Jízda - Kapitola 2

"Kde je ten malej buzíckej parchat. No tak Mates vylez, než si tě najdu".

Milan přímo soptil zlostí, odhodil si ochranou přilbu a zamířil přímo k jejich vlečce, kde měli věci a na kterém mladík seděl, houpaje nohama. Všichni, kteří zrovna nezávodili se šli podívat na to divadlo. Ale než se stačil Milan k Matějovi dostat, Štěpán mu zatarasil cestu vlastním tělem, takže sotva uhnul před ranou pěstí.

"Ta malá děvka mi přeštelovala převodovku schválně".
"Co to meleš, to že neumíš řadit je tvoje chyba".
"Neumím řadit? Tak si to s tím zkus. Ten malej fracek mi sabotuje auto už půl roku, kvůli němu jsme projeli všechny závody, copak to nevidíš"?
"Nic jsem ti nepřešteloval, zase bys to ztrhal, tak jsem tam dal posilovače, říkal jsem ti to předevčírem".
"Už ty jeho lži a sabotáže nebudu dál snášet. Budeš si muset vybrat Štěpáne, buď on nebo já. Buď budeš mít mizerného mechanika nebo skvělého řidiče".

Milan se nijak netišil a vše vzbudilo kolem dokola celkem pozdvižení, ostatní se tímhle soukromým divadlem celkem bavili, protože takové věci se nestávali často. Věděli, že Milan má ego větší než kdokoliv jiný a jeho vychloubání snesli jen někteří. Ale takovéhle vyřizování účtů na veřejnosti už bylo i na něj moc.
Štěpán však i při tomto ultimátu zůstával podezřele klidný. Dávno už si vybral. Podíval se na Matěje, který se krčil docela rozklepaně u vlečky, bylo mu líto, že to nechal zajít až sem. Ale neměl jinou možnost.

"Dobře, jak chceš...vybral jsem si Matesa".

V davu přihlížejících zavládlo zašumění a smích, konečně někdo Milanovi tu pýchu srazil pěkně do bahna. Takže se místy ozval i pobavený potlesk.

 "Jo takhle...fajn jak chceš, beru si svoje auto a ty si závoď leda na tříkolce".
"Jen si ho vem".
"S tímhle teploušem bych v týmu stejně nebyl, ještě bych se bál že mě v noci ve stanu na Ukrajině bude oblejzat, fakt nechutný".

To Štěpána vyvedlo z míry. Střelil pohledem po chlapci u vlečky, ale ten jen odvrátil pohled k zemi. Jeho tajemství teď bylo venku, tady přede všemi, ale co bylo nejhorší, i před Štěpánem. To byla vážně noční můra. Matěj se raději zvedl a zmizel někde za pořadatelskými stany, už to nemohl snést.
Tehdy se Štěpánův sen pomalu rozpadl. Milan si odvezl auto, do kterého vrazil tolik peněz, práce a on byl leda tak pro smích, před závodníky. Ale přesto byl rád, že zná pravdu a že se situace vyřešila. Teď už zbývalo jen jedno, omluvit se Matějovi.
Tento rok už závody byly pro něj ztracené, bez auta byl vyřazen z pořadí a dosažené body putovaly jen na Milanovo konto. Tak to prostě chodí, čí je auto, toho jsou body a vítězství.

Chlapce se mu povedlo najít až po pár minutách. Tuhle historku si jistě budou závodníci povídat ještě dlouho, ale jemu to nijak nevadilo.
Zahlédl chlapce za stanem pořadatelů, tam nikdo nechodil a nebylo tam skoro vidět. Tedy zahlédl spíš jakousi schoulenou bytost v modrých montérkách.
Když přišel blíž zaslechl, že Matěj popotahuje a sevřelo se mu celé srdce.

"Ale no tak, co bulíš? To si říkáš chlap"?

Chlapec se tak lekl, že se málem svalil do mokré trávy. Upřel na Štěpána velké modré oči, které prozrazovaly lítost i omluvu, poníženou oddanost...ale byla v nich i láska a obdiv.
A Štěpán to věděl. Chvíli jen ty kouzelné oči pozoroval, než k chlapci natáhl ruku.

 "Jdeme, tady už nemáme co dělat".
"Ale...Milan, on...".
"O toho zmetka si starost nedělej, pojď, všechno ti vysvětlím".

Povedlo se mu chlapce odtáhnout až ke svému autu a nasoukat ho dovnitř.
A Matěj si připadal trochu nepatřičně v tom luxusním autě a na sedačce spolujezdce, celou cestu ani nepípl. Až když chlapec poznal, že nejedou ke garáži, ale míří do centra města, upřel na svého šéfa tázavý pohled.

"Kam to jedeme"?
"Ke mně".

Matěj vylezl z auta a díval se na ten pěkný dům, plný nových bytů. Vzpomínal si, že tu už jednou byl, když nesl Štěpánovi nějaké balíky, co přišly do garáže. Byl to velký prostorný byt...velký až moc, pro jednoho. Obývák, který byl spojen z kuchyní, velká plazmová televize, pohodlná měkká sedačka a moderní krb leda tak na okrasu. Ano to si pamatoval. Připadal si tam trochu divně ve svých špinavých montérkách.

"Dáš si něco"?

Ale Matěj zavrtěl hlavou. Sám tenhle byt obdivoval. U nich doma měli všichni tři, sestra a bratr jen jeden pokoj, kde byli našlapaní jako sardinky.

"Sedni si, chci s tebou mluvit".

Jak dlouho Matěj uvažoval, zda má jeho šéf, do kterého byl tak bláznivě zamilovaný přítelkyni. Milana viděl každou chvíli s jinou blondýnkou. Ale Štěpána viděl se ženou jen jednou, a to byla stará kamarádka a také závodnice, navíc byla vdaná. Vlastně...Štěpána nikdy neviděl s žádnou ženou, ani o žádné ženě nikdy nemluvil. I když, asi nebyl ten typ, co se svěřuje. Takhle Matějovi kolečka v mozku šrotovala, ale nakonec si sedl na pohovku. Očnímu kontaktu se však razantně vyhýbal a raději studoval světlý chlupatý koberec pod nohama.

I Štěpán byl z tohoto rozhovoru celkem nervózní, nevěděl, zda ho chlapec bude nenávidět...možná také odejde. Ale bylo na čase mu to vyjasnit.

"V prvé řadě se chci...omluvit. Za to co si musel snášet od Milana".
"Ne to je...dobrý já"...
"Mlč a poslouchej. Před dvěma roky jsme s Milanem uzavřeli smlouvu, ohledně jeho auta a ohledně závodů. Ale brzo jsem poznal, že to neklape, on auto jenom ničil, i když bylo jeho. A už vím proč. Ve smlouvě bylo zřízení fondu, který měl sloužit na opravy. Ale fond zeje prázdnotou. Když jsem před pár týdny prohlížel účetnictví, zjistil jsem, že na díly do Nissana a jeho opravy bylo spotřebováno jen malé množství toho fondu, ale stále mi tam skoro padesát tisíc chybělo. Fond na opravy jsme spravovali s Milanem, jediní mi dva jsme znali heslo a číslo účtu".
"Takže on...".
"Zpronevěřil peníze, které byly pro závody".
"Když jste to věděl, proč jste ho...nevyhodil"?
"To je právě to. Nemohl jsem. Podle smlouvy je auto jeho, takže kdybych ho vyhodil, musel bych ho vyplatit, a to jsem nehodlal. Takže mi zbývalo čekat, než odejde sám. Jakmile vybrakoval fond, tak to bylo už jen otázkou času".

Matěj na něj zůstal překvapeně hledět. Tak proto stále ničil auto, tak špatný řidič nebyl. Musel ale něco na autě zničit svojí jízdou, aby mohl do fondu. Tam pak nejspíš vždy vybral víc, než bylo na opravu auta potřeba a zbytek si sebral do kapsy. Sprostě ten fond a taky Štěpána vytuneloval.

"Už jsem na něj podal trestní oznámení, peníze snad vysoudím zpět. Ale já...chtěl jsem se ti omluvit, že si musel snášet jeho chování a nadávky".
"To...je dobrý, mrzí mě že...to takhle dopadlo".

Štěpán chlapce tiše pozoroval. Nejraději by si nafackoval. Celý ten rok ho měl před očima a celý rok nepoznal, že je ten malý na muže? Musel se zeptat, zjistit jestli si tohle Milan taky nevymyslel.

"Matěji já...chtěl bych vědět, jestli to co Milan říkal je pravda".

Bylo to poprvé, co chlapci říkal celým jménem a nejen přezdívkou, což bylo divné. Mladík na něj pohlédl a uvažoval co dělat. Jestli lhát? Popřít to? Nebo říct pravdu a riskovat, že na něj bude Štěpán taky takový, jako jeho kolega?

"Řekni mi pravdu, nemusíš se bát".
"Je to pravda, jsem gay".

Z posledním kouskem sebeúcty a odvahy se zadíval muži sedícímu naproti do očí.
Štěpán pohled opětoval a prohlížel si ho. Vážně ten rok...byl asi někde mimo, měl tolik práce, byl tolik zaujatý svým snem o terénních závodech, že tohle neviděl?

"Jak to zjistil? Řekl si mu to"?
"Jo...ale byl jsem opilej a on pořád...ze mě tahal moudra a já nebyl zvyklej na alkohol a tak nějak jsem mu to řekl, tenkrát v Horních Heršpicích, druhý den obrátil Nissana na střechu, protože neposlouchal moji navigaci".
"Je mi to tak líto, kdybych tam byl tak by se to nestalo".
"Nemůžete za to".
"Už s tím přestaň, známe se rok, proč mi netykáš? Jsem Štěpán...teď jsme na jedné lodi".

Chlapec přijal nabízenou ruku trochu vlažně, ale ten stisk a teplo Štěpánovi dlaně v něm vyvolalo prudkou reakci. Rychle se tedy odtáhl a zatlačil víc do gauče. Jedno podání ruky a on už je mimo. Měl by se léčit.

"Co teď bude"?
"No, nehodlám se jen tak vzdávat Mates. Na Ukrajinu se sice už nedostaneme, ale příští rok Irsko bude naše".
"Naše? Nemáte....teda nemáš auto a ani řidiče".
"To mě má jako zastavit? Tak to mě ještě neznáš. Hodlám s Milanem a tím jeho tintítkem vytřít bažinu. Kdo jiný by to měl dokázat než mi, co známe jeho řízení, uvažování i limity jeho auta".

Byla to šílenost, ale v Matějovi to dokázalo zase vyvolat úsměv. Jo mohli by...mohli by to dokázat. A bylo by to krásný pocit, vidět, jak se ten parchant vzteká.

"Jsi fajn kluk, potřebuju tvoji pomoc. Jdeš do toho se mnou"?

Chlapec razantně zakýval hlavou až mu vlasy spadly do očí. Jen oni dva...spolu, žádný Milan, co by je rušil, či mu nadával, to byl ráj na zemi. Ale jak vydrží tu blízkost?

"Fajn. Úkol číslo jedna...sehnat auto ještě před zimou".

Kapitola 3