Jízda - Kapitola 3

Štěpán se dostal do garáže tentokrát hodně brzo, ani nebylo osm hodin. Donesl chlapci cappuccino, protože Matěj kávě příliš neholdoval. Myslel si, že chlapec teprve přijde, ale to co našel v garáži ho překvapilo. Na gauči v přední místnosti leželo štíhlé tělíčko omotané těžkou, chlupatou dekou. U postele zahlédl Štěpán i tašku s oblečením. To snad nemyslí vážně? On tu přespává? V prvním impulsu chtěl Matěje zburcovat a podrobit ho výslechu, proč přespává tady a nejde domů. Vždyť noci už jsou studené a v zimě se tu přes noc netopí.
Ale když viděl ten andělský výraz na mladíkově tváři, ten mírný úsměv, ty pootevřené rtíky, byl schopný jen stát a sledovat ho. Nakonec postavil svou černou kávu s mlékem a Matějovo cappuccino na bedýnku, která stála u pohovky a nahnul se nad to štíhlé tělíčko. Musí být tak promrzlý. Jak dlouho tu už přespává? Štěpán si nikdy nevšiml, že by to chlapec dělal. Sice tu zůstával déle s tím, že musí něco uklidit a opravit a že poté zamkne, ale nikdy to Štěpánovi nepřišlo divné. Vždy tu býval jako první, a to i brzo ráno. Teď už chápal, že asi celou tu dobu tu chlapec nocuje.
Reflexivně mu odhrnul vlasy z čela a pohladil tu jemnou pokožku na lících. Byl opravdu...krásný.
Ale po chvíli se Matějův malý nosík začal krčit, jak cítil vůni svého ranního nápoje. Nakonec rozespale odlepil oči a přistihl Štěpána, jak se ho dotýká. Zůstal na něj ztuhle švidrat očima v domnění, že je to asi ještě nějaký sen, nebo jeho dozvuk.

"Já...donesl jsem ti cappuccino".
Štěpánova ruka se odtáhla a raději rychle zaujal pozici v křesle.

Matěj se skoro bál posadit, tohle nemohl být sen, viděl ho jak...cítil jeho dlaň, jeho prsty na své tváři. Byl z toho značně zmatený, a tak rychle sáhl po papírovém kelímku s horkým nápojem. Až poté si uvědomil, že tu je Štěpán brzo a že ho viděl tady spát. Nestihl si věci uklidit.

"Jak dlouho už tu přespáváš"?
Nastalo hrobové ticho. Matěj se neměl příliš k odpovědi. Bál se že se Štěpána třeba rozzlobí, i když ho teoreticky neviděl rozzlobeného nikdy.
"Asi dva týdny. Odešel jsem z domu".
"Proč si mi to neřekl"?
"Bál jsem se že...to nedovolíš. Neměl bych kam jít".
"Tak tohle si o mě myslíš"?

Štěpána to trochu zklamalo. Doufal, že brzy si s chlapcem vypěstuje přátelský vztah, ale stále zůstávali na mrtvém bodu, nadřízený a zaměstnanec. Mrzelo ho to, ale nechtěl na Matěje nijak tlačit.

"Tak to teda myslíš správně. Až to dopiješ sbal si svoje věci".

Nevěděl proč to pronesl tak příkře, možná nějaká pracovní újma z toho, jak musel jednat a vystupovat před lidmi. Ale chlapec ho bez ptaní poslech, naházel si věci do tašky a uklidil deku.
Tehdy Štěpánovi přišel tak bezradný a křehký.

"Dnes se pojedeme podívat na nějaké auta, sehnal jsem člověka, co má autobazar. Je to sice kousek dál, ale tvrdil že něco pro nás má. Ale nejdřív si hodíš tašku ke mně do auta".

Matěj na něj upřel nechápavý pohled, ale měl radost, že konečně je tu šance sehnat nové auto. Ono takový terénní automobil vhodný pro závody je nekřesťansky drahý a sehnat nějaký, když sezóna ještě neskončila, je skoro nemožné. Proto se rozhodli sehnat třeba i vyřazené nebo postarší vozítko, do začátku.
Matějova taška skončila v kufru Štěpánova auta, i když absolutně nechápal proč, rozhodl se nic nenamítat.

"Máš hlad? Zvu tě na snídani".

Matěj ke snídani sice svolil, s tím že si po cestě koupí anglický rohlík se slaninou, který měl tak rád, ale nebylo mu to dovoleno. Štěpán měl totiž jiné plány. Odvezl chlapce k sobě, udělal mu pořádnou teplou snídani, až Matěj valil bulvy. Nečekal by že takový pan podnikatel bude umět používat pánvičku, ale vážně byla snídaně výborná.
Pak demonstrativně Štěpán rozložil svou světlou pohovku, která v rozloženém stavu zabrala hodně místa a vyspali by se na ni jistě i čtyři hubení lidé.

"Tady teď budeš spát, je to dost velké. V garáži by ti omrzly ruce a pak bys nemohl opravovat. Svůj poklad si musím střežit. Když dovedeš udělat sem tam kafe či něco k jídlu a nakoupíš, odpustím ti i nájem. Co ty na to"?

Důvodem Štěpánovi nabídky však nebylo jen mrznutí chlapcových prstů, ne, spíš ho chtěl mít na očích, trávit s ním víc času.
Matěj se zmohl jen na odmítavé koktání, jenže odůvodnění, že to nejde nebo to nemůže, že to prostě není správné, jeho šéf nebral v potaz. Nakonec byl chlapec donucen souhlasit. Bydlet s někým koho obdivuje, s někým, o kom se mu zdají erotické sny, vidět ho každé ráno i večer...žít s ním, bydlet s ním. Matějovi se začala z té představy značně motat hlava. Už takhle měl občas co dělat, aby se ovládal, když byl Štěpán blízko. Aby po něm neplazil, nedotýkal se ho...snažil se udržovat odstup, ale pomalu se mu to bortilo. Štěpán byl prostě dokonalý, příliš hodný příliš starostlivý, sakra hezký a sexy, nešlo ho nemilovat. Připadal si jako postavičky z anime, kterým z očí srší srdíčka, když jejich idol kolem jen projde.
Za co bože...za co.

Cesta do autobazaru byla dlouhá, něco přes dvě hodiny. Štěpán dokonce chlapci dovolil přeladit rádio, což bylo v jeho komunikaci bráno jako obrovská pocta. A tak naladili něco rockovějšího a cestou oba podupávali nohou. Horší bylo, když se začal Matěj i do rytmu vlnit, to pak měl jeho šéf co dělat, aby se stačil vyhýbat náklaďákům, stromům, jelenům, veverkám...a celému lesu, kde málem skončili.
Ale povedlo se jim dojet bez úhony. Štěpán si raději pro příště zapamatoval, že chlapce nesmí nechat sahat na rádio, jinak se u toho zase takhle zpotí. Nechápal, že jeho tělo značně na Matěje reagovalo. Vlastně už od dětství si Štěpán připadal celkem jako exot. Na škole chodil jen s jednou slečnou, které dal sotva pusu, což asi slečnu zdeptalo a začala chodit i s někým jiným, kdo ji toho dal víc. Ani po škole moc úspěchů nezaznamenal. I když to byl hezký muž, dívky po něm většinou chtěly jen peníze, hadříky, večeře, kulturu. A to ho ani v nejmenším nelákalo.
Rád seděl doma a koukal se na filmy, rád si vyrazil na horskou túru či stanovat do přírody nebo na pivo.
A to žádnou z jeho slečen nefascinovalo. Takže jeho nejdelší vztah trval všehovšudy rok.
Byl pro slečny příliš jednoduchý. Na první pohled tajemný pan podnikatel, ale když ho poznaly, pochopily že je to normální chlap s vášní v terénních autech a fotbalu. Nic mimořádného pod sluncem.
Ani sexuálně na tom Štěpán nebyl zrovna nejlépe. Často si to omlouval stresem z práce, či přílišnou prací, nebo tím že prostě...neměl většinou na nějaké milování náladu ani chuť. Rád se mazlil, ale sex k životu nijak nepotřeboval, nikdy mu ani nechyběl. Možná i to jeho partnerky odrazovalo.
Už asi tři roky byl bez nějaké známosti a ani žádnou nehledal, nechtěl investovat čas do svádění nějaké dívky, protože věděl, jak to zase dopadne.

"Porozhlédněte se tu, mám tu pár pěkných kousků, tady třeba, stačí obnovit podvozek a bude to jako nový".

Matěj se proplétal mezi několika desítkami aut a hledal právě ty, které by se jim hodily. Auta to byl celý jeho život. Už jako malý prý rád rozmontovával autíčka, a dokonce je uměl i složit. Strejda ho často bral na závody, když ještě žil. Bral ho i do své autoopravny. Na základní škole už spolužákům opravoval kola, v devítce se pustil do bratrovi motorky. Bylo tedy jasné, co půjde studovat. A že mu to šlo jako po másle. Doufal, že po škole najde práci v nějaké opravně, ale bez praxe tyhle vyučené nikde nechtěli.
Dlouho se motal kolem offroadů a nabízel se posádkám jako mechanik, či to někdy vypadalo spíš jako prodejná děvka, ale nikde ho nechtěli pro jeho mládí, možná i pro vzhled a domnělou nezkušenost. Nemohl za to, že vypadá, jak vypadá, i když na svůj vzhled rád dbal, nijak to nehrotil.
Konečně však Matěj zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost.
Nevypadalo zrovna nejlépe, ne spíš by se obyčejnému člověku zdálo jako vrak, dobrý do šrotu. Ale on viděl potencionál, viděl ty krásné tvary a věděl, že to by dokázal. Udělat z tohoto vozítka šampióna.
I Štěpán si povšiml chlapcova zaujetí a vydal se za ním.

"Líbí se vám Samurai? Nějakej blbec ho pořádně dodělal".
"Jo líbí, je perfektní".
"Mates...vždyť to je vrak, to by nebylo dobré ani na náhradní díly".
Ale chlapec si to nedal vymluvit, prozkoumal motor a spokojeně kývl.

Štěpán auto ale pozoroval s jistým despektem. Chtěl něco, co by bylo na jaře schopné závodit, a to tak obstojně, aby se dostali na Mistrovství světa do Irska. Ale tohle bylo naprosto nepojízdné a vypadalo to odpudivě.

"Věř mi...vidíš ho jen zvenku...musíš vidět duši. Samurajové byly velcí válečníci, i on bude bojovník, má totiž duši, ne každé auto ji má. Bude na něm sice práce jak na kostele, ale podívej ta cena".

Dlouhou dobu se Štěpán zdráhal, přeci jen to měla být dlouhodobá investice a on si musel být jistý. Prodejce jim byl ochoten i razantně zlevnit, aby se toho křápu zbavil. A tak nakonec Matěj prosadil svou. Suzuki Samurai byl rázem jejich.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Suzuki_Samurai#/media/Soubor:Suzuki_Samurai_(1990).jpeg

Za pár dní si pro auto přijeli a naložili ho na vozík. Jak se zdálo Matěj se do toho autíčka zakoukal, takže si Štěpán řekl, že za pokus to stojí. Nevěřil sice, že by z tohoto vraku byl nějaký extra luxusní závodní vůz, ale jeho jízdní vlastnosti, síla motoru a vše co mu Matěj vykreslil v bledě modrém, ho donutili alespoň přiznat, že mají s čím pracovat.
Štěpán se docela děsil, když viděl, jak si chlapec v garáži auto nábožně prohlíží a hladí ho. Trochu mu z toho vyschlo v krku. Ale tomu pohledu nešlo odolat. Přímo světlovlasého mladíka hltal pohledem. To Matěj si to auto vybral a hodlal mu dát naprosto volnou ruku. V tomhle mu věřil. Neznal nikoho tak zapáleného do aut.
Usadil se na starou rozviklanou židli a sledoval to podivuhodné představení.
Matěj zaplul pod auto a za několik minut začal vyhazovat nepotřebné součástky, různé plechy a plíšky, různá péra a hadičky, vše létalo ven. Až začal mít Štěpán pocit, že z auta toho moc nezbude. A to byl nejspíš plán.
Matěj totiž jejich Samuraje, jak mu začal láskyplně říkat, obral skoro až na kostru. Nebylo to sice za den.…ale tak do týdne by nikdo původní auto nepoznal. Vypadalo spíš jako velká kupa dílků z puzzlů.
Trvalo to přesně týden, kdy Matěj dřel jako mezek. Věčně byl umazaný a udřený, přesto však jeho oči zářily štěstím. Štěpán často sedával na té židli, přistavěné kousek dál a tiše ho sledoval. Někdy mu nosil do garáže i jídlo, protože Matěj odmítal jakékoliv pozvání na obědy či podobně. Dnes mu přinesl pizzu, kterou chlapec miloval, jak brzy z jejich společného bydlení pochopil.

"Tak už vylez ze své skrýše, studená pizza není dobrá".

Matějovi tedy nezbývalo nic jiného než opravdu vylézt. Ve tvářích vypadal jako vtělení čerta, i vlasy mu prapodivně odstávaly. Přešel až ke svému šéfovi a podíval se na krabici s jídlem. Pak si uvědomil, že ve svém stavu jíst nemůže, protože by to vyžadovalo asi hodinu drhnutí rukou kartáčem, což by ho zdrželo, takže nasadil výraz malého štěněte, co ztratilo kost.
A jeho šéf už se ku podlaze sunul smíchy, tohle bylo na jeho bránici už moc. Nakonec se slitoval, Matěje usadil ve špinavých montérkách na barel a začal ho pizzou krmit.
Poslední dny už se ho Matěj tolik nebál, nebyl z jeho přítomnosti tak nervózní, proto si tohle mohl dovolit. I když pochopil, že to dobrý nápad nebyl. Když pozoroval chlapcovi rty, jeho hbitý jazýček, to jak mu po každém soustu nevině a nevědomky olízl trochu prsty. To vše ve Štěpánovi vyvolávalo čím dál bouřlivější reakci a představu spousty chlípností, které by se bál dělat se ženou, na které by se bál i dívat a vůbec o nich přemýšlet.
Ale tentokrát to už nedokázal skrývat a Matěj si všiml, že něco není v pořádku.
Zůstali na sebe dlouhou chvíli jen zírat v tichosti. Měřili se pohledem. Byla to zvláštní chvíle, dalo by se říci přelomová. Jako kdyby si Štěpán konečně přiznal, že ho chlapec přitahuje, už několik dní to cítil a stále to sílilo. A Matěj jako kdyby zahlédl v jeho pohledu něco z toho a skoro se mu zastavil dech. Byl tak blízko, skoro to vypadalo že...že ho políbí. Bohužel se Štěpán zastavil dřív, než by k tomu došlo a rychle se odtáhl.

"Mám...ještě práci, sejdeme se večer".

Jeho rychlí odchod nenechal Matěje na pochybách. Takhle se totiž normálně nechoval. Ale stále si nechtěl nic nalhávat nebo doufat, protože to zklamání by bylo bolestivé. Proto se snažil na tu situaci nemyslet a dát Štěpánovi čas a prostor.

Kapitola 4