V

13. ledna, někdy po půlnoci.
Kancelář Orton

Nepopírám, z takového přívalu chytrých informací jsem byl unavený. Už jsem popíjel druhé kafe, ale vůbec to nezabíralo. Měl jsem z toho hlavu jako balon. Takže v dalším vyprávění jsem doktora zastavil a vyhlásil kuřáckou pauzu. Já vím, slíbil jsem, že přestanu, ale to nebylo tak jednoduché.
Věřím, že kdyby mě viděla s cigaretou Kate, hnala by mě. Stále vzpomínám na její úsměv, byla tak nádherná. To, co mi doktor všechno vyžvanil vcelku dávalo smysl. Kate by bojovala za svůj výzkum, dokonce i proti armádě. Ano, měla odvahu, byla po mámě. Silná a vždy tvrdohlavá, šla za svým cílem. Kdyby ale zjistila, že ji její cíl zavedl na scestí, udělala by vše proto, aby to napravila. Chránila projekt Solos, ale tenhle boj byl příliš těžký a s Reyem na to byli sami.
"Takže? Co hodláš dělat, Ewane? Věříš tomu dědkovi? Celý je to šílený, jít proti armádě je blbost, to nedáme. Zabijí nás."
"Bojíš se o svůj kejhák?"
"Jo, mám se rád a jsem moc mladej na smrt."
"Jednou se umřít musí, Hanes..."

Smál jsem se tomu. Jo, nepochyboval jsem. Možná to bylo příliš. Až teď jsem pochopil doktorova slova o tom, že to, co přede mnou stojí, je nad mé síly. Ale mýlil se. Mé síly neznal, neznal mou povahu. Já se jen tak nevzdávám. Pomsta mě požene dál.
Vrátil jsem se dovnitř a viděl doktora, jak si protírá kořen nosu. Vypadal hodně unaveně, vlasy předčasně zešedivělé, hluboké kruhy pod očima i jeho roztřesené ruce, které se snažil skrývat. Pojal jsem podezření, že to nebude jen tak, tohle už nebyla jen únava. Možná spíše nějaká nemoc, ale nebyl jsem doktor, abych poznal jaká.
"Takže... mám pro vás ukradnout toho kluka? A co potom, co s ním budete dělat dál? Pokud to všechno byla pravda, nepřestanou jen tak, dokud vás nenajdou."
"O to se už nemusíte bát. Až se mnou Caim bude, budu v bezpečí."
Zakroutil jsem hlavou, ta jeho nebetyčná důvěra mi lezla na nervy. Celý život na útěku. Mohl by použít ty informace, aby je udržel dál, možná to měl i v plánu, kdo ví.

"Chcete, abychom přepadli po zuby ozbrojený objekt, který chrání armáda? To je sebevražda."
"Ne pane Hanesi, to rozhodně ne. I když už nejsem nejmladší, nejsem blázen."
"Takže váš plán je jaký?"
"Podle dat Caima čeká poslední zkouška. Něco jako předváděčka před pohlaváry armády, aby viděli, co všechno dokáže, a jak je užitečný jako zbraň. Na to místo ho musí převést. Cvičil jsem s ním mnoho převozů, vím přesně, jak budou postupovat."
"Cvičil?"
"Caim má klaustrofobii, bojí se stísněných prostor. Obrněné auto, kterým ho budou převážet, je velmi stísněné. Musí proto dělat zastávky. Vždy dvě při cestě do vojenského cvičiště, které se nachází 50 km od Nory. Nemusíte nikoho přepadat, pane Ortone. SAC jsou speciálně cvičení a ozbrojení. Když mi ale pomůžete, Caim se dovede pustit sám, stačí jen rychlý odvoz."
"To se mi nezdá. V čem je ten háček, doktore?"
"Háček je v tom ho přesvědčit. Potřebuji, aby mi váš kolega sestavil jistý přístroj. Parametry mu nadiktuji. Musí to být rychle, převoz se uskuteční patnáctého ledna. Od vás potřebuji vaši dokonalou mušku. Vím, že jste sloužil rok v armádě jako odstřelovač. Prý jste byl dobrý."
"Po pořádku, jaký přístroj?"
"Tomu asi nebudete rozumět, pane Ortone. Potřebuji přístroj podobný vysílačce, který by dokázal vysílat na tak nízké frekvenci, že ji lidé nebudou moci slyšet a nebude rušit vysílačky SAC. Jednodušše řečeno - potřebuji něco jako píšťalku na psy. Caim dokáže slyšet i to, co my lidé ne. Stačí, když se s ním budu moci spojit a vysvětlit mu situaci."
"A dál? Řeknete mu, ať SAC zneškodní a prostě se pustí sám?"
"Ne, tak snadné to nebude. Už jsem vám říkal, že Caim je mentálně sotva na úrovni desetiletého dítěte. Když ale vybereme nějakou dobrou zbraň a do krve se mu dostane tohle..."
Doktor Selder vytáhl z kapsy dvě malé ampulky s nažloutlou tekutinou. Takže mám po tom jeho projektu střílet? Čím dál lepší.
"...Farium," pokračoval doktor, "podaří se nám vzbudit Raima a ten už si s vojáky poradí. Nebudeme mít moc času. Podle Reyova výzkumu už začíná být na tuto látku imunní, takže nebudeme mít víc jak deset minut. Pak to bude už jen na vás, dostat ho pryč."

Zrovna nadšeně jsem se na to asi netvářil. Uvažoval jsem, jestli je tenhle plán proveditelný. Co všechno k tomu bude třeba. Bude to těžké, přepadnout tak hlídané vozidlo. Ale jak se zdálo doktor věděl, co dělá. Mohl jsem mu však věřit? Nesnášel jsem nečekané problémy. Budeme se muset držet dál, na takovou trefu bude potřeba nejspíš uspávací puška té nejlepší kvality. Raději bych byl pro kombinovanou, ale takhle narychlo těžko seženu něco pořádného. Na přichystání jsme měli tak den, to nebylo zrovna moc.
"Dobře. Půjdu do toho, doktore. Budu potřebovat dost velkou zálohu. A taky mám podmínku. Informace o projektu Casandra, které jste nám ukazoval, mi dáte. Hodlám to zveřejnit."
"Nerad to říkám, pane Ortone, ale to nebudete žít příliš dlouho."
"To už nechte na mně, doktůrku. Teď vás Hanes uloží hezky do postýlky, vypadáte unaveně. O zbytek se postarám. Ráno nám povíte přesnou trasu, kudy to ta plechovka pojede."
Sice Selder protestoval, ale nehodlal jsem o tom diskutovat. Ještě jsem ho potřeboval, nechtěl jsem, aby se mi zhroutil někdy v půli mise. Dal jsem ho na starosti Hanesovi, který mi napsal všechno, co bude potřebovat na ten přístroj a taky u koho to hledat. Musel jsem zajistit i tu zbraň.
"Cokoliv projde dveřmi a nebudu to já, zastřel to."
Věděl jsem, že to Hanes s bouchačkama moc neumí, proto jsem mu nechal moji oblíbenou brokovnici, tam nemusí tolik mířit a mám jistotu, že něco trefí.
Vyrazil jsem do ranního města, no, ráno bych tomu ještě neříkal, bylo po půlnoci skoro dvě hodiny. Takhle pozdě/brzo sehnat někoho od zbraní, bude těžké, ale uměl jsem si poradit.
Světla Bostonu mě provázela po cestě spolu s mrazem, protože jsem si nechal pootevřené okénko, aby mě ten chladný vítr udržel naživu.

Má první zastávka ústila u Gustava. Byl to jeden Ukrajinec, který byl známý jako překupník zbraní. Dokázal sehnat hodně zajímavých hraček. Měl dobré kontakty. Většinou jsem takové lidi nevyužíval, ale občas to byla třeba. Gustav byl jediný, kdo mi mohl sehnat takový druh zbraně, protože se specializoval na ty lepší a odbornější. Ale po tom, co jsem mu při jednom pátrání tak trochu nechtěně zlomil nos o zeď, mě neměl moc v lásce. Věděl jsem, kde schovává tu svou kostnatou prdel. Měl krámek, který se maskoval jako zastavárna, ale dole v podzemí měl sklad arzenálu větší než celá armáda.
"FBI, otevřete!"
Nebouchal jsem tam ani moc dlouho. Byl to dobrý způsob, jak ho probudit. Na fízly byl alergický, ale tajné služby mu tak nevadily, dokonce se říkalo, že dělal i donašeče. Ve vypelichaném županu a špinavých spodkách mi přišel otevřít. Než mi stačil zabouchnout mříže před nosem, stihl jsem dovnitř prostrčit svazek stodolarovek jako motivaci. Nakonec jsme se domluvili a pustil mě dovnitř. Řekl jsem mu, co potřebuji, ale nic podobného neměl, což mě vážně dost nas... naštvalo. Ale pustil mě do svého obchůdku pod podlahou. Mohl jsem doufat, že mě něco napadne. A napadlo. Ukázal mi novou sniperovku, která vypadala nadějně, jelikož byla upravitelná skoro na všechno. Ale jak do toho dostanu ty ampulky, bylo stále záhadou. Naštěstí byl Gustav ve svém umění vážně geniální. Ukazoval mi pár pokusných nábojů, které nikdo nechtěl, byly totiž utvořeny ze speciálního umělého plastu a byly duté, to bylo to nejlepší.
"Jak pevný to je?"
Zkusil jsem ji hodit na zem, ale musel jsem na ni hodně tvrdě dupnout, aby praskla. Prý to kdysi vyvinuli Japonci, na co, to netušil, ale já přesně věděl, na co by se to dalo použít. Kdybych trefil kost, v té rychlosti a z té dálky, kulka by se jistě roztříštila. Sbalil jsem celou krabici a taky tu sniperovku, která mě stála dost velký prachy, ale když doktůrek platil... Náboje byly zadarmo.

Poté má cesta vedla na kolej místní vysoké školy. Studoval tam nějaký maník, kterého Hanes znal. Prý byl odborník přes různé hračičky, které dělají zvukové vibrace. Dokonce s tím vyhrál nějakou soutěž, když dokázal zvukovými vlnami způsobit malé zemětřesení. Vláda mu pak pokusy zatrhla. Prý bude vědět, co potřebujeme. No dobře, na fyziku jsem byl vždycky blbej, takže po mně nechtějte přesnější vysvětlivky. Byl jsem rád, že si pamatuju aspoň tohle.
Dostat se takhle v noci na kolej byl problém. Hlídač a zamčené vchody, taky velmi milí psi. Bylo to hlídanější než věznice s vysokou ostrahou. Nakonec se mi povedlo se po okapu vyšplhat výš a pustit se do chodby oknem. Najít správný pokoj nebylo tak těžké. Pak už stačilo té obrejlené kryse strčit hlaveň k nosu a byl vzhůru raz dva. Neměl jsem čas mu vysvětlovat situaci. Řekl jsem, kdo mě posílá a co potřebuju. Naštěstí spolupracoval bez potíží, i když měl stále nějaké blbé otázky.
Nakonec pod postelí kromě nafukovací panny, (fakt ji tam měl, nekecám) našel plánky a pustil se do práce. Prý v prváku na něčem podobném pracoval, ovlivňování zvířat zvukem, ale nechápal, na co to potřebuje zrovna soukromý detektiv. Do dvou hodin, které jsem strávil pokusem o neusnutí na parapetu okna, byl hotov. Ujistil mě o tom, že to vysílačky nezaznamenají, ale taky o tom, že to nemá dosah víc jak padesát metrů. To mi vcelku stačilo. Jen překopal svůj starý model z prváku, díky nějakým požadavkům od Hanese a doktora Seldera.
Nákupy jsem měl hotové, víc jsem toho nepotřeboval. Vrátil jsem se do kanclu a raději Hanesovi odebral brokovnici, protože s ní byl krajně nebezpečný. Předal jsem mu ten přístroj, ať si s tím dělá co chce, a zjistí, jestli to bude fungovat. Nakonec jsem vybalil svou novou krásnou hračku. Asi jsem se do té sniperovky vážně zamiloval, klidně bych s ní i spal... kdybych měl čas na spaní.
"Dokážeš tu věc z těch ampulí nacpat sem?"
"V pohodě, ale to bude tak na tři kulky, budeš muset střílet víckrát."
"Jo, to mi došlo, nevýhoda. Přelij to do těch nábojů."
"Takže do toho fakt jdeme? Nechceš si to ještě rozmyslet?"
"Neboj se, svůj podíl dostaneš, není to standardní případ, nemusíš u toho být. Budu tě potřebovat tady."

Nakonec jsem to kolem páté hodiny ranní taky zalomil, ale předtím jsem umístil u dveří malé překvapení pro nezvané hosty, kdyby přeci jen náhodou. Už v armádě mě to naučil jeden veterán... "připraveným přeje štěstí". Nepopírám, byl trochu paranoidní, ale párkrát se mu tahle obezřetnost v Kambodži hodila. Hanes se rozhodl ještě si pohrát s tím přístrojem.
Spaní jsem měl mělké a co chvíli jsem odposlouchával ruch na ulici, abych zjistil, zda na nás neběží SAC. Musel jsem se vyspat, abych byl připraven. Po chvíli jsem přeci jen tvrdě zabral. Jo, hold jsem měl rád spánek, a když jsem už jsem byl v krajině snů, nic jiného jsem nevnímal.
Zdálo se mi o Kate, znovu po dlouhé době. Po její smrti jsem ji ve snech vídal často, abych mohl vzpomínat na její hřejivý úsměv, její hubování, tón jejího hlasu... ano, ten jsem si ještě také dokázal vybavit. Dnes byl sen jiný. Seděla na bílé lavičce a sledovala děti, které si hrály v parku. Šel jsem za ní, ale stále jsem jí přes její hnědé lokny, které jí spadaly na ramena, nedokázal vidět do tváře. Vybavil jsem si vzpomínku z dětství, kdy ostatní dívky jejího věku vozily kočárky s panenkami, ale ona vozila kočárek se mnou.
"Kate, sestřičko, už to vím."
Upřely se na mě ty mandlové oči, ze kterých stékaly slzy. Viděl jsem, jak natahuje ruce k jednomu z chlapců na pískovišti, její ruce pokryté krví... bílé vlasy, zlaté oči...

Probudilo mě až divné hučení, a pak, sotva jsem rozlepil víčka, se poloprázdná flaška s pivem, stojící na stole, rozletěla na malé kousky. Nepopírám, lekl jsem se tak, že jsem okamžitě sáhl po zbrani. Naštěstí ke mně přiklusal Hanes a jal se mě uklidňovat, že dělají pokusy a ještě to dolaďují. Sakra, tak mě děsit. Ale jak jsem si všiml, bylo už skoro poledne, takže jsem zaklel jako správný Ir. Jak to, že jsem spal tak dlouho? To se mi nestává.
"No, Šípková Růženko, je čas vstávat, máme práci."
Hanes ukázal se smíchem na doktora Seldera, který už vehementně pracoval na trase, kudy obrněné auto pojede. Jeho nákres byl hezkej, to nepopírám, ale mně tohle nestačilo. Musel jsem to místo vidět.
"Dám si sprchu, pak vyrážíme. Hanes, ty zůstaneš na drátě, jasné? S doktůrkem si uděláme výlet. Víme přesně, kde budou zastavovat, chci to tam vidět."