobě nese život, novou bytost, byla jako šílená.
Nedokázal jsem jí odpustit, že ohrozila svůj život. Ale první měsíce vše vypadalo dobře, žádné nevolnosti, či jiné, nám známé známky těhotenství. Do pátého měsíce nepřibrala skoro ani kilogram navíc. Naopak... místo únavy se u ní objevovaly známky hyperaktivity, nespavost, fyzická odolnost a mnoho dalšího. Její tělo plod přijalo a vyvíjel se dobře. Nejsem porodník, ani jiný ženský doktor, nedokážu určit, co bylo normální, ale ta bytost v ní rostla a sílila. A předávala jí část své síly.
Po šestém měsíci jsme u Saii, která se sama stala laboratorním pokusem, pozorovali podivné úkazy změněného, či zvětšeného magnetismu. Při ultrazvuku nám vyhořely přístroje, pak jsme byli svědky, jak jen pohybem prstů dokázala přitáhnout kovovou propisku z druhého konce stolu a dál se to stupňovalo. Pak to byly hrnky s kovovou objímkou, či jiné kovové předměty, se kterými dokázala svojí myslí manipulovat."

Doktor Selder pustil krátké ukázkové video, byla na něm těhotná žena, černé dlouhé vlasy, štíhlá, malá postava. Japonské jméno ani původ zapřít nemohla, ale byla opravdu krásná. Ukazovala, jak dokáže na stole přesouvat kovové předměty různých velikostí a váhy. Nemusela se na to ani soustředit, vypadalo to jako normální přirozený jev, jako kdyby prostě jen sáhla pro noviny na stole. Smála se u toho, její oči zářily nadšením. Ano, tenhle pohled jsem znal. I Kate se uměla tak tvářit, vždy když byla ve svém živlu, v nějakém zajímavém nevysvětlitelném úkolu, který vyžadoval řešení. Video trvalo jen pár minut, ale i tak nás o pravdivosti přesvědčil. Cítil jsem, že mezi ním a tou doktorkou Takano byl nějaký vztah. Jestli intimní, nebo jen hodně přátelský, jsem netušil, ale dělalo mu problémy oslovovat ji příjmením.
Dále nemeškal, chvíli si to staré video prohlížel, než znovu zachytil nit příběhu, aby mohl pokračovat.

"Když přišel devátý měsíc, všichni jsme netrpělivě čekali. Nevím, proč jsme předpokládali, že doba těhotenství potrvá stejně jako u normální zdravé ženy. Ale nic se nestalo, dítěti se ven nechtělo. Nemohli jsme pořídit ultrazvukový snímek, jelikož ten magnetismus ničil všechno, na co jsme ji napojili. Takže jsme předpokládali, že dítě není plně vyvinuto. V půli dvanáctého měsíce to přišlo...
Porod byl velmi těžký a bylo nutné provést císařský řez. Ale byla to chyba... nikdy jsme neměli... to dítě ji dodávalo síly, když jsme ho z jejího těla vyňali, Saia zemřela na celkové selhání orgánů. Dítě však žilo, a tak jako jeho původní matka, i on měl šedé jemné vlásky, jako chmýříčko.. a zlaté oči. Ano, byl to chlapec. Nedočkavost a touha po vědění stála Saiu život, mladý život, nebylo ji ani třicet let."
"A to dítě? Co se stalo s tím děckem? Je to nějakej super marťan?"
"To dítě... ano, to dítě dostalo jméno Caim, ale většina z těch, kteří na výzkumu pracovali, ho zná pod označením projekt Solos."