VII

V životě jsem zažil jen pár opravdových momentů, ve kterých bych si sám sobě řekl: "Tak dneska tady umřu." Pár jich bylo v armádě a asi jeden moment přišel i v mé detektivní praxi. Vždy jsem to bral ale chladně, však pokud je mým osudem tu chcípnout, stane se tak. Ale dnes ne, dnes jsem umřít nechtěl. Byl jsem příliš blízko, ještě jsem chtěl dokončit spoustu věcí. A kdybych tu teď prostě exnul, kdyby mě ten mimoň jen tak zabil, jako ty chlapy z SAC, se kterými se nepáral, fakt by mě to nakrklo.

Díval se na mě dost ostře, jako by odhadoval, jak moc jsem nebezpečný. Viděl jsem na jeho těle rány od střel, které nevypadaly moc esteticky. Vztáhl k mé tváři ruku a já nedokázal uhnout. Prostě jsem vytuhnul, jako zelenáč poprvé v zákopech. Nedokázal jsem na něj namířit zbraň, ani se jakkoliv bránit. Naštěstí ho vyrušilo skřípění brzd, doktor si teda dal na čas.
"Raime, ne! Nesmíš! Je to přítel!"
Celé mi to připadlo dost komické, jako kdyby volal na psa, který mu rozkousal nějakou drahou polobotku. Ale toho klučíka doktorův vpád natolik zaujal, že zacouval.
"Ewane, musíte odložit zbraň, hned!"
"Tak to ani náhodou."
Voják se nikdy své zbraně v boji nevzdá, to by bylo jako vyvěsit bílý prapor. Nebyl jsem takový idiot. Po tom co jsem viděl ten masakr.
"Nechápete to, musíte ji odložit, Raim neútočí na neozbrojené jedince. Dokud držíte zbraň, jste pro něj nepřítel. Prosím, věřte mi. Odložte ji, pomalu."
No zrovna nadšený jsem z toho nebyl, ale dokázal jsem poznat, že ta věc je stále ve střehu, takže jsem zbraň zajistil a raději ji obětoval. Pak jsem se opatrně vypletl z konstrukce billboardu, která ležela skoro až na asfaltu dálnice.
Hned jsem viděl, že se ta bělovlasá mašina na zabíjení uklidnila. Doktor se snažil s ním promluvit, ale nemělo to moc valného účinku. Zdálo se, že jeho slova ani nevnímá. Nespustil ze mě oči. I když tenhle pohled už byl jiný, takový spíše zkoumavý. Jako kdyby si nedokázal mou tvář zařadit, i když mu byla známá. Jejich rozhovor však přerušil ostrý zvuk pípání alarmu, který se rozezněl z obrněného vozu. I se mnou to leknutím trhlo. Tohle jsme totiž nečekali. Už jsem o tomhle zařízení slyšel, nový bezpečností alarm pro vozidla. Bylo to stavěné tak, aby to autu počítalo jisté najeté kilometry, či povinné přestávky. Pokud auto najelo více kilometrů, než mělo v programu, vyžadovalo heslo. To samé pokud se auto nerozjelo po uplynutí pauzy. Sprostě jsem zaklel, protože nejen že to bylo opravdu hlučné, ale bylo mi jasné, že tento signál zaznamená u sebe i zbytek té jejich armádní organizace a budem v průseru. Než jsem ale stihl k autu doběhnout a ten přístroj, který se maskoval obvykle jako nenápadná krabička pod palubní deskou vyrvat, obrněný vůz vážící pár set kilo se prostě jen tak zvedl do vzduchu. Zíral jsem na s otevřenou pusou, pak jsem viděl, jen jak byl vůz odhozen o pár metrů dál do písku, jako kdyby ho nějaká neviditelná obří ruka zvedla a švihla s ním vší silou o zem, jako s modelem autíčka. Alarm to však utišilo a to bylo hlavní. Myslím, že to bylo to poslední, co ještě dokázal Raim stihnout. Po téhle náročné ukázce svých sil se mu podlomila kolena a jen tak tiše se svezl doktorovi do náručí v bezvědomí.

"Měli bychom vypadnout, než budeme mít společnost."
Rychle jsem kluka přebral a zrovna ne moc šetrně vhodil dozadu do auta. Doktor sice brblal, ale já věděl, že je jen otázkou pár minut, než se to tu začne rojit dalšími ozbrojenci.
"Jak mu je?"
"Bude v pořádku, jen vyčerpal svou energii. Je ještě slabší než jsem si myslel. Přílišné používání Faria ničí jeho schopnosti. Je to jako s drogami Ewane, když si vezmete, cítíte se silný a naplněný, ale když už je berete dlouho, potřebujete stále víc a vaše tělo selhává."
"Slabší? Jen tak si hodil obrněným auťákem proboha! To asi armádě moc k užitku není, když vydrží sotva pět minut."
"Oni mu dávky Faria dávají postupně, takže tím čas dokážou nastavit až na hodinu, někdy na dvě. Na to jsme my neměli čas, potřebovali jsme okamžitý účinek a měli jsme Faria málo."
Doufal jsem, že když se dostaneme za hranice státu, budeme v bezpečí, ale pletl jsem se. Sotva jsme vyjeli, po deseti minutách se na nás pověsil černý armádní vrtulník a byly jsme jak kachny na střelnici.
"Hlavy dolů!!"
Nečekal jsem, že budou tak rychlí. Kličkovat mezi kulkami bylo obtížné. První salva se prošla po boku mého mustangu, což mě pěkně dožralo. Svěřil jsem doktorovi volant a snažil se vrtulník sestřelit, ale v té rychlosti to nebylo snadné. Navíc i on byl opancéřovaný, což byla nadstadartní výbava. K čertu s nimi. Ne, vážně jsem si nemyslel, že to bude tak snadné. Ale přeci jen se mi povedlo trefit zadní rotor, což piloty na chvíli zabavilo. Museli jsme najít nějakou obydlenou část, naivně jsem si myslel, že tam střílet nebudou, ale zažil jsem další z omylů, když ten hezkej levnej motorest po chvíli rozstříleli z vrtulníku na cedník. Ne, nemohl jsem riskovat životy nevinných lidí. Ti chlapi se zdáli nezastavitelní. Bylo jim fuk, co zničí, koho přitom zabijí.
"Proč po nás doprdele střílí, když máme ten jejich projekt za X milionů?"
"Oni ví, že... Caim přežije i výbuch bomby, vědí, že ho nemohou zabít, ani ho nijak významně poškodit."
"Ale nás ano".

Setřást je bylo nesmírně těžké. Stále se nás drželi jako létající klíště a mě už pomalu docházely náboje. Klel jsem jako dlaždič. Kdyby v blízkosti bylo cokoliv, kde bychom se jim ztratili, ale ne, jak na potvoru nic. Až jsem si vzpomněl na to, co jsem viděl cestou sem. Tahle oblast byla dříve proslulou svými zásobami podzemní rudy. Takže mě napadlo, že by v okolí mohl být nějaký starý třeba uzavřený důl.
"Hej, Hanesi, ty počítačová kryso, potřebujeme se někde schovat, jsme pod palbou... k čertu, držte se tam vzadu."
"Jo, vydrž, něco vám najdu, dej mi pár minut."
"Nemáme pár minut, to už budeme mrtví."
Neměl jsem čas kontrolovat své pasažéry, musel jsem se zbavit toho vrtulníku, jinak nás najdou.
"Hej! Doktore, vzbuďte tu Růženku, potřebuju, aby se o ten vrtulník postaral. Slyšíte? Doktore!"
Odpovědi se mi nedostalo, takže jsem jen zaskřípěl zuby. Všiml jsem si, že doktůrek to dostal do boku, takže na sedačce skoro pololežel. Nesmí mi umřít, co s tou věcí budu pak dělat?
"Doktore, no tak! Seberte se, teď vás potřebuju."
"Můžu ho probudit ale.... Caim nezvládne něco takového. Už jsem vám to... říkal. Nemáme už žádné... Farium..."
"Ewane, mám pro vás schovku, na třicátém sedmém kilometru by měla být polní cesta, ta vede ke staré šachtě na rudu. Důlní společnost to tam zavřela v devadesátých letech".
"Třicátý který? A sakra."
Zrovna krátce předtím jsem to přejel, manévrovat s vrtulníkem v zádech nebylo zrovna lehké a tenhle obrat byl osudný, mustang přišel o obě zadní gumy a já věděl, že jde do tuhého. Rychle nám unikalo palivo, asi trefili i nádrž. Tu cestu jsem naštěstí našel a na chvíli je setřásl. Jediné v co jsem doufal, bylo, že šachta nebude zavalená, jinak je po nás.

Měl jsem štěstí, vstup do šachty chránilo jen pletivo, to jsem bez problémů autem prorazil. To poslední co mě ještě napadlo, z posledního plynu jsem ostře zacouval do opěrného nosníku, který se po chvíli přerazil a vstup do šachty se zavalil. Tohle by ty maníky z SAC mělo na chvíli zabavit. Chudáka mustanga to ale odrovnalo. Za to mi zaplatí, parchanti. Pak jsem rychle vytáhl doktora dozadu do šachty a prohlédl mu zranění. Bylo to hodně zlé. Sotva dýchal a já věděl, že ho do nemocnice nedostanu včas. S takovým zraněním jsem nemohl nic dělat.
"Je mi to líto... Ewane, já… že jsem vás... do toho zatáhl. Nesmí... nesmí ho získat zpět. Možná jsem v duchu doufal, že se to povede, ale... ve skutečnosti jsem tomu, nijak nevěřil."
"No to teda díky za důvěru doktůrku. Dostanu nás z toho. Jen žádný umírání. Jasný?"
Rychle jsem z auta vytáhl i Caima. Jeho tvář jsem si konečně mohl blížeji prohlédnout. Jemné dětské rysy, které zakrýval závoj jemných bílých vlasů. Vypadal tak nevinně, jako anděl. Visel mi z náručí, bez jakékoliv známky života. Necítil jsem bít jeho srdce, ani jeho tep, což mě vyděsilo. Ale byl příjemně horký, skoro jako kdyby měl horečku.
"Je mrtvý?"
"Ne... po... položte ho. V mém plášti… injekce, vyndejte ji."
Nechápal jsem, co chce dělat. Ale donutil mě do toho jemného štíhlého krčku bodnout jakousi jehlu. Myslím, že to byl nějaký energy driják, protože okamžitě potom rozlepil oči a zmateně se rozhlédl, než se posadil. No vida že to šlo.
"Hanesi, nemáme moc času, poslouchej, potřebuju plány toho dolu, je mi jedno jak to uděláš."
Sledoval jsem jak se ten malý kluk s úsměvem a objetím vrhnul na doktora. Trochu mi to připadlo jako rodinné setkání vnuka s dědečkem po několika letech.
"Jsem tak rád že.... jsi v pořádku, Caime. Musíš teď být statečný a... poslouchat Ewana, musíš s ním jít. Budeš ho hezky chránit a on ochrání tebe. Rozumíš?"
"Tatínku, ty jsi poškozený."
Viděl jsem, jak si Caim zvedl zkrvavené ruce až k očím. Jen tam tak seděl, na té zemi vedle doktora, se šťastným pohledem, ve své dětské naivitě si nedokázal uvědomit co se děje.
"To nic není. Jen si na chvilku zdřímnu, víš. Zase jsi mě neposlouchal, Caime."
"Poslouchal, tatínku. Půjdeme domů?"
"Ano… půjdeš. Vzpomínáš si na Kate? Měla tě moc ráda, viď?"
Dítko jen zakývalo hlavou a bezelstně si utřelo upatlané ruce od krve do košile, což bylo tak nepatřičné gesto, že jsem se nezmohl na slovo.
"Sestřička... odešla."
"Ano, podívej... tohle je Ewan, je to bratr Kate. Vzpomínáš si, co ti Kate říkala?"
Na chvíli se zamyslel a prohlížel si zvědavě strop dolu.
"Nestabilní střecha... říkala... říkala najít Ewana Ortona."
"Správně. Hodný. Musíš být hodný, rozumíš? A poslouchat ho."
"Vrátíš se brzo, tatínku? Brzo se vzbudíš?"
"Brzo maličký... brzo... teď už běžte, je čas."

Věděl jsem, proč to doktor dělá, chtěl jsem se ohradit, ale nedovolil mi to.
"Oba víme že... bych vás jen zpomaloval. Cítím to... brzo už... Do té doby je zastavím. Dám vám čas, který potřebujete. Ale musíte... musíte se o něj postarat. Nezná ten svět venku, je to dítě, musíte ho... chránit. Prosím, Ewane, nedovolte, aby to celé pro co jsme bojovali, bylo zbytečné. Zachraňte Caima."
Musel jsem svolit. Bylo to poslední přání umírajícího. Věděl jsem, že brzy se do dolu dostanou, možná nám to dá deset, dvacet minut času, abysme našli jiný východ ze šachty. Doktor se rozhodl bránit toho kluka až do posledního dechu a to jsem nemohl než obdivovat. Svěřil jsem mu svou pistoli, nechal jsem mu jen půl zásobníku, víc nebude potřebovat. Opouštět ho bylo nesmírně těžké. Nechat ho jen tak sedět u toho sloupu. Nedokázal jsem se otočit, asi bych to nezvládnul. Nenáviděl jsem zbytečné oběti a hrdinství... z duše jsem to nesnášel. Byl to první klient, kterého jsem nedokázal ochránit. Zahleděl jsem se na to bělovlasé dítě, které kráčelo pár kroků přede mnou a vyhýbalo se kapkám vody a loužím, jako kdyby ho ta voda měla kousnout.
Možná jsem plně nechápal. Proč on? Proč je natolik důležitý. Ale když se na mě upřela jeho šedá kukadla a s naprosto bezelstným úsměvem mi podal ruku, aniž by věděl... jako kdybych v jeho očích zahlédl Kate. Nemohl jsem než ho za tu malou tlapku vzít. Byla tak horká a jemná.
"Tatínek už se nevrátí, že?"
"Ne, nevrátí."
Cestou chodbami mlčel, jen si otíral ty krokodýlí slzy, které ronil jako o závod. Už se neusmíval. Pochopil jsem... tu celou hrůznost. Nemělo cenu lhát. Usmíval se jen pro doktora... i když to musel vědět, vědět že umírá. Nemohli jsme mu nijak pomoct.