VI

Motor auta vrněl pravidelně a já do toho příjemného zvuku sem tam poklepal prsty na volant. Zdálo by se, že je tohle obyčejná vyjížďka. Pozoroval jsem krajinu ubíhající před námi. Nebyla na mně znát žádná nervozita, ale v duchu mě to, co bude následovat, nenechávalo klidným. Cítil jsem podivné chvění po těle. Zvláštní pocit v tomto ránu. Na obzoru teprve svítalo a já si na chvíli připadal, jako bych se zastavil, ale okolní svět plynul dál. Ale nemohl jsem se poddávat takové sentimentalitě. Navíc jsem si chtěl ještě něco vyjasnit. Cesta byla přeci jen dlouhá, ale doktor za tu hodinu nepromluvil ani slovo. Tupě sledoval krajinku z okna a to mě o to více děsilo.
"Takže? Kde je ten zakopaný pes, doktore?"

Otočil na mě tázavý pohled. Věděl jsem, že nespal. Měl otevřené oči, možná byl jen ponořen do proudu svých myšlenek tak hluboko, že mě ani nevnímal.
"Vždy je v tom nějaký háček, nejsem hlupák. Ten váš plán zní až moc jednoduše na to, aby se mohlo něco posrat. Navíc, pokud by to bylo takhle snadné, najal byste si nějakého střelce, který by vás stál mnohem méně a nebylo by nutné mu vše vysvětlovat."
"To máte nejspíš pravdu. Ale věděl jsem, že vám můžu věřit. Potřebuji jen vás. Asi je to těžké pochopit, ale berte to tak, že jen využiji vaší podobnosti se sestrou."
"Jak milé. A dál? Poznám, když lidé lžou, ale také umím odhadnout, když mi klient něco skrývá."
To, že jsme si se sestrou nesmírně podobní, jsem slýchával často. Stejné oči, stejný úsměv, stejná barva vlasů, hodně podobné rysy obličeje. Irská podoba naší matky se promítla i do mé tváře.
Nevěděl jsem, jak mu naše podoba může pomoct a ani mě to příliš nezajímalo. Odvedu si svou práci. Dnes zasadím těm, kteří zabili Kate, bolestnou ránu - přímo do peněženky. Tam to bolí nejvíce.
"Zakopaný pes? Podivné přirovnání. Ale dobrá, máte pravdu. Je to trochu složitější. Spoléhal jsem v tomto plánu na fakt, že Caim pozná můj hlas, že si na mě vzpomene. Také na to, že se mnou bude chtít komunikovat a vůbec s námi spolupracovat. Musím jednat obezřetně, a i když se vše tohle povede, dokážu Raima přesvědčit, aby mě následoval? Proto jste tu vy, pane Ortone. Tehdy v noci v tom parku, když jsem vás poprvé viděl, napadlo mě, jak využiji vaší podoby. Caim i Raim se fixují na vzhled nepřítele, má takový druh fotografické paměti na tváře. Už chápete? Jistě si vybaví vaší sestru a to by ho mohlo uklidnit. Vaší prací nebude jen střelba."

V motorestu u dálnice jsem koupil balené bagety a také pití. Věděl jsem, že se v poušti budou hodit. Podle Hanesovi navigace jsme nakonec dorazili na místo. To, co jsem viděl, mě však nijak nepotěšilo. Kolem absolutně nic nebylo. Jen rovná dálnice a pár nízkých keříků. Nebylo, kam se schovat. Nebyl tu žádný úkryt. Doufal jsem aspoň v něco. Vztekle jsem rázoval po dálnici a uvažoval, jak přepadneme obrněný vůz z úkrytu, když jsme u dálnice snadným terčem. Další skutečnost, jež mi unikla. Kdybych to věděl, sbalím nějaké pouštní maskování, ale takhle jsem měl prázdné ruce. Prošel jsem celý úsek dálnice, než mě to trklo přímo do očí. Ano, tady na padesátém pátém kilometru musí zastavit - pokud jsou doktůrkovi informace správné. Po tváři se mi rozlil úsměv, tohle bude tedy zábavné. Musel jsem uznat, že SAC jsou opravdoví profesionálové. Trasu měli perfektně prověřenou. V okruhu padesáti kilometrů nebylo nic než otevřená krajina. Tady by si nikdo netroufl je napadnout. Ale zapomněli na jeden malý a vcelku nepodstatný detail. Jako střelná plošina jde teoreticky využít všechno, i ten billboard, pod kterým jsem zrovna stál a prohlížel si jeho železnou konstrukci. Vítal návštěvníky v tomto kraji a také zval všechny do národního parku. Měli jsme jen chvíli, ale tohle vypadalo slibně.
Z auta jsem si vytáhl zbraň a doktorovi jsem nadělil sluchátko, abychom se mohli dorozumívat. Potom jsem ho poslal i s autem daleko za menší kopec. Ovšem pořád jsem musel mít na paměti dosah toho přístroje.
Vyšplhal jsem se na billboard. Nepohodlné tvrdé tyče mě tlačily i do míst, kam slunce nesvítí, ale nějak jsem se tam uložil. Bočním výhledem přes konstrukci jsem viděl přímo na dálnici.

Asi po hodince jsem konečně spatřil vůz, který se blížil. Vypadal jako ty obvyklé vozy na převážení peněz, takže byl dokonale maskovaný. Jeden obrněný vůz a doprovodné auto, to se dalo čekat. Neprůstřelné sklo bylo jasným povinným vybavením, takže i kdybych na ně střílel, nejspíš by je to jen škráblo. Auto opravdu zastavilo. Přesně na padesátém pátém kilometru. Bylo to dokonale promyšleno. Nejdřív se vyrojila SAC. I řidiči byli po zuby ozbrojení. Poznal jsem pár opravdu moderních kousků zbraní, které bych si přál jednou najít pod stromečkem. Všichni však měli kulichy na hlavách, kromě nějakých dvou kabátníků, kteří vylezli z doprovodného auta.
"Jsou tu, takže si to nalaďte. Musí to být rychlé."
Sledoval jsem jejich pohyby dalekohledem na sniperovce. Když otevřeli zadní obrněný prostor, viděl jsem... vlastně bych nedokázal popsat, co jsem to viděl. Na chvíli mi to naprosto vyrazilo dech. Malá štíhlá postava, viděl jsem, jak se ve větru zavlnily vlasy bílé jako len. Nedokázal jsem si toho jejich marťana představit... a teď... měl jsem nádherný výhled. Byl opravdu malý, odhadoval bych to tak na sto šedesát centimetrů. Byl oblečen do nějaké delší volné haleny, která na něm sotva visela a plátěných kalhot. Trochu mi to připomínalo oblečení chovanců různých ústavů pro duševně choré. Nemohl jsem z té postavy spustit oči, jen tam tak stál a naprosto lhostejně sledoval slunce v dáli. Nevím, proč jsem si v duchu řekl, že je to děsivý výjev. Bylo to opravdu ještě dítě. Jakmile zahlédl za keřem zajíce, rozběhl se za ním, ale utekl mu, takže se tvářil, jako kdyby mu někdo sebral lízátko.
Slyšel jsem doktorův hlas, něco mi říkal, ale já nedokázal poslouchat. Jen jsem sledoval tu malou postavičku. Když se vítr trochu zvedl, jeho vlasy, lehké jako chmýří, odkryly špičaté uši i jeho světlou pokožku. Zajímalo mě, jestli je horká jako lidská... nebo snad studená?
Ale pak se prudce otočil přímo mým směrem a já měl pocit, že mě vidí, i když to nebylo možné. To, co se mi doktor snažil říct, že už s ním navázal kontakt, jsem přeslechl.

"Caime, vzpomínáš si na mě? Doktor Selder... no tak, posloucháš mě? Vím, že ano. Teď dobře poslouchej, zahrajeme si hru. Je to moc důležité. Nic nedělej, ani nic neříkej, bude to schovávaná, schováváme se před SAC, víš. Pokud mi rozumíš, jen kývni."
Všiml jsem si, že se začal splašeně otáčet na svou ochranku a bylo mi jasné, že takhle by nás brzy prozradil, protože i cvičeným vojákům ze SAC to bylo podezřelé.
"Zklidněte ho, doktore, nebo nás práskne."
Viděl jsem, že se postupně uklidnil, sklopil více hlavu a mírně kývl, ale i tak jsme neměli tolik času, proto jsem doktora popohnal.
"Vzpomínáš si... jsem šťastný, že tě zase vidím. Stýskalo se mi. Neměl jsem tě opouštět. Teď dobře poslouchej. Ti lidé ze SAC, vojáci, kteří tě přivezli, jsou zlí. Jsou to nepřátelé. Ublížili už hodně lidem. Vzpomínáš? Poslali mě pryč, ublížili i doktorce Ortonové a jejímu snoubenci. Pamatuješ si Kate? Já vím, že ano, Caime."

Viděl jsem v jeho pohledu zmatek a taky smutek, začal kroutit hlavou, bylo jasné, že mu doktor do ucha žvaní něco, co se mu zrovna nelíbí. Nemohl mluvit, vojáci byli příliš blízko, ale i tak mě zajímalo... jaký má asi hlas?
"Ale ano Caime. A teď chtějí ublížit i tobě. Chtějí vyvolat Raima na trvalo. Jistě to víš. To nemůžeme dovolit. Pomůžu ti, zastavíme to, ano? Spolu. Půjdeš se mnou, tak jako tenkrát, vzpomínáš? Výlet, měl jsi rád výlety. Vezmu tě s sebou a už nebudou žádné testy, žádné ubližování. Odejdeš se mnou, Caime? Pamatuješ si ještě význam slova svoboda?"
Jen stál, bez jakéhokoliv pohybu, možná přemýšlel, ale mně už nervózně klepal ukazováček na spoušť zbraně. Nakonec zase hlavu hrdě zvedl a zahleděl se na obrněný vůz. Myslím, že pochopil, co po něm doktor chce.
"Už je nenecháme nikomu ubližovat. Půjdeš se mnou, viď? Musíme je potrestat za to, co udělali. Vím, že takhle nechceš dál žít, maličký. Teď nám musíš pomoct a pak... už nebudou žádné klece, žádné testy, už žádná bolest a nikdo ze SAC. Jen já a ty."
Další horlivé kývnutí doprovázel dětský úsměv a malý poskok, jako kluk, co poprvé vidí kolotoče a ví, že se může konečně povozit. Takový výbuch emocí jsem opravdu nečekal. Nikdy dřív jsem po dítěti nestřílel, určité věci prostě byly tabu. A já měl jistou morálku.
"Výborně. Ale potřebujeme pomoct. Sami SAC nepřemůžeme, Caime. Potřebujeme, aby je někdo uspal. Budeme muset vyvolat Raima, na malou chvíli... jinak to nejde."
Zahlédl jsem, jak to stvoření začalo vrtět hlavou a couvat, až na něj křikl jeden z kabátníků, aby se nevzdaloval. Cítil jsem tu jeho potřebu utéct, schovat se, ale neměl kam, tak se jen schoulil do malého klubíčka na zemi. Přímo, jako bych viděl jeho strach a jednání SAC, kteří si byli tak naprosto jistí, že bez nich neudělá ani krok, že je poslušný jako pejsek, mě nemírně štvalo.
"Nemusíš mít strach. Bude to jen chvíle, slibuju. Mně přeci můžeš věřit, Caime. Odpusť mi to... bude to trochu bolet, ale nemáme na výběr. Chci, abys věděl, že tě mám rád, slyšíš? Chci ti dát svobodu, zasloužíš si žít. Nedovolím, aby ti ublížili, aby tě zabili. Prosím, Caime... udělej to pro Kate. Nenech SAC, aby dál ubližovala. Jsou to nepřátelé, to si pamatuj."

Sledoval jsem dění, už se chystali k odjezdu. Měl jsem jen pár posledních minut... proboha...
Viděl jsem, jak se hrdě postavil, zahleděl se přímo na moje stanoviště, přímo jako kdyby ten billboard propaloval pohledem. Až tehdy jsem si to uvědomil. Věděl o mně. Nevím jak, ale přesně věděl, kde jsem. Z očí mu steklo pár slz, ale nakonec kývl tak, abych to viděl. Nevím, jestli věděl, co bude následovat. Možná tušil. Nevykřikl, ani nepípnul. Jen slabě zavrávoral a zacouval, když jsem vystřelil poprvé. Mířil jsem přesně. Normálního člověka by to na místě zabilo, přesně do hrudní kosti. Vybíral jsem pevné kosti, aby se střela nárazem v jeho těle roztříštila. Viděl jsem, jak mu pomalu zlátnou oči a zaváhal jsem nad druhou kulkou. Až po dlouhých sekundách jsem se konečně vzpamatoval a napral jsem do něj druhou ránu, tentokrát stehenní kost. Viděl jsem, jak podklesl do pokleku, ale stále hrdě držel hlavu. Nechtěl se vzdát, i když jsem viděl, jak se třese. Jeho ochranka se k němu rychle přihnala. Ještě jednou jsem musel střílet, ještě naposled.
"Promiň..."
Poslední střela, kterou jsem měl, mířila do lopatky, jeho tělo se s třasem položilo ladně na prach vedle dálnice. Neviděl jsem žádnou krev. SAC netušila, co se děje, z jejich pohledu to muselo vypadat jako normální zhroucení, nemohli tušit, že jsem do něj vystřílel všechny speciální náboje, co jsem měl. V tom rachotu, kdy ho zvedli a odnesli zpět do auta, jsem si stihl vyměnit zásobníky. Svou práci jsem dokončil, ale nic se nedělo.
"Hele, doktore, nemá začít běsnit? Nebo něco takového?"
Vypadalo to, že jeho ochranka je dost zmatená. Když v něm našli díry, ze kterých vytékala podivná tekutina, viděl jsem poznání v očích jednoho z kabátníků, který se nad ním v autě skláněl. Než ale stačil cokoliv říct, jeho tělem projela rychlostí blesku ruka, která ho proťala zrovna v oblasti srdce skrz na skrz. Úplně jsem se lekl, když jsem viděl, jak jeho tělo padá z korby obrněného vozu.
Pak jsem zahlédl jen pár rychlých tmavých čmouh s bílým na konci. Moje čelist mi málem upadla na zem. Dvěma strážcům jen tak zlomil vaz. Nezpomalilo ho to. Jednoho z nich použil jako štít proti kulkám. Nepoužil žádné zbraně, i když měl u nohy dvě. Nechal je ležet. Naopak, využíval své rychlosti a pohyblivosti. Jeho reflexy byly ukrutně rychlé. Pak jsem viděl, jak zabavil jednomu ze SAC vojenský nůž a najednou tekla krev proudem. Dokonalé přesné řezy. Byl to perfektní cvičený zabiják, který ví, co dělá. Vše prováděl s nedbalou lehkostí, jako kdyby si zrovna ukrajoval chleba. Úsporné pohyby, jako kdyby věděl, co jeho nepřítel udělá v příští minutě. Vyhnul se všem ranám, všem kulkám. Měl jsem sice pocit, že ho jedna lízla do zad, ale nijak ho to neomezilo. Naopak. Celé to trvalo sotva minutu. Nic děsivějšího jsem neviděl. Po jeho nájezdu zůstaly kolem obrněného vozu jen mrtvoly. Zabil je všechny. Výraz jeho tváře byl chladný. Bez náznaku jakéhokoliv pocitu. Byl ušpiněn krví. Světlá pokožka tak ještě více vynikla. Tvrdý pohled jeho zlatých očí spočinul na mně. Nepopírám, dostal jsem strach, nebo to možná byl respekt? To poslední, co jsem stačil, bylo zvolat na doktora, ať šlápne na plyn a dojede, pak jsem uslyšel kvílení kovu a viděl, jak se podstavec billboardu celý deformoval, jako strom obtěžkaný sněhem. Železná konstrukce se prostě jen tak ohnula až k zemi, jako kdyby ji někdo nesmírnou silou pokroutil. A já tušil, že mi asi to bělovlasé stvoření nechce říct dobrý den. Naštěstí jsem měl prst na spoušti, připraven do něj vyprázdnit zásobník průrazných kulek, protože ať tohle bylo cokoliv, nebylo to to dítě, co před pár minuty honilo zajíce..