IX

Asi půl hodiny po tom, co jsme odešli z toho městečka a zamířili po dálnici směr kamkoliv, jen se hlavně dostat zpět do Bostonu, mě to napadlo. Caim pilně "doplňoval energii" a držel se mě za ruku. Mlčel, jelikož mluvit s plnou pusou moc nemohl. Když jsem se tedy na krajnici prudce zastavil s nenadálým zděšením, narazil do mého boku a nechápavě na mě koukl. Jo, mělo mě to napadnout dřív, ale nějak jsem měl jiné starosti.
"Poslouchej, elfíku... řekni mi, nemáš v sobě žádnou štěnici, že ne?"

Koukal na mě, jako kdybych to byl já, kdo je tady mimozemšťan, nejspíš asi nevěděl, o čem mluvím. Takže jsem si jen povzdechl. Jo, já bych to tak rozhodně udělal. Přece jen, ten jejich projekt Solos je stál miliony, takže kdyby se jim například někde vytratil, nebo zdrhnul, určitě by měli mít zadní vrátka. Nějaký způsob jak ho vždy najdou. Možná jsem se jen moc díval na hollywoodské filmy, ale znělo mi to logicky.
Při převlékání jsem ho moc neohmatával, jen jsem se díval, jak se jeho rány rychle hojí.
"Ehm no... jak ti to mám vysvětlit. Takové zařízení v tvém těle, které slouží k tomu, aby tě SAC našla, když se ztratíš, chápeš?"
Nerad bych měl další společnost. Beze zbraně a s pramalými šancemi utéct či se někde schovat. Na tuhle malou mimozemskou zbraň jsem se spoléhat nemohl.
"Zařízení? Ne... nemají mě rády, vždycky se rozbijou. Žádné zařízení."
Usmál se tím svým dětským pohledem a do tlamičky si strčil další hrst bonbónů. Ještě že tak, protože to už bych ho tu vážně někde nechal na krajnici s velkou cedulkou na krku s nápisem "Jsem UFO".
"Hele, elfíku, umíš stopovat?"
"Co je to stopovat?"
"Ty barbare, neznáš nejznámější sport nás chudých? No nevadí, možná budeš užitečný. Naučím tě to."
Nadšeně zakýval hlavou a já si řekl, že stopování nebude nic složitého. Ovšem nevěděl jsem, že tahle malá mimozemská bytost je nejen vysoce inteligentní (i když tak fakt nevypadal), navíc se učil strašně rád. Co bylo ještě horší, vše si dovedl vyložit po svém. To mi doktor opomněl sdělit.
"Koukej, stopování slouží k tomu, když se chceš někam dostat, z bodu A například do bodu B a nemáš vlastní dopravní prostředek. Chápeš? Takhle si stoupneš u silnice, směrem kam chceš jet a čekáš, až pojede auto. Když zahlédneš auto, třeba koukej, támhle kamion. Vystrčíš takhle palec, abys dal najevo, že chceš, aby tě svezl."
Sledoval mé počínání celkem pozorně, dokonce to po mě opičkoval, jako šimpanz v ZOO. Ale kamion projel bez nějakého přibrzdění. Tak jako asi dalších pět aut, které jsme při cestě potkali. Když jsme u jednoho výjezdu zahlédli mladou blondýnku, jen v upnutých džínech a nějakém šátku kolem koz, bylo mi jasný, kde děláme chybu.
"No a když nejsi kozatá blondýnka, jako tamta, tak šance že zastaví, je dost malá."
Pokýval hlavou s tím, že chápe, ale vážně jsem pochyboval, zda rozumí tomu, co mu tu říkám. Takže jsem se tomu jen ušklíbl.
"Hele, neumíš se změnit v blondýnku, že ne?"
"Ne. Způsob zastavování aut je neefektivní."
"To mi povídej."
"Caim zkusí zastavit auto."
"Cože? Hele počkej, kam jako jdeš?"
Dřív než jsem ho stačil zastavit, vysmekl se z mé ruky a odhopsal doprostřed silnice. Dokonce si sundal i kšiltovku, takže jeho bílé vlasy se rozlétly po jeho ramenou. Chvíli jsem jen zkoprněle stál. Protože to nebylo to jediné, čeho jsem si všiml. Jeho oči... dostávaly zlatavý nádech.
Myslím, že jsem stačil cosi zakřičet, než ho málem přejel tereňák, který se kolem jen prohnal.
Ale on se zaměřil na právě přijíždějící nákladní auto farmářského typu, které mělo korbu zakrytou plachtou. Vztáhl ruku k blížícímu se autu a já poznal, že je zle. Lekl jsem se představy, jak s ním zase hodí o zem, ale naštěstí zvolil jinou taktiku.
"Zastavení motorového vozidla třídy A, bez jeho zničení."

A pak už jsem jen čuměl. Auto se stále blížilo, ale zdálo se, že se nic neděje. Teprve pár metrů před Caimem začal motor auta kuckat a chcípl přesně asi dva metry před ním (já to neměřil, ale fakt jsem měl pocit, že blíž už to nešlo). Vykulil jsem oči a skoro zapomněl, co jsme to chtěli. Bál jsem se, že budu muset zpacifikovat to děsivé mimozemské alter ego, ale Caim se na mě dětsky usmál a řekl, jak umí stopovat líp. A to na mě šly vážně mrákoty.
Muž v dodávce byl nějaký starý farmář a vzadu vezl zeleninu na trh do města vzdáleného sto kilometrů. Tak jsem hned přiskočil k jeho autu s tím, že mu pomůžu auto opravit (čímž jsem si nebyl plně jistý), když nás do města hodí. Sice se netvářil nijak nadšeně, ale svolil.
"Fajn, elfíku, to bylo hezký. Ale když auto nepojede tak nás nesveze. Co jsi s tím udělal? Sprav to."
"Tak jo."
Stačilo mu dotknout se motoru svou malou ručkou a zase se škytáním naskočil. Farmář na to koukal jako na zjevení boží, naštěstí byla zvednutá kapota, takže netušil, co mu s autem provádíme. Ukázal nám nakonec dozadu na korbu a já tam Caima vysadil, než jsem si taky naskočil.

Konečně byl čas a chvíle klidu. Nohy už mě pěkně bolely a celá ta únava na mě doléhala. Caima zaujal jeden z vodních melounů, který obracel v dlaních a snažil se přijít na to, kde to má otevírání. Docela jsem se tím pohledem bavil. Nechápal jsem tu jeho dětskou hravost, možná mě až trochu děsila, protože tak strašně kontrastovala s jeho druhým já. Rozhodl jsem se tedy udělat si v tom trochu jasno.
"Doktor mi říkal, že neumíš používat své schopnosti, prý to umí jenom Raim."
"Sestřička mě chtěla uzdravit. Říkala, že až budu zase jen já, tak budu zdravý."
Moc jsem to zrovna nechápal. Ale nejspíš Kate chtěla jeho osobnosti spojit zase v jeden celek, tak jak tvrdil doktor. Pokročila asi daleko, když i Caim dokázal ovládat něco málo ze schopností. Jenže co si s ním počnu jsem netušil. Doktor je mrtvý, úřadům ho dát nemůžu, takže si ho asi budu muset u sebe nechat, než najdu nějaký způsob, či někoho kdo se o něj postará. Já vážně nebyl zrovna rodinný typ.
Caim byl ale taky jediný, kdo mi mohl poskytnout informace o Kate.
"Co se stalo, elfíku? Kate, říkal jsi ji sestřička, viď? Řekla ti, že mě máš chránit. Proč?"
"Sestřička říkala, že půjdeme na výlet, až se uzdravím. A budu bydlet u ní a budu ji chránit a tebe taky."
Pokýval hlavou, až mu ty dlouhé pačesy spadly do očí. Takže i Kate měla nejspíš plán jak ho dostat od SAC.
"Ale už tě uzdravit nestihla..."
"Ne, říkala že to bude tajemství, pak ji odvedli vojáci."

Celou cestu na korbě auta jsem uvažoval, co se nezdařilo. Proč to Kate nestihla dokončit? Nejspíš ji na to SAC přišla a spojení osobností tohohle Marťana se jim nehodilo do plánu. Po pár minutách, kdy ho meloun přestal bavit, protože jsem mu zakázal ho rozbít (ještě bych to musel platit), mi to škvrně usnulo na rameni. Jen tak se prostě přitulil a přestal sebou šít. Byla to zvláštní chvilka. Ne že bych byl nějak sentimentální, ale ta jeho dětská tvářička byla prostě strašně roztomilá, až mě chytal záchvat ho trochu pomuchlat, jak malé koťátko. Úplně jsem se zhrozil, co mě to napadá za různé pitomosti.
Pomalu se smrákalo a já věděl, že dnešního dne už do Bostonu nedorazíme. A tak jsem přemýšlel jak sehnat nějaké peníze aspoň na motel, kde bych i já konečně zalehl. Protože co si budem povídat, nebyl jsem žádnej Rambo, ani Terminátor, ale normální chlap, takže i mě tenhle den strašně utahal. Bránil jsem se spánku, jak jen to šlo. Pořád jsem měl na paměti, že musím hlídat abych doputoval s tímhle velmi drahým projektem na místo a někde ho nevytratil.
Nakonec nás farmář vyhodil u benzínky a zamířil si po svém. Já měl v náručí to "dítě" a netušil jsem, co teď. Málokdy se mi stávalo, že bych byl naprosto bez prostředků a ocitl se v podobné situaci... vlastně se mi to plně nestalo ještě nikdy. Vždy jsem se dobře pojistil. Ale díky tomu jak mě SAC zahnala do kouta a kvůli té nedobrovolné koupeli, jsem byl najednou v rozpacích. Farmářská oblast kde možná bude banka, ale bez karty či nějakého průkazu mi to bylo prd platné.
Naštěstí byl Caim vcelku lehký, za což jsem děkoval bohu. Chvíli jsem ho nesl a uvažoval za pochodu, než jsem v poli zahlédl nějakou stodolu na seno. Napadlo mě rychle, že bychom tam mohli přespat. Žádný nóbl luxus to nebude, ale teplo a měkko muselo stačit. Caim se neprobral, ani když jsem ho ukládal na seně. Naštěstí místní lidé byli natolik důvěřiví, že vrata seníku nechali ovázaná jen řetězem. Elfík opravdu spal jak nemluvně. Odhrnul jsem mu vlasy a z pouhé zvědavosti prozkoumal jeho špičaté uši, které mě přivedly na tu přezdívku, jakou jsem ho pojmenoval. Poté i všechny rány od kulek, které jsem do něj nasázel. Po zranění zůstaly jen malé jizvy, což mě na chvíli vyvedlo z míry. Vždyť to bylo jen pár hodin. Jak já mu záviděl takové rychlé léčení. Tohle by se mi taky hodilo, když jsem dostal v armádě střepinovým granátem. Byl jsem neschopný ještě půl roku normálně fungovat. Ale od té doby jsem si vždy dával bacha a zranění se vyhýbal. Nesnášel jsem ten pocit vlastní slabosti. Sice jsem asi dvakrát chytil kulku, jednou se mě dokonce nějaký maník snažil podříznout nožem, ale nebyla to vážná zranění.

Přilehl jsem si kousek dál a ještě chvíli jsem poslouchal dění kolem. Myslím, že jsem zaslechl nějakou myš a možná i holuby v podkroví stodoly. Jinak byl všude klid. A tak i já si dovolil na chvíli zavřít oči. Aniž bych věděl, jak bujné budu mít tu noc sny.
Myslím, že jsem se dost převracel, protože jsem v průběhu noci procitl. Elfík se nasomroval až těsně k mému tělu, kde skoro nešel vidět pod vrstvou udusaného sena a mého kabátu. Ale docela mě ten pohled pobavil. Co já jen s tebou budu dělat. No řekni? Sice jsem měl rád ten starý film E.T. mimozemšťan, ale nikdy jsem nesnil mít něco podobného doma. Musel jsem o tom přemýšlet ještě hodně dlouho, místo počítání oveček. Dorazíme do Bostonu, pak najdu někoho kdo... kdo by si s ním poradil. Nějakého vědce nebo tak. Caim přeci říkal, že ho Kate léčila, ale jak? Možná by věděl něco o své léčbě a mohli bychom to nějak dokončit. Opravdu jsem ho chtěl vyléčit? No samozřejmě, podle Selderových slov, je takhle naprosto nesamostatný, neschopný životu mezi lidmi. Ale původní Caim prý byl jiný. A to vyvolávalo další desítky otázek.
Hlavou mi proběhla myšlenka na to ráno, když jsem viděl poprvé jeho zlé já, Raima. Ten jeho pohled... myslím, že na to se jen tak zapomenout nedá. A vůbec... možná by nám právě Raim mohl pomoci s tím léčením, nejspíš s ním bude kloudnější řeč. Doktor tvrdil, že ho lze vyvolat jen díky tomu minerálu, ale bylo tomu ještě opravdu tak? Jak se zdálo, doktůrek neměl zrovna zánovní informace, takže si vše budu muset zjistit sám. Další množství otázek začínajících větou: "Co ta věc umí?"
Záhada sama mi ležela těsně vedle boku. Ale nebyl jsem si právě jist, zda opravdu chci všechno vědět.

Ráno mě vzbudilo šustění a také divné houpání. V první chvíli jsem se lekl, na které lodi to plujeme. Pak mi do nosu praštila ta příjemná vůně sena. Ale proč se seno hýbalo? Rychle jsem odlepil oči a zjistil jsem, že elfík si užívá velkou zábavu. Skákal z horního patra podkroví přímo do hromádky sena a strašně ho to bavilo. Jak se vyšplhal vždycky nahoru, netuším, protože žebřík tam nebyl, tím jsem si byl jistý. Chvíli jsem ho nechápavě sledoval, ale pak jsem to přešel jen kroucením hlavou, když jsem viděl, jak mu seno trčí z vlasů snad na všechny strany. Bylo to hodně komické.
"Hele, přestaň blbnout a pojď sem, slyšíš? Musíme jít, než nás tu někdo najde."
Poslušně přiběhl jako pejsek s rozesmátým ksichtíkem a sednul si vedle mě. Tak nějak se na něj nedalo nijak zlobit, to by fakt nesvedl ani ten největší nelida.
Oprášit ho a uvést do původního stavu mi dalo sakra práci. Pořád se vrtěl, chvíli nepostál. Ale když jsem mu klepal seno z oblečení, najednou ztuhnul a upřel na mě tak ... divný pohled, že jsem sebou až strachy málem cuknul. Nechápal jsem, proč tak na mě kouká, co dělám špatně? Jen tak stál a čekal. A já absolutně nechápal na co že to vlastně čeká.