Milan seděl u televize v garáži a sledoval video z jízd na trase v Mohelnicích. Je tam vcelku zrádnej terén a poslední dva dny jen pršelo. Zase se budou topit v bahně. A ty příkré kopečky, to bude za trest. Jestli jim to zase chcípne v půlce závodu, tak můžou letošní ročník rovnou odpískat. Mají možná tak 50 bodů za celou sezonu, to jim nevyjde ani na páté místo celkově v pořadí. Ale oni musí být nejhůř třetí...jsou jen tři postupová místa do finále na Ukrajině.
V ruce si pohrával s poloprázdnou flaškou od piva.
"Tak dupni na to sakra...no co jsem říkal. To je vůl, kdyby jel na
plnej plyn tak to projede".
Kdyby je ten malej buzíckej šmejd věčně nesabotoval, mohli už být dávno za vodou a tyhle regionální závody klidně vynechat. Na jaře to byla zadní náprava, která jim prostě jen tak odpochodovala. Poté to byla spojka, kterou ten malej spratek rozmontoval a nedokázal složit dohromady tak, aby fungovala. Pak to byl chladič, kterej se z ničeho nic začal přehřívat...taková blbost.
Jen jednou zavinil neúspěch sám, když se po prvním závodě opil a poté ho diskvalifikovali. To, jak Štěpán vyskakoval, jak čertík z krabičky bylo ubohý, no bože, jeden posranej závod.
Jenže Milan zapomněl zmínit, že kvůli němu se staly veškeré tyto nehody, které připisoval jejich mechanikovi.
Zadní nápravu urval, když jel těžší trasou, než musel, aby se vytáhl před diváky, i když spolujezdec a také sponzor v jedné osobě Štěpán nesouhlasil. Spojku také odrovnal, když si paličatě myslel, že zrádný svah vyjede. A i když se ji snažil Matěj opravit s tím co zrovna na místě měl, druhý den ji Milan zadřel znovu a byla na odpis. Chladič proděravěl o ostrý štěrk, který prorazil nádrž, a proto se stále přehříval. Sice ho Matěj zalátal, ale při takovém zacházení to nemohlo vydržet celý závod.
To co Milan dále opomněl bylo, že málem celého Nissana Terrano (http://static.cargurus.com/images/site/2010/04/11/06/50/1998_nissan_terrano_ii-pic-4545081759884255527.jpeg )
naprosto zrušil a zabil nejen sebe, ale i mladého mechanika Matěje, jen kvůli svému odporu k tomu chlapci a předsudkům, možná kvůli své hrdosti...kdo ví.
Do garáže vešel muž, asi kolem třiceti v perfektně padnoucím moderním saku, hnědé košili a zamířil si to přímo k Milanovi. Sundal si sluneční brýle a strčil si je do krátkých hnědých vlasů, jak bylo v módě. Chvíli sledoval videozáznam, docela se toho závodu obával. Věděl, že svému řidiči už nemůže věřit.
Před dvěma lety měl Štěpán sen. Miloval offroadové závody aut, účastnil se každých buď jako sponzor, nebo jako divák. Vlastnil celkem prosperující firmu Energorozvody, kterou stvořil s otcem a po jeho smrti přešla na něj. Vždy měl sen tyhle závody jet, třeba jen jako spolujezdec. Účastnit se toho adrenalinu, toho dobrodružství. Měl mnoho známých mezi těmito závodníky, ale každý už měl svou vlastní ověřenou posádku.
Proto se rozhodl pro ten šílený krok. Nabídl právě Milanovi, kterého taky znal a od kterého v tu dobu před dvěma lety odešel jeho spolujezdec nabídku, která nešla odmítnout.
Milan měl auto, ale neměl spolujezdce ani peníze dál se závodů účastnit. A Štěpán mu nabídl nejen velkorysé sponzorování, ale i sebe jako spolujezdce. A tak si plácli.
Takto začala jejich společná cesta v offroaudových závodech. Ale Štěpán rychle poznal, že Milan nebyl správná volba.
"Kde je Mates"?
"No kde asi, pod autem".
Štěpán se tedy odebral dál do dílny. Potřeboval vědět, zda je auto schopné dalšího závodu.
Když ale viděl, že z pod auta čouhají jen dvě štíhlé nohy v modrých montérkách, docela ho to pobavilo. Věděl, že nemá cenu na Matese (jak tady Matějovi zkráceně říkali) volat, určitě má v uších zase sluchátka s tou svou uječenou japonskou hudbou. Jednou jim to pustil v Nissanu a jak on, tak Milan, málem leknutím vyskočili za jízdy.
Proto Štěpán volil jiný způsob, sehnul se dolů k pojízdnému vozíku, na kterém chlapec ležel zkoumaje podvozek a za nohy ho vytáhl ven.
Byl to zvláštní pohled, ty obrovská modrá kukadla, ty rozčepýřené, špinavě blonďaté vlasy. Jedna kšanda montérek mu padala z ramene a vypadal tak ještě mladší, než ve skutečnosti byl.
A ten jeho pohled...někdy to Štěpána až zaráželo, jak na něj chlapec kouká.
Teď byl nad chlapcem sehnutý a z pár centimetrů zkoumal jeho tvář, dočista zapomněl, co že to chtěl, jen mu vyndal sluchátka.
Chlapec zatím nabíral ruměnec jako cudná panna. Taková blízkost jeho šéfa ho značně rozrušovala nebo spíš lépe řečeno vzrušovala. A to už od té doby, co ho poprvé viděl. A teď, když se skláněl tak blízko, stačilo by se jen malinko nadzvednout a ochutnat jeho rty... ne na to nesměl myslet, rudnul totiž ještě víc. Matěj si ani neuvědomil, že je celý zamazaný od oleje, že má ruce černé a skoro dodřené. Na to, že byl dost malý a podle Štěpána i hubený, svou práci vykonával jak nejlíp uměl.
Štěpán ho přibral do týmu teprve před rokem, už se mu nechtělo platit ty drahé opravy, proto chtěl vlastního mechanika, který by měl na starost jen jejich auto. A že takového sehnat bylo těžší, než si myslel. Ukrást ho od jiného týmu, či ho přetáhnout bylo neetické, sehnat nějakého z autoopravny, udělal by z jejich tréňáku silniční vozítko pro pěti člennou rodinku. Chtělo to někoho už zkušeného, kdo není vázán nikde.
Až když Štěpánovi do garáže napochodovalo tohle dítko, u kterého člověk jen hádal, že je to chlapeček, do dospělého muže měl ještě hodně daleko i ve svých dvaceti letech. A tohle stvořeníčko, které vypadalo, že neuzvedne šroubovák, chtělo dělat mechanika?
Milan se tomu smál ještě dva dny. Ale smích ho přešel, jakmile si toto dítko obléklo montérky, narazilo na hlavu kšiltovku ze Shock cupu a tvrdilo, že zakladatel téhle terénní soutěže je jeho strejda a opravuje auta pro závodníky už řádku let. A že sám mu pomáhal a je vyučený automechanik. Tehdy Milanovi značně sklaplo, a i Štěpán se rozhodl to s Matějem zkusit. A jak hned další závod zjistili, Mates měl přímo zlaté ručičky. Protože ať s jejich autem dělal, co chtěl, vždy bylo perfektně připravené. Jejich Mazel Mates, jak se mu říkalo mezi závodníky, dokázal spravit i to, co by nedala dohromady ani banda automechaniků.
"Tak co jak je na tom naše zlato"?
Chlapec se až zasekl, jak byl nervózní. Poslední dobou to bylo čím dál horší, a tak se snažil svému šéfovi Štěpánovi vyhýbat. Sám chápal, že jeho pocity nejsou už dávno přátelské, ale že je do něj naprosto udělanej...
"Jo bude to dobrý".
"Dáš ho dohromady do soboty"?
"Pokud Milan nezadře převodovku tak jo".
"Hele, co to tam kvákáš Pusíku? Já ti zadřu asi něco jiného a do prdele, určitě se ti to bude líbit".
Matěj na tohle oslovení i tyhle hrubé poznámky nereagoval, věděl, z čeho pramení. Vzpomínal si na ten proklatý závod. Kdy Štěpán musel narychlo odjet do Prahy a nemohl tedy dělat Mitfaru (spolujezdce). A ze zoufalé situace Milan bral vše, co bylo po ruce, aby nahrabaly body za účast. Takže donutil chlapce, aby ho navigoval. Už tenkrát jejich vztahy dost skřípaly, Milan byl hrubián, co rád pil a předváděl se před holkama na své motorce, či rád nebezpečně riskoval a když to nevyšlo, obviňoval z toho jiné. Ale Matěj neměl na výběr. První kolo závodu zajeli skvěle, perfektní čas, skoro žádné trestné body. Ale tu noc...vždy se po závodech pilo a slavilo. Ale řidiči vždy museli s mírou, pokud druhý den před závodem nadýchali, byli diskvalifikováni i s celou posádkou.
Tenkrát dokonce Milan tolik nepil, ale pozval Matěje na pivo. Pak přišlo druhé, třetí, do toho nějaký fernet, cosi bezbarvého a chlapec, který do té doby nebyl zvyklý tolik pít, byl na mol.
Ale to nejhorší teprve přišlo. Když se totiž Matěj opil, měl nebezpečnou chuť si povídat. A Milan toho sprostě využil. Vytáhle z něj všechny jeho tajemství. To že otec zbankrotoval na čachrováním s auty, to že nikdy holku neměl a ani mít nechtěl. To že se mu líbí kluci a nejvíc jejich šéfík Štěpán...vše to z Matěje lezlo tak snadno. Všechny ty tajemství, které tak dlouho tajil a chránil.
Vzpomínal si, jak si Milan od něj odsedl, jako kdyby měl lepru či něco podobného. Jak mu nadával do buzíku. Příští den, poslední kolo závodu pak kašlal na jeho rady a navigaci, sprostě mu nadával, a právě tehdy se jim povedlo auto převrátit na střechu. Naštěstí se jim nic nestalo.
Od té doby ho Milan nemohl vystát. Začal mu říkat Pusíku a podobnými přezdívkami. Ale Štěpánovi o tom neřekl. Nejspíš ho bavilo chlapce si dobírat a chtěl ho z týmu vystrnadit. Dokud tým fungoval, nebylo třeba pomlouvat. Ale poslední týdny to jen vřelo. Štěpán se s Milanem často hádali a poté si Milan vybíjel zlost na chlapci. Tak, jako právě teď.
Štěpán sám nechápal tuhle jejich nevraživost. A občas měl co dělat, aby Milanovi jednu neubalil. Tak nějak měl potřebu toho kluka ochraňovat. I tentokrát tedy reagoval ostře.
"Ty radši mlč, pokud ze sebe zase budeš dělat o víkendu machra, tak na Ukrajinu můžeme zapomenout".
"No jasně velký šéfe, neboj se, to dáme".
Jeho sarkastický smích se nesl až do garáže, kde se znovu rozvalil u televize.
"Nevšímej si ho, odvádíš dobrou práci Mates".
Přívětivý úsměv, ruka, která dopadla na chlapcovo rameno a mírně ho sevřela, bylo skvělé uznání díků. Matěj se jen hřejivě usmál, mohl si chvíli vychutnat jeho dotek, i když byl jen přátelský. Tak jako vše mezi nimi. Věděl, že zamilovat se právě do Štěpána bylo to nejhorší. Nikdy nebude jeho city opětovat, nikdy nebude s ním, může o něm jenom snít, říkat si jaké by to asi bylo. Už z toho docela šílel. Ale Štěpán se nikdy nesmí dozvědět co k němu cítí.
Žádné komentáře:
Okomentovat