Berta postávala u velkého skleněného okna a nejspíš zaujatá tím krásným výhledem na střechy města přestala dávat pozor. To obchodní jednání se táhlo už druhou hodinu. Byl čas oběda, a tak bylo mnoho mužů u stolu už značně rozladěno prodlužující se schůzí. Nervozita a nechuť spolupracovat či ustoupit byla u mužů kolem dlouhého stolu jasně znát. Nedokázali se dohodnout na jedné zásadní fůzi. Jedni navrhovali ukončit smlouvu, jiní si kladli další podmínky pro její prodloužení. Další se snažili prosadit vlastní plány, byl to zmatek. Po chvíli se muži u stolu začali hlasitě hádat. Bertu to zaujalo, jelikož to nikdy nebývalo zvykem. Dnes však bylo něco jinak. Normálně si společníci firmy nedovolili být tak hlasití, protože by je pan ředitel zpražil skoro vražedným pohledem. Dnes však byl ředitel až podivně potichu. Berta o něj měla opravdu strach. Už když ráno přišel, nevypadal nejlépe. Byl celý bledý a bolela ho hlava. Proto nenápadně přikročila k jeho židli a všimla si, že sklenice vody před ním je již prázdná, proto mu jí hned dolila. Povšimla si ale, že se její šéf, kterého uznávala a obdivovala, nadmíru potí. Jeho límeček košile byl shrnutý, dokonce si povolil v tu chvíli kravatu, což bylo pro něj naprosto nemyslitelné gesto i v parných dnech, natož dnes, kdy slunce tak nepražilo a v zasedací místnosti byl příjemný chládek. Proto jí to na čele vyloudilo vrásku.
"Pane, jste v pořádku?"
Nikdy dřív takto svého šéfa neviděla. Rozhodně něco bylo špatně. Jeho mlčení a
sotva rozeznatelné přikývnutí jí na klidu nepřidalo. V pořádku se však nezdál.
Cítil horko, jako by se nemohl ani pořádně nadechnout. Ten tlak na prsou mu
nedovolil ani přísedící spolupracovníky a podřízené okřiknout, aby se přestali
hádat. A to ho rozčilovalo ještě víc. Proto prudce vstal od stolu, až se jeho
židle převrátila, tím na sebe upoutal veškerou pozornost. Sotva se ale stačil
nadechnout, aby vyjádřil svůj názor a opovržení nad neschopností svých kolegů
spolupracovat a dohodnout se, projela mu ramenem ostrá bolest až k loktu. Pak
jeho tělo zavrávoralo. Nejspíš si to uvědomil až v poslední chvíli, to co se s
ním dělo. Možná tomu jen nechtěl sám věřit. Cítil ostré bodnutí v oblasti srdce
a pak se sesunul na podlahu.
Berta vyděšeně vykřikla, ale na nic nečekala a začala svého šéfa okamžitě
křísit. I ostatní u stolu se zděšením zvedli, aby se ujistili, že je jejich
ředitel v pořádku. Ředitel byl sice při vědomí, ale sám cítil, že nemůže mluvit
a radši se ani hýbat. To pro něj byla naprosto nemyslitelná situace. Nikdy dřív
za svůj život se tak slabě a bezbranně necítil. Nevěděl, jestli opravdu umírá,
ale jeho poslední myšlenka se zatoulala k jeho mladému milenci. K jeho
roztomilému úsměvu, k jeho svádivým jiskřičkám v očích, takže se přeci jen
pousmál.
Ředitelův úsměv v tu chvíli Bertu vyděsil ještě víc, takže zpanikařila.
"Okamžitě zavolejte záchranku, proboha!"
"Vy jste ta žena, co ho přivezla… výborně. Promiňte, ale nemohu vám toho moc říci, nejste členem rodiny, to snad chápete. Bylo by dobré však informovat jeho příbuzné, aby přijeli."
Berta okamžitě začala přemýšlet o tom, zda má její šéf nějakou rodinu nebo příbuzné. Nikdy na jeho stole neviděla žádnou rodinou fotku, nikdy nemluvil o nikom, vlastně o soukromí nemluvil vůbec. Berta ani přesně nevěděla, kde její šéf bydlí. To byl docela problém.
"Ale je vzhůru, dostal léky. Můžete teď za ním, na chvilku. Hned jakmile se probral, začal rozkazovat. Má docela tuhý kořínek".
Berta okamžitě znervózněla. Nevěděla, zda jí přísluší být v šéfově pokoji. Docela se bála, v jak špatném stavu ho najde. Ale potřebovala informace. Musela vědět, komu má zavolat, aby tu byl s ním. Tiše tedy zaklepala a vešla do pokoje.
Její šéf dokonce ani neležel. Spíše seděl zapřen do polštáře a na kolenou měl svůj notebook, na kterém zjevně pracoval. Berta si jen povzdechla, ne, nebylo možné, aby se ředitel, jakkoliv změnil, tohle přesně od něj čekala. Volila však opatrně svá slova.
"Neměl byste… víte, jak jste nás všechny vylekal? Jak se cítíte?"
"Je mi dobře Berto, děkuji vám, za vaši starost. Nejspíš to byla jen hloupá nevolnost."
"Můžu pro vás něco udělat? Někoho zavolat?"
"Ne…. nebo… počkejte."
Opravdu chtěl přidělávat starosti i svému milenci? Ale toužil ho vidět. Navíc by bylo hezké, kdyby se mohl alespoň převléknout do pyžama, protože tyto nemocniční hábity ho nesmírně rozčilovaly. Doktor mu vyhrožoval několikadenní hospitalizací, ale to razantně odmítl. Přesto však zaklapl svůj notebook a zmučeně vydechl. Bertě sice věřil, ale i tak nechtěl, aby znala, byť jedinou část jeho soukromí. Byl na to až překvapivě alergický. To do práce přece nepatřilo. Jak moc dbal na to, aby odděloval oba své světy, oba své životy. Ale nyní je bude muset na nějakou dobu spojit, a to se mu ani trochu nelíbilo. Bojoval sám se sebou, se svou zatvrzelostí. Nakonec mu ale nic jiného nezbylo. Zahleděl se na nástěnné hodiny nad dveřmi. Už byly skoro tři hodiny, to už bylo jeho "štěňátko" jistě doma. Proto Bertě na kousek papíru naškrábal adresu svého bytu.
"Můj… synovec, bude jistě doma, ať mi přinese pyžamo a nějaké věci. Nic víc od vás nebudu potřebovat, Berto. Jen ho přivezte."
Berta překvapeně zamrkala, synovec? O nikom takovém neměla ani tušení. Pak si vzpomněla na toho blonďatého mladíka, který před pár měsíci přišel do ředitelovy kanceláře. Vzpomínala si, že to jejího šéfa rozzlobilo. Že by právě to byl jeho synovec? Proto Berta na nic nečekala a zamířila na udanou adresu.
"Nic nekupuju."
"Ne to ne…já jsem Berta, jsem sekretářka vašeho strýce."
"Nemám strýce, co je to za…"
Až tehdy si mladík uvědomil, o čem to ta žena mluví a konečně si její obličej zařadil. Ta hloupá sekretářka, kterou oblbnul už jednou, aby ho pustila do "jeho" kanceláře.
"A jo, strejda. A proč jste tu?"
Mladík se tomu musel ušklíbat. Strejda, to bylo pěkně směšný. Kdyby věděla, co dělali zrovna včera v noci za strejdoviny, určitě by jí z toho pohledu ranila mrtvice. Modrookého mladíka ještě teď bolelo pozadí. Jeho milenec ho včera nešetřil, ale bylo to naprosto fantastické. Tak tvrdě už to dlouho nedělali, ale oba zrovna včera měli chuť. Ten sexuální chtíč byl šíleně nakažlivý.
Dost ale chlapce děsilo, proč je sekretářka jeho "pána" právě zde. Jak se dostala k téhle adrese?
"Váš strýček… udělalo se mu dnes špatně, je teď v nemocnici a…"
"COŽE!"
"Jen klid, cítí se už mnohem lépe, jen vás prosí, abyste mu přivezl nějaké věci, nejspíše tam bude nocovat."
"Tak to ne, žádný nocování, neexistuje!"
Chlapec začal okamžitě panikařit. Jeho "pán" a v nemocnici? To se mu zdálo jako nepravděpodobné. Vždyť tak dbal na své zdraví a správný životní styl, který nutil i jemu. Jak bylo možné, že se najednou ocitl v nemocnici? Nezdál se mu nemocný, naopak včera byl v dokonalé kondici. Co by dělal, kdyby se jeho partnerovi něco stalo? Kam by šel? Ne, nic takového se stát nesmělo. Okamžitě začal pobíhat po bytě a s třesoucíma rukama přemýšlet, co by jeho přítel potřeboval.
Berta chlapcovo počínání sledovala se strachem a nepochopením. Hádala, že spolu mají asi dobrý vztah. Chlapec vypadal, že má o svého strýce obavy. Nenápadně nakoukla do bytu, byl velmi vkusný, ale zdál se jí pro dva muže příliš malý. Nijak to ale nekomentovala a raději si prohlížela toho chlapce. Vypadal sotva na 18 let, rozcuchané blonďaté vlasy a vytahaná dlouhá mikina, která zakrývala jeho štíhlé tělo. Nepřišlo jí, že by tento chlapec byl nějak jejímu šéfovi podobný.
Když konečně mladík přestal po bytě pobíhat a podařilo se mu sbalit pár věcí, zahleděl se na ženu.
"Rychle. Musíte mi říct všechno!"
Chlapec vlétl do nemocniční chodby jako uragán. Vůbec nečekal na ženu, která se ho snažila krotit. Nebylo vhodné takhle běhat v nemocnici. Ale chápala jeho strach. V autě mu vyprávěla, co se toho dne stalo, to, jak pan ředitel zkolaboval přímo při schůzi a chlapec se zdál stále více vyděšený. Jakmile zahlédl správné číslo pokoje, hned se k nim nahrnul, ale sestřička ho dost razantně zastavila.
"Kampak?"
"Uhněte!"
"Jen klid mladíku. Vy jste rodinný příslušník tohoto pacienta?"
Sestřička to nemyslela nijak zle, byla to už od přírody rázná žena. Ale muž v pokoji jasně zaplatil za absolutní klid a soukromí. Dokonce trval na samostatném pokoji, což si jeho pojistka mohla dovolit. Proto byla sestřička opatrná, co se týkalo návštěvníků.
"Já…no…jo! Jsem jeho synovec!"
Nyní se chlapci taková výmluva hodila. Věděl, že nesmí s pravdou ven, to by ho jeho "pán" jistě vykázal ze svého života nadobro. Jak se zdálo, sestřičku to přeci jen uklidnilo a kývla.
"Dobrá, ale nejdříve s vámi chce mluvit pan doktor, ano?"
Mladíkovi se tohle zdržování nelíbilo. Chtěl už konečně vidět svého přítele, vrhnout se mu kolem krku a cítit ty jeho přísné rty v tvrdém vášnivém polibku. Tak jak uměl líbat jen on. Skoro se nad tím zasnil, ale nakonec se odhodlal jít se sestřičkou.
Doktor se na něj docela usmíval, což mladíka mírně uklidnilo.
"Váš strýc se již cítí dobře, nemusíte mít strach. Naštěstí to nebyl infarkt, jen stav úzkosti, který se rád za infarkt maskuje. Váš strýc je přepracovaný, a proto se stalo, co se stalo. Potřebuje rozhodně několik dní klid a odpočívat. Jinak je naprosto zdráv. Ale musíme si ho tu nechat do zítra. Na pozorování, pro jistotu."
Žádné komentáře:
Okomentovat