VIII

Chodba vedla dlouho rovně, pak se chvíli klikatila, než se začala rozdělovat do dalších podchodeb a chodbiček. Před dvěma minutami jsme slyšeli ostrou ránu, celá šachta se otřásla a kusy kamení se začaly drolit ze stropů. Vchod do šachty nejspíš SAC odstřelila výbušninou. Ale teď jsem byl nerozhodný. Hanes nedokázal dohledat dokumentaci, ani plány tohoto dolu, takže to bylo buď doprava, nebo doleva. Ale vcelku to bylo fuk, stejně tu chcípneme. Rozhodl jsem se pro pravou, jen pro to, že se mi líbila. Ale Caim, který se mě stále držel za ruku, odmítl a zůstal stát. Když jsem zatáhl, ucítil jsem ostré sevření mé ruky, pěkně bolestivé, jako svěrák. Pak to dítko nevinně ukázalo na levou chodbu a s nevinným "pojď" jsem byl nucen následovat já jeho.
Jestli tušil, kam jdeme, jsem nevěděl. Možná se mu jen levá chodba zdála lepší. Ale po pár metrech jsem si všiml něčeho zvláštního. V této chodbě bylo více vody. Protékala po stěnách v tenkých potůčcích, dokonce i na podlaze se držela asi pěticentimetrová nepřerušovaná louže. O těžbě jsem vcelku nic nevěděl, ale koukal jsem se v televizi, na BBC.

"Hanesi? Slyšíš mě?"
Spojení hodně sláblo, čím hlouběji jsme v šachtě pokračovali dolů. Ale ještě se mi povedlo ho kontaktovat.
"Poslouchej... tak mě něco napadlo. Proč tenhle důl vlastně uzavřeli?"
"Pokud jsou ty informace správné, narazili při těžbě na podzemní řeku, vyplavilo to několik šachet, tak to museli zavřít."
Slyšel jsem za námi střelbu, jen pár ran, jenž se v šachtě rozlehly hodně hlasitě. Pak střelba utichla a já věděl, co to znamená. Doktor nám získal trochu času, ale víc už nezvládl.
I Caim se na konci chodby zastavil, jasně jsem pochopil, že je slepá.
"No super..."
Nemohli jsme se už vracet, to bychom šli chlapům z SAC naproti. Naservírovaní na stříbrném tácu a ještě s citronem v puse. Neměl jsem ani dost munice a netušil jsem, kolik jich je. Ale nejmíň šest jich být muselo. Při tom přemýšlení jak se z téhle bezvýchodné situace prostřílím, jsem zapomněl dávat pozor na Caima. Nechápal jsem, co dělá. Chvíli ochmatával zeď, pak i odposlouchával. Zamračil jsem se... bylo to divné, jako by přesně věděl, co dělá a to mě ještě více děsilo.
"Žbluňká to."
"Slyšíš vodu?"
Musel jsem uznat, že ten malý měl pravdu, sice jsem vodu neslyšel jako on, ale cítil jsem, že zeď je studenější a prosakovalo z ní více vody. A tak mě napadla ta spásná myšlenka. Lepší je se utopit, než dostat kulku mezi oči.
"Umíš plavat, Caime?"
Když kývl, na nic jsem nečekal. I kdyby plavat neuměl, snad se ve vodě nescvrkne. Měl by být nezničitelný, ne? Byly to mé poslední náboje, které jsem vysázel pěkně do kruhu, jak nás to učili v armádě, do té zdi. Kus se protrhl a zbytku jsem pomohl nohou. Celá slepá chodba se začala v tu ránu sypat na nás. Chytil jsem toho kluka, jak nejsilněji jsem uměl, aby se mi neztratil. Dal jsem doktorovi slovo... a já sliby vždy držím. Pak už to bylo jen otázka vteřin, kdy jsem se stačil nadechnout a slepou zeď prorvala obrovská přívalová vlna, která nás vzala s sebou.
Viděl jsem jen pár balvanů, z toho jeden mě nehezky rafnul do ramene, nejspíš se mi povedlo vykloubit si ruku. Pak už jsem si nic nevybavoval.

Probudilo mě až pražení slunce do ksichtu, mohlo být tak po poledni. Slunce stálo už nízko. Jakmile jsem otevřel oči, všechny bolístky se probraly k životu a bylo těžké je znovu nezavřít. Slyšel jsem šumění řeky a připadal si, jako kdyby mě někdo hodil do pračky a nastavil ji na maximální otáčky. Ale... i když voda byla ledová, necítil jsem chlad. Spíše příjemné teplo... teplo něčího těla. A tu jemnou vůni jasmínu. Příjemná vůně, na které jsem se chvíli nechal unášet. Než jsem zahlédl ten dlouhý závoj bílých vlásků na mé hrudi. Díval se na mě. Nevinný pohled, který mi prohledával snad i duši. Nedovedl jsem říct ani ň, jen... jsem zíral, okouzlen tou krásou. Vztáhl jsem ruku k jeho vláskům a nechal si ji jako mořskou pěnu prokluzovat mezi prsty. Nevím proč, možná jsem měl otřes mozku, nebo mi do něj natekla voda. Nejjemnější hedvábí proti těmto vlasům bylo jako hadr na podlahu. Mírně se usmál, tak hřejivě, až jsem měl pocit, že vše je naprosto v pořádku a můžu si na chvíli odpočinout. A možná bych tomu kouzlu i podlehl, ale nakonec se mi přeci jen rozsvítilo, když se nešetrně opřel o mé rameno. Bolest mě jasně probrala a rychle jsem se posadil, abych zjistil, kde jsme.
Rameno však bylo v pořádku to jediné na tom bylo pozitivní. Ta mokrá myš, co si na mě drze ustlala, spadla na zem s vypísknutím. Věděl jsem, že SAC to jen tak nevzdá. Museli jsme zmizet. A to rychle. Proto jsem se vyhrabal na nohy a zvedl ho s sebou.
"Musíme jít, jak dlouho jsem byl mimo?"
"Devadesát minut, padesát sekund."
"Super... tak jdeme, musím tě někde schovat."
Nijak neprotestoval a to jsem byl rád. Nevěděl jsem, jak jinak bych tuhle věc přiměl ke spolupráci. I když zrovna vypadal jako dítě, nemohl jsem riskovat, že mě v další minutě podřízne. Kolem řeky se táhly křáče a stromy, proto jsem se raději držel povodí a doufal, že mě někam dovede. Sluchátko jsem ztratil, takže mě Hanes nemohl navigovat, což mě vážně štvalo, takhle jsem neměl tušení, jak daleko jsme tou řekou pluli a vůbec, jak jsem se dostal na břeh? Měl jsem okno jako po flašce whisky. Ale když jsem zaslechl ten známý zvuk rotoru vrtulníku, bylo mi jasné, že moc daleko nejsme.
Chtěl jsem Caima zatáhnout do stínů stromů, ale odmítl se hnout, jen hleděl nahoru na nebe. Nechápal jsem, co chce dělat. Zkoušel jsem to několikrát, ale ani přes všechnu svou fyzickou sílu se ani nehnul.
"Zlý pták... ublížil tatínkovi."
"Jo, přesně. A ublíží i nám když se neschováme."
"Ne, už nebude ubližovat."
Pustil se mé ruky a vyšel suverénně na mýtinku vedle řeky. Hlupák, copak se tak snadno nechá chytit? Když se mi povedlo ho dostat až sem?
Viděl jsem, jak se kolem něj najednou zvedla průhledná malá světélka, možná to trochu vypadalo jako světlušky, ale ty se nezvětšují samy od sebe, nakonec celé hejno kolem Caima utvořilo letku a vrhlo se samovolně na vrtulník. I když se pilot snažil, neměl šanci. Zahlédl jsem, že to snažili ještě vybrat, ale už to nebylo možné, vrtulník ve vzduchu prudce vybuchl a kusy z něj začaly lítat kolem. Sotva jsem stihl Caima strhnout na zem, než by ho rozsekla vejpůl vrtule.
Doktor Selder přece tvrdil, že Caim neumí ovládat své schopnosti. Jak se zdálo, byl trochu mimo aktuální dění, když jeho svěřenec právě sejmul vrtulník jakýmisi naváděnými střelami. Asi přece jen něco dovede.

Trochu brutálně jsem ho zalehl, ale on nijak neprotestoval, jen na mě upřel uslzený pohled. Chápal vůbec, že právě zabil šest lidí? Nejspíš ano, proto ty slzy. Jemně jsem mu je setřel rukávem. Vlastně jsem nevěděl proč... proč mi ho bylo líto? Proč jsem ho chtěl obejmout a chránit ho? Možná jsem v něm viděl malé dítě, které už nemůže dál. I když jsem věděl, že není člověk. Je jen věc, jen zbraň, přesto jsem s ním tak nedokázal jednat.
Jeho malá tlapka mi přistála na tváři, pak se pokusil o úsměv.
"Sestřička řekla chránit tě, tatínek řekl chránit tě..."
"To je hezký a kdo ochrání tebe? Co když budeš dělat takové věci? Vstávej, zmizíme."
Doktor měl pravdu, nejspíš ve mně viděl Kate, protože ke mně choval důvěru a to prý cizí lidi nemá příliš v lásce a trvá mu dlouho si na ně zvyknout. Ale mě jako by znal celé roky.

Po necelých třech kilometrech, kdy už jsem měl toho chození vážně po krk, jsem konečně zahlédl most a nějaké malé městečko. Sláva, záchrana. Potřebovali jsme nějaké jiné oblečení, pokud by šlo, tak suché. A aby nesmrdělo, jako kdyby v něm chcíplo hejno ryb. Naštěstí to přežila moje jediná kreditka, kterou vždy ukrývám tak, aby vydržela všechno. I když přimět Caima, aby mě doprovodil, dalo práci. Bál se lidí, bál se aut a odmítal se mnou pokračovat.
Ale nakonec jsem mu připomněl, že mě má chránit, tak musí jít se mnou, což konečně svolil. Nevím, co bych dělal, kdyby se mi postavil na odpor. Měl jsem takový pocit, že Marťana bych asi ve svém stavu nepřepral. Zvlášť když umí házet obrněnými auty. Odtáhl jsem ho do nějakého bufetu a strčil mu pod nos talíř lívanců. Servírka se na Caima hned vrhla, že je to tak hezká holčička a má zvláštní vlásky. No dobře, moc jsem to neřešil, ale vážně, když jsem se na něj zahleděl, vypadal v obličeji opravdu jako dívka. Odsunul se až ke mně a dělal, že neexistuje, asi si myslel, že splyne s mým tělem a nepůjde vidět, ale stejně ho servírka nacpala koláčem, který si nakonec vzal. V malém obchůdku na konci ulice jsem koupil oblečení. Bez zbraně jsem byl jako bez ruky, ale takový luxus jako Gustavovu zastavárnu tu bohužel neměli.
Caim byl z nového oblečení trochu mimo, pořád mu to někde plandalo a viselo, takže jsem se neubránil smíchu. Ale když jsem ho tak sledoval, byl příliš nápadný.
"Pojď sem. Něco zkusím."
Poctivě přicupital s prosebným pohledem, ať ho zachráním. Ale já mu to hodlal ještě zhoršit, nacpal jsem mu ty jeho dlouhé pačesy pod vínovou kšiltovku, ale dal jsem pozor, aby mu to zakrylo uši, lákalo mě je prozkoumat, ale nebyl čas. S kšiltovkou už vypadal trochu klukovsky, a dost Americky na to, aby nás nikdo nepodezříval z ničeho nekalého.
"No vidíš, mnohem lepší."
"Sundej mi to... nic nevidím."
"Nepotřebuješ vidět, hezky si to nech."
Sice ještě vydával nějaké nespokojené zvuky, ale když jsem ho vzal za ruku okamžitě zmlknul a bez řečí mě následoval. Povedlo se mi najít automat u benzínky, takže jsem mu jasně nakázal, ať zůstane na místě a chvíli počká. Ale nevěděl jsem, že to pro něj je nad mimozemský úkol. Musel jsem dát vědět Hanesovi, že ještě žijeme a vracíme se. Moje kreditka ale zela prázdnotou, auto jsem si dovolit nemohl, takže ještě jeden problém dořeším... a pak si dám sakra horkou koupel.

Caim se rozhodl, že neznámé prostředí stojí za prověření, a proto chvíli zkoumal stojany s naftou, než zmizel u automatu na bonbony, který propaloval pohledem.
"Jo... máme tu menší komplikaci. Doktor Selder je mrtvý."
"No sakra, ty máš toho kluka? Co s ním budeš dělat?"
"To promyslím, až se vrátím, ale ti lidi z SAC opravdu nejsou žádní žabaři, málem nás dostali a... počkej... musím jít."
Co mě odvedlo od telefonování? Když Caim zjistil, že automat na bonbony ho ignoruje a odmítá vydat sladkou pochutinu (bez peněz to nefungovalo), asi ho to naštvalo. Myslím, že doktor říkal něco o tom, že má rád sladké. Automat tedy označil za nepřítele a po chvíli dobývání se mu povedlo rozložit ho na malé kousky, takže se mu k nohám vysypaly všechny bonbony. Bohužel ho viděl čerpadlář a já už tušil, že tohle asi bude mít ještě dohru a mohlo by to skončit něčí smrtí, takže jsem raději zasáhnul a automat mu zaplatil ze svých posledních peněz.
Ale hlavní bylo, že měl Caim plné kapsy bonbonů, dokonce je měl i v kapuci... a bůh ví, kam si je ještě nasysloval, se slovy "Cukr je nezbytný pro energii."
To, že jsem měl chuť ho zaškrtit jsem překonal (na chvíli), aspoň jsem zjistil, na co tahle malá mimozemská vraždící zbraň jezdí... na sladkosti.